Angelose jeho pověst předchází – alespoň v rodném Cadizu. Ať už patříte k mužům, kteří o něm slyšeli a přáli si žít jeho život, nebo jste dívka, kterou pohltil jeho nakažlivý šarm a vidina bohatého aristokratického života, měli byste vědět jedno – tahle krásná tvářička je dost možná přesně taková, jakou byste čekali na první pohled. Jak by taky ne? Angelos po obou rodičích zdědil jen to nejlepší a jeho genetická výbava místy opravdu připomíná padlého anděla. Průzračné oči barvy pobřežního moře, ostře řezaná tvář, plné rty kroutící se do odzbrojujících úsměvů a často rozcuchané tmavé vlasy. Sečtěte tuhle kombinaci s kapsami plnými peněz, vynásobte neotřelým šarmem a věru nadaným jazykem – a tahle rovnice vám nevyjde jinak než: dostal se vám do kalhotek, nebo jste právě uzavřeli nejmíň výhodný obchod na světě.

​

Takhle nějak vlastně vypadal i celý jeho život. Obklopený vším, na co si kdy ukázal, vychováván ve všem, co si jen přál. Každý mu splnil, co jen v těch krásných očích zahlédl, a tak se asi ani není čemu divit, že z malého, rozkošného a velmi zvídavého kloučka vyrostl aristokratický synek se vším všudy – přesně takový, jakého si každá správná kniha stereotypů a archetypů představuje. Právě svému zázemí vděčí Angelos za to, jaký od základu je. Všem těm učitelům, kteří se v jeho životě vystřídali, všem cestám, které s otcem podnikl, a nakonec i své matce, která pro něj celou dobu byla pevným majákem v moři obvyklého zmatku a tápání.

​

Do jeho dnešní podoby vedla dlouhá cesta. Asi se s ní nemá cenu zaobírat, jen stojí za zmínku, že ne vždycky to byl ten sebevědomý bastard, co věří, že na hezký úsměv a pomrknutí sbalí každou jednu holku, na niž si ukáže. Kdysi to dokonce býval možná i docela pokorný a milý kluk. Po tom bohužel už není ani stopy. Ani památky. Těžko byste hledali někoho, kdo do své vrstvy zapadá lépe než Angelos. Vždy na správném místě, vždy vyzbrojen břitkou a věcnou odpovědí, vždy připraven laškovně mrknout na někoho, kdo se zrovna dvakrát netváří. A když to nestačí, zašustí otcovo peníze – a jeho oponent pro dobré slovo rozhodně nejde daleko. Naučil se, že ke každému vede nějaká cesta. Stačí si zvolit správnou společenskou taktiku.

​

Jste milí a povídaví? Okouzlí vás svým šarmem a charismatem. Jste nedůtkliví a uzavření? Najde skulinku, pod níž roztajete, a nabídne vám něco, co se neodmítá. Děláte, že vás rozhodně nikdy nezajímají prachatí klučíci, kteří smrdí papínkovými penězi tak moc, že to ani svěží kolínská nezakryje? Máte smůlu – vsadím se, že už dávno si vás nakreslil, jak nazí ležíte v jeho posteli, ať už jste o to stáli, nebo ne. Zkrátka – jak už vám nejspíš došlo – je jen málo věcí, co tohohle kluka překvapí. Je vždy připravený tnout do živého a často se ani moc nemusí snažit. Matka ho totiž naučila jednu důležitou věc: není nic lepšího než všímat si detailů. Na umění sledovat lidi založil vše, co ho pak naučila desítka domácích učitelů i sám jeho otec. Lidé jsou složitou skládačkou stovek malých dílků. Stačí si jich pár spojit – a máte obrázek. Speciálně lidé ve vyšší vrstvě jsou často jednoduchá sebranka, kterou lze číst jako knihu. Brzy se naučil, na jaké strunky hrát, aby se rozezněly krásnými tóny. A ví, že právě tahle schopnost mu nesčetněkrát zachránila krk – a ještě častěji hrála do karet.

​

Nezastaví ho ani odmítnutí. Naopak – miluje ho. Oči mu tehdy vždy zajiskří a tělo zalije adrenalin, který jen křičí po tom, aby překážku, která se před něj postavila, zdolal. A věřte, že udělá cokoliv, aby ji překonal – ideálně v rekordním čase, bez námahy a stále okouzlující a bravurní. Občas na tom tak moc lpí, že zapomíná na detaily a ztrácí sám sebe. Chce vše zvládnout a být ve všem nejlepší – a tak ješitnost a pošetilost ho neminou. Je obrovský puntičkář a pokud věci nejsou doslova a do písmene přesně tak, jak řekl nebo jak si vysnil… Nepřejte si ho. Sudičky mu rovněž do vínku daly věci, které na sobě smrtelně nesnáší. Po otci podědil sklony k horkokrevnosti a agresi. Jakmile je na sobě rozpoznal, začal s nimi pracovat. Nerad se hádá – přeci jen je v srdci obchodník a diplomat – a proto se naučil vybíjet svou agresi tělesně. Od malička cvičil s domácími strážemi, jezdil na koních, šermoval. Dělal cokoliv, co by ukojilo horkokrevné tendence jeho duše, jež byly často nepřehlušitelné, ať se snažil sebevíc. Občas se ale přistihne, že křičí dřív, než myslí, že zatíná pěsti rychleji, než se nadechne a dopočítá do tří. V takových chvílích se vždy od základů otřese. Dojde mu, že v něm možná dřímá něco, co není jeho – a on ani nechce, aby bylo. Bojí se, že v sobě nese něco, co patří výhradně jeho otci. A právě tenhle strach ho sžírá daleko víc než samotná smrt.

​

Díky svému původu bravurně ovládá etiketu – a lidmi, kteří to tak nemají, často (ač nevědomky) opovrhuje. Možná by ho znalci nazvali snobem – sám by to ale nikdy nepřiznal, a to i když má stříbrnou lžičku zastrčenou hluboko v útrobách. Etiketu nevnímá jako hranici – spíš jako jazyk, kterým může druhé svázat, umlčet nebo ponížit bez jediného sprostého slova. Věří ale, že v hloubi duše i navenek dokáže být spravedlivý – často ale zjišťuje, že mnohdy volí raději srdcem než hlavou. Je přesvědčený, že jeho jednání je správné – bohužel spravedlnost, kterou měří jeho srdce, je často jen odrazem lítosti, vzteku a neutuchající potřeby dokázat, že není a nikdy nebude jako on.

​

Za život procestoval Navarru, kontinent i širé moře. Zamiloval si je – všechny. Každou jednu cestu si zapsal do duše jako mapu pro chvíle, kdy mu bude nejhůř. A časem… časem si vzpomínky začal zakreslovat do deníků. Tužkou, barvami, čímkoli, co měl po ruce, začal mapovat útržky svého života. Maloval místa, jež navštívil, skuliny své kajuty, tváře rozespalých žen ve svém loži. Všechno jen proto, aby mohl vzpomínat, jak mu vítr čechral vlasy, když se smál v sedle svých oblíbených koní. Jak voněla mořská sůl a čerstvě vydrhnutá paluba, jak zněl smích žen opojených nocí… Jak chutná svoboda, když ji žijete naplno. A když svět ztichne, často po těchto denících sahá, listuje v nich a vzpomíná. Hledá v hlavě chvíle, kdy byl svět ještě v pořádku. Moc dobře si uvědomuje, že místo, kde se teď nachází, si svým způsobem zasloužil. Na druhou stranu na něj ale vůbec není připraven. Od dětství žil s představou, že z něj bude obchodník, dědic otcova impéria. A dnes stojí tváří v tvář osudu, který mu možná přinese rychlou – a velmi bolestivou – smrt.

​

Nikdy si nepřál být jezdcem. Proč taky? Měl všechno, co si zamanul. Nikdy nepostrádal peníze ani zážitky, a tak ho ani nenapadlo snít o dracích. Upřímně – má z toho strach. Neví, co tenhle život přinese. Má jen sám sebe, svůj aristokratický, všude vyčnívající krk, penězi načichlý šatník a batoh, jehož obsah si ani sám nevybral. Jako vždy se ale i téhle výzvě staví čelem – a je připraven udělat cokoliv, jen aby svému otci ukázal, že jejich příběh ještě neskončil… naopak – teprve začíná. Angelos ví, že svět se netočí kolem něj. Ne teď, když už nesedí u otcova stolu, ale na tvrdé zemi Basgiathu. A přesto – když se v noci podívá na hvězdy a prsty svírá kožený pásek svého deníku – ví, že pořád může psát svůj příběh. A že ho nehodlá nechat skončit jako otcův. Ne tentokrát.

Abyste pochopili Angelosův příběh je třeba to vzít od začátku. Úplně od začátku. A kde jinde začíná nový život než tím, že dva jiné se spojí v jeden… Kaelan Dravharys se narodil se zlatem na rtech a prázdnem v očích. Jeho otec byl muž, který věřil v čísla, komodity a poslušnost – a malý Kaelan se naučil být výbornou investicí. Už jako dítě rozuměl ceně věcí, která neměla nic společného s city. Naučil se, jakým tónem se kupuje mlčení, jak ostrým pohledem se dá vyjednat ústupek, a že úcta se nerodí z lásky, ale z nutnosti. Z domova si odnesl dvě věci – že kontrola je jediný skutečný luxus a že svět je k těm na vrcholu buď pokorný, nebo zbytečný. A tak rostl – s pečlivě načesanými vlasy, hlasem, který se nikdy nezlomil, a úsměvem, který vždycky něco stál. Nebyl princem, jakého byste našli v pohádkách, ale uměl se tak tvářit. A právě to mu vydělalo víc než kterákoli loď s hedvábím.

​

Když jeho otec jednoho dne za záhadných okolností zemřel, stal se hlavou jednoho z nejmocnějších obchodních impérií v celé Navaře. Jméno, které se šeptalo u bankéřských stolů a pronášelo s úctou na tržištích. Kaelan Dravharys – muž, který měl v žilách víc zlata než krve, a přesto mu v očích plála nespoutaná touha po moci. Byl mladý, neklidný a hladový. Přebral otěže otcova podniku s ledovým klidem a jasnou vizí: rozšířit říši, zbohatnout ještě víc, a udržet si kontrolu za jakoukoliv cenu. Nebyl to muž, který by zbytečně projevoval city – pokud ovšem nešlo o vlastnictví. A díky ženě, která se mu stala osudnou se jejich život spojil láskou, která nikdy neměla vzniknout. Je snem snad každého narodit se do zaopatřené rodiny. Nosit purpurové plínky a od prvních krůčků vonět po těch nejvybranějších květinách. Přesně takovému osudu se však Lusie – dnes už Dravharys – obloukem vyhnula.

​

Často říkává, že její první vzpomínka je zároveň tou jedinou veselou, kterou z dětství má. Otrhaná běží přístavním městem. Smrad rybího trhu všude okolo, nos plný mořské soli, kůže vysušená pobřežním sluncem. A pak… pak už si pamatuje jen zajetí. Tyhle krátké dětské chvilky byly tím, co ji vždy v těch nejtěžších chvílích drželo nad vodou. Dávaly jí touhu žít a bojovat dál. Vědomí, že zvládne ještě kousek. Život se s ní nikdy nemazlil. Byla dívkou, která nikdy neměla být nikým. Ničím víc než pobavením na jednu prostoduchou noc. Ukradená z pobřeží, vychovaná v zákulisí přepychového nevěstince. Naučila se, jak se usmívat, když to nejvíc bolí, jak se prohýbat, když se jí muž lehce dotkne, jak žít ve stínu jiných, nevyčuhovat a tím pádem se nebát o svoji hlavu. Celý život tak procházela s hlavou skloněnou sama za sebe, skrývající bolest, která byla vším, co znala. Naučila usínat za zvuků všemožných nádechů a výdechů, hraných orgasmů, přemrštěně hlasitých žen i dlouhých tkavých pláčů.  Naučila se být jednou z nich… Až do dne, kdy ji spatřil on.

​

Nikdo neví, proč tehdy Kaelan překročil práh Bílé labutě. Snad hledal únik. Snad trofej. Snad ho jen omrzely uhlazené dcery šlechticů, které mu přislíbili jako součást obchodních dohod. Lucia neměla být nic víc než další jméno na seznamu – a přesto v něm něco zanechala. Možná to byly ty oči – velké, smutné a přesto plné tichého vzdoru. Možná to bylo to, že se na něj neusmívala tak, jak to měl rád. A možná právě proto se vrátil.

Zpátky. Zase. Znovu. Vždycky jen za ní. Všechny ostatní dívky v podniku se jí smály. Věděly, jak to chodí. Věděly, že princové nepřicházejí s prstýnky – jen s měšcem.  A její princ na bílém koni měl možná krásné oči, ale zároveň mu na boku visel měšec větší něž měli všichni ostatní. Jednoho dne přišel Kaelan se slovy, která v tom zaprášeném, prokletém domě ještě nikdy nezazněla. Že ji nechce na noc. Že ji chce navždy. Vyplatil ji z otroctví. Přivedl ji do svého domu. A učinil z ní paní Dravharys. Dal jí vysněnou svobodu. Alespoň navenek.

 

Ze začátku to byl sen. Přepych, jaký nikdy nepoznala. Hedvábné závěsy, stříbrné lžičky, vonná voda, která jí ulpívala ve vlasech déle než pach potu. Procestovali půl světa. Vídala místa, o kterých dřív jen slýchávala z vyprávění námořníků. Kaelan ji hýčkal, ukazoval jí nový svět a ona věřila, že tohle je to „navždy“, o kterém mluvil. Navždy, o kterém vždy snila. Ale pohádky netrvají dlouho – zvlášť když hrdina není princ, ale obchodník. Kaelan byl ctižádostivý až do morku kostí. A kde byla zpočátku něžná starost, tam se časem usadila kontrola. Kde dřív šeptal, tam začal poroučet. Lucia, zvyklá přežít jakýkoliv systém, se přizpůsobila – ale za zavřenými dveřmi jí rostlo v těle něco, co s každým dalším dnem víc připomínalo past než domov. A Kaelan? Ten cítil, že mu klouže něco mezi prsty. Nevěděl co – ale začínal se bát. Ona se usmívala míň. Mluvila míň. A on začal mluvit víc. Po dítěti nikdy netoužil – ne tak brzy. Ale když zjistil, že Lusia čeká syna, něco v něm se změnilo. Ne snad proto, že by se těšil. Ale protože věděl, že mít dědice znamená mít pokračování. A mít pokračování znamená mít nesmrtelnost. Jeho žena se v tu chvíli stala tou nejcennější komoditou. A svým vymodleným dítětem podepsala svůj verdikt naplno – už navždy bude uvězněná v téhle zlaté kleci, z níž není úniku. Když se narodil, pojmenovala ho Angelos. Byl pro ni spadlým andělem, věřila, že jí spasí, že zachrání její zpackaný život a stane se jejím únikem z Kaelanových spárů. Věděla, že vychová chlapce, který pro ní bude vykoupením, místo toho se ale stal důkazem toho, že láska, když je podmíněná, přestává být darem a stává se zbraní. Zbraní, s níž mezi sebou tihle dva začali šermovat. Narodil se do domu, kde se šeptá místo toho, aby se mluvilo. Kde cinkání stříbra znamená mnohem víc než dětský smích. V domě, kde se za každým koutem skrývá nové pravidlo a vyhrůžka, která musí být bez výjimky splněna.

​

Angelos byl už od začátku krásný, vyhrával srdce žen ještě když neuměl chodit. Byl takový ten chlapec, co vypadá jako ilustrace z pohádkové knížky. Vlásky temné jako hedvábí ve stínu, oči barvy moře těsně před bouří a ten nejkouzelnější úsměv na světe. Lusia mu zpívávala ukolébavky ve staré Lucerijštině, kterou si pamatovala ze svých prvních letech věznění. Držela ho k sobě tak pevně, jako by skrz to malé bezbranné tělíčko mohla uniknout své vlastní minulosti i budoucnosti. Kaelan ho nevnímal jako syna, ale jako zhmotněnou budoucnost. Věděl, že jednoho dne jeho jméno bude vyslovováno s respektem a váhou a byl oddaný tomu pro to udělat cokoliv. Jenže dítě, které se stane symbolem přestává být dítětem. Angelos vyrůstal v luxusu, který dusí. V diamantové klecí. V místech, kde na zdech visí více obrazů než se rozdá objetí. Sotva, co se naučil chodit, začal mu otec platit nejvybranější učitele – naučili ho sedět rovně, jíst potichu, mluvit teprve když je vyzván. Naučil se číst dřív než se naučil vést pořádné rozhovory. Každé gesto bylo cvičeno, každý prohřešek trestán – ne ranami, ale tichem, které bolí ještě víc. Časem bez matky a nekonečným učením, které se stalo jeho denním chlebem. Čím rostl, tím lépe všechno ovládal. Základy navarských jazyků, místní dějiny, geografii a detaily míst, na něž se běžný smrtelník jen tak nepodívá. Ekonomie a matematika se staly jeho denním chlebem a jediné, o čem tehdy jako malý kluk snil byl únik. Únik do života normálního malého kluka. Lusia se mu snažila dát víc – jenže víc neměla a ani to nedokázala. Její láska byla silná, ale pokaždé, když ho přitiskla k sobě, ztuhla, jakmile se za dveřmi ozvaly otcovy kroky. Angelos to vnímal. Dřív, než uměl pojmenovat strach, poznal, že bezpečí může být iluze. A že láska má někdy podmínky tak ostré, že řežou i nevyřčené. Učil se rychle. Věděl, kdy se usmát, aby si získal pozornost. Kdy mlčet, aby zůstal neviditelný. Věděl, jaký tón hlasu použít na otce, a jaký na služku, co mu večer tiše skládala přikrývky. Ačkoliv byl ještě malý, svět mu rostl pod nohama jako obchodní mapa. Místa, kam jednou dopluje. Dveře, které jednou otevře. Lidé, které jednou přesvědčí, že je miluje – i když ve skutečnosti… se jen naučil, jak milování vypadá.

​

A přesto – v noci, když všechno ztichlo, schovával se pod pokrývky se sešity plnými kreseb. Kreslil svět takový, jaký si přál, aby byl. Svět, kde se nikdo neptá, kolik stála tvoje košile. Svět, kde se svoboda nebalí do parfémovaných dopisů. Svět, kde byl tím obyčejným klukem, co se s ostatními prohání ulicemi. A právě tam, pod tíhou hedvábných přikrývek a mezi čmáranicemi, které nikdy nikdo neměl vidět, se rodil kluk, kterým se jednou stane. Dospívání je samo o sobě krutý až alchymistický proces, o to více pokud jste klukem zavřeným v dome, kde se láska dávkuje jako jed a každý úsměv za sebou nese pořádně tučnou účetní knihu. Angelos rostl do krásy. Do výšky. Do očekávání. Čím byl starší, tím víc se podobal svému otci – ne vzhledem, ale tím, co v něm Kaelan chtěl vidět. Až příliš často mu říkali „dědic“. Nikdy syn. Nikdy dítě. V jeho patnácti už uměl odrecitovat daňový zákoník Navary i spočítat marži na obchodu s hedvábím. Mluvil plynně čtyřmi jazyky, sedlal koně s grácií a rozpoznal padělaný podpis rychleji než většina notářů. Ale… neuměl obejmout matku, aniž by se díval přes rameno. Neuměl si říct o pomoc, aniž by cítil hanbu. A neuměl spát bez toho, aby pod polštářem neskrýval dýku.

​

Začínal chápat. Že matčiny modřiny se neobjevují náhodou. Že to ticho po křiku není pokojné, ale smířené. A že otcova pýcha není hrdost, ale hlad. Hlad po kontrole, po moci, po tom, aby svět dýchal podle jeho taktu.

Začínal chápat, že jeho otec si ho stejně jako všechno na světě snaží kupovat. Všechno, na co si tou dobou ukázal mohlo být jeho. Od zboží až po osoby. Nikdy neexistovala hranice, kterou by Kaelan pro svého syna a své vnitřní upokojení nepřešel. Kaelan Dravharys byl muž, který věřil, že zkušenost je dražší než jakákoli škola. A tak od Angelosových deseti let začal svého syna brát s sebou. Ne z lásky. Ne z touhy po sdílení. Ale protože věřil, že i dítě se dá vyškolit jako účetní kniha – stránku po stránce, záznam po záznamu. Angelos to však bral jako vysvobození – jak pro sebe, tak pro svou matku. V přepychových kočárech, mezi hedvábím a inkoustem, mezi kadidlem a slaným mořem, se Angelos učil číst svět stejně chladně jako trhy. V přístavech sledoval, jak se stříbro váží s přesností na desetinu. V burzovních síních mlčky poslouchal, jak se smlouvy stvrzují pohledem – a bodají úsměvem. Byl tam, když Kaelan rozbíjel konkurenci jedním slovem, když převracel dohody, měnil směry karavan, kupoval si šlechtické přízně dražší než koruny. Angelos byl malý stín po jeho boku. Ne dítě. Tichý svědek. Přítomný, ale nikdy dotčený. Kaelan mu ukazoval města, ale ne lidi. Učil ho mluvit, ale ne naslouchat. Učil ho, jak má pevně potřást rukou, jak rozpoznat lež podle rytmu mrknutí – ale nikdy, jak odpustit.

​

„Tady, podívej se,“ říkal mu jednou, když stáli na balkóně nad tržištěm v Carthalesu. „Tohle všechno můžeš mít. Pokud budeš tvrdý. Pokud nikdy neukážeš slabost. Svět je tvůj, jen musíš být ochoten ho sebrat.“ A Angelos se díval. A učil se. Ale zatímco Kaelan viděl čísla, Angelos viděl lidi. Prodavače s dcerou na klíně. Ženu, co platila chlebem a ne penězi. Chlapce, který zametal schody a zpíval si u toho starou nápěvku. Přesto všechno – přesto že první, co se na obchodních cestách učil, bylo mlčet a dívat se – právě tam se Angelos poprvé zamiloval. Ne do dívek. Ne do měst. Ale do světa. Byl to první opravdový vzduch, který dýchal mimo zlacené zdi rodinného sídla. Poprvé mohl cítit slunce, které nepálilo skrze sklo oken, ale skutečně hřálo kůži. Poprvé slyšel smích dětí, které si hrály v blátě – a nikdo je za to neokřikl. Poprvé ochutnal rybu, která byla ještě teplá z trhu, a ne servírovaná na stříbře s vinným krémem. Večer co večer pozoroval přístavy. Lodě. Lidi. Pachy. Barevné látky ve větru. A ač mu otec ukazoval zboží, on vnímal život.

​

„Tohle je Senvi,“ řekl mu Kaelan jednou, když stáli na hradbě nad úzkými uličkami města u pobřeží. „Dovážíme odsud víno, sůl a hedvábí. Tohle město nás bude živit příštích pět let.“ Ale Angelos si nepamatoval víno. Pamatoval si holčičku, která mu u brány vtiskla do ruky květ růžového ibišku, a s úsměvem zmizela v davu. Každé město pro něj mělo nový zápach, nový zvuk, novou barvu. Miloval trhy, kde se křičelo víc než mluvilo. Miloval neznámé jazyky, které mu přede hravě zněly v uších, dokud je nepochytil. Miloval krajiny, kde domy neměly střechy z drahokamů, ale z hlíny – a přesto se z nich linul smích. Miloval chvíle, kdy nebyl synem Kaelana Dravharyse, ale jen dalším chlapcem s koženým zápisníkem, do kterého si kreslil ulici, co ho okouzlila. A byla v tom jistá poezie – že právě svět, který mu otec ukazoval jako mechanismus, mu sám ukázal krásu. Zatímco Kaelan obchodoval se solí, Angelos sbíral příběhy. Zatímco jeho otec počítal tuny zboží, Angelos si zapisoval jména – lidí, chutí, legend. Každý večer padal do postele s očima plnýma zážitků.

A v těch vzácných chvílích, kdy otec nebyl poblíž, si šeptal sám pro sebe: „Já jednou budu jiný.“ A přesto – v tom raném věku – si svého otce zčásti vážil. Protože mu ukázal svět. Protože díky němu mohl ochutnat něco, co by mu matka doma nikdy dát nemohla. A ano, toužil, aby na něj Kaelan jednou pohlédl s uznáním – nejen jako na investici. Toužil, aby jednou řekl: „Jsem na tebe hrdý.“ Tahle touha mu hořela v hrudi jako malý plamínek. Plamínek, který jednou vzplane… a spálí celý dům. Ale tehdy, ještě jako chlapec, nosil ve svém srdci svět. A ten svět, který měl být jen zbožím – se mu stal domovem. Aspoň na chvíli. Aspoň v snech. A právě tehdy – mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem – v něm cosi prasklo. Už to nebyl jen ten hodný chlapec s učebnicí v náručí. Začal klást otázky. Začal odporovat. Ne z prudkosti, ale z přesvědčení. Tichý, klidný vzdor – o to víc nebezpečný. Lucie ho prosila, ať mlčí. Ať nedráždí otce. Ale Angelos už nemohl. Nemohl mlčet, když slyšel ránu za dveřmi. Nemohl sedět u stolu, zatímco matka zadržovala slzy a Kaelan dál mluvil o obchodních cestách, jako by krev na koberci byla jen skvrna na výnosu. Jakoby její fialové oko bylo jen další obyčejnou věcí v jeho purpurovém životě. Ta zlomová hádka přišla v noci. Po jedné z mnoha scén, kdy se z Luciina pokoje ozývaly rány. Angelos tam vtrhl. Tehdy poprvé. Poprvé zařval. Poprvé stál mezi ní a Kaelanem. A v očích měl víc než jen vzdor – měl v nich všechno, co si do té doby netroufl cítit. Kaelan ho udeřil. Jedinou ranou. Ránu, která ale změnila všechno. Ne protože bolela – ale protože něco v Angelosovi v tu chvíli definitivně ztichlo. Zmlátil tu noc svého otce do krve, vymlátil z něj život a málem ho nechal zemřít. Jeho matka křičela, ječela, plakala. Nemohla se na tu spoušť dívat. Přestala, až když je od sebe stráže odtrhli.

​

Následující dny byly mlhavé. Tiché. Nebezpečně klidné. Čekající na to, až se jeho otec zotaví ze svých zranění. A pak přišli vojáci. Oficiální verze zněla: útok na hlavu rodu. Veřejná potupa. Důkaz, že ani krev tě neochrání před důsledky. Zavřeli ho do podzemní cely v rodinném sídle. Ne na roky. Na dny. Ale dny, které se táhly jako století. Bez slunce. Bez hlasu. Jen s ozvěnou vlastního selhání. A přesto… v tom tichu našel něco. Ne zlomení. Ne vděk za odpuštění. Ale klid. Rozhodnutí. Lucie ho navštívila jen jednou. Nepromluvili. Jen se na něj dívala a mříží mu prostrčila dopis. Vždy si je posílali, když byl na cestách. Jediná připomínka její mateřské lásky a zlomené duše. Oči měla prázdné jako tehdy, když ji Kaelan koupil. A přece – v koutcích úst se jí na zlomek vteřiny pohnul stín úsměvu. Sundala si z krku přívěšek s malou perlou, který na něm vždy nosila a skrze mříže jej podala synovi. ,,Pro štěští,” zašeptala jen, a když rozevřela dlaň, srdce Angelose se sevřelo jen co uviděl obtisky jeho prstů na jejích maličkatých zápěstích. A pak přišel rozkaz. Kaelan pro něj měl nový plán. Ne vyhnanství. Ne smrt. Otcův rozsudek byl jasný: syn, který neuposlechne, není syn. A syn, který neposlouchá, musí být zlomen.

​

A tak ho poslal tam, kde umírají dědici a rodí se přeživší – do Basgiathu. Jako kadeta. Mezi ostatní. Beze jména. Bez výsad. A Angelos šel. Ne proto, že by chtěl. Ale proto, že věděl, že se vrátí. A že jednou napíše ten příběh jinak. Neměl na výběr, ale měl srdce slepené už po tolika ranách, že ani tahle ho nezničí. Nikdy nesnil o tom být jezdcem, ale rozhodl se udělat vše, co bylo v jeho silách. A tak jednoho rána – se zlatem na jazyku a prázdnem v očích – Angelos Dravharys opustil sídlo svého rodu. Už ne jako dědic. Ale jako kluk, který přežil zlatou klec. A možná, snad jednou, ji dokáže roztříštit i zevnitř.