Ještě než se Arianna narodila, už tu byla její starší sestra. Eris – milovaná, vychovaná v přesném rytmu vojenského kroku, s disciplínou vetkanou do každého gesta. Dítě, na které se kladly očekávání s hrdostí a neúprosností zároveň. V domě Ravenholdových, kde slova měla váhu jako ocel a pohled matky rozhodoval víc než rozkazy důstojníka, byl úspěch samozřejmostí a selhání hanbou. Amelie, hlava rodu, byla zosobněním ženské síly a neochvějné elegance. Její pohled dokázal zastavit dech – a zároveň rozlámat sny, pokud nebyly dost vytříbené. Když se Eris narodila, dostala všechnu pozornost. Nebyla rozmazlovaná, ale byla formována – s přesností, jako by její tělo bylo meč, který se brousí, a její mysl plán, který nesmí mít chybu. Otec – jakási vzdálená přítomnost – ustoupil ve stínu Ameliiny autority. Dům patřil ženám, a to přísným. Zatímco Eris rostla, všichni kolem ní se učili držet krok. V rodině, kde pýcha nebyla hříchem, ale strukturou života, se výhry neslavily – očekávaly se. A právě do téhle struktury, do toho dokonale nalinkovaného života, přišla zpráva o dalším těhotenství. Neplánovaném. Nepotřebném.

​

wil l you stil l want me – when I'm nothing new?

​

Arianna byla překvapení, které nikdo nevyžadoval. Ne proto, že by nebyla chtěná – ale protože už měli dítě, které fungovalo. Dokonalý výsledek, který už plnil očekávání. Co víc si přát? Co víc by mohlo přijít, co by to vylepšilo? A přesto přišla. Narodila se tiše. Neplakala. Jen zírala – s očima, které nepatřily novorozenci. Příliš vážné, příliš vědomé. Matka ji držela v náručí s jemnou rezervovaností, zatímco otec pokýval hlavou, jako by se vše vrátilo na koleje. Eris se dívala na dítě v kolébce s nevysloveným otazníkem v očích. Už tehdy bylo jasné, že Arianna nikdy nebude jen mladší sestrou. Že bude chtít něco víc. Možná víc, než si rodina dokáže představit. Ostatně i její jméno – Arianna – nezaznělo jako výběr plný naděje. Bylo zvoleno pro zvuk, ladnost, důstojnost. Nic navíc. Žádná přidaná váha významu. Jako by měla být stvořena jen jako další varianta, ne nový příběh. Ale v očích toho tichého novorozence, co pozoroval svět s neklidným tichem, se zrodilo něco jiného. Touha. Ta, kterou si nevzala z rodiny – ale z nějaké hlubší, vlastní propasti. Když byla ještě miminko, matka ji často předávala chůvě. Ne z nezájmu, ale z potřeby zachovat rytmus. Eris měla výcvik. Arianna měla prostor. Ale i v tom prostoru byl tlak. Jak vyrůstala, často slyšela věty začínající slovy „Tvoje sestra ve tvém věku…“ nebo „Eris by to zvládla jinak.“ A ještě dřív, než začala chápat jejich význam, vryly se jí pod kůži. Byla narozená jako druhá. Ale už tehdy věděla, že nechce být druhá ve všem.

​

i’ve never been a natural – al l i do is try, try, try

 

Když se Arianna naučila mluvit, nikdy nezvyšovala hlas. Ne že by nemohla – jen chápala, že v domě, kde i šepot mohl mít větší váhu než křik, byl zvuk věcí, která musela mít účel. Už tehdy v ní bylo něco z podvědomé elegance matky – ne napodobené, ale vrozené. A přesto, i když opakovala slova přesně, pohybovala se ladně, odpovídala správně… vždy byla jen odrazem něčeho většího. Protože v domě Ravenholdových už zářila jedna hvězda. Eris. Byla ve všem první. Ta, kterou chválili. Ta, jejíž kresby visely na stěnách. Ta, kterou matka zvala do knihovny, když chtěla debatovat nad strategií nebo etiketou. Arianna tam nesměla. Ne, že by byla odstrčená – ale nebyla potřeba. Dostávala úsměv, pohlazení po hlavě a milou poznámku, že na ni jednou taky dojde. Jednou. Až. Později.

​

Už tehdy se naučila dívat. Pozorovat. A kopírovat. Když Eris vstávala brzy, vstávala i ona. Když Eris odpovídala spisovně, potlačila Arianna své přirozené dětské výrazy. Když Eris mlčela s klidem v očích, Arianna se učila dusit své záchvaty vzdoru v sobě. Ale nebyla jako sestra. Nikdy. Právě v tom se nacházel základ její bolesti. Toužila být jako ona. Ale zároveň to nenáviděla. Nenáviděla to nutkání, které ji vedlo k tomu, že se zhlížela ve stínu jiného člověka – a ten stín byl všude. V očích učitelů, ve výchovném tónu matky, v tichých poznámkách služebnictva. „Malá slečna Arianna je tak milá. Celá sestra…“ – ta věta zněla jako chvála, ale ona v ní slyšela něco jiného. Slyšela „kopie“. Slyšela „napodobenina“. Slyšela: „ne originál.“

​

Byla malá, ale už tehdy pochopila, že být jako sestra nestačí. Musela být víc. Ale jak? Když všechno, co udělala dobře, už někdo udělal před ní? Když každé její gesto bylo zrcadlem toho, co už lidé znali – a obdivovali? Arianna se naučila být křehce perfektní. Přesně tam, kde se to čekalo. Naučila se zářit tiše. S úsměvem, který nebyl příliš výrazný, protože přílišná radost mohla působit namyšleně. Naučila se smát v přesné chvíli, sklonit hlavu poděkováním, a přitom v sobě dusit hořkost pokaždé, když někdo řekl „máš štěstí, že máš tak úžasnou sestru.“ Našla si způsoby, jak si svět přizpůsobit. Tvořila – ve skrytu, v tichu. Vyšívala vzory do hadříků, které pak schovala do truhly pod postel. Vkládala do nich svou bolest, touhu, ambice. Nikdo je nikdy neviděl. Nikdo se jí nikdy nezeptal, co si myslí. Všichni předpokládali, že bude tichá. Elegantní. Přesně taková, jakou ji matka chtěla mít. A tak se z ní stala zrcadlová koule – ta, která odráží světlo druhých, ale sama nikdy nesvítí. V očích okolí byla dokonalá. V očích své sestry byla mlčenlivý stín. A v sobě samotné – se pomalu, ale jistě rodil oheň. Ne z nenávisti. Částečně ze závisti. Nejvíc z touhy jednoho dne zlomit sklo, ve kterém se odrážela, a zazářit naplno svým vlastním světlem. Ať to bude bolet sebevíc.

​

i changed every part of me – until the puzzle pieces aren't me at al l

​

Rostla v tichu, které nebylo prázdné, ale přetékající – plné nevyřčených vět, potlačených emocí a očekávání, která visela ve vzduchu jako vlákna pavučiny. Byla v tom domě přítomná, ale nikdy středem. Jako obraz na stěně, krásný, přesný, ale zavěšený ve stínu jiného. Zatímco Eris zářila klidem a sebejistotou, Arianna v sobě dusila vlny touhy, které neměly kam ven. A pak tu byl Erion – ne klidný, ale pevný. Vysoký, urostlý, s rameny jako brána, a pohledem, který se nevyhýbal. Byl mezi sourozenci tím, kdo působil nejvřeleji, ale pod tím vším bylo něco sevřeného. Otcovo mlčení k němu mělo ostřejší hrany. Byla doba, kdy šeptali, že snad není jeho. Že možná vzešel z Ameliina románku – s někým silnějším, drakem spjatým, jezdcem. Pravda nikdy nevyšla na povrch. Ale to napětí zůstalo.

​

Cvičil jako Eris, jako by patřil víc k ní než ke své mladší sestře, od které ho dělily pouhé tři roky. Arianna mohla jen pozorovat. Žárlila. Ne otevřeně, ale dětinsky. Neprojevovala to vztekem, ale tichem. Sedávala na schodech, když trénovali venku, a dívala se, jak se otáčí, jak si navzájem radí, jak fungují jako dvě části stejného mechanismu. Ona mezitím vyšívala, učila se tanec, přehrávala si taktiky jen v hlavě, protože ji k ničemu nepustili. „Ještě nejsi dost stará. Počkej. Dozraješ.“ A každý z těch výroků se jí zarýval do žeber jako tenká dýka, protože věděla, že nikdy nebudou čekat na ni. Všichni čekali jen na to, až bude moct následovat jejich cestu. Nikdy si nepokládali otázku, zda chce jít svou. Přesto nasazovala masku, aby se společně s rodinou radovala ze sestřiných úspěchů, podporovala ji, když se doma cvičila, ačkoliv ji někdy chtěla z tréninkové rampy shodit. Matka ji neustále stavěla za vzor – „Podívej se, jak to zvládla Eris.“ Ale v Arianně to začínalo skřípat. Nebyla Eris. Toužila být obdivovaná, ano – ale jinak. Upřímně. Vášnivě. Chtěla, aby ji někdo viděl celou – i se všemi jejími chybami, ne jen tu čistou siluetu, kterou od ní chtěli. Jenže čím víc to v sobě cítila, tím víc to musela skrývat.

​

A pak Eris odešla na Basgiath. Dům potemněl, jakoby v něm něco prasklo. Ne nahlas. Jen se změnilo ticho. Matka mluvila míň. Erion začal cvičit častěji, tvrději. A Arianna? Byla sama. Beze slov přestala být mladší sestrou Eris. A stala se tou, která má následovat. Před ní už nebyl stín, ale šlápoty ve sněhu – jasné, hluboké a studené. Začala hledat vlastní cestu. Ne proto, že by chtěla utéct. Ale protože chtěla najít něco, co nebude mít Erisina jména. Psala si poznámky, které nikdo nikdy nečetl. Zkoušela si postoje, kroky, tiché rozkazy, jako by už byla někde jinde. Ale zároveň se v ní odehrávala válka – mezi touhou být milovaná za to, kým je, a vědomím, že bude uznávaná jen tehdy, když se stane tím, čím byla sestra. Jedinou cestou k lásce bylo vítězství. Ale jaký druh vítězství? Ten, který jí vryli pod kůži? Nebo ten, který si musela vybojovat sama? Odchod Eris jí vzal jistotu, ale zároveň jí uvolnil prostor. V domě zůstaly obrazy, ale zhaslo světlo, které osvětlovalo srovnání. A právě v tom stínu se začala rodit jiná Arianna – tišší, tvrdší, hladovější. Ne ta, která chce jen stát vedle. Ale ta, která chce jít skrz. Nešla proti sestře. Ale jednoho dne chtěla dojít tak daleko, aby jí někdo řekl: „Eris? To je sestra Arianny Ravenhold.“ A ne aby tomu bylo naopak.

​

i’m not the sun, im not the mo on – i’m nothing

​

Nikdy neslyšela, jak její matka pláče. Ani v roce 588, když zemřel otec. Neumřel náhle. Nezůstala po něm krev, křik ani dědictví, které by otřáslo domem. Jen prázdno. A přesto to bylo, jako by někdo rozebral základní kámen domu, na kterém stála celá konstrukce. Ne že by otec byl středobodem rodiny. Ale byl tu. Jako kus nábytku, který nikdo nevnímá, dokud nezmizí – a pak najednou všechno kolem vypadá jinak. Bez něj se dům změnil. O to víc se změnil, když Eris odešla na Basgiath. Nezhasla záře – jen zmizel její zdroj. Matka se začala pohybovat jinak. Přesněji, rychleji, s jakousi prázdnou účelností. Už nezbýval čas na „domácnost“. Zůstala očekávání. A ticho. Pak odešel i Erion – přirozeně, bez otázek. Jeho cesta byla už dávno jasná. A tehdy zůstaly v domě jen tři osoby: matka, Arianna… a její nejmladší bratr. Jen o rok mladší než ona, ještě nedospělý, ještě nevědomý. Někdy tichý, někdy ustrašený, ale mimořádně inteligentní.

​

Odchod sourozenců jí přinutil trénovat o to víc. Byla už dost stará, dost připravená a přesto nikdo už na to nečekal. Žádný sourozenec, který by jí nastavoval laťku. Žádný otec, který by ji sledoval s přimhouřenýma očima. Jen matka, stojící v okně, s rukama založenýma, a pohledem, který nic neprozradil. Cvičila. Každé ráno. Každý večer. Padala, zvedala se, odírala si dlaně o dřevo, drhla kolena o kámen. Nikdo jí netleskal. Nepotřebovala to. Ale chtěla, aby ji matka aspoň jednou viděla. Aby řekla – „děláš to správně.“ Ale Amelie byla němá. Když mluvila, její slova bodala, ne protože byla krutá, ale protože byla přesná. „Tvoje rameno je nízko.“ „Nepřemýšlíš dost dopředu.“ „Přestaň napodobovat Eris. Buď efektivní.“ Arianna ji za to nenáviděla. A přesto… ji milovala ve stejnou chvíli.

​

Tohle bylo období, kdy se v Arianně cosi začalo lámat. Už nechtěla být jako Eris. Přestala se dívat na stín. Začala se dívat na ženu, která ten dům formovala. Na matku. Na Amelii. Chtěla být jako ona. Ne kvůli náklonnosti – ale kvůli síle. Kvůli jménu. Kvůli tomu pohledu, který říká: „jsi hodná mého tvaru.“ Večer co večer cvičila sama na dvoře. Někdy ji matka sledovala. Jindy ne. A občas, vzácně, se k ní postavila – mlčky, se zbraní v ruce, bez slov. Trénovaly. Výpady, kryty, krok za krokem. Ale nešlo o techniku. Byly to rozhovory, ve kterých se nedalo lhát. Věděla, že právě tehdy se matka dívá. Právě tehdy ji skutečně vidí. Vztah mezi nimi se posunul. Už to nebyla dcera a vychovatelka. Už to nebyla ta, která čeká, a ta, která vede. Byly to dvě ženy v přechodu – každá do jiné podoby. Amelie, která byla kdysi výstavní sochou rodu, dosahovala všeho, po čem její srdce toužilo - povýšení. A Arianna – zraněná, tichá, ale hladová – si razila cestu k vlastní síle. A v tom všem byl její malý bratr. Jediný, koho v domě objímala. Kdo se jí nebál dotknout. Kdo ji potřeboval. V jeho přítomnosti zůstávala poslední kapka měkkosti. Usmívala se na něj. Učila ho držet meč. Kryla ho před matkou, když něco pokazil. Nehrála si na matku. Byla sestra, jediná, která zůstala. A přísahala si, že on nebude vyrůstat ve stejném chladu, ve kterém byla formována ona.

​

and it’s hard to dance with the devil on your back – so shake him off

​

Mělo to být poprvé, co Arianna někoho nechala za sebou. Současně to bylo poprvé, co se bála, že už nikdy nebude moct vrátit to, co zůstalo. Její mladší bratr – ten, se kterým spala ve stejné místnosti, když se bál bouřky. Ten, kterému šeptala příběhy o dracích, které si vymyslela, protože ty opravdové pro ně tehdy ještě nebyly. Ten, kterého chránila před pohledem matky, když rozbil vázu, a vzala vinu na sebe. On byl jediná měkkost, která jí zůstala. A právě od něj se teď měla odtrhnout. Před odchodem na Basgiath seděl na schodech, jak to kdysi dělávala ona, když sledovala Erise a Eriona při tréninku. Sledoval ji. Neříkal nic. Jen oči – velké, soustředěné, čekající. A v tom pohledu bylo něco, co Ariannu roztrhlo víc než výprava, víc než samotný nástup. Obdiv. Ne otázky. Ne nejistota. Ale víra. Poprvé v životě v někom vyvolala ten druh naděje, který sama tolikrát upírala ke svým sourozencům. A teď… odcházela. Chtěla mu něco slíbit. Že se vrátí. Že nezměkne. Že zůstane jeho hrdinkou. Ale neřekla nic. Jen se naposledy dotkla jeho vlasů a odešla dřív, než by zahlédl, jak se jí zatřásla čelist.

​

A pak byla na Basgiathu. Přešla přes lávku a půl krokem se zařadila do nástupní linie jezdců z jejich rodu – za matku, za sestru, za bratra. První rána nebyla studená. Byla ostrá. Průrazná. Akademie, která vypadala jako brána k vlastní identitě, ji místo toho obnažila. Vzala jí soukromí, jistotu, anonymitu. Každý ji znal. Ne podle jména. Ale podle příjmení. Ravenhold. „To je ta třetí.“ „Myslíš, že bude stejně dobrá?“ „Eris prej byla třída. Erion měl výcvik v malíčku.“ „Tahle je trochu menší, ne?“ Nenáviděla ty jejich pohledy. Neodsuzovali ji, jenom ji postavili na misku vah oproti jejím starším sourozencům. Jako by každý, kdo se na ni podíval, zvažoval, zda dostojí. Zda bude stejně schopná. Stejně klidná. Stejně výjimečná. Všichni už měli představu, kým by měla být. A ona věděla, že nemá právo zklamat. Ne teď. Ne v momentě, kdy konečně dostala příležitost stát sama za sebe. Jenže v sobě stále cítila prázdná místa – jako nedostavěnou věž, která se snaží působit pevně, i když uvnitř ještě chybí schodiště.

​

Rozvrh si záměrně zvolila náročným, na hodiny se připravovala s předstihem, nad učením sedávala dlouho do noci, když už ostatní spali. Ne aby se předvedla, ale protože nemohla snést pomyšlení, že by byla jen průměrná. Musela si být jistá, že bude první. Ve všem. Byla neustále ve střehu – nejen před útokem, ale před očekáváním. Neexistovalo místo, kde by ji někdo nesrovnával. A ona v sobě cítila, jak se znovu probouzí ten známý tlak – pýcha, která ji poháněla, potřeba dokázat, že zapadne, že nezaostává, že je hodna jména, které nosí. Musela si připomínat, že tohle nebyl domov. Tady nebyla matka, která ji pozorovala mlčky, bez pohnutí. Nebyl tu bratr, který v ní viděl svou hrdinku. Tady nebyla známá kulisa, za kterou se mohla skrýt, když selhala. Tady byla vidět. Naplno. A každý její krok mohl být tím, co rozhodne, jestli se stane někým… nebo ničím. Arianna to přijala. Ne jako poctu. Ale jako výzbroj. Opatrná ve vztazích, chladná ve slovech, strategická v každém pohybu. Každý neúspěch ji bodl dvakrát – jednou v srdci, protože nenáviděla chyby, a podruhé v zádech, protože cítila, jak se k ní otáčí oči, které čekaly, kdy poprvé zakolísá. V noci, v tichu vlastních myšlenek, někdy slyšela hlas svého mladšího bratra. „Já věděl, že to zvládneš.“ A v těch chvílích si přála, aby dokázala věřit tomu stejně pevně, jako on věřil v ni.

​

at least i understood the hunger i felt – and i didn’t hate myself

​

Výzvy začínaly dřív, než se vůbec naplno rozběhla akademie. Všechno – každé cvičení, každý pohled, každý nádech – byl měřítkem. A ona nemínila být průměrem. Už v první dny si obstarávala statistiky. Zaznamenávala časy, výkony, limity. Nejen u sebe. I u Erise. I u Eriona. A pak – každého dalšího, kdo byl „nejlepší ve třídě“. Při tréninku na Gauntletu byly její výsledky… solidní. Ne ohromující. Ne rekordní. S časem, který by možná jinému stačil, ale jí ne. Noc před rozhodujícím okamžikem nespala, místo toho počítala chyby. Znovu a znovu si v hlavě přehrávala každý úchop, každý nádech, každý krok. Tentokrát dokončila tuhle živoucí noční můru v čase, který překonal její dosavadní rekordy. Dokonce byla nejlepší z celé letky, nicméně na Eriona ztratila víc jak půlminuty, a na Eris to už vůbec nestačilo.

​

Prezentace byla jiná. Tam už nešlo o výkony. Tam šlo o přežití. Draci byli shromáždění jako tribunál starých bohů, nehybní, děsiví. A kadeti? Plní nervů a neochoty přiznat strach. Letka, se kterou se Arianna procházela po vyšlapané stezce, byla pestrá směsice – jeden kadet příliš hlučný, jeden příliš sebejistý, jeden, který se snažil působit klidně, ale potil se jako v horečce. Když oranžová dračice spálila toho, kdo příliš mluvil a mával rukama, nikdo ani neucukl. Druhý zemřel o chvíli později – a nikdo vlastně pořádně nevěděl proč. Možná kvůli strachu. Možná kvůli tomu, že se pokusil přetvařovat. Arianna stála rovně. Nehýbala se. Držela pohled, když si ji jeden z černých draků přeměřoval. Nedošlo k ničemu.

​

what do you want from me? why don’t you run from me?

​

První říjen, rozřazení. Pole za kvadrantem se od rána vlnilo horkem a očekáváním. Tráva byla podupaná od dračích drápů, zem rozrytá. Všude kolem se šířil pach síry, potu a krve. Slunce viselo nízko a ostře řezalo zrak. Vzduch vibroval těžkým tichem, přerušovaným jen nárazy křídel a občasným výkřikem. Bylo to místo, kde nikdo nechránil slabé. Místo, kde neexistoval kvadrant, letka, jméno. Jen draci a ti, kdo jsou hodni přežít. Arianna stála mezi ostatními, ale necítila se být součástí skupiny. Nikdo se na nikoho nedíval. Nikdo si nevěřil. Druháci a třeťáci přihlíželi ze skal, výšky nebo výhodných pozic, někteří s nezájmem, jiní s lehkým úšklebkem. Ale nesměli zasáhnout. Byli jako bohové pozorující smrtelníky – neúčastní, ale přítomní. Když zazněl signál, pole se rozpadlo. Kadet vedle ní se okamžitě rozeběhl směrem k oranžovému drakovi, který stál osamoceně u zvednutého kamene – a za pět vteřin už řval v plamenech. Jiný – možná dívka, možná kluk, to neviděla – se pokusil přejít k modrému. Ve vzduchu se mihla ocas, a pak už zůstaly jen rudé cákance na kamení.

​

Nespěchala. Nešla ani pomalu. Postupovala s přesností, jakou by jí matka schválila. Kroužila mezi draky jako stín, nevtíravá, ale viditelná. Sledující. Učící se. Věděla, že někteří draci už si z Prezentace vybrali – a své jezdce teď volali, hlubokým hlasem přímo do jejich myslí. Záviděla jim ten hlas. Tu jistotu. Ale věděla, že u ní to tak jednoduché nebude. Oranžové ignorovala. Ne proto, že by se bála. Ale protože cítila, že by se s nimi roztrhala dřív, než by se našly. Draci v dálce byli lhostejní. Někteří zavřeli oči. Jiní vrčeli na každého, kdo se přiblížil. U jednoho hnědého se zastavila – a ten jen odvrátil hlavu. Jako kdyby řekl: „Ztrácíš čas.“ Prach jí škrábal v krku. Viděla, jak dva kadeti bojují – ne o draka, ale o přežití. Jeden z nich tomu druhému šlápl na místo, kde měl nejspíš zlomené žebro. Arianna se otočila. To nebyla její bitva.

​

Až pak to konečně ucítila. Nebyl to zvuk, nebyl to pohyb, ale něčí přítomnost. Přišla jako napětí v zádech. Jako lehké sevření kolem krku. Jako kdyby se na ni upřel pohled z jiné roviny. Otočila se. A tam stála ona – oranžová kyjoocasá, co při Prezentaci spálila několik jezdců z její letky. Ne tak velká jako jiní, rozhodně ne tak velká jakou se pyšnila Eris. Byla pevná. Hrdá jako plamen držený pod tlakem – stačilo jen kýchnutí a svět shoří. Její tělo stálo nehybně, ale v očích… ne, chyba – v oku, protože to levé měla slepé, bylo něco, co Arianna nikdy neviděla. Rozpoznání. Zastavila se před ní. Pomalu. Ne jako prosebnice. Ale jako někdo, kdo ví, co nabízí. Ani krok navíc. Ani pohyb, který by naznačil zranitelnost. Hlavu držela vzpřímenou, ruce klidné. Ostatní draci ji předtím odháněli. Plivali. Ignorovali. Tahle… čekala. Když k ní Arianna došla, nedošlo k ničemu teatrálnímu, ani k chrlení plamenů jejím směrem. Jen k tichému přesunu rovnováhy. Dračice udělala krok vpřed. Jen jeden. A v tom kroku bylo všechno. Výzva. Přijetí. Dračice se otočila. Lehce, jako kdyby si vybírala směr větru. Tohle byl ten okamžik, věděla to. Bez zaváhání či jediného slova se vyškrábala na její hřbet. A pak… se zvedly. Vzduch je pohltil, země zmizela. První výkrut byl ostrý. Druhý rychlý. Třetí smrtící. Oranžová ji záměrně provokovala. Když Arianně sklouzla noha, výběžky na těle jí rozsekly stehno. Ale nepustila se. Kdo ví, jestli by ji dračice nechala zemřít, kdyby spadla. Na to se nikdy nezeptala.

​

Let trval minuty – a zároveň celou věčnost. A když přistály, Arianna s krvavým stehnem, špinavými dlaněmi a duší, která poprvé od Prezentace dýchala naplno, vystoupila zpod křídla a zvedla bradu: „Arianna Ravenhold,“ pronesla. A pak, s mírným zachvěním, zaslechla jméno, které jí proudilo hlavou, jako zlověstná melodie: „Medeaskaldareth.“

​

it’s me, hi – i’m the problem, it’s me

První dny s Medeou byly jako bydlet v hlavě s hyperaktivní bouřkou, která nikdy nespí, nikdy se neunaví – a rozhodně nemá žádný filtr. Arianna si původně myslela, že se s mentálním poutem pojí jakési splynutí duší. Omyl, v tomhle případě to byla náhlá okupace. Neexistoval ani jeden okamžik, kdy by mohla jen sedět a dýchat, aniž by jí v hlavě nezačal vířit proud asociací, poznámek, teorií a naprosto nesouvisejících vět. „Tahle výstroj páchne. Je to tvoje? No jistě, že je, nikdo jiný by takhle nesložil přezky! Počkej – cítíš to? Cítím borůvky. Ty jsi dneska pila čaj? Nebo je to ta kadetka s copem? Ta má určitě borůvkovou vůni. Podezřelé. V každém případě máme problém!“

​

Bylo to jako sdílet mysl s pomateným orákulem, co se jednou za tři věty pokusí rozlousknout existenci vesmíru – a pak zapomene, že to začalo. Medea neskončila, nezastavila se, neposlouchala pauzy ani rytmus. Mlela dál, jakoby měla jazyk z ohně a mozek z pavučin. „Viděla jsi toho kadeta? Ne, ne tamtoho, toho vedle – ten má postoj jako šnek v depresi. Myslíš, že je to záměr? Taktika? Depresivní šnek jako diverzní jednotka? Potřebujeme plán. Můžeš dýchat, ale ne moc – nechci tě rušit, ale co když nás teď někdo sleduje? Co když je to ten brouk na zdi? Brouci jsou podceňovaní!“ Cítila se jako uprostřed minového pole – každá její myšlenka mohla spustit novou smršť. Jednu chvíli to byla euforie, v další úzkost, pak záchvat smíchu nad slůvkem „vývrtka“, které dračice omílala dvanáct minut v různých intonacích. Emoce se přelévaly skrz spojení jako barvy v rozlitém inkoustu – zmatek, radost, paranoidní žárlivost, naprosto přesvědčená intuice, že ten list na zemi má vražedné úmysly. A mezi tím… ten hlas. Ne slova. Příval. Proud. Občas jen pocit, občas slovní šrapnel. „Ari? Arianna? Ravennka? Ticho je podezřelé. Jsi v šoku? Nebo tě urazila moje analýza tvého chůdového držení těla? Mimochodem, ta kadetka vpravo má hezčí holeně. Nejsi z toho nervózní?“

​

Při výcviku to bylo nejhorší. Jakmile se někdo přiblížil moc blízko, Medea to zaznamenala dřív, než Arianna vůbec stihla mrknout – a spustila lavinu emocí jako siréna. Varování, dramatická domněnka, náhlá potřeba vysvětlit, proč by měly všechny kadetky nosit přilby z dýní. Kvůli ní se Arianna začala učit meditovat – ne kvůli klidu, ale proto, aby se nezhroutila z faktu, že sdílí mentální prostor s bytostí, která má výdrž kofeinu a logiku improvizované básně. Nevztekala se. Nesnažila se to umlčet. Jen… to začala třídit. Oddělovala, co je její a co je Medeina horečnatá realita. A že to trvalo – týdny, možná měsíce. V noci si tiskla dlaně na spánky a opakovala si dechová cvičení, zatímco Medea v hlavě inscenovala dialog s vlastní ocasní špičkou o smyslu života. A když konečně přišlo ticho? Arianna se lekla. Protože to bylo podezřelé. A ona už věděla, že to znamená jediné: „Hej. Spíš? Ne? Dobře. Tak jsem přemýšlela – co kdybychom se naučily mluvit v Morseovce pomocí svraštění čela? Ne, vážně. Mělo by to výhodu při infiltračních misích. Nebo při nudných přednáškách. Taky bys mohla konečně ocenit můj ocasní tanec. Ne? No nic, tak jdu vymyslet hymnu pro naše jméno letky. Zní jako krokodýlí jódování, ale to je detail.“ A Arianna, s očima do stropu, jen tiše zašeptala „Kéž bych se byla spřáhla s kamenem.“ Bylo to vyčerpávající. Bylo to únavné… ale bylo to opravdové. A někde mezi těmi proudy adrenalinu, posměšků a nečekané zranitelnosti – začala rozumět. Medea nebyla přetlak jen tak. Ona měla strach. Toužila být vnímaná. A jak rostlo jejich pouto, rostl i její hlas. Uvědomila si, že pouto, které mezi nimi vzniklo, není jen nějaká magická vazba. Bylo to surové propojení dvou bytostí, které si zatím neví rady. A tak jí postupně začala odpovídat – zpočátku jednoslovně, krátce. Pak přes den, někdy i v noci. Pak dokonce zahájila konverzaci jako první: „Vidělas ten manévr? Měla jsi pravdu.“ A v odpovědi se ozvalo nadšené vyjeknutí: „Já vím!“