Althea Fendyr

althea fendyr

30.4. 579, Kernak, Elsum, Navarra

Výkonná důstojnice 1. křídla

Romane Innc

signet

Halykineze

i’d be nicer if you weren’t so… you.

Když její jméno zazní chodbami Basgiathu ve třech zvučných slabikách – nebo i dvou, pokud je zrovna zkrácené na něžnější verzi „Thea“ – část kadetů automaticky ztichne, jiní protočí oči, a někteří zatnou čelisti. Nakonec je tu ta hrstka, která se pokaždé uchechtne, což jsou ti, co vědí, že když se Althea dostane do varu, je to větší podívaná než zápas draků. Drobná, pohledná, v některých momentech (když se nemračí) až étericky krásná, prostě a jednoduše vypadá, jako by se mezi ostatními kadety, se svalstvem na pažích větším než její stehno, a závratnou výškou dvou metrů, ocitla omylem. Jakmile otevře pusu, nebo ji někdo blbě sjede pohledem, je to jiná písnička. Tahle holka štěká a umí sakra kousat. Své výšce navzdory, kterou si často berou ostatní do pusy (jejich chyba), má v sobě výbušnou energii připomínající tikající bombu nebo granát. Máte vždy jen pár sekund, než bouchne. Pokud není v okolí někdo z jejího Křídla – nejčastěji velitel Nico, který ji v krizových situacích bez mrknutí oka přehodí přes rameno a odnese pryč jako vzteklé kotě – dochází ke konfliktu, kde létají nejen slova. Přesto to byla právě tahle dravá energie, která ji dostala na post výkonného důstojníka. Nico si ji nevybral jen pro její oddanost Kodexu, hierarchii a celkově řádu, ale i pro schopnost v ostatních probudit bojový zápal. Nebo strach, obojí funguje dobře.

Althein vnitřní svět je jedno velké bojiště. Vypadá to, že se zasekla někde mezi vzdorem dospívající dívky, která všechno ví líp než ostatní, a hrdostí vojáka, co ví, že musí držet krok s nejlepšími. V hlavě má zmatek, který neuklízí, jen posunuje z rohu do rohu a přitom se tváří, že je to takto v naprostém pořádku. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Současně se stále tak trochu (víc) odmítá přizpůsobit očekáváním – není to typická kadetka, kterou si akademie ráda vystavuje v první řadě, aby ji reprezentovala před vyššími šaržemi. Mluví, jak jí huba narostla, s notnou dávkou slangu vhodného pro plebs, ironie a občas i výhrůžek, pokud má pocit, že jí někdo šlape na kuří oko. A že těch, co to zkoušejí, není málo. Stačí zmínka o její výšce, vzhledu nebo schopnostech a rázem je v pozoru, připravená sáhnout po zbrani nebo alespoň verbálně vykuchat dotyčného do posledního dechu. Diplomatické jednání? Pchá, má ho v sobě asi jako drak vtipu pro děti. Když už se o něj snaží, většinou jí to sklouzne k pasivní agresi nebo čistému sarkasmu. Ale i tak se snaží, opravdu – a někdy jí to i jde, zvlášť pokud má někoho, kdo se jí snaží navést správným směrem (a koho za stálého opravování vykuchává očima).

Být druhá? To je pro ni ekvivalent slabosti, a ona slabá být odmítá. Každá prohra, byť milimetrová, ji rozebírá zevnitř – cítí ponížení, vztek i touhu po odvetě v jediné vteřině. Psycholog by její profil označil za „extrémně soutěživý typ s cholerickými tendencemi“ a měl by zatracenou pravdu. Jakmile někdo nad ní zvítězí, obvykle se dočká její snahy zápasit znovu, znovu a znovu, namísto toho, aby se mlčela a přijala prohru. Málokdy zapomíná a už vůbec neodpouští. Cvičiště používá její jméno jako svou ozvěnu. Je to přesně ten typ, který se nepřijde naučit taktiku – spíš ji přijde rozbít a nahradit svojí vlastní. Jde přes limity, přes bolest, a často by šla i přes rozkazy, kdyby se nezadržela včas. A není to snad proto, že by byla nezodpovědná, to vůbec ne. Prostě chce víc než ostatní – chce být v čele výprav, vést rozhodující útoky, ukazovat, že si zaslouží víc než jen stát v druhé linii a čekat, až na ni jednou přijde řada. A pokud to znamená, že při tréninku někomu vyrazí dech nebo zláme pár kostí? Tak ať. Je to válka, ne taneční škola.

Důvěra je pro Altheu posvátné slovo, proto ji málokdo od ní získá. Jen několik nejbližších z Prvního křídla se dostali za pověstnou hranici „můžeš mi krýt záda, ale svoje srdce ti do dlaní nesvěřím“. Všechno dobré dusí v sobě, jako by se bála, že pokud by byla příliš otevřená, někdo by toho zneužil. Pokud je jí složena poklona, většinou jen tiše semkne rty, pohodí vlasy a změní téma. Zato pokud ji kdokoliv urazí, věřte mi, že si ho najde – i kdyby ho měla přepadnout ve sprše. A rozhodně ho nenechá odejít suchého, a to v žádném slova smyslu. Pod tvrdou slupkou však dřímá cosi svědomitého. Althea není bez srdce, ačkoliv to mnozí tvrdí a ona sama nejhlasitěji. V krizových situacích neváhá jít do boje i za ostatní, a byť má pusu plnou urážek, nikdy nezradí své Křídlo. V bitvě je statečná, houževnatá a jde až do konce. Po ní často vyhledá tichý kout, kde konečně uvolní napětí – nepláče, jen… přemýšlí. Nebo se vzteká na svět, na sebe, na to, že to v sobě pořád neumí srovnat.

Ačkoliv se Althea většinu času jeví jako živoucí manifest chaosu, ne každá bitva, kterou svádí, je viditelná. Pod ostrým jazykem a ještě ostřejším pohledem se skrývá nečekaná komplexnost. Althea totiž není jen prudká – je i překvapivě bystrá, ačkoliv si to nenechá přiznat. Vše pozoruje, zkoumá, v hlavě si dává dohromady vzorce chování lidí kolem sebe. Pamatuje si, kdo lhal, kdo pomohl, kdo se jen tvářil, že pomáhá. A právě díky této tiché analytické vrstvě je nejen nebezpečná v boji, ale i jako výkonný důstojník. Umí číst lidi, i když to málokdy přizná nahlas. Tváří se, že jí na ničem nezáleží, ale pravdou je, že má přesně vymezený vnitřní morální kompas – drsný, ale pevný. Ale i v těch nejtemnějších chvílích se umí smát. A když už se směje, je to upřímné, hlasité a trochu jako roztomilé prasečí zachrochtání. Ale to k ní patří stejně jako její zbraně.

Jednou z věcí, kterou málokdo o Althee ví, je její výjimečná zručnost v práci se zbraněmi – nejen v boji, ale i v údržbě a úpravách. Meče, nože, sestavení kuše potmě? Žádný problém. S tímhle vyrůstala, dlouho předtím, než přišla do Basgiathu. Ruce má šikovné, rychlé, a když se ponoří do práce, dokáže se zcela zklidnit. V tomhle jediném světě není nutné nic dokazovat – stačí přesnost. A v tom je mistryní. V tichosti si také udržuje vynikající fyzickou kondici – běhá rychleji než většina těžších kadetů, má pevný úchop a překvapivě ohromnou výdrž, za kterou si odnáší následky druhý den, kdy skoro nemůže chodit, zvednout se z postele nebo celkově dýchat. Nikdy se nevzdává a má nečekaně silný práh bolesti. Tohle všechno z ní dělá výjimečně nebezpečnou protivnici – nejen kvůli vzteku, ale kvůli disciplíně, která se v ní drží jako ocelová kostra, kterou světu neukazuje. A pak je tu dovednost, kterou nikdo nečeká, a kterou by zapřela do posledního dechu – vázání uzlů a mikro makramé. Ne, vážně. Vzniklo to kdysi dávno jako uklidňující metoda, kterou ji naučila jedna starší žena z tržiště, když byla malá. Původně šlo o rybářské uzly, ale nakonec sklouzla k jemnější práci s nitěmi, kůžemi a provázky. Umí si bez potíží vyrobit silný závěsný postroj, ale i detailní náramek, který někomu nenápadně položí na stůl – a pak ho samozřejmě popře. Tuhle činnost používá jako terapii – když má vztek, vezme provázek a prsty se rozjedou. Uzly jí pomáhají soustředit mysl, dát chaos do pořádku, aspoň na chvíli. Nejvtipnější? Několik kadetů z jejího křídla tajně nosí talismany, které jim v tichosti vpletla do výstroje. Tvrdí, že je to „pro štěstí“.

Možná to nikdo nečeká, ale má slabost pro večerní klid, dokonce i noční hlídky. Sedět na střeše kasáren a dívat se na hvězdy, s nohama volně spuštěnýma dolů, je jedním z jejích malých, tichých rituálů. Když nikdo nemluví, necítí tlak být někým jiným. Miluje vůni oleje na čepelích, čerstvě vybroušené oceli a — překvapivě — sladké sušenky. Když se dostane k oříškovým nebo skořicovým, je schopná se podělit, což je v jejím světě prakticky milostný jazyk. Má také smysl pro humor, ale ne ten, co si myslí většina lidí – její humor je sarkastický, rychlý, trochu zlomyslný, ale často překvapivě vtipný. Pokud se s ní člověk naučí držet krok slovně, může s ní vést výměny, které připomínají slovní šerm – ostré, ale respektované. Nejsilnější odpor má vůči povýšenosti, ignoraci a neupřímnosti. Když někdo dělá ramena a přitom za ním nic nestojí, Altheu to dokáže rozzuřit do běla. Stejně nesnese, když je někdo na bitevním poli zbytečně krutý – ne že by nepochopila nutnost boje, ale chladná brutalita bez důvodu jí vadí. A naprosto nenávidí, když si někdo myslí, že vzhled znamená slabost. Přímá poznámka o její „roztomilosti“ je obvykle začátkem hodně špatného dne pro dotyčného.

Rovněž nesnáší, když někdo podceňuje její roli výkonného důstojníka. Ačkoliv si z velení dělá občas srandu, bere odpovědnost vážně. Nerada to přiznává, ale záleží jí na tom, aby Nico nelitoval, že ji zvolil. A když si někdo dovolí říct, že se do vedení nehodí jen kvůli své výšce nebo výbušnosti, je to jako polít ji benzínem. Její nejhlubší strach? Selhání. Ne jako pád v boji, ale jako zklamání těch mála lidí, kterým dovolila stát blíž. Že není dobrý voják, dobrý parťák, dobrá kamarádka. A ještě víc než to – že se nikdy nezmění. Že navždy zůstane tím člověkem, co všechno řeší hněvem, co odhání ostatní a nakonec zůstane sám. Tahle myšlenka jí občas přepadne právě v těch klidných chvílích, kdy se dívá na hvězdy. Bojí se, že už je tak hluboko ve svém chování, že není cesta zpět. A pak je tu úplně primitivní strach, který by nikomu nikdy nepřiznala: výšky. Ne ty běžné – na střechách se cítí v pohodě. Ale skutečný volný pád bez kontroly? Z toho se jí dělá mdlo. Proto má k létání na dracích zvláštní vztah – obdiv i odpor v jednom. A to, že to zvládá, je jen další důkaz její tvrdohlavé vůle. Nikdy si to nenechá vzít. Nikdy nepřizná, že má strach. Ale uvnitř ví, že odvaha neznamená nebojácnost – jen jít dál, i když se třese.

Od chvíle, co zavraždila svého strýce, má komplikovaný vztah k mužům – zvlášť těm, kteří jí ho fyzickou stavbou nebo chováním připomínají. Vysocí jako hora, silné ruce, hluboký hlas… a nerozumí slovu „ne“. Když se k ní někdo takový přiblíží příliš rychle, bez varování, zamrzne. Někdy ztuhne tak, že zapomene dýchat. V těch chvílích se nedokáže bránit, nastupuje panická ataka a chvíli trvá než odezní. Proto si milence, spojence či jakékoliv vztahy vybírá sama. Vše musí být pouze jejím rozhodnutím, ne nikoho jiného. Vše musí být jejím rozhodnutím. Není to posedlost kontrolou – je to podmínka přežití. Kdo ji chce poznat, musí být dost trpělivý, aby ji nezačal vlastnit dřív, než mu otevře dveře.

Narodila se v Kernaku, jedné ze tří horských vesnic obklopujících základnu Keldavi, v drsném a neúprosném prostředí provincie Elsum. Byla prostředním dítětem z celkem pěti sourozenců, přičemž každému z nich začínalo jméno na písmeno A, prý podle jakési pradávné rodinné tradice, kterou jim nikdo nikdy pořádně nevysvětlil. Nejstarší z nich, Auren, byl hrdý, tvrdohlavý, a zuby nehty se držel představy, že jednou usedne na dračí hřbet. Po něm přišla Aelys, pak Althea, následovali Aren a nejmladší Asric – přilepený k jejímu boku tak často, až se z toho stalo její permanentní prokletí i spása. Jejich otec, stejně jako většina mužské části rodiny Fendyrů, pracoval v dolech. Nešlo o výběr, jako spíše o nutnost. Elsum byl konec konců bohatý na nerosty, ale chudý na všechno ostatní – jídlo, teplo, bezpečí. Matka společně s tetičkami spravovala domácnost, sušila maso, šila přikrývky, a když bylo potřeba, vyrážela na trhy nebo pomáhala s převozem nákladu na základny či, ve výjimečných případech, dokonce do Shire. Althea se v ježdění s ní střídala se starší sestrou, díky čemuž poznala nejen hornaté podnebí Elsumu, ale i vzdálenější kouty provincie, kde to vonělo jinak než po kameni a prachu.

what i need is the dandelion in the spring

the bright yellow that means rebirth instead of destruction

Dětství v Kernaku nepatřilo k těm idylickým. Každý den začínal brzy a končil únavou v kostech. Vesnice žila ve stínu strachu – gryfí útoky nebyly výjimkou, jakožto pravidlem. Ačkoliv je chránila pevnost Keldavi, každý věděl, že pomoc nikdy nepřichází dostatečně rychle nebo ještě líp – s předstihem. První výkřiky, první nájezd, to málo stačilo, aby všichni běželi do podzemních tunelů, schovávali děti, utíkali s pytli obilí a vodou. Althea už si tehdy říkala, že takhle nemá život vypadat – krčit se v neustálém strachu, zda nad nimi nepřelétne stín hejna gryfů. Tohle nebyl domov, jen dočasná obranná linie proti nevyhnutelnému.

Její bratři snili o tom, že budou jezdci, Auren ze všech nejvíc. Vyřezával si dračí křídla z kusů dřeva, trénoval s klackem a přísahal, že jednou bude slavným hrdinou. Althea mu to nikdy neřekla, ale věřila tomu víc než čemukoliv jinému. V ten den, kdy přišel poslední velký útok na Kernak roku 590, byl Auren jedním z těch, kdo se postavili vedle pěchoty. Neměl výcvik, ale měl odvahu. Běhal mezi domy, snažil se ochránit civilisty, volal na ostatní, aby se běželi schovat nebo se drželi při zemi. Ještě teď si pamatuje, jak se po něm ohlédla, aby na něj zavolala, že by se měl ukrýt, když zaslechla svist letící šipky z kuše, která si našla cíl v jeho oku. Padl na místě a spolu s ním padl i kus Althey.

Po smrti Aurena se v jejich rodině všechno změnilo – vzduch v domě houstl, matka si přestala zpívat staré odrhovačky, mladší sourozenci už neběhali po domě a otec? Jeho komunikace se omezila jen na pár slov. Do tohoto ticha přišel strýc, otcův bratr – těžký muž s rukama, které pamatují dlouhodobé rubání uhlí a kamene. Přišel pomoci, když rodina přišla o jedny ruce v dolech. Nikdo ho nedokázal odmítnout. Althea si zpětně přála, aby tehdy někdo zasáhl. Celé to vlastně začalo nenápadně – občas ji držel déle, než bylo nutné, jindy se ji snažil rozesmát sprostým vtipem, co zněl více méně jako návrh. Jeho přítomnost ji pomalu ale jistě dusila. Zpočátku si myslela, že je to její vina. Že je jen rozbitá. Že je slabá. Když to poprvé překročilo hranici, bylo už pozdě na útěk. Bála se. Nikdo by jí to nevěřil, vždyť strýc byl počestný muž, jeho žena před dvěma lety zemřela. Celé to trvalo roky – skrývala to pod drsností, pod vztekem, pod sarkasmem. A s každým dnem v sobě víc a víc pěstovala nenávist. Nejen vůči němu. Ale i vůči vlastnímu tělu, které ji zradilo. Vůči tomu, že to nikdo neviděl. Krátce před sedmnáctými narozeninami, když se znovu snažil vecpat mezi její nohy, ho zabila. Rvala se jak o život a Zihnal stál na její straně, když se jí povedlo dosáhnout na kámen, aby ho několika údery, vedenými vztekem, zabila. Se zakrvácenýma rukama a tváří hleděla na tu spoušť, než ji vyrušilo vyděšené zajíknutí ve dveřích od její starší sestry. Způsob, jakým Altheu uklidňovala a pomohla jí zbavit se těla, jí ukazoval, že nebyla jediná, za kým strýc chodil. Tehdy se o ni Aelys postarala, celou ji vydrhla, oblečení spálila, o všechno se postarala, aniž by k tomu řekla jediné slovo. Pokaždé ji jen utěšovala, že to bude dobré. Strýcovi věci schovaly a svorně tvrdily, že odešel lovit do lesů. Nikdy se své sestry nezeptala, kam odtáhla jeho tělo, pravděpodobně se jí povedlo zapřáhnout povoz a zmizet s ním v lesích, kde ho roztrhala zvěř – ostatně o pár dnů později se jeho pozůstatky nalezly. Neprolila kvůli němu ani jednu slzu.

Od té chvíle se v ní něco zlomilo. Už nešlo o dětské sny nebo představivost, šlo o přežití. O pomstu. O to, aby se už nikdy nemusela stát obětí, protože byla slabá, křehká nebo prostě jen… krásná. Začala potají trénovat. Ukradla otcovy staré pracovní nástroje, cvičila údery podle paměti, pozorovala vojáky z Keldavi. Dokonce je neváhala obtěžovat všetečnými otázkami, aby se naučila něco nového. Když jí bylo osmnáct, byla už jiná než ostatní dívky z vesnice – na rukou měla mozoly, nohy pokrývaly škrábance, častokrát se vracela domů s roztrženými šaty a planoucím pohledem, kterým dokázala vyděsit i dospělé. Nikdy oficiálně neřekla, že půjde do Basgiathu, nicméně ostatní v rodině to tušili. Nikdo se nevyjadřoval k jejímu rozhodnutí. Jakmile dosáhla věku náboru, stal se její cíl nevyhnutelným. Matka ji objala se slzami v očích, otec ji vybavil několika zbraněmi včetně nového krumpáče, zbraní, se kterou potají trénovala. Zbraň, kterou používal v dolech a byla součástí jejich životního stylu. A Asric se k ní přilepil, odmítaje ji pustit. „Až mě povolají, půjdu taky,“ zašeptal. Althea přikývla. Ale v duchu věděla, že musí být ta, kdo to přežije jako první. Pro Aurena. Pro Aelys. Pro sebe. Pro ně všechny.

bet ter not to give in to it. it takes ten times as long to put

yourself back to gether as it does to fal l apart

Vstup do Basgiathu nepřipomínal začátek nové kapitoly, ale pád do studeného bahna. Althea nikdy nepatřila mezi snílky, co si malovali slávu jezdců na pozadí východů slunce. Rovněž nebyla připravená na realitu. Už první chvíle – ten okamžik, kdy se překročila lávku a pomyslné dveře akademie se zavřely za jejími zády – jí daly jasně najevo, že přežít tady není samozřejmost. Stala se součástí kvadrantu jezdců, avěděla, co to znamená: vysoké šance na slávu… a ještě vyšší na smrt. Už ten den, kdy je čekal proslov od velitele kvadrantu jezdců Duvalla, několik nových kadetů psychicky nezvládlo pohled na monumentální draky, a rozeběhli se pryč. Žár jí přejel po tváři v méně než laskavém doteku a Althea sledovala spálené tělo dívky, která se snažila dostat k lávce. Ten obraz ji pronásledoval celé týdny, div si z toho nepřivodila trauma. Bylo to varování, že kvadrant jezdců není pro slabé.

Další údery následovaly hned v prvních týdnech tréninku. Žíněnky pokryté potem, krví a křikem, profesor Fersen si sjednával pořádek bez milosti, kadeti neměli žádné slitování. Učili se bojovat, zasadit ránu, přežít pád, vstát. Ne každý to zvládl. Několik kadetů skončilo se zlomeným vazem, jiní skončili vykuchaní jako prasata na porážce. Jména v evidenci se škrtala jedno přes druhým a nikomu to nepřipadalo divné – takový byl život v kvadrantu. Věděla, že je v hledáčku ostatních, protože neměla výhodu výšky nebo svalů. Zato měla něco jiného – tvrdohlavou vůli. Každý večer trénovala víc než ostatní. Skoky, vis, úchop, stehna, bicepsy. Prsty měla rozdrásané do krve, ale stále se snažila, po pádu se zvedala, i když byla na pokraji sil. Nebylo to kvůli slávě, ale protože nesnesla představu, že selže tam, kde Auren nikdy nemohl stát.

Gauntlet samotný byl peklo. Patří k těm, kteří ho sice přešli, ale ne bez následků. Dva dny po něm nemohla zvednout ruce nad hlavu. Ve vlasech měla vyschlé bláto a krev z rozraženého čela. Kulhala, protože si v jeden moment vyhodila koleno z kloubu a ta bolest ji pomalu ale jistě zabíjela. Přešla – možná nebyla nejrychlejší, ale rozhodně byla nejvytrvalejší a ani na moment nezaváhala, ani na chvíli se jí do očí neprodral strach. V jejích očích nebyla jiná volba než vpřed. Prezentace byla jiná liga. Nešlo o zkoušku těla, jako spíš o zkoušku přijetí. Poprvé se postavili před draky, kteří si toho roku vyšli na slunce vybírat. Nikdo z kadetů netušil, kolik z nich se vrátí zpět – a kolik skončí v prázdnotě mezi ohněm a tichým křupnutím ohořelé kosti. Draci stáli v řadách, bok po boku, každý jako hrad z masa, šupin a pohledu, co se zaryl hlouběji než kterákoli zbraň. Kadetům bylo řečeno, aby drželi rozestupy. Tři metry minimálně. Aby nehleděli drakům příliš dlouho do očí. Aby nevyčnívali. Aby spolu mluvili, ale neprovokovali. Aby působili schopně, sebevědomě, ale na druhou stranu ne arogantně., ani zbaběle. Jinými slovy – mějte dokonalou rovnováhu mezi tím, co jste a co nejste. A modlete se, že právě to bude stačit. Z celé události si uchovala jen matné vzpomínky na spoustu křiku, plamenů, popele i odporných zvuků praskajících kostí a trhajícího se masa společně s vnitřnostmi, když jeden modrý ukojil svůj hlad na kadetce před ní. Z celé letky zůstali na nohou jen dva – ona a Nicholas. Přesně v tom momentu, v chaosu smrti, kdy slunce ozařovalo popel bývalých spolužáků, vzniklo spojenectví, které je při životě udrželo následující dva roky. Od toho dne začala draky vnímat jinak. Ne jako legendární tvory, co nosí kadety k vítězství. Ale jako entity, co vidí pravdu v nitru člověka. Co čichají slabost, ale i sílu. Co si volí podle duše. A ona s Nicem dostala druhou šanci.

Rozřazení nebylo zkouškou. Byla to jatka. Althea to věděla od první chvíle, kdy se ocitla na otevřeném prostranství spolu s minimálně dvěma stovkami dalších kadetů. Vzduch vibroval napětím, pach potu se mísil s ozónem a prachem. Draci obcházeli pole jako hladoví vlci, a někteří z kadetů si ten den vysloužili přímé místo v jejich tlamách. Jiní shořeli. Jiní byli rozdupáni. Bylo to kruté, syrové, bez slitování – přesně tak, jak jim říkali. A přesto ji překvapilo, jak rychle se to všechno rozpadalo. Bitky, zrada, kadeti, co se snažili odstrčit ostatní, aby přežili. A ona? Přežila tím, že jednomu z nich zlomila čelist. Ten pohled, když mu v očích vystřelila bolest… si pamatuje dodnes. S Nicem si slíbili, že to přežijí oba. A ona hodlala ten slib dodržet. Hledání draka nebylo romantickým okamžikem volby. Bylo to špinavé, zmatečné a nebezpečné. Trvalo jí skoro půl dne, než uslyšela to podivné dusání, které se přibližovalo. A pak ji spatřila – rudá jako rozžhavené železo, s ocasem zakončeným škorpioním bodcem, právě v momentě, kdy jím probodla kadeta, který utíkal kolem. Vypadala, jako by se zrodila z hněvu samotného. Neúprosně si ji prohlížela, jako by se rozhodovala, jestli má chuť ji sežrat, nebo si ji nechat. A pak promluvila – ne nahlas, ale v její hlavě, s tónem, co zněl spíš jako výzva než přijetí. „Tak ty jsi ta, co tvrdí, že přežije všechno? Ukaž.“ První let nebyl triumfem, byl bolestí. Šupiny jí potrhaly dlaně, držela se tak křečovitě, až jí kosti praskaly pod tlakem. Ve výškách, které jí způsobovaly závratě, se snažila nedívat dolů, nedívat se na krev, kterou po ní Enya zanechala. Ale přežila. A dlaně si nechala zjizvené – ne jako trofej, ale jako připomínku. Když se pak znovu setkala s Nicem u zápisu, neřekli si ani slovo. Jen se navzájem objali. Oba byli jiní, než když tam přišli. A oba věděli, že to nejhorší teprve přijde.

you don’t forget the face of the person who was your last hope

Zbytek roku s Enyou nebyl žádnou sladkou idylkou a to zvlášť v době, kdy se projevil její signet, který ji samotnou překvapil, přestože rudá se tvářila pyšně. „To není můj signet. Je tvůj. Je tvým zrcadlem.“ Přežily spolu Bitvu letek. A taky první Válečné hry, které jejich letku rozdrtily natolik, že se jejich počet ztenčil na méně než polovinu. Ale ona a Nico? Zůstali. Ne proto, že by měli plán. Ale protože neměli jinou možnost. Spojenectví, které si dali už při Rozřazení, přerostlo v tiché přátelství, které se ukovalo v dobách, kdy podstoupili druhý ročník. Takové, co nepotřebovalo slova. Na hodinách KPJ ve druhém ročníku byli často spolu, automaticky si bývali na blízku jako ten den, kdy přežili Prezentaci. Společně to zvládali do chvíle než přišla zkouška mučením.

Temné podzemí Basgiathu. Výslechové kobky, železné mříže, uzamčené cely – a mezi tím včetně nich další tři kadeti. Althea. Nico. Aven. A dva další, co vypadali, že si ještě věří. Ale po pár dnech… už nevěřili ničemu. Před jejich očima je zabili, aby je vyděsili a přinutili vyklopit tajemství, která jim byla svěřena. Aven se rozpadal pomalu. Nevykřikl. Nezpanikařil. Jen ztichl. A v očích mu začalo být prázdno. Althea to znala – ten pohled měla roky předtím, doma. A věděla, že ho už zpět nevytáhnou. Někdy se duše prostě rozlomí. Neplakala, neprolívala slzy za mrtvé, ani za Avena. Chvílemi dusila paniku, když slyšela něčí kroky za zády, hlas, co jí připomínal minulost. V tu chvíli by byla schopná zničit všechno kolem – ale místo toho se dívala na Nica. Pohled na něj, na jeho bytí mezi tou hrůzou, ji drželo ve světě, kde ještě platilo, že zrada není nutnost. Stejně jako tehdy to zvládli, opět prakticky jako jediní z jejich letky. Posilovalo to vazbu mezi nimi, vzájemnou důvěru, kdy si instinktivně chránili záda.

Další Válečné hry byly ještě krvavější než ty první. Čím výš stoupali, tím víc lidí kolem nich padalo. Letka, kdysi plná jmen a hlasů, se měnila v tiché seznamy těch, kdo nepřežili. Zmizeli kadeti, kteří si mysleli, že to zvládnou silou. Zmizeli ti, co spoléhali na štěstí. A pak zmizeli i ti, co byli prostě ve špatný čas na špatném místě. O život přišel i velitel jejich křídla. Ale Althea a Nico? Stáli dál. Ne jako hrdinové. Spíš jako ti, co už tolikrát padli – jen pokaždé vstali. O něco zlomenější. O něco chladnější. Ale pořád celí.

Konec ročníku nepřinesl úlevu. Jen ticho. A spoustu stínů. V noci se jí vracely výkřiky těch, co zůstali v polích – a ve dne je topila v silném alkoholu, který kradla z výměnné zásoby u léčitelů. Neopíjela se. Jen… potřebovala vypnout. Na chvíli necítit. Enya mlčela. Chápala. Měla ve zvyku sledovat Altheu zpovzdálí, nespouštět z ní oči, i když si ta v zoufalství otvírala další láhev. Mezi nimi nikdy nepadla slova jako „ztráta“ nebo „truchlení“. Obě je totiž znaly až příliš důvěrně. A tak spolu mlčely. V míru, jaký si jiní nikdy nevysvětlí. Právě když si myslela, že se nová sezóna otevře bez jakéhokoliv zvratu, objevil se Nico. Posadil se vedle ní a oznámil jí, že mu bylo uděleno velení nad Prvním křídlem. Dalo se to očekávat, byl dobrý kandidát a ostatní právě ukončili ročník. Podvědomě se připravila na špatnou zprávu, začínající slůvkem „ale“. „Chci tě za výkonnou důstojnici,“ pronesl klidně. Na vteřinu se v ní všechno zastavilo. I Enya vzhlédla, v jejích dračích očích to lehce zajiskřilo. Althea polkla. „Mě?“ Nico přikývl. „Jo. Tebe.“ I teď, na začátku nového školního roku, si pořád přehrává, jak snadno jí tu roli nabídl a ji stále udivuje, jak snadno ji přijala.

enya

Červený škorpiocasý || 2. kategorie - 9,3 metru || Samice

Její jméno se nevyslovuje lehce. Enyavanderram – jako starý válečný zpěv, plný ostrých hran a ještě ostřejších vzpomínek. A že jich má. Tělo má pokryté šupinami v barvě roztaveného kovu – rudými tak, že by zahanbily i žároviště. Z tmavého pozadí jí vystupují mohutné rohy, modročerné výčnělky jako koruna vznešené krutosti a oči… ty oči. Sytě modré, ale studené, hluboké, propalující. Pokud máte tu smůlu, že vás jimi zachytí, víte, že jste se ocitli na vážkách mezi životem, smrtí a tím, co vás může sežrat zaživa, jen proto, že jste koukali, kam jste neměli.

Červeným drakům se nemá hledět do očí, a jí už vůbec ne. Věří v dědictví své linie – červené – a to hrdě a bez milosti. Každý její pohyb je jako krok soudce, který se rozhodl, že se nebude namáhat s výrokem. Její zlost není prudká, ale hluboká a strukturovaná. Nepřipomíná výbuch – spíš pomalu sílící výheň, která zničí vše, co se neodkloní včas. Rozzuřit ji je snadné. Přežít to už méně.

Od většiny draků si udržuje odstup – ne z nejistoty, ale z přesvědčení, že málokdo z nich dosahuje její laťky.

Mladší považuje za nevybouřené slabochy, kteří se měří velikostí ohně, ne jeho přesností. Přitom sama není kdo ví jak starý drak, se svými jednapadesáti lety sotva překonala jeden ze životních milníků. Starší respektuje, podřizuje se jejich rozhodnutím, ale neklaní se. Vyžaduje úctu, ale sama ji rozdává jako válečné vyznamenání – jen těm, co si ji vybojují. Dokáže být společníkem, ne však přítelem. Věrná jen těm, kteří obstojí. V tomhle je s Altheou zrcadlem – a zároveň výzvou. Toleruje draky jezdců, s nimiž si její jezdkyně rozumí, a pokud s nimi vede válku, pak v tichosti, potají, aby o tom Althea nevěděla. Přestože většinou hájí své rudé šupiny a nesnížila by se k tomu, aby pomohla jiné linii draků, je tu a tam ochotna vzdát se svých předsudků a názorů, a pomoci (okatě přitom tvrdí, že to byla její volba, Althea ji k tomu nedokopala – nakolik je to pravda, zůstává záhadou).

Byla mladá, když si poprvé zvolila jezdce – odvážnou, divokou dívku z Elsumu. Jejich pouto trvalo třicet let. Nebylo něžné, nebylo jemné. Bylo to partnerství dvou bytostí, které nikdy neuměly být slabé. Když její jezdykně padla v bitvě při obraně Keldavi, Enya neztratila spojence. Ztratila jediného tvora, kterému dovolila vyrůst jí pod křídlem. Stáhla se do kamenitého mlčení, do mrazu výšin. Po téměř dekádě samoty se znovu nabídla k propojení, aby si zvolila nového jezdce. Když viděla Altheu, zpočátku na ni neudělala žádný velký dojem, dokud ona a jeden další kadet nepřežili masakr, ve který se změnila Prezentace v přítomnosti jejich letky. Nebyla zrovna něžná, když si ji při Rozřazení našla (a přitom probodla chudáka kadeta, co se snažil projít kolem, ale napíchl se na její ocas). „Tak ty jsi ta, co tvrdí, že přežije všechno? Ukaž.“ Od prvního dne je mezi nimi dusno. Ne pro nesoulad – ale pro přílišnou podobnost. Jsou jako dva kusy rozžhaveného kovu, které se tvarují navzájem. Enya má tvrdou čest a krutý smysl pro disciplínu. Nesnáší nepořádek, slabost, vtipkování, neomluvenou nedochvilnost, a především – výmluvy. Co řekne, platí. Co se řekne jí, musí být pravda. Lež trestá tiše, ale neodvolatelně.

Mluví, a jak. Její řeč je plná posměšných poznámek, lehce archaických obratů a občas i nečekaně poetických metafor, které jako by ukradla ze starých zpěvů – jen aby je následně znesvětila vtipem o kadetovi, co zakopl o rozvázanou tkaničku. Umí být vtipná. Otrávená i otravná. Nechutně trefná. A hlavně – krutě náladová. Když se jí nechce mluvit, tak nemluví. A když mluví někdo jiný, obvykle ho ignoruje s výrazem, jako by jí narušil rituál věštění z lávových puklin. Je v ní cosi rozkošně pubertálního – ne tím dětinským způsobem, ale jako když se tváří, že ji nikdo absolutně nezajímá… a přitom dotyčného sleduje koutkem oka celou dobu. Občas působí jako drzá dcera, která má na všechno názor, ale nenamáhá se ho sdělit jen proto, že si ho nikdo nezaslouží slyšet. Když ji něco nebaví, odvrátí hlavu, přimhouří oči a s teatrálním povzdechem pronese: „Tohle jako vážně děláme? Doufám, že aspoň plánuješ selhat stylově.“ Jindy se zase nečekaně zapojí s jízlivým komentářem, který přesně trefí nejslabší článek psychiky. Vtipy trousí jen tehdy, když má ona náladu – a většinou zní jako pasivně-agresivní poznámky aristokratky, která se nudí při královské hostině. Když mlčí, je to proto, že všechno kolem sebe ignoruje. Když mluví, je to proto, že si z někoho dělá srandu.

Přestože její jméno zní jako výhrůžka a oči připomínají noční bouři těsně před úderem, má Enya na první pohled cosi… klamavě klidného. Ve stínu mohutných křídel a pevných svalů leží jistý druh elegance, až téměř důstojnosti. Stojí zpříma, nehýbe se zbytečně, její dech je hluboký, rovnoměrný – jako by byla pod kontrolou. A právě to je její největší klam. Někteří kadeti, obzvlášť ti mladší a ne příliš bystří, si dovolili tu chybu – přiblížit se s myšlenkou, že tahle dračice působí vlastně… mile. A ona je to na pár vteřin nechá věřit. Skloní hlavu, nakloní ji mírně na stranu, zavře oči, vypadá jako socha klidu. A pak – v jediném mžiku – vystartuje, zatne zuby tak blízko, že druhý slyší vlastní tep v bubíncích, a vyplivne slinu horka, která sežehne špičky bot. Přesně ten typ stvoření, které dovolí sáhnout – jen proto, aby mohlo zjistit, kolik si z lidského těla může urvat masa, a zda dotyčný bude křičet. A právě v tomhle se s Altheou znepokojivě podobají. Obě dokážou předstírat umírněnost, vypadat, že se drží, jen aby během zlomku vteřiny přešly z „Jsem v pohodě“ do „Zlámeš mi iluze, zlomím ti čelist“. Jsou dvě různé verze stejného instinktu: Nevaruj. Překvap. Znič. A pak se znovu usměj.

Řetězy – symbol otroctví, síly, hněvu. Zbraň i pouto. Pro Altheu však nikdy nebyl jen kovem ale vůlí. Už v prvním roce výcviku se její magie projevovala syrově, neotesaně, jako výkřik z hlubin. Řetězy tehdy ještě neměla plně pod kontrolou – vyrůstaly z kamenné podlahy, trhaly se z kovových mříží, formovaly z dlažebních kostek nebo praskaly z rozlámaných zbrojí. Byly těžké, zemitě hnědé, vždy s náznakem vnitřního žáru, který je prozrazoval jako magicky živé. Pokaždé jinak. Pokaždé násilím. A přesto, čím více si je podrobovala, tím víc začínaly připomínat ji. Dnes, na prahu třetího ročníku, už ovládá základy s bolestně naučenou přesností. Dokáže přivolat řetězy téměř z jakéhokoli pevného materiálu – ze stěn, z kovu, z rozlámané výzbroje, z ledu nebo z něčího těla. Její schopnost je instinktivní, přímá a agresivní: když se rozzlobí, reagují dřív než její tělo. Vytahují se z podlah, sviští vzduchem jako šlehy a bez varování se obmotávají kolem cílů – dusivě, bez slitování.

Síla a tvar řetězů se řídí nejen její fyzickou kondicí, ale hlavně emočním stavem. Když je klidná, její magie váhá – zůstává těžká, pomalejší, jako když řetěz váží víc, než by měl. Ale když se v ní zvedne vztek, když někdo ohrozí někoho, na kom jí záleží, nebo když ji znovu ovládne ta známá vnitřní zuřivost? Řetězy se stávají pokračováním její zuřivosti. Lehčí. Rychlejší. Živější. Propalují se do těla oběti – nejen fyzicky, ale i energeticky. Ochromují, lámou vůli, vypalují vnitřní rovnováhu. Už nejsou jen nástrojem zadržení. Jsou trestem.

V posledních měsících začíná trénovat dvě vyšší úrovně halykineze. První je elementární sepětí – schopnost nasytit své řetězy cizí magií. Ve spojení s kadety ovládajícími oheň, led nebo elektřinu dokáže jejich živly včlenit do struktury vlastních pout, čímž získávají nový efekt: řetězy pak pálí, mrazí nebo paralyzují. A druhá? Volání z ničeho. Její tělo si začíná pamatovat, že magie není jen ve věcech, ale v ní samotné. Ne jako dar, ale jako zbraň, kterou v sobě vždycky nosila, i když o ní nevěděla. A tak se někdy stane, že místo toho, aby řetězy přivolala z okolí, vyrvou se rovnou z její podstaty, kdy je kolikrát může uchopit v dlaních, z nichž je občas povolává. Nejsou kovové, z hlíny či kamene, ale čistě magické – světélkující proudy energie, protkané jizvami jejích myšlenek a záchvěvy bolesti, které nikdy nevyslovila nahlas. Mají namodralý tón, chladný jako hvězdy, s jádrem žhnoucím jako výčitka. Jsou rychlé. Přesné. Sžíravé. Když se omotají kolem těla, nejen že svazují – ale magicky dusí. Cíl, který zachytí, začíná cítit, jak mu v těle zpomaluje proud magie, jako by ji ty řetězy potlačovaly. Signet je utlumen. Neztratí se, ale ztěžkne, zakolísá, znejistí. Je to jako dýchat proti tlaku vody – čím víc se její protivník snaží, tím víc se topí. A platí to pro obě strany.

Čím víc se cíl brání, tím víc řetězy stahují. A čím víc stahují, tím větší daň si to vybírá na ní. Neumí to ještě koncentrovat. Nefiltruje. Řetězy skrze ni neprocházejí – trhají ji. Po každém použití jí v dlaních zůstává pocit popálení, kdy se jí kolikrát rozrůstají její vlastní jizvy od Enye, co se časem ztratí, ale ta doba je čím dál tím delší. Na kůži se tvoří tenká vrstva světelného popela, a zorničky potemní, až jsou téměř ztraceny ve stínu duhovek. Ruce se jí chvějí. Hlasy v hlavě sílí. Zatím to zvládne jen chvíli. Vteřiny, které postupně přecházejí v desítky, až v minuty, ale nikdy ne déle jak tři. Ale i to málo stačí. Proti slabším protivníkům, hlavně těm, kteří nemají signet zcela pod kontrolou, dokáže řetězy použít jako efektivní rušivý prvek a prakticky je odříznout od magie. Ti, kdo se signet a magii teprve učí používat, ztrácejí koncentraci. Ti, kdo se spoléhají na instinkt, cítí odpor. A někteří se prostě zastaví – protože tělo ví dřív než mysl, že by to nemělo dělat. Nejsilnější efekt mají řetězy při tělesném kontaktu. Ovinutí kolem hrudníku, krku nebo zápěstí způsobuje okamžité přidušení magického toku – jako by dočasně narušily napojení na vlastní aurickou síť. Ne zcela, ale dost na to, aby narušily kouzlo, rozbily formující se štít nebo zastavily gesto. A ano – teoreticky by mohly být použity i proti drakům. Ne na dlouho a rozhodně ne bez následků. Ale pokud by se jí povedlo vyvolat dostatečně dlouhé a silné řetězy, pokud by Althea vydržela, dokázala by tím draka alespoň zpomalit, zmást, možná donutit k odtažení. A pak už by šlo jen o to, kdo první povolí – tělo nebo mysl. Ona nebo řetěz.

Dračí relikvie se jí rozpíná vzadu na krku přes ramena. Hlava je částečně skrytá pod vlasy a není vidět, pokud si je nevyčeše vysoko.
V obou dlaních má velkou jizvu, která se váže k prvnímu letu na Enya. Ruce jí tehdy sjely po jejích ostrých výčnělcích a prakticky jí probodly dlaně skrz na skrz. Jsou to jediné jizvy, které si ponechala, zbylé si pravidelně nechává odstranit Napravovačem. Důvod je osobní.
V boji je dominantní s těžšími zbraněmi – meče, válečné sekery, krumpáč, zkrátka všechno, co jí nějakým způsobem připomíná trénink v Kernaku. Vyhovuje jí váha, odpor, stabilita. Její styl není elegantní, ale účinný, tvrdý, direktní, smrtelný. Lukostřelba jí však zoufale nejde. Není schopná střílet bez zaklení, většina jejích šípů skončí v zemi nebo ve stromě o tři metry vedle. Tvrdí, že je to zbytečná zbraň pro ty, co se bojí přiblížit. Instruktoři by s tím pravděpodobně nesouhlasili.
Je notorickou čtenářkou romantického braku. Čím kýčovitější titul, tím větší pravděpodobnost, že ho má schovaný pod polštářem. Během čtení brečí, a jediný, kdo o tom ví, je její postel – a možná Enyo, která ji jednou načapala se zaslzeným výrazem při pasáži, kde hrdina obětuje vše pro lásku. „Přehnané. Ale aspoň měl koule,“ zahučela tehdy. Poezii miluje. Tichý, melancholický prostor, kde slova něco znamenají, kde nic není přímé a všechno se skrývá mezi řádky. Je to pro ni únik i otisk toho, co by nikdy nahlas neřekla.
Všechno, co vlastní, má na sobě ručně vyrytý znak 'ɐ'. Opačné A. Nikdy ho nikomu nevysvětlila, ale někteří kadeti se domnívají, že značí něco jako ‚já proti světu‘. Pravda je mnohem jednodušší – v dětství si tím značila věci, aby jí je sourozenci nebrali.
Má zlozvyk počítat schody. V každé budově. V každé věži.
Při svém prvním letu na Enya zvracela.
Nemá ráda, když na ni Nico použije svůj signet, aby ji přinutil se stáhnout.
Nenávidí zpěv ptáků za úsvitu. Tvrdí, že je to „arogantní soundtrack pro bolest těla a duše“, obzvlášť po noční hlídce. Když může, hází po nich věci, aby je přiměla odletět a otravovat někoho jiného.
Každý rok si připomíná den, kdy její bratr zemřel, i okamžik, kdy zabila strýce. Ten den nemůže spát, špatně dýchá, je podrážděná. Většinou končí sama někde venku, daleko od ostatních a své povinnosti přehodí na někoho jiného. Nikdy to nikomu nevysvětlila. Tvrdí jen, že „potřebuje prostor“.
Občas se dívá do očí ostatním kadetům a přemýšlí, jak by je zabila, kdyby musela. Ne proto, že by to chtěla udělat – ale protože nechce být tou, která bude zaskočená. Je to její způsob, jak zůstat připravená. Enya se k jejím návrhům vyjadřuje a většinou je vymaluje do absurdní vize.

bonusy

eventy

posty

Madam Satan

Všechny herní informace pocházejí z knižní předlohy Fourth Wing a Iron Flame od autorky Rebecca Yarros, které patří plná autorská práva. Z angličtiny bylo vše přepsáno a korektizováno adminy, kteří si tak přisvojují práva na vlastní text. NIC NEKOPÍRUJTE.

Všechny postavy a texty k nim napsané, jsou autorské právo hráčů.

Admin Tým: Arxi a Vixara

Poděkování: Rebecca Yarros, Artstation, pinterest, TStudio, Sloan, Esmeray Lilith, PlayGround

Stav hry: Aktivní || Spuštění: 19.7. 2024