Na první pohled působí Aciel jako ten typ kluka, který mentálně uvízl někde mezi desátým a třináctým rokem života – plný neklidné energie, rukama rozhazuje při každém druhém slově, podupává nohou i ve chvílích, kdy se nic neděje, a téměř nikdy nezůstává v klidu déle než několik vteřin. I při čekání na cokoli – řadu, odpověď, pozornost – si hraje s čímkoli, co se mu právě dostane do rukou, vymýšlí si melodie, které si brouká pod nosem, a když není nic jiného k dispozici, začne mluvit sám se sebou, nebo spíš mumlat nová, nesmyslná slova, která si právě vymyslel. Jeho slovník je směsí zkomolenin, vlastních výmyslů a náhodných přeřeků, které si ale záměrně nechává – jakmile si splete výraz, často se rozhodne, že takhle je to vlastně lepší. Má tendenci se dotýkat cizích věcí, zkoumat, analyzovat prsty vše, co ho zaujme, a přitom klást otázky, na které buď nečeká odpověď, nebo si ji domýšlí podle vlastní logiky. Mluví rychle, přeskakuje z tématu na téma, a jeho pozornost je vrtkavá, ale přitom intenzivní – když ho něco zaujme, ponoří se do toho s nečekanou vervou.

​

Vypadá jako někdo, kdo se zcela přirozeně usmívá, i když nemá důvod proč, kdo říká všechno, co ho napadne, bez ohledu na to, zda se to hodí. Jeho reakce bývají často přehnaně veselé nebo komické i v momentech, kdy by ostatní mlčeli – ať už jde o špatnou zprávu nebo hádku. Vždy má po ruce nějaký komentář, poznámku, často absurdní, někdy nechtěně necitlivou. Nechybí mu soucit, jen často prostě nedojde, že jeho slova mohou bolet. Neumí dobře číst podtóny situací – co je pro něj způsob, jak odlehčit atmosféru, může jiným připadat jako necitlivost. Neumí dobře lhát, jakmile se o to pokusí, jeho hlas stoupne o oktávu výš a jeho gesta se znásobí, jako by jeho tělo odmítalo spolupracovat s čímkoli neupřímným. Většinou se do lži zamotá natolik, že skončí sám v rozpacích, zatímco ostatní se smějí. V jeho projevu je něco nakažlivě hravého – přistupuje ke světu jako k veliké hračce plné tajemství, které je třeba objevit.

​

Navzdory své zbrklosti, navzdory slovům, která někdy zabolí víc, než by si přál – je Aciel v jádru dobrým člověkem. Odpouští snadno a rychle, málokdy se dlouho zlobí, a pokud ano, je to spíš hra než skutečný hněv. Není štědrý ke každému, nesnaží se zachránit celý svět a rozhodně nemá ambice být svatým, ale kdo si získá jeho náklonnost, toho si drží pevně. Jeho loajalita je neochvějná, zakořeněná hlouběji, než by se z jeho chaotického projevu dalo čekat. Je to vlastnost, kterou si vypěstoval už v dětství, kdy se upínal ke svým sourozencům – oni byli jeho prvním bezpečným přístavem, prvními spojenci v jinak nečitelném světě dospělých. Od nich se naučil, co znamená držet při někom, co znamená stát na straně těch, které má rád, i když neví, jestli to dopadne dobře. A když někdo zesměšňuje ty, které miluje – ať už je to nový přítel nebo starý známý – Aciel neváhá. Bez přemýšlení a s typickou impulzivností se vrhá do konfliktu, i když ví, že nemá šanci vyhrát.

​

Má velmi rád lidskou společnost. Rád sdílí své nápady, směšné i vážné, a stejně tak rád sleduje reakce ostatních. Se zaujetím naslouchá cizím příběhům a často se na ně vyptává tak dlouho, dokud ho někdo neokřikne, že už to přehání. Odjakživa příběhy miloval – ať už ty historické, o králích, rytířích a zapomenutých bitvách, které mu kdysi večer co večer předčítal jeho starší bratr, a které v něm zanechaly hluboký otisk, nebo vyprávění fantazijní, podivné a někdy až strašidelné – o nestvůrách, kouzlech a temných hvozdech, v nichž hrdinové buď zvítězí, nebo se ztratí. Všechny vnímá s neutuchajícím nadšením – jako by v každém z nich mohl najít kousek světa, který chápe lépe než ten skutečný. Ale nejraději ze všeho má příběhy o dracích a dračích jezdcích. Když o nich mluví, oči mu září dětinskou radostí. Draci pro něj představují všechno, co považuje za velkolepé, silné a přitom krásné. Sbírá útržky textů, kresby, dokonce figurky, které si sám vyřezává ze dřeva nebo modeluje z hlíny. Když ho nikdo nevidí, vytváří si v hlavě vlastní příběhy, které nikdy nikomu nevypráví, a ve kterých s draky mluví, bojuje po jejich boku a hraje si s nimi na celé bitvy. Má poznámkový sešit plný legend, dávných vyprávění a záznamů o rodech draků – jako by se na setkání s drakem připravoval celý život.

​

Pod povrchem však Aciel není tím, kým se zdá být. Všechna jeho spontánnost, radost a hlučnost jsou štítem – bariérou, kterou si vystavěl, aby nemusel myslet na to, co je za ní. Vyrůstal mezi vojáky, v místech, kde se smrt a bolest staly běžnou kulisou, kde výbuchy byly častější než smích, a kde slzy měly cenu jen tehdy, když je někdo jiný neviděl. Nikdy se nestal součástí toho smutku – ne proto, že by ho necítil, ale protože si vytvořil vlastní pravidla přežití. Když někdo plakal, on si kreslil draky na okraje map, pojmenovával meče a vyprávěl příběhy, ve kterých měli všichni šanci přežít. Svět se mu zdál příliš složitý, příliš temný, a tak si vybudoval vlastní – neviditelný, lehčí, kde všechno dává smysl a kde humor slouží jako brnění. Jeho veselost není klamná – je upřímná, ale je zároveň i nástroj, kterým filtruje realitu. Když ho něco zabolí, reaguje přehnaným smíchem nebo sarkastickou poznámkou. Když se bojí, začne vymýšlet nová slova. Když se cítí opuštěný, mluví rychleji a hlasitěji, jako by mohl překřičet ticho uvnitř. Je to způsob, jak přežít – a on to dělá tak dlouho, že se stal mistrem v přetvářce, kterou sám nepovažuje za lež.

​

Na rozdíl od mnoha jiných, kteří do Basgiathu míří se zuřivostí a ambicemi, Aciel nemá žádný velký plán. Vojenské nasazení bylo samozřejmostí pro každého člena rodiny Rethosů, ale kvadrant jezdců si vybral sám. Ne kvůli tomu, že by chtěl jít v otcově stopách nebo následovat bratra, ale proto, že věří, že draci a jejich jezdci jsou ti nejsilnější. A síla je to, co celý život hledal – i když si to vlastně sám nikdy naplno neuvědomil. Ne ta síla, která poráží, ale ta, která chrání. Už jako dítě vnímal draky jako zosobnění všeho, co mu v životě chybělo – stabilita a neochvějnost. Možná to začalo ve chvíli, kdy jeho otec padl v boji. Byl tehdy příliš malý na to, aby pochopil, co smrt vlastně znamená, ale zůstala po ní mezera, které si nikdy zcela nevšiml, ale stále ji podvědomě vnímal. Časem se naučil tu mezeru obcházet a zaplňovat jinými věcmi, ale draci – ta poslední stopa po otci, kterého vlastně nikdy nepoznal – v něm zůstali. Jeho fascinace jimi tedy nebyla jen dětská zábava, ale hluboce zakořeněná potřeba cítit se bezpečně – a jednou být tím, kdo to bezpečí umí nabídnout druhým. Když se později dozvěděl, co všechno kvadrant jezdců obnáší, nezalekl se. Varování přicházela z různých stran, ale Aciel zůstal tvrdohlavý. V jiných věcech snadno couvne, přizpůsobí se, uhne, ale v tomhle ne. Protože pod vším tím nadšením, které nedokáže zadržet, se skrývá touha jednou dokázat, že i on může být tím, kdo chrání, kdo stojí mezi nebezpečím a těmi, které má rád. Že i on může být silný – jako ti, o kterých si kdysi četl, o kterých mu ostatní vyprávěli – jako ti, ke kterým celý život vzhlížel.