28.6. 579, Altain, Elsum, Navarra

1. křídlo, peruť plamene, 3. letka

signet

Superrychlost

fc

Giorgia Whigham

speed isn't just an advantage.
it's a death sentence they never see coming.

Divoká, občas elegantní, soběstačná a docela pěkně nevděčná a drzá. S ostrými drápky a hrubým jazykem. Vlastnosti, které připomínají kočku v lidském těle. I když je to klišé říkat, tak taková nebyla vždycky a stejně jako ostatní v kvadrantu, jí Basgiath změnil. Zejména druhý ročník, který pro ní byl dost náročný po psychické stránce. Po Gauntletu a prvních hodinách létání si naivně myslela, že to nejhorší má za sebou, ale tahle mýlka jí zasadila pěkně tvrdou ránu. Časem se naučila, že se na lidi nevyplácí být milá, hodná a kdo ví co všechno. Zvlášť ne ve společnosti lidí s nabroušenými dýkami, kteří číhají na každém kroku a jsou připraveni kohokoliv zabít, pokud mají příležitost. Už dávno není žádná princeznička co si hraje s vyřezávanými poníky a pletenými panenkami. Kdysi je měla ráda, ale pak nastal zlom a ona jim začala spíše trhat hlavy a lámat nohy. Díky zkušenostem v Basgiathu taky přišel problém s důvěrou. Nejde, aby začala někomu bezhlavě věřit. Drží se svým upraveným heslem: „Nevěř, nejdřív prověř." Když se tedy někdo snaží narušit její přirozený nedůvěřivý štít, kterým se chrání, tak si dotyčnému musí sama prověřit a oťukat si ho, než si ho pustí někam dál, než na délku své paže a nebo ještě dál, ideálně několik metrů od sebe. A nejideálněji třeba někde dole pod schody.

​

Je obestřena určitou tajemností a není ten typ, který by se vším chlubil jako s jídlem na zlatém podnose. V tomhle je dosti uzavřená a opravdu nebude chodit od člověka ku člověku a svěřovat se svá trápení a bolístky z minulosti. Jen s pár členy své letky mluví tak nějak otevřeně a nebo spíše říká jenom to, co se jí hodí a co jí nevadí říkat. Ve své letce si našla i nejlepší kamarádku, která v kvadrantu ví asi ze všech nejvíc, ale i před ní má ještě určitá tajemství, která se nerozhodla sdílet. Je radši zahalená svou pomyslnou a tajemnou mlhou, přes kterou příliš lidí neprohlédne a ona je tak v bezpečí. Je nerada, když se na ní lidi upínají a ona se nerada upíná na ně, přestože to s pár lidmi už porušila. Tak rychle, jako se s někým začne bavit, tak stejně rychle může přestat. Kromě rychlého metabolismu, má pravděpodobně rychlost vnucenou i do myšlení a přemýšlí dost dopředu, kalkuluje a určité věci si promýšlí. Jen když se jedná o nějaký boj, tak jedná spíše horlivě, než s chladnou hlavou. 

​

Ještě před kvadrantem o ní v rodné vesnici a pak i v sirotčinci, kolovaly nejrůznější drby. Nebylo divu, že se z ní velmi brzy stala zahořklá puberťačka, která se mstila každému, kdo o ní tyto řeči vykládal. Mstivost a prudkost jí zůstala dodnes. Holčičí pubertální rvačky, které byly čím dál brutálnější, byly jejím denním chlebem. Kdysi i sama vyvolávala konflikty a potřebovala si vybít zlost. Byla z ní zlá šikanátorka, dokud nenastoupila do kvadrantu. Tam se naučila disciplíně a samozřejmě skončila tolikrát zmlácená, že jí to v určité mezi srovnalo do latě. 

​

Dnes se občas i sama docela někomu vnucuje a sem tam má i problém se slovem 'ne'. Ráda provokuje a dělá přesný opak toho, co se po ní chce. Dalo by se o ní říct, že je to takový chodící malér a sázka na nejistotu, protože je těžké určit co si vlastně myslí a nebo co vlastně chce. Ráda lidem motá hlavu a těší ji, když se jí to daří. Má ráda určitou kontrolu a nadvládu a naopak je nerada utlačovaná a zahnaná do kouta. Její přirozeností je pak drsná obrana v podobě čehokoli, jen aby se z toho kouta dostala. Dokáže ze sebe udělat nebezpečnou sokyni, podezřívavou mrchu, chytrou nepříjemnou bestii s ostrým jazykem a nebo i lhostejnou královničku, která si hraje na to, jak jí vlastně nic a nikdo nezajímá. Samo sebou je to blbost - není úplně chladnokrevná, bezcitná a bezpáteřní. V určitých chvílích a před určitými lidmi si na to jen hraje, aby působila silně a nadřazeně. Chrání se tím. Ve skutečnosti je citlivá, ale snaží se to skrývat. Pokud cítí, že je to třeba, tak rozdává facky i rány pěstí. Však umět se prát a postavit se za sebe, ukázat sílu a nadřazenost, je jedna z věcí, kterou vás v Basgiathu učí tak dlouho, dokud z vás nesedřou poslední slupku neschopnosti. 

​

Ač umí být horlivá, tak se naučila svou horkokrevnost směřovat správným směrem. A to jen díky spojení se Sionn, jenž v ní probouzí její skryté charakterové rysy. A i když to bude znít velmi ironicky, tak nemá v oblibě příliš povrchní lidi, byť se sama k těm povrchním lidem chová povrchně. Řídí se heslem, že proti ohni se musí jít ohněm. Jen se na to musí jít chytře a strategicky, jak říká Sionn. Na všechno by dle jejích slov měl být dobrý plán A a pak ucházející plán B. Lexi většinou končí plánem A a plán B,C a zbytek abecedy spíše nechává na Sionn. 

​

Je přirozeně - někdy spíše až nepřirozeně - zvědavá a sem tam postrádá smysl pro nebezpečí. S tímhle problémem se potýká už nějakou dobu, kdy se to teď o něco uklidnilo, ale občas má takové výkyvy, že prostě potřebuje vědět nějaké tajemství a nebo porozumět nějaké záhadě. A nebo se jednoduše snaží sbírat informace o druhých, až dokáže být docela otravná. Sem tam to zkouší svádivě, jindy tvrdším způsobem, někdy naprosto normálně, aby ve vás vzbudila důvěru. Přičemž ona vám nemusí věřit v tu chvíli ani nos mezi ušima. Občas má i ty svoje zvláštní pohledy, kterými jako kdyby se vám koukala přímo do duše a nebo skrz vás. Někdy naopak může působit jako duchem nepřítomná, když se na něco soustředí. Svoje pravé pocity nedává příliš najevo a když ano, tak z té nálady zase hodně rychle dokáže vybruslit. A když jí to budete předhazovat, tak se vztekne. Ráda s lidmi sem tam experimentuje a sleduje jejich chování a jak na ní reagují. Jsou to takové její pokusné myšky až do doby, dokud na to někdo nepřijde. Pak nastávají hádky o tom, jak je sobecká, manipulativní a zlá. A že si s lidmi jen hraje, jako kdyby nic neznamenali. Nejspíš je tohle experimentování nějaká její přirozenost... možná zároveň i vada, která je její součástí. Nejspíš mezi lidmi dělá selekci a vybírá si, komu může skutečně věřit.

my mother was a ghost

Když se narodila, byl konec června, ale v Altainu přetrvával chlad. Vesnice byla kdysi postavená v horách, blízko bojové základny Keldavi, na kterou byl za jasného počasí dobrý výhled ze strážní vesnické věže. Místní občas Altain rozdělovali na Horní a Dolní a to kvůli posazení domů - velká část z nich byla na vyšším hornatém hřebeni a ta druhá o dost níže. Lidé nahoru a dolů cestovali po kamenných vytesaných schodech a zvířata nebo těžké věci, se museli vytahovat pomocí dřevěné konstrukce. Čtyři muži otáčeli velkými dřevěnými rameny dokola kolem sloupu a vždy dřevěnou plošinu vytahovali nahoru a stahovali dolů, když to byla třeba. Když byla Lexi malá, ráda se nechávala tajně vozit dolů a nahoru. 

​

Během jejích šestých narozenin, přišel do Altainu cizinec. Byl raněný a ačkoli místní cizákům příliš nedůvěřovali, tak mu přesto pomohli. Ošetřili mu rány, dali mu najíst a když mu bylo lépe, vyptávali se na základní otázky. Cizinec se představil jako Darick Vega a řekl, že jeho vesnici vypálili. Jenže její jméno místním nic neříkalo a tak Darick upadl do podezření, že s největší pravděpodobností lže. Starosta vesnice řekl, ať Altain opustí do tří dnů. Někomu by se to zdálo jako naprosto krátká doba, ale kdo by čekal, že za tak krátkou dobu, se Lexina matka dokáže zamilovat do naprostého cizince a odejít s ním? 

​

Zmizela jako nějaký stín, jako duch po kterém se slehly všechny stopy. Otec si myslel, že jí cizinec unesl a starosta vyslal pátrací čety, které se však musely stáhnout kvůli nepřátelskému útoku. Vesničané byli evakuováni do krycích tunelů pod základnou a teprve až když útok pominul, tak se otec rozhodl, že půjde svou ženu hledat. Zanechal Lexi u své matky, její babičky, a zmizel téměř stejně, jako jeho žena.

​

broken men always do terrible things

Táta se jí vrátil až za rok. Jeden dlouhý rok. Dvanáct měsíců, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní, více jak osm tisíc hodin a nepočítaně minut a sekund. Čekala na otce tak dlouho, až si všichni mysleli, že zemřel. Vrátil se úplně jiný, než když odcházel a to na něm poznal každý. O Lexině matce nepromluvil skoro nic. Řekl pouze to, že už se nikdy nevrátí a Lexi tak nějak pochopila, že je mrtvá. Ztratila ji a ještě netušila, že tratila i otce, který brzy po svém návratu začal pít a nic jiného, než alkohol ho nezajímalo. Lexi zůstávala u přísné babičky, zatímco otec propíjel všechny úspory a stal se z něj místní pobuda. A když neměl co pít, začal krást u babičky, která když na to přišla, nahlásila ho. Ze shovívavosti a známosti, byl mnohokrát po dni až dvou propuštěn. Když vystřízlivěl, byl nesnesitelný a nutně si vždycky musel sehnat další alkohol a když nebyl k dispozici, zuřil.  Nejednou babičku i Lexi doma napadl, když se tam zase vloupal a chtěl peníze či cokoliv cenného, co by mohl vyměnit za alkohol. Během těchto chvil taky mluvil o tom, že jeho žena utekla s poromielským hajzlem, jak ho nazýval. Prý s ním založila novou rodinu.

​

Alexia svého otce začala nesnášet, protože dělal jenom ostudu. A žití s babičkou nesnášela stejně tak, protože s ní neměla žádné normální dětství. Nesměla chodit s ostatními dětmi ven a nebo s nimi hrát - prý to kazí morálku a práce šlechtí. Když náhodou doma neměla co dělat, umírala nudou a babička ji nutila plést. Když jí bylo devět let, začala se v noci tajně vykrádat z domu, aby mohla pobíhat s dětmi v jejím věku. Občas narazila i na svého otce, který se taky stal duchem jako její matka. Jen s tím rozdílem, že tenhle byl vidět a pohled na něj ji občas strašil ve snech. Někdy ho viděla zpitého do němoty, jindy zbitého, občas někoho zbil on a končil v místním vězení, které bylo velké asi jako chlívek pro jedno prase. 

​

Během léta jejího desátého roku života, se po dalším útoku na vesnici, babička rozhodla odstěhovat. Bylo to naposledy, kdy Lexi svého otce viděla a pro lid Altainu, se samy staly duchy, kteří vesnici opustili. Babička chtěla někde dožít v klidu a míru a tak zvolila Shire v provincii Deaconshire, kde nebylo o práci nouzi. Jenže se už musela potýkat s tím, že Lexi pomalu začínala přicházet do puberty. Jedenáctý a dvanáctý rok přišel velmi rychle a čas utíkal jako voda. Začala babičce odsekávat, být drzejší, utíkala z domu, schytávala jednu facku za druhou, hádaly se a když už to bylo k nevydržení, tak Lexi prostě utekla s jedním batohem, ukradla mapu a vydala se z města pryč. 

​

Ve dvanácti vyrazit na cestu do Valensie, pro ni bylo poměrně dost složité, ale měla bystrou mysl a lstivou povahu. Když to šlo, kradla. Když to situace dovolila, nechala se svést na povozu, ale pouze od žen či muže, který sebou měl dítě jako byla ona. Tulákům a osamoceným mužům na cestě se vyhýbala. Nějaká ta práce a zkušenosti ze života na vesnici, jí byly na cestě k užitku a musela za to v duchu babičce poděkovat. Uměla rozdělat oheň, chytit do pasti zajíce a stáhnout ho. Dokázala přežít tak dlouho, až došla do Valensie. Štěstí se jí ale nemohlo držet věčně. Valensie je dodnes velké město. Nikdy v takovém nebyla a při první krádeži, si jí všiml místní strážný, začal pískat na píšťalku a ona musela začít utíkat. Z jednoho četníka se stali čtyři a všichni jí naháněli v ulicích a nadávali na to, že je zatraceně rychlá. Jenže na rozdíl od nich neznala uličky tak dobře jako oni a nakonec jí chytili ve slepé uličce a  odvezli na stanici, kde jí vyzpovídali - jak se jmenuje, odkud je a podobné otázky. Odmítala s nimi mluvit a po necelých dvou dnech jejího zarytého mlčení a kdy jí vlastně ani nikdo nepřišel hledat, jí odvezli do místního sirotčince. 

​

padfo ot and quickfo ot

​

Hned první noc se pokusila utéct. Ani tam se nepředstavila a pořád mlčela, hrála si na němou a prostě jen stála, koukala a vymýšlela plán, jak uteče. Když si z prostěradla udělala provizorní lano, tak se jedno z dětí probudilo a v noční košili přišlo až k ní. Chlapec stejně starý jako ona. Jen o hlavu menší, hubený a vypadal docela zanedbaně. Trochu se polekala, když se za ní tak zjevil. Byl jako Tichošlápek, jak mu později začala přezdívat. Ptal se jí, proč vlastně chce utéct. Odpověděla, že má vlastní plány a že jí rozhodně nikdo rozkazovat už nebude. Ten kluk se představil jako Vinnie, celým jménem Vincent, a když pozoroval, jak leze na okno, přišel blíž a dál mluvil o svém životě. Opřel se o parapet, když pomalu lezla dolů, ale zpomalila, když Vinnie zmínil, že je v sirotčinci rád. Že už by se domů nikdy nevrátil, protože už nikdy nechtěl, aby na něj jeho táta sahal a sexuálně jej zneužíval. A že i když ho tu občas nějací kluci zmlátí, tak je tu rád, protože se tu cítí v bezpečí a vaří tu skvělé palačinky. 

​

Lexi přestala lézt dolů a po chvíli vylezla zase nahoru, posadila se na okno a tiše vydechla do nočního teplého vzduchu. Netušila, proč jí tohle všechno Vinnie řekl, ale když tohle slyšela, tak jí došlo, že na tom nebyla až tak špatně. Vinnieho matka byla nějaká prostitutka, otec násilník a pedofil, který ho zneužíval od tří let a v deseti skončil v sirotčinci. A přesto se na ní usmíval a mluvil o sladkých palačinkách. Bylo jí ho líto a tak se rozhodla zůstat. Ani ne kvůli sobě, jako kvůli němu. 

​

Vincenta začala v sirotčinci chránit a kdykoliv si na něj někdo dovoloval, poprala se - klackem, kamenem, botou, pěstmi, kopanci, nehty i zuby... použila všechno, čím se dalo druhému ublížit. Za všechny ty tresty rákoskou od místních vychovatelek to stálo a brzy si na Vinnieho už nikdo netroufl. Jí a ani jeho si nikdo adoptovat nechtěl - Vincenta kvůli jeho minulosti a jí kvůli jejím agresivním sklonům. A tak roky plynuly a když jim bylo patnáct let, konal se ve Valensii Dračí festival, na kterém se konala dračí přehlídka. Vůbec poprvé měli šanci vidět jezdce a draky nějakým způsobem zblízka a byli okouzleni a ohromeni tím, co viděli. Natolik, že ten večer utvořili dvojčlennou alianci s tím, že půjdou do kvadrantu společně. Přirozeně jim došlo, že budou muset začít nějak trénovat a tak šermovali s klacky a Lexi učila Vinnieho se prát. Kvadranty byly přece součástí armády a každý voják se musel umět prát. Měli pro sebe i přezdívky. Vinnie byl Tichošlápek a Lexi Rychlonožka, protože běhala velmi rychle a jakmile znala terén, nikdo jí nechytil.

​

he died and i wasn't there for him

​

Pět let uplynulo snad rychleji, než si Vincent a Alexia uvědomili. Vincent se za tu dobu poměrně změnil a ač se vytáhl do výšky, stále nebyl tak silný, jako jiní. Zkoušky do kvadrantu dal s odřenýma ušima a už při zápisu pochyboval, že udělal správné rozhodnutí a že měl jít raději k písařům. Lexi ho pořád chlácholila, že všechno zvládnou společně. Přesně tak, jako v sirotčinci. Vyšli po schodech až na věž, co vedla k lávce. Ta byla děsivější, než ji popisovali. Tehdy zaváhala a dostala strach, když přišla řada na ní. Ale když někdo vzadu zakřičel, aby sebou konečně hnula, tak se prudce otočila, ukázala dotyčnému prostředníček, načež si upravila batoh a vyrazila vstříc možné jisté smrti. Když byla skoro v polovině, pustil se za ní Vincent, který byl dost pomalý a holka za ním vyhrožovala, že ho shodí. Lexi se musela znovu otočit. „Jestli ho shodíš, tak až přejdeš na druhou stranu, shodím tě dolů já!" 

​

Nakonec lávku přešli všichni tři a Lexi té holce při prvním momentu vrazila pěstí přímo do obličeje, načež jí zezadu chytil nějaký sekundán a vytáhl jí do výšky a přendal jako nějakého plyšáka. Vzpírala se mu, ale pak se zničehonic uklidnila. Neměla tušení, že dokázal ovládat emoce druhých pomocí doteku. Pak je všechny vzali na shromáždění a rozřazení do křídel. S Vincentem skončili ve stejné křídle, ale rozdílné peruti i letce. Štvalo jí to, protože ho nemohla chránit tak, jako doposud. Snažila se rozhodnutí místního velení nějak zvrátit, ale její názor a stížnosti nikoho nezajímaly. Vlastně nic tady nikoho nezajímalo. Jen síla a ti, kdo jí mají dost na to, aby přežili.  A ne všichni toho byli schopní, jak zjistila po třech dnech. Seznam mrtvých bylo něco, co se naučila nesnášet, protože nikdy nevěděla, zda se tam neobjeví Vincentovo jméno. Nějakou interakci s ním měla až po čtvrtém dnu, kdy na sebe měli konečně víc času. Byl celý potlučený a s monoklem od toho, jak trénoval na žíněnkách. 

​

Někteří vycítili, že je slabší a že tu Vinnie nemá co dělat. Po dvou týdnech mu na žíněnce nějaký jiný primán zlomil ruku. Lexina letka tam zrovna nastupovala, když jiná trénink končila a když to viděla, tak se neudržela a prostě vyběhla Vincentovi pomoct. Prodrala se skrz přihlížející, Fersen byl s to zasáhnout, ale nakonec si to rozmyslel. Chtěl se nejspíš pobavit. Lexi naběhla na žíněnku a kolenem vrazila tomu druhému kadetovi přímo na spánek a zároveň pak na něj spadla a rychle na něj obkročmo sedla a začala ho bít do obličeje. Stihla tak čtyři rány, než Fersen použil svůj signet a jí rozbrnělo celé tělo a všechny kosti. Bolest jí paralyzovala a spadla vedle toho kadeta a v bolestech se zmírala jako nějaký pes. Ten den dostala od Fersena trest a všem ukázala, co je její slabina. A ohrozila Vincenta, když dala najevo, že se neumí bránit sám.

​

Vincenta zabili v první výzvě. A u toho nebyla protože bojovala o několik výzev před tím a byla zraněná tak, že musela na ošetřovnu. Když se probrala po tom oranžovém séru a začala trochu vnímat, její spolukadetka z letky, jí přišla říct, co se stalo. „Je mi to líto, Lexi." Nakrčila čelo. „Vincent je... pryč." Dodala a Alexia začala kroutit hlavou. Odvrátila pohled a snažila se držet slzy na uzdě. On umíral a ona tam pro něj nebyla. Zabíjeli ho a ona tam nebyla, aby ho ochránila. I kdyby to mělo být proti kodexu. „Tohle... vím, že je to proti pravidlům, ale když umíral, tak chtěl, abych ti to dala. Napravovač nepřišel včas a.. ztratil hodně krve.." Vysvětlovala a rozhlédla se, aby je nikdo neviděl. Pak Lexi podala Vincentův kožený náramek s dračími motivy, který si pořídil na Dračím festivalu ve Valensii. Slzy už nedokázala udržet. „Takže umřel na ošetřovně?" Zvedla k Larisse oči a ona se smutnýma očima přikývla. „O tři postele dál. Před pár hodinami." Pověděla. Lexi z těžkostí přikývla a pak jí stačila jen jediná otázka a odpověď. „Kdo?" .... „Beron Stinger."

​

they say there are five stages of grief. denial, anger, bargaining, depression, and acceptance. wel l, i'd like to add one more. revenge

​

Krev, pot, slzy, bolest, hněv.... Vypotila ze sebe snad všechno, když se snažila dokázat, že na tenhle kvadrant má. Že je dost silná. Gauntlet by možná zdolala v lepším čase, kdyby to byl maraton, na Prezentaci nezemřela a při následujícím Rozřazení konečně mohla uskutečnit svůj poslední krok k tomu, aby přestala za Vincenta truchlit. I když ostatní hledali své draky, ona plánovala hlavně pomstu. Chtěla, aby jí Beron viděl. Než vůbec nastal den Rozřazení, několikrát žádala o výzvu s ním  a nejednou ho napadla, když to šlo. Měl na ní pifku stejně, jako ona na něj. Jakmile jí pod kopcem uviděl, ukázala mu dva prostředníčky a Beron si schoval dýky a místo nich si vytáhl meč, načež se za ní rozeběhl. Přesně to chtěla. Začala před ním utíkat určitou cestou, směrem k pasti, kterou na něj nastražila. Volala na něj, že je pomalý a ladně se vyhnula tomu, co bylo určené pro Berona. Když přes to přeběhl, noha se mu zasekla do lana, to se utáhlo, sevřelo mu kotník a síla gravitace ho vytáhla nahoru a visel vzhůru nohama. 

​

„Dej mě dolů ty mrcho! Tohle je proti pravidlům!" Křičel, točil se a snažil se Lexi kdekoliv najít. Pak se zničehonic objevila s kusem klacku za tím a praštila ho s ním přes záda. „Tady žádná pravidla nejsou. A ty jsi tak hloupý, že si se nechal přechytračit." Kroužila kolem něj jako sup a odkopla meč, co mu přitom spadl z ruky. „Byla to fér výzva! On byl jenom slaboch, nic víc. Udělal jsem mu laskavost, když jsem ho zabil!" Ohnal se po ní pěstí, ale Lexi uhnula a znovu ho praštila dřevem, tentokrát do rozkroku. „Já se na tu tvou laskavost zeptala. Bodal si ho do míst, aby umíral pomalu a trpěl. Schválně!" Znovu ho praštila, pak znovu, znovu. Když se rozmáchla asi po šesté, tak se ozvalo hlasité zakřupání a padání stromů. Zastavila svůj pohyb a sledovala, co se mezi stromy pohybuje. Plížilo se tam něco velkého. Byl to drak. Oproti ní velký zelený drak s mečovitým ocasem. Beron zalapal po dechu a snažil se nějak dostat na zem. Lexi upustila kus dřeva na zem. Drak si prohlížel, jak Beron visí ve vzduchu a jeho zlaté oči pozorovaly lano směrem nahoru na strom, pak dolů na zatížení a dřevěnou konstrukci svázanou provazy a ohebnými větvemi. 

​

„Místo toho, abys mě našla, jsi trávila čas tímhle?" Ozvalo se jí v hlavě, až jí to málem posadilo na zadek. Ženský dračí hlas jí skoro způsobil bolehlav. „Je... je to pomsta." Vyslovila nejistě. Beron pořád visel hlavou dolů, krvácel z obličeje, kam ho jednou trefila a dech se mu třásl. Mluvila s drakem a on nemohl nic dělat. „Ano, už to vidím." Řekla dračice, když nahlížela do jejích vzpomínek. „S tím se dokážu ztotožnit." Promluvila znovu a pak svůj zlatý zlý pohled zaměřila na Berona a ten začal nesouhlasně křičet a vřískat, když dračice otevřela tlamu, co se jí začala zbarvovat do oranžova. Vychrlila mohutný oheň, který strhl Berona z pasti a sežehl ho na hned, jak byl blízko. Lexi uskočila na stranu a když chrlení ohně ustalo, tak se z břicha otočila na záda a podívala se, že z Berona zbylo doslova jenom pár černých ohořelých kostí.  Šokovaně na dračici pohlédla. „Jsem Sionnachuainedeach. Ale když přežiješ náš první let, můžeš mi říkat Sionn." Hrdě se postavila a vyčkávala. Lexi semkla rty pevně k sobě, pak se zvedla ze země a váhavě se přiblížila k dračí noze po které pak lezla nahoru. Až na hřbet, kde se usadila a chvíli přemýšlela kam s nohami, ale nakonec si je zasekla do místa mezi šupinami. Sionn vyšla zpod stromů, roztáhla křídla a odrazila se od země vstříc jejich prvnímu letu. 

​

we are gonna be swifter than death

​

První let dokázala přežít a pak i ty další. Propojila se s ní zelená mečoocasá dračice, která sice nebyla největší, ale velikost nebyla v jejím případě důležitá. Díky propojení brzy ovládla nižší magii a její signet, který nepatřil mezi ty nejsilnější, se projevil na konci prosince. Zrovna na žíněnce pod tlakem, když se zničehonic objevila vyhnula ráně takovým způsobem, že během jedné vteřiny byla na žíněnce a během té druhé vrazila do zdi na úplně druhé straně místnosti takovou silou, až tam byla prasklina. Nikdo nechápal, jak to udělala, ale mělo to velmi rychlé vysvětlení. Tak rychlé, jako ona. Projevila se její magie. 

​

Ovládat to nebylo žádná legrace. Musela se naučit v životě zpomalit, aby mohla ovládnout rychlost. Někdy si sedla tak rychle, až se židle i s ní posunula o několik metrů dál, jindy během pár vteřin byla jinde, než ostatní... Lezlo jí to na nervy a musela se nejdřív naučit mírnit rychlost a podvolit si magii, aby s ní mohla následně manipulovat tak, jak chtěla. Její magie byla tak trochu odrazem toho, kým byla a je. Sionn jí to pomohla pochopit a jejich stabilní pouto jí pomohlo magii na konci primy zkrotit natolik, aby byla schopná začít s její útočnou formou a dozvídat se o své moci víc.

​

Signet využívala i drobnosti, jako zrychlené psaní a nebo jiné činnosti, které by jí jinak zabraly celou věčnost. Občas ho, avšak ve formě nižší magie, využila i na žíněnce. Sice se to nesmělo, ale kdo by to pravidlo občas neporušil, že? Na svůj signet si natolik zvykla, že zkoušky KPJ pro ní bylo čistým mučením, ale první zkouškou v terénu na druhý pokus s letkou prošli. Při Bitvě letek vypadla někdy ve třetím kole výzev, ale stále žila a na tom záleželo. Bylo nutné dál pilovat signet a začít se připravovat na Válečné hry a následující tercii, která završí veškerou dřinu, kterou vynaložila, aby v kvadrantu přežila.