Narodit se na místo, které je často napadáno letci na gryfech není úplně výhra. Člověk permanentně žije ve strachu, kdy přiletí znovu a napadnou. Arlette si úplně nemohla stěžovat na svou rodinu. Měla kde spát, dostávala teplé jídlo a mohla žít v teple. Co jí ovšem dávali dost jasně najevo, že prostě nemůže být jejich syn. Její rodiče si neskutečně přáli syna. Který by jim pomáhal s prací kolem domu a hlavně se stádem. Dávali jí to samozřejmě dost jasně najevo. Nevěnovali se jí jako jejich milovanému dítěti. Spíše by se dalo říct, že ji tolerovali a Ari díky tomu měla volnost. I když mohla dělat cokoliv, stejně se zdržovala doma a nebo na pastvě. Snažila se pomáhat aspoň doma s prácemi, které ona zvládla. Pomáhala hodně matce, která jí ani pořádně nepoděkovala. Vždycky jen dostala za to najíst.

​

Jejich rodinu začal navštěvovat kluk od sousedů - Maven. Jistě, byl to kluk a měl větší sílu než ona. Začal pomáhat jejímu otci se stádem a s dalšími věcmi, na které ona byla zkrátka slabá. Samozřejmě si z něj dělala dost často srandu a rýpala do něj. Občas to vyšlo i ve slovní přestřelku, která trvala i hodiny. Nedalo by se říct, že by ho neměla úplně v lásce. Tolerovala ho a vlastně i na něj tak trochu žárlila. Její rodiče ho měli mnohem radši než jí a také to dávali dost jasně najevo. Chválili ho, byli na něj milí. Chovali se k němu, jako kdyby to byl jejich vlastní syn. A to zkrátka Ari neskutečně užíralo a deptalo jí to. Mohla se snažit sebevíc, ale nikdy nebyla ta doceněná. Dokonce si občas vyslechla, že by na Mavena měla být milejší a jednou si ho vzít! Vždycky když narazili na tohle téma, tak ona zkrátka odešla. Nechtěla to poslouchat a brát si ošklivé káčátko Mavena rozhodně nepřipadalo v úvahu.

​

Bylo jí sedmnáct let, když k nim Maven přestal chodit. Jediné, co věděla, tak informaci o tom, že jeho cesta vedla do Basgiathu. Ani nevěděla, který kvadrant si vybral. A vlastně v tu dobu jí i došlo, že jí svým způsobem chybí. Chybělo jí to každodenní hašteření a rýpaní. Ty neustálé hádky o ničem. Možná by ho i brala, jako jediného kamaráda, kterého měla. Začala častěji chodit do města a vlastně tehdy poznala pořádně i jeho sestru - Astrid. Nedalo by se říct, že by se z nich staly nějaké extra velké kamarádky, ale zkrátka se společně přátelily. V té době začala Arlette na sobě pracovat. Rozhodla se, že až jí bude dvacet, tak se přidá k jezdcům. Začala pracovat na své fyzičce, snažila se pomáhat otci, který to stejně neocenil. Ale už v nějakých momentech mu dokázala pomoci mnohem více, než kdysi. I když byla malého vzrůstu, tak zvládala nějaké věci, co by jiné dívky nezvládaly. Začala se starat i o stádo, když její otec nemohl. Zapracovala také na svém vzhledu. Začala na své tělo přidávat tetování. Z jednoho se staly, tři. Došlo k potetování nohou. Nechala si kompletně potetovat celou levou paži. Na pravé se nachází také hojné množství. Nechala si udělat i nějaké piercingy. Její vzhled se kompletně změnil a kdo ji znal jako to ošklivé káčátko a viděl by ji po letech, rozhodně by ji nepoznal. Neřekl by, že to byla ta malá a hubená Arlette. Jestli chtěla začít nový život, tak zkrátka chtěla začít nový život kompletně.

​

Přišel den D a jako vždycky, rodičům bylo jedno, kde se courá. Ani si nevšimli, že jí z pokoje zmizelo několik věcí a nedostavila se ani na oběd. Nechala jim jen vzkaz, že jim dělá laskavost a zkrátka odchází do Basgiathu začít nový život. Nezmínila, kam se přidává, stejně by jim to bylo jedno. Nikdy od nich neslyšela k její osobě přívětivého slova a i kdyby se k jezdcům opravdu dostala, tak by jim to bylo vlastně jedno. Nebo by se teprve začali zajímat, kdo ví. Vlastně ani nevěděla, proč se rozhodla pro kvandrant jezdců. Buď si opravdu chtěla něco dokázat nebo chtěla zkrátka svůj život ukončit rychleji. Možná i fakt, že jestli Maven následoval svého otce a přidal se k pěchotě, chtěla mu zkrátka ukázat, že dokázala něco víc a je mnohem lepší než on. Vysmát se mu do tváře a dát mu najevo, kdo je tady pánem. Vybrat si ty roky, kdy byl lepší než ona. Kdy byl pro její rodiče tím vysněným synem.

​

Nahlásila své jméno a rozešla se. Když stála před tou proslulou lávkou, všechna ta sebejistota a sebedůvěra ji opustila. Její tvář byla snad ještě bledší než bývá normálně. Úplně se ztratila ve své hlavě, kde hledala nějakou veselejší vzpomínku, kterou v ten moment nemohla najít. Samozřejmě nějaký kandidát samozřejmě ztratil trpělovost a jednoduše do Ari strčil. Udělala několik kroků dopředu a jednou nohou se postavila na lávku. Měla jediné štěstí, že z druhé strany přišel silný nápor větru a svým způsobem udržela rovnováhu. Možná jí i dost pomohlo, když doma chodívala po dřevěné ohradě jako malá. Za sebou slyšela řev. Ari se zhluboka nadechla a i když má krátké nožičky, snažila se dělat dlouhé, ale přitom jisté kroky. Možná jí i dopomáhalo, že za sebou slyšela ty nemístné a dost nepříjemné poznámky dalšího kandidáta. Snad i zaslechla něco o tom, že když přežije tak zažije nejlepší noc svého života? To ji snad vyděsilo ještě víc, než samozná lávka. Ten kdyby se jenom k ní jednou rychleji nahnul, tak mu snad praskne ten obrovský a nalitý beďar uprostřed čela. Snažila se ničím nezatěžovat svou mysl, dokud bezpečně nestála na pevné zemi oběma nohama. Měla pocit, že celou dobu ani nedýchala, protože jakmile stála na konci, do vzduch nabrala tolik vzduchu, kolik to jen šlo. Tohle zvládla, teď je jenom otázkou, aby zvládla přežít na téhle akademii.