Arius si už od malička neměl vlastně na co stěžovat. Nejen, že měl milující rodiče i prarodiče, ale oba dva měli poměrně důležité postavení. Jeho táta pracoval jako královská stráž a jeho matka fungovala jako královská léčitelka. Babička zase fungovala v místní kuchyni a jeho dědeček měl vlastní živnost - krejčí. Neměli tak nouzi ani po finanční stránce, což mohlo být i poznat. Měli nádherný dům a velký dům s velkou zahradou, kde malý chlapec pravidelně běhal a hrál si. Také dost často s matkou nebo babičkou trávil čas i ve hradu. Sice měl být v jejich přítomnosti, ale dost často se potloukal chodbami a díky tomu vlastně poznal i jednu z princezen - Milly. Možná jejich přátelství mělo jisté výhody, ale on neměl nijak v úmyslu z toho těžit. Nechtěl a hlavně neměl proč. Různě společně pobíhali po prostorech hradu, vyváděli různé psí kusy . Občas se stala nějaká nehoda, že něco rozbili nebo něco dokonce rozbila Milly. Ale on byl ten správný kamarád, co vzal vinu na sebe a vysloužil si za to následné pokárání.

​

Bylo mu nějakých třináct, když mu táta oznámil, že se budou muset přestěhovat pryč. Napřed Ari nechápal. Myslel si, že něco provedl špatného nebo se někdo dozvěděl o tom, jak si princezna v jeho přítomnosti ublížila a oni teď opravdu musí kvůli tomu pryč. Ale nebylo tomu tak. Jeho táta mu to vysvětlil jednoduše. Musí vyrazit na základnu, kam ho bohužel převeleli. Nebo spíše... Kam se přihlásil jeho táta dobrovolně, protože chtěl zažít nějaké vzrůšo. A nenapadlo ho nic lepšího, než si domluvit přesun i jeho rodiny. Kvůli tomu, že chtěl zažít nějakou akci ohrozil svou rodinu. Jak šlechetné od něj. Mladý Arius se ještě naposledy vydal rozloučit se svou drahou kamarádkou a tehdy si dali slib, že se znovu setkají. Tentokrát ne na hradě, ale v kvadrantu jezdců, kde se společně budou snažit přežít. Věděl, že ona svůj slib dodrží. On přísahal snad na všechno na co se dalo. Na svou čest, svou krev i všem možným bohům to slíbil. A také ten slib hodlal dodržet.

​

Samozřejmě, že jeho rodiče nebyli nijak zvlášť nadšení z toho, že by se měl přidat k jezdcům. Oba dva věděli, jaký to je velký risk a jestli jenom přežije lávku. Tehdy byl Ari jen vysoký hubený mladík, který neměl žádnou svalovou hmotu a spíše vypadal, že si zlomí nějakou kost jenom se lehce uhodí. Ale on nechtěl jít v jejich stopách a hlavně si pořád stál za tím slibem, který nikdy nikomu neprozradil. Nechtěl Milly dostat do problémů. Samozřejmě, že pěchotu obdivoval, každý den ji na základně sledoval, ale ještě víc obdivoval draky, kteří se kolem základny pohybovali a jejich letce. Když došlo k útoku, místo toho, aby se někam schoval, vykukoval zpoza okna a sledoval celou tu válku z okna. Jednou ho to ovšem málem stálo život. Tehdy opět sledoval bitvu za oknem. Bohužel jeho reflex byl pomalý a letec s gryfem, kteří tehdy proletěli skrze okno ho málem zabili. Kousky střepů, drápy a hlavně zjištění jeho alergie hrálo roli jedno s druhým. Na těle si díky tomu odnesl několik jizev a jednu hezkou stopu po drápech na pravém prsním svalu. Naštěstí se jeho matka o něj postarala a on se dostal z těžké infekce. Také dostal přísný zákaz chodit na základnu a raději svého syna poslali k prarodičům zpátky do Calldyru. Ale tentokrát se hradu vyhýbal. Rozhodl se na sobě dost zapracovat.

​

Jeho dědeček ho ve snu podporoval. Trénoval s ním co se dalo. Ať už se jednalo o překročení pomyslného parapetu, trénování s různými zbraněmi, aby se sám rozhodl, co mu asi tak bude nejvíce sympatické a také zkoušení různých bojových taktik, aby se jednou na akademii opravdu neztratil. Také začal vypomáhat na jednom statku na konci města. Díky těžké práci a pravidelnému přísunu stravy začal nejen přibírat, ale také se mu začala formovat nějaká ta svalová hmota. Už to nebyl takový vyhublý chlapec jako kdysi. Začínal se z něho stávat zdatný mladý muž, který byl připravený na válečnou akademii a na její nástrahy. Proto když přišel ten den D, stoupal nahoru do věže se vztyčenou hlavou. Jeho sebevědomí bylo obrovské a nic by ho nerozhodilo. Do momentu, než před sebou neuviděl parapet a studenty, kteří z něho spadli hned před ním. Chvíli mu samozřejmě trvalo, než se uklidnil. Oni byli ti slabí, on je ten silný. On to musí zvládnout. A tak vykročil. Díval se před sebe, nenechával se rozhodit nějakými křiky za sebou, které mizely hluboko pod ním. Nenechával se rozhodit ani řečmi, že ten za ním ho shodí. Jakmile stál nohama opět na pevné zemi, spadl mu opravdu velký kámen ze srdce.

​

A poté začalo to náročné. Držet si pozici a dokazovat, že není nejslabším článkem. I když mu ze začátku bylo značně proti srsti někomu zlomit vaz, probodnout krkavici nebo rovnou aortu, postupem času si na to zvykl. Začal to vnímat jako jistou věc, která je k přežití potřebná. Dokonce se naučil, aby se v tomhle ohledu necítil provinilý. Jednoduše připravil o život slabý článek nebo někoho, kdo byl nebezpečný pro ostatní. Nebrečel nad tím, ale neměl z toho ani žádnou radost. To samé, co se týkalo Gauntletu, na který se začínali připravovat. I když díky němu několikrát přišel o život, nevzdával se. Jakmile na to došlo, byl v té lepší skupině, co se týkalo času. Mohl být na sebe pyšný, že se mu to poštěstilo a ukázal, že opravdu není ztraceným případem. To samé, když došlo k prezentaci. Dodržoval veškerá pravidla co měl a přežil. Bohužel když došlo na Rozřazení... Neměl žádný pocit. Bloudil po lese a nic neslyšel. Když se přiblížil k nějakému drakovi, chtěl ho spíše sežrat než se s ním propojit. Dokonce s nějakými primány bojoval, když na to došlo a ani přesto si ho žádný drak nevybral. Byl z toho mrzutý, o tom žádná. Ale nevzdal to. Je rozhodnutý, že ročník doklepe až do konce a za rok to zkusí znovu. Tentokrát bude stát na nádvoří a bude vyhlížet právě Milly, která by se tady měla objevit. Budou moci začít svým způsobem společně od začátku.