Tak trochu ztřeštěná brambora, která v určitých chvílích neumí zavřít pusu. Je dost upovídaná a zdánlivě hyperaktivní, ale nepleťte si tuhle vlastnost s otevřeností. I když může házet jeden úsměv za druhým, mluvit na vás, pořád se na něco ptát, mluvit o nejrůznějších tématech a nebo o něčem zvědavě vyzvídat, tak to neznamená, že ona sama je jako otevřená kniha. Může působit společensky, příjemně, ale ve skutečnosti je to taková myška, která svou extrovertní stránkou spíše jen předstírá. Má milosrdnou a milou povahu a vždycky volí nějakou jinou formu řešení. Je přesvědčena o možnosti mírumilovného řešení, zejména díky schopnostem mezi sebou komunikovat. Když už byla lidem dána do vínka řeč, měli by mezi sebou více mluvit, než bojovat. I přes svůj pacifismus, ale nemá příliš výrazný hlas a její názory ne vždy všechny zajímají. Sama si je občas ani neumí prosadit, na čemž stále pracuje. Nikdy nebyla taková, aby se za každou cenu rvala do popředí - spíše se držela vzadu a poslouchala. Dá se o ní říci, že se snadněji podřídí, než aby bojovala, ale asi záleží na okolnostech. Když se jí něco opravdu nelíbí a ví, že to není správné, tak se ozvat dokáže a dokáže vyjádřit pevný nesouhlas. Není to žádná ovce, která by slepě následovala pastýře. Ráda si plno věcí ověřuje a když se jí něco nezdá, tak zjišťuje a sem tam strká nos tam kam nemá. Výjimečně může být až zvědavě otravná a neodbytná. Její smysl pro povinnost jí i nutí nahlašovat veškerá porušování pravidel, takže i tohle je taková její vlastnost, za kterou jí problémoví jedinci asi příliš nepochválí a tudíž díky tomu nebude ani příliš oblíbená. 

​

Přestože neholduje a nepodporuje násilí, tak si je vědoma toho, že obránit Navarru se bez bojů a krve neobejde. Naivně totiž věří, že kdyby byla jiná cesta, než ta násilná, tak už by jí určitě objevili a užili. Zároveň si je uvnitř sebe samotné vědoma, že násilí je hluboko zakořeněné v lidech a že je to nemoc, které se lidstvo tak snadno nezbaví. A že agrese a zabíjení je pro spousty lidí přirozené stejně, jako pro draky chrlení ohně. Proto se rozhodla, že ve světě, ve kterém se lidi zabíjení, bude ona lidi zachraňovat. 

​

Sice u ní převažují pozitivní vlastnosti jako například poctivost, skromnost, pečlivost, ochota či ohleduplnost. Ale každý má i svou odvrácenou stránku, stejně tak Ally. Mezi asi její největší mínusy patří vysoká naivita. Ta nějak věří, že se každý může napravit a věří v lidskost a také v dobrotu lidského srdce. Někdy lidem až příliš důvěřuje, ale možná je to ovlivněné tím, že měla období, kdy nevěřila nikomu a ani sama sobě. Po nějaké době se dost otevřela a myslí si, že už jí nikdo neublíží. Zvlášť když se snaží všem pomáhat a je na ně milá. Občas si v některých chvílích může být i nejistá, snadno urážlivá a přecitlivělá. Dost věcí si bere osobně a ne vždycky je dokáže snést tak, aby se z toho druhý den vyspala a byla zase v pořádku. Některé věci se jí drží mnohem déle a ona pak kvůli tomu nemá příliš dobrou náladu, je smutná a může se stát, že bude i nepříjemná na své okolí. A za to se samozřejmě pak hned omlouvá. Třeba i čtyřikrát za sebou a pak se omlouvá za to, že se omlouvá. Není sice nijak pomstychtivá, ale dokáže být uražená hodně dlouho a nebavit se s dotyčnou osobou. Když jí nějak hodně ublíží, už tomu někomu nikdy nemusí věřit a nebo s ním mluvit. Asi záleží na tom, co by jí kdo provedl. Pokud by ji ublížil nějak fyzicky, určitě by se ho pak bála a vyhýbala se mu obloukem. A pokud psychicky, přestal by ji zajímat a cítila by vůči němu zášť. Jakmile by přišla na nějakou psychickou manipulaci či využití. I přes bolest, která by jí byla způsobena, sama sebe vždycky přesvědčuje, že velké holky nepláčou, tudíž kdykoli ji něco bolí, zadržuje slzy a doslova polyká ten zvláštní tlak v krku tak dlouho, dokud to nepřejde. Samozřejmě ne vždy se to podaří, ale nerada na sobě ukazuje známku slabosti. 

​

Často upřednostňuje ostatní před sebou. Snaží se ostatní pochopit, pomoct jim a na sebe tak nějak zapomíná - na svoje city, emoce a to, že je taky jenom křehká duše, se kterou ostatní nemůžou zametat a brát ji jako samozřejmost. Patří zkrátka k těm laskavým hodným lidem se srdcem na správným místě. Nerada by zklamala jak ostatní, tak i své rodiče. Je ráda, když je všechno perfektní a sama se taková snaží být. Chybovat je sice lidské, ale stejně se tomu snaží vyhýbat a být zkrátka naprostou dokonalou bytostí, která jednou všechny zachrání. 

​

Neumí lhát, je paličatá, taky má občas ty svoje pohledy rozčíleného křečka a když se opravdu naštve, tak dupe a prská. Snadno ji někdo dokáže uvést do rozpaků, kdy zrudne ve tvářích a snaží se z té situace nějakým způsobem vybruslit. Udělají ji radost i sebemenší maličkosti, kterých si možná všímá lépe, než jiní lidé. Ne že by tím snad byla výjimečná, ale spousta lidí je naopak ignoranty, jenž si ničeho neváží a ona taková být nechce. Pravděpodobně by jí udělal radost i dar v podobě napůl zvadlých kytek a nebo třeba pomalovaný kamínek. Zkrátka se snaží vidět některé věci lépe, být ochotnější, a snažit se přijímat fakt, že na světě ještě zbyli nějací hodní lidé, kteří si váží života tak, jako ona.

the healer has the blo odiest hands

 

Její rodina v Iakosu patřila k váženým lékařům. Její otec i matka se kdysi poznali v Basgiathu a pár let po ukončení studia se vzali. Jakmile Ellanys otěhotněla, vrátila se do rodného Iakosu a po narození malé Ally, se domů vrátila i hlava rodiny - Halden. Žili společně v menším domku poblíž pobřeží a po smrti Haldenova otce v roce 581, na něj připadla léčebná ordinace. Halden se věnoval těžší složitější chirurgii ve které byl zdatný a matka se ve volných chvílích věnovala mícháním bylin a prodeji léků, které byly pro uzdravování nemocných lidí velmi důležité. Avšak ne všechny léky měly pozitivní vlastnosti - na některé si člověk mohl vypěstovat závislost a místní závislí násilníci to věděli. 

​

Nejprve to začalo pokusy o vloupání, než nakonec ke skutečnému vykradení došlo. Zloději ordinaci vykradli celkem třikrát a během čtvrtého pokusu je Halden konečně načapal a chytil při činu. Závisláci se ale nezalekli a jejich agresivní chování se projevilo velmi rychle. Byli čtyři a i když měli slabší motoriku a vůbec u útoku nepřemýšleli, dokázali Haldena přemoci, dostat na zem a bít a kopat. Až dokud jednoho z nich Ellanys nepraštila po hlavě přenosným věšákem. Útočník spadl na zem, nehýbal se a zbylí tři se zalekli a když slyšeli, že se blíží strážci pořádku, tak okamžitě utekli i s lupem, který stačili pobrat. Když na místo dorazili strážníci, našli zbitého Haldena na zemi, který se akorát snažil posadit a Ellu, jenž přikládala utěrky na rozbitou hlavu útočníka. Silně krvácel a ona se ho snažila zachránit. S pomocí strážníků ho dostala na stůl, ale úder do hlavy byl tak silný, že to mladík nakonec nepřežil. 

​

„Byla to sebeobrana Ello," strážník Tolledo jí položil ruku na rameno. Ella si kapesníkem otřela prsty od krve a sledovala, jak odnáší zahalené tělo z jejich poničené ordinace. „To je jedno Marcusi. Přísahala jsem, že nikdy neublížím žádnému srdci. Selhala jsem." Jemně jeho ruku sundala ze svého ramene a šla zkontrolovat svého manžela a pak svou dceru po schodech nahoru. Našla ji schovanou pod postelí. Když Ally po krátkém přemlouvání vylezla, tak jí na zemi objala a tiskla k sobě, kdy znovu začala plakat. Byla pevně rozhodnutá, že svou práci léčitelky už dělat nemůže. 

​

the healer and the kil ler

​

Po posledním vloupání a smrti toho mladíka, uběhl týden. V Iakosu už dva měsíce panoval rok 584 po Sjednocení a město s odbitím půlnoci postupně utichalo a ulehalo ke spánku. Dům s ordinací rodiny Delantes byl tichý, klidný a temný, jak všude byla zhasnutá světla. Rodina spala klidným spánkem až do chvíle, než se zezdola ozvalo tříštění skla. Jako první byl vzhůru Halden, který vzbudil svou ženu. Oba rychle vstali, kdy si Halden vzal na obranu obušek, který si pořídil hned po prvním vloupání a Ella šla do dětského pokoje, kde vzbudila Alleyu, vzala jí do náruče a vyšla s ní na chodbu. Tehdy zjistila, že její manžel už sešel dolů a zaslechla nadávky, tupé zvuky a následné bití. Ella zalapala po dechu, vběhla do ložnice, kde se zavřela, zamkla a Ally schovala do skříně. ​​

​

Zloději se přišli pomstít za jejich zabitého druha. Zmláceného Haldena dotáhli nahoru a kopali a vráželi do dveří tak dlouho, dokud je nevyrazily. Částečně je rozlomili z pantů a visely jenom na tom dolním. Ella vykřikla a začala po lupičích házet všechno, co měla po ruce. Když chtěla chodit těžkou sošku, tak se zastavila v pohybu, protože si všimla, že jeden z maskovaných dal ostří ke krku jejího manžela. „Co takhle to položit, hm?" Řekl druhý s lucernou v ruce. Masku měl jen přes ústa a nos. Jeho ebenově černá pleť splývala s temnotou pokoje. Pak si poloviční masku sundal. „Pamatujete si mě? Zabila jste mi bratra. Stačilo nám jenom dát drogy. A my bychom šli." Usmál se. Ale všichni v místnosti věděli, že by to tím nikdy neskončilo. Chodili by tam pořád a pořád dokolečka. Ella se roztřásla a pak vykřikla, když jí třetí přišel chytit. Vzal jí za vlasy, praštil do břicha a donutil jí kleknout. 

​

Ally v šatníku ani nedutala. Klečela ve tmě, koukala škvírou ven a svírala drobného plyšáka v podobě hnědého ušatého psa. Byla v takovém šoku a transu, že skoro ani nemrkala. Sledovala, jak jsou její rodiče mučení, jak všichni tři dělají něco ošklivého mamince a drželi jí ústa, aby nekřičela. A střídali se jeden po druhém. Vůbec tomu nerozuměla, ale v podvědomí věděla, že je to špatné. A pak tu ustalo, když z venku byly slyšet zvuky a křik. Všechno nabralo rychlý spád a Ally se lekla. Víc se schovala do skříně a slyšela dupot, otevírání okna, hlasy a tupé zvuky a nakonec i dupot na střeše. A pak bylo ticho. Jeden známý tlumený hlas dole. Strážník Marcus Tolledo. Ten když se šavlí a lucernou vrazil do ložnice, byl v šoku. Lekl se, zalapal po dechu a zůstal se zděšením stát ve dveřích. Nejprve sledoval ta těla a až pak si všiml Ally. Jak stála u skříně s plyšákem v ruce a koukala na totéž, na co on. Na její rodiče, kteří byli na podlaze podřezaní jako psi. Marcus položil šavli s lucernou a rychle k dítěti přispěchal. Vzal jí do náruče a hladil ji po zádech. „Jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží."

​

i saw evil again

​

Případ vraždy jejích rodičů se řešil dlouhé měsíce. Nebyli žádné svědkové a Ally od té noci nepromluvila ani slovo. Zůstávala v místním kvalitním sirotčinci, který jí zařídil Marcus a zároveň po čtvrt roce začal bojovat o to, aby si jí mohl osvojit. Práce na případu a smrt jeho přátel ho natolik zdeptala, že se doma nevěnoval své ženě a dceři, které bylo v té době jedenáct. A pak přišla rána v podobě smrti Marcusova syna. Zemřel při obraně Navarry. Byl členem jezdecké kavalerie kvadrantu pěchoty a sotva vyšel tercii, byl nasazen do boje, ve kterém zemřel. Smrt mladého hrdiny rodinou Tolledových otřásla a dva měsíce na to, se s Marcusem jeho žena rozvedla. Případ smrti rodičů Ally se nikam neposunul a ona stále zůstávala v sirotčinci. Nejbližší příbuzní žili v Calldyru, ale ti zájem o její opatrovnictví odmítli. 

​

Poprvé od vraždy promluvila po roce a půl a její mysl začala trauma potlačovat. Část její mysl zapomněla, aby se mohla dát rozvíjet. Ovšem čím starší byla, tím některé vzpomínky byly výraznější skrz uvědomování toho, co se jejím rodičům stalo. V domě pro děti bez rodičů byla do svých jedenácti let. Až poté se Marcusovi konečně podařilo přesvědčit všechny, že je schopen se o ni postarat. Z malebného domku na kopci okraje Iakosu, se ocitla téměř v centru rušného města. Zpočátku jí dělalo problém si na nový domov zvyknout, přijmout Marcuse jako svého opatrovníka a přijmout novou formu života - chodit do běžné školy, nacházet si přátele a žít jako normální dítě. Jenomže ona byla všechno, jenom ne normální. O vraždě Delantesových věděl kde kdo. Vrazi nebyli dopadeni a případ byl stále otevřen. A vždycky se našel někdo, kdo jí připomněl, kým vlastně je - Dcera zavražděných, ta která nemá rodiče, ta která viděla rodiče umírat. Provázelo jí to už od sirotčince a nemělo to konce. 

​

Když jí bylo třináct, tak při čekání na Marcuse, aby jí vyzvedl ze školy, spatřila osobu, kterou už jednou viděla. Vysoký muž s ebenovou kůží postával opřený o roh zdi na kraji ulice. Další dva tam vybírali odpadky a další tři něco pokuřovali. Čas se pro ni zastavil a ona nemohla odtrhnout oči od muže, který si ji ani nevšiml. Pak sebou poplašeně cukla, když se jí někdo dotkl na loktu. Byl to Marcus. Vůbec nic neřekla a zadívala se znovu na toho muže tmavé pleti. Marcus se zamračil. Tenhle pohled znal. Viděl ho kdysi dávno a strašil ho v nočních můrách. Strážník se podíval směrem, kterým se dívala Alleya a pochopil. Vždyť tyhle výstřední existence znal. Několikrát je zatýkal. A bratra jednoho z nich Ella zabila v sebeobraně. Všechno to puzzle, které se snažil dát roky dohromady, bylo najednou v celku.

​​

​

i can live, i can breathe

​

Zatčení, svědčení, odsouzení. Extrémně zdlouhavý proces, který mladou dívku navždy poznamenal. Musela čelit svým nočním můrám a traumatu, jenž se snažila potlačovat. A když to všechno skončilo, tak měla pocit, že začala skutečně žít a dýchat. Vůbec poprvé v životě.  Měla dojem, že rodiče konečně mohli spočinout v klidu a jejich duše mohly skutečně přejít na druhou stranu k Malekovi. Život se stal o něco barevnějším místem a dokázala si ho začít užívat. Po procesu taky navštívila hroby svých rodičů a slíbila jim, že půjde v jejich stopách - stane se dobrou léčitelkou.

​

Sedm let věnovala tvrdému a vážnému studiu, aby byla připravená na zkoušky, které musela zvládnout, aby se vůbec mohla do kvadrantu zapsat a dostat. Učila se zejména teorii a nějakou praxi jí dovolili až v osmnácti letech. Drobná ošetření řezných ran, popálenin a míchání bylinek u místního apatykáře, který jí nějakou praxi vůbec dovolil jako první, když měla čerstvých patnáct let. Od tohoto věku také chodila pomáhat k místnímu zvěrolékaři a poté do ordinace, ke se pomáhalo lidem. Učila se jak správně obvazovat, kolik léků používat a taky jak s takovými lidmi vůbec jednat. 

​

Po úspěšném absolvování zkoušek otčímovi oznámila, že to zvládla. Toleddo byl povýšen na velitele místní policie a měl radost, že aspoň jedno "jeho" dítě bude v kvadrantu v bezpečí. A že se o sebe dokáže postarat. Přesto jí nezapomněl pokárat a varovat před kvadrantem pěchoty a i před jezdci. Mluvil hlavně o tom, aby se tam s nimi nepřátelila a nerandila. Doslova jí to zakázal a měl půl hodinovou přednášku o tom, jací jsou mladíci hloupí a nadržení. Ally to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Vůbec nemyslela na chlapce. Myslela jenom na to, až se připojí do kvadrantu a bude moct se znovu učit a mít nové zkušenosti k tomu, aby pomáhala lidem. Ten chtíč něco takového dokázat, byl dost osobní a nedělala to jen kvůli sobě. Dělala to hlavně kvůli rodičům. 

​

the healer also need healing

​

První ročník v kvadrantu byl nad její očekávání. Nastoupila do akademie s velkým nadšením, které ale brzy opadlo. Tolik mrtvých zmařených životů byla krutá a tvrdá realita, se kterou se dlouho smiřovala. Zapisování jmen skutečných lidí, učení se, otupění mysli a emocí... Najednou měla pocit, že nic z toho nezvládne. První měsíce upadala do stresu a silných depresí. Chtěla svůj sen vzdát. V kvadrantu se ocitla sama a dbala na rady Marcuse, aby se s nikým nesbližovala. Jenže to byla jedna z chyb, ze které se brzy poučila. Najít si přátele mezi ostatními léčiteli bylo něco, co jí pomohlo překonat její démony, se kterými vnitřně bojovala. Mohla se s nimi podělit o své strasti, oni se zase podělili o ty svoje a nakonec se opět cítila tak, jako když do kvadrantu nastupovala - plná síly a odhodlání. 

​

To že uzdravovala ostatní, jí pomáhalo s uzdravováním sebe samotné. Stále v sobě potřebovala zahojit ránu, která se nikdy úplně nezacelila. Byla uvnitř ní a tím, že později s dalšími zkušenostmi začala zachraňovat životy, pomáhala sama sobě. Dodržela slib, který dala před hroby jejích rodičů. Po nástupu do druhého ročníku se rozhodla jít cestou chirurgičky, ale léčebným procesům pomocí bylin se věnuje bokem. Ráda by ale lidi zachraňovala napřímo pomocí operací. K něčemu takovému ale musí ještě prakticky dojít a stále se učit.