Narodila v provincii Calldyr, v srdci západního pobřeží Navarry. Calldyr, nejmenší z provincií, byl krajem kontrastů – na jedné straně malebná kopcovitá krajina s pastvinami a obilnými poli, na druhé straně ohromné hlavní město stejného jména, pulsující životem a moderností. Calldyrské hlavní město bylo středobodem království, domovem královského hradu, rozlehlých knihoven a vojenských základen, ale také místem, kde se bohatství a chudoba mísily do jednoho neklidného, rozděleného celku. Rodina Sorrosových žila na okraji města, v části určené prostým obyvatelům a řemeslníkům. Její otec byl skromným kovářem, jehož ruce byly zčernalé od sazí a opotřebované tvrdou prací, zatímco matka prodávala bylinky a léčiva, která sama sbírala a připravovala. Artemisia, nejmladší ze čtyř dětí, vyrůstala ve stínu svých starších sourozenců. Tři bratři – silnější, výraznější a ambicióznější – na sebe poutali většinu pozornosti rodičů. Artemisia, drobná dívka s plavými vlasy, často tiše sledovala dění kolem sebe a brzy pochopila, že být nenápadná je bezpečnější než být viditelná. Rodiče se tehdy ještě nepřikláněli k náboženskému fanatismu, ale jejich víra byla pevná. Modlitby k bohům, zejména Malekovi, bohu smrti, byly denní rutinou, stejně jako lekce o tom, že bohové vidí vše a trestají každou zradu. Artemisia, tehdy ještě malá holčička, poslouchala tato slova s respektem, ale zároveň s určitým odstupem. Věděla, že pro rodiče byla víra pevnou oporou v jejich těžkém životě, ale pro ni samotnou zůstávala spíše mlhavou hrozbou než skutečným útěkem.

 

sitting by her bedside, i whispered a promise

i never thought would shape my entire life

 

Její svět byl tichý, monotónní, ale všechno se změnilo, když potkala Cailly. Cailly, stejně stará dívka ze sousedství, měla energii, která se nedala přehlédnout. Byla živá, divoká, s očima plnýma jisker a smíchem, který dokázal naplnit celou místnost. Cailly byla přesně tím, čím Artemisia nebyla – odvážná, hlasitá a snílkovská. Zatímco Artemisia trávila čas pozorováním okolního světa a snahou splynout s davem, Cailly ji vtahovala do svých fantazií. „Jednou budeme jezdit na dracích, Artie,“ říkala Cailly s nadšením, když společně seděly na kopci nad městem, odkud byl výhled na královský hrad a širé moře. „Jen si to představ! My dvě. Vítr ve vlasech, oheň za námi, celé nebe jen naše.“ Artemisia se tomu zpočátku jen smála. Její logická mysl říkala, že takové sny jsou pro dívky jako ony nesmyslné. Nebyly nijak zvlášť výjimečné, spíš obyčejné a možná ani to ne. . Ale s Cailly bylo těžké nevěřit. Její energie a zápal byly nakažlivé. Artemisia postupně začala přikyvovat, nechávala se unášet představami o budoucnosti, která by mohla být jiná než jejich realita. „Myslíš, že bychom to opravdu mohly dokázat?“ zeptala se jednou tiše, zatímco Cailly kreslila draka do hlíny na zaprášené cestě. „Samozřejmě, že můžeme,“ odpověděla okamžitě, aniž by vzhlédla. „Proč bychom nemohly? Nikdo nás nezastaví, Artie. Pamatuj na to.“ Cailly se stala Artemisiiným světem, jejím únikem z reality. Zatímco její bratři se bavili o vojenských kariérách a rodiče se stále více upínali k víře, Artemisia hledala útočiště v Caillyiných příbězích.

 

Společně kreslily draky na oprýskané zdi domů, vymýšlely plány, jak jednou opustí provincii a připojí se k dračím jezdcům. Z malého dětského přání se stal slib. Pro Artemis byl ten slib zpočátku jen nevinnou hrou, něčím, co děti vyslovují s důvěrou, že život je nekonečný a budoucnost jim přinese všechno, co si zamanou. S Cailly byly neoddělitelný pár – Artemisia tišší, klidnější, jakoby vždy o krok pozadu, zatímco Cailly byla tou, která táhla svět za sebou. „Jednou na nich poletíme, Artie,“ šeptala Cailly, když seděly na střeše domu a dívaly se na šedivou oblohu, jako by se každou chvíli měl otevřít svět bohů. „Přísahejme si, že to uděláme. Že se staneme jezdkyněmi a budeme navždy létat spolu.“ Automaticky na to přikývla. Caillyina víra byla nakažlivá. Chtěla tomu věřit, i když už tehdy cítila, že je to jen dětská fantazie. Nikdy nečekala, že se z ní jednou stane okovy, které jí budou tížit tak silně, až nebude vědět, jak se nadechnout. Když malá epidemie nenápadně zasáhla město, Artemisia s hrůzou sledovala, jak se všechno hroutí. Caillyina rodina byla mezi prvními zasaženými. Artemisia se den za dnem dívala, jak se z její přítelkyně stává stín. Poslední dny Cailly byly těžké – horečka, kašel a zoufalé mumlání, když blouznila v horečkách. „Slib mi, Artemisio,“ zašeptala jedné noci, když bylo jasné, že ani modlitby nepomohou. „Slib mi, že to uděláš. Že poletíš. Nezáleží na tom jak, ale splníš to, co jsme si řekly.“ A Artemisia přikývla. Co jiného mohla udělat? Cailly umírala. Jak by jí mohla odmítnout poslední přání? Jenže když její přítelkyně zemřela, ten slib se začal měnit. Nebyl už jenom vzpomínkou na její hlas nebo připomínkou jejich přátelství. Proměnil se v tíživý balvan, který ji táhl k zemi.

 

we were a family held together by strings, and one by one, those strings snapped

 

Rodiče byli hluboce věřící lidé – přívrženci bohů, jejichž přítomnost byla cítit v každém koutě Artemisiina dětství. Malek, bůh smrti, byl všudypřítomný. Jeho sochy stály na každém rohu, prázdnými očima jí opětoval pohled. Artemisia od mala slýchala, že Malek vidí každou zradu, každé zlomené slovo, a že jeho hněv je nezadržitelný. „Slova jsou svatá,“ říkávala matka, když seděla u ohně a odříkávala modlitby. „Sliby jsou to jediné, co odděluje lidi od chaosu. Zlom slib a Malek tě potrestá.“ Artemisia tomu tehdy věřila, protože víra byla jako vzduch – něco, co prostě bylo. Smrt Cailly zasáhla Artemisiin svět jako hrom, který roztrhal nebe na kusy. Epidemie, která sužovala chudý lid Calldyru, si vybrala svou daň, a i když matka dělala vše, c s bylinami a modlitbami mohla, Caillyin osud byl zpečetěn. Artemisia zůstala stát nad prázdnou postelí své jediné opravdové přítelkyně s pocitem, že svět kolem ní ztrácí barvy. Bylo to poprvé, kdy se její naděje zhroutily – a s nimi i všechny sny o dracích a nekonečném nebi. Smrt Cailly však nezanechala trhliny jen v jejím srdci. Její rodiče si tragédii vyložili jako boží trest, trest za neposlušnost a nedostatek oddanosti. Víra, která do té doby tvořila pevnou, ale neškodnou součást jejich života, se změnila v posedlost. Denně poslouchala, jak matka šeptala modlitby s třesoucíma se rukama a jak otec, jinak mlčenlivý a klidný muž, prohlašoval, že vše zlé pochází z lidského selhání, z nedostatku víry. „Vidíš,“ říkávala jí matka, když klečela před oltářem boha smrti Maleka, „tohle se stane, když bohové nejsou spokojeni. Cailly byla příliš lehkomyslná, příliš nevděčná. A my za to zaplatili.“ Artemisia si přála na ta slova odpovědět, říct, že to není pravda, ale její hlas byl vždy příliš tichý. Mlčela, protože argumentovat znamenalo rozhněvat rodiče, a oni už tehdy působili jako sudy prachu připravené vybuchnout při sebemenším odporu. Zpočátku se bála, že Malek sestoupí hned první noc, kdy by na ten slib zapomněla. Představovala si, jak se nad ní zvedá stín s rozepjatými křídly, jak ji sežehne plameny a odnese její duši tam, kde ji navždy pohltí ticho.

 

Její bratři, silní a odhodlaní, s rodiči nesouhlasili. Hádali se s nimi při každé příležitosti a snažili se jim vysvětlit, že smrt Cailly nebyla důsledkem božího hněvu, ale obyčejné nemoci. Artemisia sedávala v koutě a sledovala jejich výměny s bolestí, protože viděla, jak její rodina pomalu praská. Postupně však její bratři začali mizet jeden po druhém, odcházeli za lepšími příležitostmi na Basgiatskou akademii, kde se cvičili jako pěšáci v armádě. Každý z nich se loučil s Artemisií rychlým objetím, se slovy, že to dělají i pro ni – aby mohli rodinu jednou zajistit. „Neboj se, Artie,“ řekl jí nejmladší z bratrů před odjezdem. „Až budeme zpátky, všechno bude zase v pořádku.“ Ale jak měsíce plynuly, Artemisia zůstávala doma sama se svými rodiči, kteří už dávno překročili hranici fanatismu. Modlitby se staly obřady, každodenní rutiny byly podřízeny přísným pravidlům víry a jejich pohledy na Artemisii – drobnou, tichou dívku – byly plné očekávání a nepříjemného tlaku. Když začalo být jasné, že atmosféra doma je nesnesitelná, zasáhli Artemisiin bratři na dálku. Jeden z nich napsal dopis s návrhem, aby Artemisia odjela za jejich babičkou do Sipene, vesnice vysoko v Esbenských horách na samém okraji Navarry. Rodiče nakonec souhlasili, možná proto, že věřili, že vzdálenost a izolace Sipene udrží jejich dceru dál od „zkaženosti“ moderního světa.

 

to break a promise wasn’t just betrayal - it was a sin that would ignite the wrath of gods. at least, that’s what i’d been told my whole life

 

Sipene byl jiný svět. Vesnice, postavená vysoko v horách, byla téměř mimo dosah dračích jezdců. Zdejší obyvatelé žili v tvrdých podmínkách, přežívali díky horským plodinám, chovu horských koz a kamzíků a vodopádu, který zásoboval vesnici životodárnou vodou. Vesnice byla tak odlehlá, že tu často chyběla ochrana před nájezdy drancovačů. Babička, stará žena s vráskami, které mapovaly celý její život, přivítala Artemisii s laskavostí, jakou už dlouho necítila. „Vítej doma, Artie,“ řekla jí, když ji poprvé objala. „Tady na tebe žádní bohové nedohlédnou. A pokud ano, necháme je, ať přijdou. Ještě mi zbylo pár dřevěných holí.“ V Sipene se poprvé cítila volná, i když okolní drsné podmínky ji nutily se přizpůsobit. Zde nebyl prostor pro slabost, ale zároveň zde nebyl nikdo, kdo by ji soudil za její ticho. Její dny se měnily v rutinu péče o zvířata, nošení vody a pomáhání babičce s každodenními pracemi. I když cítila úlevu z toho, že byla daleko od rodičovského tlaku, zůstávala v ní prázdnota, kterou po sobě zanechali její bratři a ztráta Cailly. Sipene se stal jakýmsi mezistupněm – přestávkou, během níž si Artemisia začala uvědomovat, že nemůže zůstat ztracená navždy. „Můžeš utéct před svými rodiči, ale před sebou samotnou ne,“ řekla jí babička jednoho večera u ohně. „Tak co s tím hodláš udělat?“ Tahle slova se v Artemisii usadila jako semínko, které ještě nebylo připravené vykvést. V Sipene začala přemýšlet, co bude dál – ale zatím nechávala tyhle myšlenky zůstat tam, kde se cítila nejbezpečněji: ve své hlavě.

 

Artemisia nikdy nezapomněla na slib, který dala Cailly. I když uplynula léta od chvíle, kdy její nejlepší přítelkyně naposledy vydechla, její slova zůstávala hluboko vryta v Artemisiiině mysli. „Jednou budeme jezdit na dracích, Artie. Vítr ve vlasech, oheň za námi, celé nebe jen naše.“ Ta věta se pro ni stala neodbytným šepotem v každém dni, který prožila, břemenem, které ji nutilo pokračovat dál, i když si přála zůstat stát. Každé narozeniny ji ten slib tížil víc. Čím starší byla, tím jasněji vnímala, jak nepravděpodobné bylo, že by dokázala splnit něco takového. Každý další rok, který přinesl její osmnácté a devatenácté narozeniny, byl připomínkou, že se stále neposunula vpřed. Co když je to příliš? Co když nejsem dost silná? Napadala ji stejná otázka znovu a znovu, ale odpověď si nikdy nedovolila hledat. Myšlenka na to, že by slib nesplnila, ji děsila. Vždycky, když si představila, že by mohla zklamat Cailly – a možná i sebe samu – měla pocit, jako by ji spalovaly oči Maleka, boha smrti. Den odvodů byl chladný a neúprosný. Artemisia stála mezi ostatními branci, kteří byli směsicí mladých dobrovolníků a těch, kteří byli odvedeni jako trest. Všichni měli stejný výraz – kombinaci obav a odhodlání. Když se konečně přihlásila ke kvadrantu jezdců, cítila, jak jí žaludek sevřela panika. Je to správné? Můžu to zvládnout? Tyto otázky jí vířily hlavou, ale odpověď na ně neznala. Jediné, co ji drželo na místě, byl slib, který nosila v srdci jako hořící břímě. Cesta na Basgiatskou akademii byla dlouhá, ale samotná budova ji ohromila. Impozantní citadela, tyčící se vysoko nad travnatými poli, působila jako monument odolnosti a síly. Ale v jejích očích to bylo také místo, které rozdělí osud každého, kdo se odvážil vstoupit.

 

"don’t look down. don’t think. just move."

 

První den na Basgiatské akademii byl jako vstoupit do úplně jiného světa. Artemisia stála na kamenné plošině před úzkou lávkou, která se klikatila nad smrtící roklí, a cítila, jak se jí dlaně potí, i když byly sevřené v pěst. Lávka byla jen necelý půl metr široká, a přejít ji znamenalo riskovat pád do prázdnoty, která neodpouštěla chyby. Foukalo tak silně, že vítr rozcuchával vlasy a rval šátky z krků některých kadetů, kteří stáli před ní. Sledovala, jak jeden mladík vykročil na lávku a sotva po několika krocích ztratil rovnováhu. Jeho výkřik umlčelo hrozivé ticho hlubiny. Polkla a její pohled sklouzl na ostatní kandidáty. Všichni se tlačili kupředu, z některých čišel strach, jiní měli ve tváři chladný kalkul. Bylo jasné, že mezi nimi není místo pro slabé. Nemysli na to. Prostě jdi, přikázala si. Ale nohy měla jako z olova, a trvalo jí, než se dokázala přinutit k pohybu. Když konečně vykročila na lávku, zdálo se jí, že srdce jí buší tak hlasitě, že ho musí slyšet všichni kolem. Kamenná lávka pod ní byla pevná, ale její úzkost jí dělala každou rovnováhu vratkou. Při každém kroku měla pocit, že její boty sklouznou po chladném povrchu. Vítr se do ní opíral, jako by chtěl její drobné tělo smést stranou. Nedívej se dolů, opakovala si znovu a znovu. Ale koutkem oka zahlédla tu prázdnotu pod sebou – hlubokou, temnou a neúprosnou.

 

Za ní na lávku vstoupil další kadet. Byl to vysoký chlapec s širokými rameny, který na ni už od chvíle, kdy je seřadili, pokukoval s výrazem predátora, který si vyhlíží snadnou kořist. Teď, když ji měl přímo před sebou, se naklonil a zasyčel: „Hýbej se rychleji, prcku.“ Artemisia zrychlila krok, i když věděla, že je to riskantní. S každým krokem cítila, jak jí dochází dech. Když jí chlapec záměrně začal šlapat těsně na paty, narazil jí ramenem do zad. Ztratila rovnováhu, jedna noha se jí svezla z lávky a na okamžik visela jen na špičce boty, zoufale mávajíc rukama, aby se stabilizovala. „Co je? Už máš strach?“ poškleboval se chlapec za ní. Když se znovu pokusila získat rovnováhu, chlapec do ní náhle záměrně strčil ramenem. Ne moc silně – jen tolik, aby to vypadalo jako nehoda. Artemisia ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla na kolena. Náraz do kamene jí vystřelil bolest do celého těla. Dlaně sjely po drsném povrchu lávky, až se kamenné úlomky zaryly do její kůže a začaly krvácet. Celé tělo ji bolelo od nárazu, ale nejhorší byl výsměch, který slyšela za sebou. „Tak se zvedni, nebo nám prokaž laskavost a skoč dolů,“ zasmál se chlapec. Přešel kolem ní a záměrně do ní bokem narazil, až znovu ztratila rovnováhu a její dlaň se nebezpečně přiblížila k okraji lávky. Na okamžik zahlédla tu černou prázdnotu pod sebou a celé tělo jí zkamenělo. Byl to jen okamžik, ale stačil na to, aby se v ní vznítila jiskra vzteku. Myšlenka na Cailly, na slib, který jí dala, i na to, že musí přežít, aby mohla pokračovat dál, jí proběhla hlavou rychleji, než dokázala zastavit své tělo. Zatnula zuby, zapřela se rukama o lávku a prudce se vyhoupla na nohy. „Dost,“ zašeptala. Když se chlapec otočil, aby ji znovu popíchl, udělala krok dopředu a kopla ho do kolena. Bylo to rychlé a nečekané, takže se nezmohl na odpor. Zakymácel se, máchl rukama ve snaze získat zpět rovnováhu, ale vítr, který se do něj opřel z boku, mu vzal poslední šanci. „Co to děláš?!“ vykřikl, když ztratil půdu pod nohama. Jeho tělo se sklonilo a začalo padat směrem k okraji. Ve snaze zachytit se natáhl ruku – ale chytil ji za předloktí. Artemisia zavrávorala, její vlastní váha se naklonila za ním, a nohy jí sklouzly po povrchu lávky.

 

Na okamžik oba viseli na okraji. Chlapec jí drtil ruku v sevření, zatímco ona cítila, jak se její boty marně snaží najít oporu. „Spadneš s ním,“ problesklo jí hlavou. S vypětím všech sil se opřela o volnou ruku a prudce trhla nohou, aby získala zpět stabilitu. Její podrážka se zaryla do malého výčnělku na lávce a náhlým pohybem setřásla chlapcovo sevření. Jeho ruka sklouzla po její paži, a on se zřítil. Jeho výkřik se rozléhal skalami, než utichl v nekonečné hloubce. Zůstala na kolenou, lapajíc po dechu. Její ruka krvácela od míst, kde ji chlapec svíral, a kolena i dlaně měla rozdrásané od drsného povrchu lávky. Vítr jí čechral vlasy, ale ona se nepohnula. Byla v šoku. Tohle je jen začátek, uvědomila si. Skoro spadla. Skoro zemřela. A přesto věděla, že kdyby to neudělala, byl by to on, kdo by ji ohrozil. Kdo by ji zabil. Když se po několika minutách znovu postavila na nohy, cítila, jak ji tělo bolí. Ale udělala další krok, pak další, dokud nedorazila na druhou stranu lávky. Tělo jí hořelo únavou, ruce i kolena jí krvácely, ale zvládla to. Tiché vítězství v ní zanechalo trpký pocit. Možná přežila – ale věděla, že teprve teď začíná skutečný boj.

 

they bet against me, laughed at me, pushed me to the edge - and still, i’m here

 

Gauntlet. Nejtvrdší zkouška, kterou musel každý kadet kvadrantu jezdců projít, aby dokázal, že je hoden pokračovat dál. Pět výstupů, každá překážka brutálnější než ta předchozí. Věděla, že většina těch, kteří se postaví na jeho start, nikdy nedorazí do cíle. Byla drobná a subtilní – snadná kořist pro šikanu i posměšky. Ostatní kadeti si už předem uzavírali sázky, že to nezvládne, že se zhroutí, nebo že se ani nedostane přes první překážku. Artemisia slyšela jejich posměšné poznámky pokaždé, když trénovala, a i ona sama o sobě pochybovala. Každý krok na cestě se zdál neúnosný, ale nemohla si dovolit vzdát se. Přípravy na Gauntlet začaly intenzivním tréninkem. Devět hodin denně, dva týdny v kuse, cvičili všichni kadeti přímo na překážkové dráze. Artemisia stála před první překážkou, rotující kládou, a cítila, jak se jí svírá hrdlo. Kláda se pohybovala nepředvídatelně, jako by byla navržena tak, aby všechny shodila dolů. Ostatní kadeti, větší a silnější než ona, ji překonávali s relativní lehkostí. Když se pokusila na kládu vstoupit, její první pokus skončil tvrdým pádem. Narazila bokem na zem, kolena měla odřená do krve a ruce se třásly, když se pokoušela znovu postavit. Slyšela, jak někdo z davu ostatních kadetů pronesl: „Ta spadne dřív, než vůbec začne.“ Každý večer, když ostatní unavení odcházeli na kolej, Artemisia zůstávala v tělocvičně a trénovala. Znovu a znovu se pokoušela zdolat první výstup. Její nohy byly plné podlitin, ruce pořezané od hrubého povrchu, ale každým dnem se posouvala o nepatrný zlomek kupředu.

 

Když konečně nastal rozhodující den, cítila, jak se jí žaludek svírá nervozitou. Stála na začátku a sledovala ostatní kadety, jak nastupují na překážky. Někteří z nich padali a už se nezvedli, jiní prošli dál, ale jejich těla byla zničená. První překážka, rotující kláda, byla její noční můrou. Vítr, který foukal mezi skalami, ji málem smetl, ale dokázala se udržet. Kláda se pod ní nebezpečně kývala, nohy jí klouzaly, ale nakonec se dostala na druhou stranu – ne z elegance, ale z čiré vůle. Když stanula před čtyřmi žulovými sloupy, její tělo už bylo těžké jako kámen. Musela přes ně skákat, ale každý pohyb byl bojem. Při jednom skoku nohou narazila do hrany sloupu, tělo jí sklouzlo, ale zachytila se rukama. Bolest jí vystřelila do ramen, prsty se jí třásly, ale dokázala se vyškrábat zpět.

 

Druhý výstup, závěsné koule, byl jednou z nejzrádnějších překážek na Gauntletu. Bylo potřeba přes ně skákat a přehupovat se s využitím dokonalé rovnováhy a síly, kterou už Artemisia skoro neměla. Zastavila se před první koulí, která se lehce kývala ve větru, a její žaludek se sevřel. Koule byly navržené tak, aby s každým pohybem znesnadňovaly přechod. Byly hladké, nestabilní, kluzké. Artemisia si olízla popraskané rty a přinutila se k pohybu. První skok byl tvrdý. Když se odrazila, přistála na kouli, která se okamžitě rozhoupala. Její tělo instinktivně ztuhlo a ruce hledaly stabilitu, ale na koulích nebylo nic, co by jí mohlo pomoci. Musela spoléhat jen na své vlastní nohy. Pod ní se koule kývala čím dál víc a zdálo se, že ji každým momentem shodí. „Zůstaň klidná,“ šeptala si pro sebe, i když její dech byl přerývaný. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a odrazila se k druhé kouli. Druhá koule byla ještě horší. Přistála, ale noha jí sklouzla po hladkém povrchu. Na poslední chvíli se jí podařilo narovnat, aby nespadla. Kolena se jí třásla a dech se zrychloval. Cítila, jak ji síly opouštějí, ale věděla, že nemůže zastavit. Třetí koule byla ta, která ji málem dostala. Když se odrazila, její tělo narazilo na kouli z boku, sklouzla a zůstala viset jen na jedné noze. Nohy se jí smekaly a ve snaze znovu získat rovnováhu jí noha sklouzla ještě víc. Už cítila, jak gravitace tahá její drobné tělo dolů. „Ne!“ zasyčela mezi zuby, zatímco se rukama zapřela o povrch koule. Bolest jí vystřelovala do prstů, které se jí třásly vyčerpáním. Jenže se nevzdala. Zatnula zuby a soustředila veškerou sílu do posledního pohybu. Pomalu se vytáhla zpět na vrchol koule a zůstala na ní klečet, lapajíc po dechu. Bylo to jen pár vteřin, ale pro ni se zdály nekonečné. Celé tělo ji bolelo, ruce se třásly a kolena jí pulzovala. „Ještě ne,“ zašeptala. „Neskončila jsem.“ Po krátkém odpočinku se znovu postavila. Odrazila se k další kouli a tentokrát přistála pevněji. Její pohyby byly teď o něco jistější, i když stále váhavé. Každý krok ji stál ohromné úsilí, ale s každým skokem se blížila k pevné plošině na konci. Když konečně dosáhla poslední koule a odrazila se k pevné zemi, dopadla na plošinu na všech čtyřech. Byla zadýchaná, vyčerpaná a celé tělo jí vibrovalo bolestí. Kolena i ruce měla odřené do krve, ale zvládla to. Slyšela, jak někteří kadeti za ní nadávají, jak další padají, ale nic z toho ji nezajímalo. Posadila se na chvíli na paty, přiložila rozdrásané dlaně ke kolenům a zavřela oči. „Nevypadnu,“ řekla si tiše. Když se konečně postavila a pohlédla na další část dráhy, věděla, že tohle byla jen jedna z mnoha překážek. Ale ona byla stále tady. Nejslabší kadet na začátku dne, kterého každý odepisoval, pořád stál na nohou. A to bylo všechno, na čem záleželo.

 

Třetí výstup, beranidla, byl dalším testem jejího odhodlání. Skákala z jednoho na druhé, ale její nohy se klouzaly po hladkém dřevě. Při posledním skoku sklouzla a zachytila se ostrého výčnělku. Její prsty krvácely, nehty se jí lámaly, ale zatnula zuby a vyškrábala se zpět. Čtvrtý výstup byl strmý a nemilosrdný. Rotující kmeny se zdály být navrženy tak, aby ji zničily. Dvakrát ji jeden z kmenů smetl zpět dolů. Při jednom pádu narazila zády na ostrý kámen a lapala po dechu, zatímco jí bolest ochromila tělo. „Jsem hotová,“ napadlo ji na okamžik. Tělo ji zradilo, měla pocit, že už není schopná udělat jediný další pohyb. Ale v hlavě se jí ozval hlas Cailly. „Nikdo nás nezastaví, Artie. Pamatuj na to.“ Pomalu se postavila, s vypětím všech sil se znovu pustila do výstupu. S každým krokem měla pocit, že její nohy povolí, ale nakonec dokázala překonat i tuto překážku. Ani si nepamatuje, jak ji zvládla. Skok, drápání se, škrábání po dřevě, dokud se nezachytila okraje. Na chvíli se zdálo, že ji gravitace stáhne zpátky dolů. Ale s výkřikem, který zněl spíš jako řev zoufalství, se přitáhla posledními zbytky sil. Když se přehoupla přes vrchol a dopadla na druhou stranu, zůstala chvíli ležet, lapajíc po dechu. Svět kolem ní byl rozmazaný, její tělo bylo pokryté oděrkami, pár kostí zlomených a krev jí stékala po rukou. Ale zvládla to. Byla na pokraji zhroucení, ale dokázala projít Gauntletem živá.

 

when the last dragon turned away, it wasn’t just rejection i felt

- it was a part of me breaking

 

Prezentace byla jedním z nejkrutějších dnů v jejím životě. Stála v řadě mezi ostatními kadety, drobná a téměř neviditelná uprostřed davu vysokých, sebevědomých mladíků a dívek. Slunce stálo vysoko na obloze a pálilo ji do zad, ale nebyl to žár slunce, co ji nutilo polykat horký vzduch. Bylo to napětí, které ji drtilo k zemi, jako by vážila tisíc kilo. Před ní se rozprostírala obrovská louka, na níž stáli draci. Byli to tvorové, jaké znala jen z příběhů a vzpomínek na nástěnné malby z dětství. Všichni byli obrovští – jejich šupiny se leskly na slunci, masivní těla vyzařovala neuvěřitelnou sílu a jejich pohledy byly ostré a vševidoucí. Někteří draci tiše stáli, jiní se pohybovali, jako by zvažovali, zda jim někdo z kadetů stojí za pozornost. Artemisia měla pocit, že se před nimi nedokáže ani nadechnout. Když se řada pohnula a kadeti před ní postupovali vpřed, slyšela zvuky draků: hluboké vrčení, syčení, občasné hrozivé zavrčení, když některý z draků zhodnotil kadeta jako nehodného a spálil ho. Její srdce bilo tak hlasitě, že přehlušilo vše kolem. Nutila se udělat první krok vpřed. Každý pohyb byl pomalý, těžký. Cítila, jak její tělo protestuje, ale věděla, že zastavit znamená smrt. Šla mezi řadami draků, kteří stáli rozestavění v různých částech louky. Každý krok byl zkouškou. Cítila pohledy těch ohromných tvorů, jejich oči jako živoucí čepele, které pronikaly jejími myšlenkami. Měla pocit, že odhalují každé její tajemství, každou její slabost. Ruce se jí třásly a pokusila se je skrýt tím, že je sevřela v pěst. „Jen jedno znamení,“ prosila v duchu. Její modlitby byly tiché, zoufalé, jako by se snažila přesvědčit sama sebe, že si zaslouží být vybraná. Věděla, že není silná. Věděla, že není výjimečná. Ale přesto v ní byla malá naděje, slabý plamínek, který si přála, aby si ho některý z draků všiml.

 

Draci však na ni sotva pohlédli. Někteří ji ignorovali zcela – jejich obrovské hlavy se otočily jiným směrem, ještě dřív, než se k nim přiblížila. Jiní se na ni podívali jen letmo, bez zájmu, jako by byla příliš nicotná, než aby ztráceli čas jejím zkoumáním. Každý pohled, který sklouzl mimo ni, bolel víc než jakákoliv fyzická rána, kterou kdy utržila. Když prošla kolem obrovského hnědého draka, jeho zlaté oči se na okamžik zastavily na jejím obličeji. Srdce se jí na chvíli zastavilo. Byla si jistá, že právě on... ale jeho pohled se od ní odvrátil dřív, než stihla cokoliv cítit. Byla pro něj bezvýznamná. Ostatní kadeti kolem ní zvedali hlavy s nadějí, někteří s úsměvy, když draci projevovali alespoň nějaký zájem. Ti, kteří byli považováni za hodné, pocítili sílu dračích pohledů, a mnozí z nich se už radovali z toho, že možná mají šanci. Ale Artemisia? Byla jen stínem mezi ostatními, přehlížená a ztracená. Když se dostala na konec louky, měla pocit, že selhala na všech frontách. Nikdo ji nevybral. Nikdo si jí nevšiml. Stála tam na okraji, zatímco kadeti kolem ní si šeptali a někteří se na ni ohlíželi se zřetelným pohrdáním. Její ruce se stále třásly, ale tentokrát to nebylo ze strachu – byl to vztek na vlastní bezmoc. „Proč jsem tady?“ ptala se sama sebe v duchu. „Když mě nikdo nechce?“ Ale odpověď nepřišla. Stála tam, sama, na okraji davu, zatímco draci znovu hodnotili jiné kadety. A ona věděla, že ten drobný plamínek naděje, který v ní hořel, začíná pomalu uhasínat.

 

no dragon chose her, but that didn’t mean her story was over

 

Den rozřazení připomínal arénu smrti. Louka, kde se den předtím odehrávala prezentace, se proměnila v chaotické bojiště, kde každý kadet bojoval nejen o přízeň draků, ale i o holý život. Artemisia byla mezi nimi, drobná a přehlížená, snadný terč pro ty, kteří hledali oběť, aby si zvýšili vlastní šance na přežití. Když začalo rozřazení, draci sestoupili z útesů na louku a rozprostřeli se, jejich přítomnost naplnila vzduch těžkým napětím. Kadeti se začali pohybovat, někteří s klidnou rozhodností, jiní s viditelným strachem. Byl to jejich moment – najít draka, který by si je vybral, nebo se stát dalším jménem na seznamu těch, kteří selhali. Snažila se zůstat v pohybu. Srdce jí bušilo v hrudi a pot jí stékal po spáncích. Sledovala, jak jeden z kadetů našel svého draka – tmavě zelený tvor se sklonil a přijal ho, jako by to bylo přirozené spojení. Jiný byl naopak nemilosrdně spálen ohněm, když se pokusil přiblížit k drakovi, který o něj neměl zájem. Odvrátila pohled od zuhelnatělého těla, ale zvuk jeho výkřiku jí zůstal v hlavě. Nebyla silná. Nebyla rychlá. A v očích ostatních byla snadná kořist. Skupina tří kadetů, vyšších a očividně zkušenějších, si ji všimla téměř okamžitě. Jeden z nich na ni ukázal a uchechtl se: „Ta drobná holka? Stačí jedna rána a je venku.“ Artemisia si všimla jejich pohledů a instinkt jí napověděl, že musí okamžitě utéct. Otočila se na patě a rozběhla se směrem k okraji louky, kde bylo méně kadetů a draci. Slyšela jejich kroky a posměšné hlasy za sebou. „Kam běžíš? Myslíš, že se schováš?“ Když ji jeden z nich dohnal, otočila se a zvedla ruce na obranu. Jeho meč jen těsně minul její bok. S rychlostí, která ji samotnou překvapila, se vrhla do strany a sklouzla mezi dva velké balvany. Její drobné tělo jí umožnilo protáhnout se mezerou, kam ji pronásledovatelé nemohli následovat. Jeden z nich se ji snažil dosáhnout zbraní, ale ona se stáhla hlouběji. „Nestojí za to. Pojďme najít někoho jiného,“ slyšela jednoho z nich říct. Teprve když kroky utichly, odvážila se vyplížit ven. Byla zadýchaná, vyděšená, ale naživu.

 

Zbytek dne strávila tím, že se vyhýbala ostatním kadetům a pokoušela se najít draka, který by si ji vybral. Louka se pomalu vyprazdňovala, jak draci nacházeli své jezdce, nebo jak kadeti umírali v boji o přežití. K večeru už byla většina draků pryč, odletěli se svými novými jezdci nebo se vrátili do svých úkrytů, zklamaní z letošního výběru. Věděla, že je konec. Žádný drak si ji nevybral. Byla to drtivá porážka, horší, než si dokázala představit. Když se vrátila zpět do citadely, ostatní kadeti, kteří uspěli, ji sotva vzali na vědomí. Všude slyšela vzrušené hlasy těch, kteří našli svého draka, a viděla jejich triumfální pohledy. Někdo mávl rukou jejím směrem a zamumlal: „Ta malá? Jasně, že to nezvládla.“

 

„we’ll fly one day, Artie,“ she’d say, her voice as certain as the rising sun.

„no one will stop us.“

 

Život bez draka byl v kvadrantu jezdců synonymem pro selhání. Artemisia byla teď potravou pro ostatní – ti, kteří byli silnější, ji mohli kdykoliv napadnout, beztrestně ji ponížit nebo dokonce zabít. Byla slabý článek, který bylo potřeba odstranit. Neměla na výběr. Musela se přizpůsobit. Každý den sledovala, jak ostatní kadeti trénují let na dračím hřbetu, jak si osvojují první náznaky magie, kterou jim draci propůjčili. Sama mezitím stála stranou a sledovala. Její dny byly naplněné fyzickým tréninkem, studiem a neustálým sledováním svého okolí, aby přežila. Zpočátku ji poháněl jen slib, který kdysi dala Cailly. Ale s každým dalším dnem v citadele, s každým zraněním a každou bolestí, kterou musela vydržet, se něco změnilo. Už to nebylo jen o tom, že chtěla dostát slibu své nejlepší přítelkyně. Začala cítit, že bojuje za něco víc. Nešlo už jen o Cailly. Šlo o ni samotnou. Každá rána, kterou přežila, každá bolest, kterou překonala, v ní rozdmýchávala nový plamen. Touhu dokázat sobě i světu, že není slabá. Že není někdo, koho je možné ignorovat nebo odstrčit stranou. Byla to její vlastní výzva. Její vlastní boj. A ona věděla, že jednoho dne svět uvidí, že slabí nejsou ti, kteří padají. Jsou to ti, kteří se už nezvednou. A Artemisia Sorros se hodlala zvedat tak dlouho, dokud nebude stát na vrcholu.