Arthen Maelrik

arthen maelrik

8. 12. 577, Tirvainne, Tyrrendor, Navarra

4. křídlo, peruť ocasu, 1. letka

signet

Nadlidská síla

Taylor Z. Perez

one day, they’l l tel l stories about me. hopeful ly not starting with ‘And then he did something real ly stupid...’

Není z těch, kdo by se složili při prvním neúspěchu. Nebo druhém. Nebo třetím, když už jsme u toho. Když ho drak nevybere ani v prvním, ani ve druhém roce na Basgiathu, nepropadá panice, neudělá scénu a rozhodně nezačne sebelítostivě zírat do dálky, zatímco mu vítr melancholicky češe vlasy. Ne. jen si protáhne prsty, uchechtne se osudu do tváře a řekne si: Tak dobře, vesmíre, hraješ tvrdě. Ale já umím čekat. Vidí ostatní, jak se pod tíhou odmítnutí hroutí, jak se jim s každým dalším rokem vytrácí naděje z očí. A sleduje to se směsicí pochopení a lítosti – ale nikdy se mezi ně nepočítá. Proč by měl? Zná svůj příběh. Ví, že žádný pořádný epos nezačíná slovy „A hned napoprvé to klaplo!“ Možná ještě není připravený. Možná jeho drak ještě nepochopil, jaký poklad na něj čeká. Nebo možná ten drzý vesmír prostě jen zkouší, kolik toho vydrží. A Arthen? Ušklíbne se a odpoví: Zkus mě, bastarde. A tak čeká. Ne jako někdo, kdo se smířil s osudem a pasivně vyhlíží zázrak. Trénuje. Posouvá hranice svých sil. Piluje každý pohyb, každý nádech, každý sval, dokud z něj nezbyde jen soustředěný, nezlomný odhodlanec připravený na jediný moment, který všechno změní. A když ten okamžik přijde? Když před ním stane drak, oči jako hvězdy a síla jako bouře? Necítí euforii. Necítí úlevu. Jen klidné, tiché „No konečně.“ Protože tohle není překvapení. Není to zázrak. Je to nevyhnutelnost. A on to ví celou dobu.

Jako syn kočovníků čte svět jinak než ostatní. Vesmír je pro něj jedna velká šifra, kterou lze rozluštit – stačí vědět, kam se dívat. Znamení jsou všude – v letu dravce, v praskání ohně, v postavení hvězd. Možná je to jen pověra, možná ne, ale jemu to funguje. A tak se tím řídí. Vidí varování v mracích a změní směr. Když mu stejná karta padne třikrát po sobě, nebere to jako náhodu – to je osud, co mu šeptá do ucha. A Arthen má ve zvyku poslouchat. Pro ostatní působí jako volnomyšlenkář, ten, kdo se směje pravidlům a nechává se vést instinktem, zatímco oni se potí nad složitými plány. Ale ti, kdo ho znají blíž, vědí pravdu: jeho pověrčivost není jen rozmarem nebo hrou. Je to jeho kotva. A zároveň pouto. Protože když se svět postaví proti němu, když se znamení stanou temnějšími a neúprosnějšími, Arthen se nezachová jako lehkovážný tulák. Ne, v těch chvílích se mění. Jsou chvíle, kdy necouvne jen proto, že mu osud poslal varování. Jsou chvíle, kdy naopak zaútočí, protože v náhodném záblesku v mracích viděl předzvěst. Protože se ráno probudil a cítil to. A když ten okamžik přijde, když se všechno v něm sevře v neochvějném přesvědčení, že teď musí udeřit… neprojevuje lítost. Neváhá. Je nemilosrdný, chladný, neústupný. Ať už jeho činy vypadají jakkoli, on si je jistý jediným: že tak to má být. Protože vesmír se nikdy nemýlí. A pokud ano? No… tak to by byla jeho první chyba. Nezpochybňuje. Protože pokud je to napsáno ve hvězdách, kdo je on, aby se jim vzepřel?

Jeho charisma je jako vítr – volné, nepolapitelné a naprosto nevyzpytatelné. Přichází nenuceně, skoro mimochodem, stejně jako poryv, co vás najednou popostrčí kupředu, aniž byste věděli proč. Lidé zaváhají, než ho zařadí do běžné škatulky, protože on do žádné nepatří. Ví, jak se usmát tak, aby se hněv rozplynul dřív, než vůbec dostane šanci vzplanout. Jak pronést větu, která zní jako urážka, ale možná je to ve skutečnosti poklona. Nebo naopak. Nikdy si nejste jistí. Smějí se mu do tváře, berou ho za drzého, lehkovážného kočovníka, a přesto mají zvláštní pocit, že vidí dál než oni. Že prohlédne skrz jejich masky a přetvářku, i když oni sami sotva tuší, co skrývá pod svou vlastní. Slova volí pečlivě. Ne proto, že by si jich vážil, ale protože ví, jak ostrá mohou být, když trefí cíl. Může jimi říznout stejně přesně jako čepelí – ale jen tehdy, když si to situace žádá. Flirtuje, provokuje, popichuje. Dokáže někoho dohnat k zuřivosti a o vteřinu později z něj vymámit smích. Svět pro něj nikdy není tak vážný, aby se nedal zpochybnit, převrátit naruby nebo shodit lehkým úšklebkem.

Na Basgiathu ho podceňovali. Kočovník. Kluk, co se toulal, spal pod hvězdami a nepoznal disciplínu. Jenže Arthen jim ukázal, že svoboda neznamená slabost. Není to žádný surovec, co se spoléhá jen na sílu, ale je houževnatý. Každý sval, který má, si vydobyl sám – žádná měkká postel, žádné výsady. Jizvy na jeho těle nejsou jen vzpomínky na trénink. Jsou to stopy po ranách, které měly být smrtelné, ale nebyly. Bojoval dávno předtím, než vkročil na akademii. A o některých těch bojích se nemluví. Respekt k autoritám? To sotva. Ne že by byl hloupý – moc dobře ví, kdy držet jazyk za zuby, pokud mu jde o život. Ale pokud mu rozkaz nedává smysl, pokud je absurdní, nemá problém dát to najevo. Ne otevřenou vzpourou, ale po svém – s úsměvem, s pobavením, s lehkou provokací. Když mu velitel štěkne přehnaný povel, občas zasalutuje tak teatrálně, že by se za něj nemusel stydět ani královský gardista, klapne patami a s naprosto vážnou tváří pronese něco jako: „Ano, pane! Hned po tom, co si přepočítám všechny kamínky v prachu, protože to má přibližně stejný smysl.“ Není to vzpoura. Ale málokdo si je jistý, jestli ho Arthen právě zesměšnil, nebo jestli skutečně plní rozkaz po svém.

Arthen Maelrik miluje příběhy – ty, které slyšel, ty, které prožil, i ty, které se možná nikdy nestaly, ale někdo jim uvěřil natolik, že se staly skutečností. Je posedlý dějinami Tyrrendoru, snad proto, že jeho vlastní lid nikdy nic nezapisoval. Možná v něm dříme strach, že pokud si nebude pamatovat každý detail, jeho kořeny zmizí v prachu času. A tak si pamatuje. Každou legendu, každý příběh, který mu rodiče a prarodiče šeptali u ohně – o zapomenutých hrdinech, o válkách, o bozích, co kdysi kráčeli po světě jako smrtelníci. Někdy má pocit, že to všechno zažil sám. A když vypráví, lidé mu věří. Jeho hlas dokáže upoutat, jeho gesta dokreslují napětí, a když ve správnou chvíli ztiší hlas, všichni kolem ani nedýchají. Jako dítě rád strašil menší děti ze svého kmene – čekal, až se setmí, až budou všichni sedět u ohně, a pak šeptem líčil příběhy o cestovatelích, kteří nikdy nedošli do cíle, o stínech, které se pohybují rychleji, než dovoluje rozum. Miloval ten okamžik, kdy se někdo nejistě rozhlédl, přisunul se blíž k plamenům, jako by to mohlo odehnat to, co číhá venku. A možná to tehdy byly jen příběhy. Možná. Přítomnost je pro něj všechno – a přesto se občas přistihne, jak hledí ke hvězdám a myslí na ty, kdo tu byli před ním. A co je horší… na ty, kteří přijdou po něm.

Pod širým nebem je doma. Hvězdy ho provázely od dětství, byly jeho jedinou stálou jistotou ve světě, který se neustále měnil. Jsou věčné, nehybné, šeptají příběhy, na které lidé dávno zapomněli. Ve městech se ale dusí. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho zvuků, příliš mnoho budov, co mu kradou pohled na jeho jediný skutečný orientační bod. A v ulicích jsou stíny, které se pohybují tam, kde by neměly. Rád se směje, ale nemá rád chaos. Miluje volnost, ale nesnáší, když mu někdo narušuje prostor. A i když se zdá, že bere život na lehkou váhu, uvnitř v něm dřímá hluboce zakořeněný smysl pro čest – ne tu, kterou definují akademie nebo šlechtické rody, ale svou vlastní. Svou, která je založená na rovnováze. Když něco dostane, ví, že jednoho dne bude muset zaplatit. Když osud někomu něco vezme, ví, že to bylo nevyhnutelné. Ale když mu osud vezme něco, co považoval za své… nezůstává jen tak stát. Říkají tomu různě – pomsta, osud, rovnováha. On tomu říká spravedlnost.

Arthen Maelrik se narodil 8. prosince 577 v Tirvainne, v drsném srdci Tyrrendoru. A protože osud měl očividně smysl pro humor, dostal ho do rodiny kočovníků – což znamenalo jediné: žádné pohodlí, žádné jistoty a rozhodně žádná možnost zůstat na místě déle, než bylo nutné. Zatímco jiní vyrůstali ve stálých domovech, Arthen se učil číst krajinu místo knih, protože když se vám jednou za měsíc mění výhled z okna, začnete se spoléhat na něco jiného. Jeho rodiče ho učili lovit, stopovat a přežít. Jeho prarodiče? Ti mu dávali něco úplně jiného – příběhy. A že jich bylo. Dávní hrdinové, ztracené války, bohové, kteří kdysi sestoupili na zem – každý večer byl nový epos, nový mýtus, nový svět. Když vyprávěli, Tirvainne – malé město, kam se jeho rodina občas vracela – přestávalo být jen přechodným útočištěm a měnilo se na křižovatku příběhů, kde se minulost mísila s přítomností. Ale romantická představa o kočovném životě se vždycky rozpadla ve chvíli, kdy jste si museli rozdělat oheň v mrazu, utíkat před horskou bouří nebo utáhnout opasek, protože jídlo prostě došlo.

in my family, ‘I love you’ sounds a lot like

‘i saved you the last piece of bread, don’t get used to it’

Rodina pro něj byla všechno – domov, učitel, ochrana i zkouška. A Arthen se narodil do pořádné smečky. Nebyl jedináček. Měl mladší sestru, Kiru, což znamenalo, že pokud zrovna nelovil nebo netahal zásoby, tak ji odněkud vytahoval, někam nosil, nebo ji chránil před něčím, co rozhodně nebylo součástí původního plánu na ten den. Kira byla malý uragán – divoká, nebojácná a s naprosto fascinující schopností dostat se do průšvihu během vteřiny. Pokud ji na chvíli nehlídal, měla tendenci mizet v lese, protože chtěla vidět „co je za tím kopcem“. Odpověď? Víc lesa. Ale to jí nikdy nestačilo. Arthenova rodina byla velká a hlučná. Kromě sestry tu byli ještě rodiče, prarodiče, několik strýců, tet a nespočet bratranců a sestřenic, kteří přicházeli a odcházeli podle toho, kudy jejich klany právě putovaly. Bylo nemožné být sám. Ale i v tom chaosu se Arthen naučil jednu věc – rodina je bojová jednotka. Každý měl svou roli. Nikdo nemohl být slabý. Rodiče ho nikdy nešetřili. Nebyli drsní, protože chtěli. Byli drsní, protože museli. Přežít znamenalo být silný. A pokud nebyl? Svět se o to postaral sám. Nikdo mu neříkal, že je „šikovný kluk“. Pokud něco udělal správně, prostě to bylo hotové a šlo se dál. Jeho prarodiče byli jiní. Neučili ho jen přežít – učili ho rozumět světu. Nejen jak stopovat zvěř, ale jak číst oblohu, jak chápat znamení v přírodě, jak poslouchat, když svět šeptá. Byli to vypravěči, co uměli proměnit každý západ slunce v legendu. A tak zatímco jeho rodiče učili jeho ruce, prarodiče učili jeho mysl. Tahle kombinace z něj udělala to, čím je. Tvrdohlavého, drzého, odhodlaného – ale zároveň někoho, kdo neustále hledá příběh v každém okamžiku. Když se dívá na hvězdy, nevidí jen světla na obloze. Vidí všechno, co mu kdy prarodiče vyprávěli. Jestli ho jeho rodina milovala? Bezpochyby. Jestli mu to někdy řekli? Neexistuje. Ale tohle nebyla rodina, kde se láska říká nahlas. Tady se dokazovala tím, že někdo vstal první, zatopil v ohništi a nechal ti větší kus jídla. A Arthen se to naučil až příliš dobře.

Dospíval v pohybu. Nikdy neměl jednu střechu nad hlavou, ale měl nekonečné nebe. Nikdy neměl pevné přátele, ale znal každý kout Tyrrendoru. Nikdy nevěděl, kde se ráno probudí, ale vždycky věděl, kam jít dál. Dospívání mezi kočovníky nebylo romantické bloumání krajinou. Bylo to tvrdé, surové a nemilosrdné. Bylo o nočních přesunech, kdy vítr řezal do kůže jako nůž, o zimních nocích, kdy se člověk budil se zmrzlými prsty, o týdnech, kdy jídla bylo méně než hladu. První lásky? Byly stejně prchavé jako vše ostatní v jeho životě. Kočovnická společenství se míjela, spojovala a zase rozpadala – jeden den jste někoho poznali, druhý den už byl pryč. Jedna noc u ohně, jeden ukradený polibek, a pak jen prázdné místo v řadách. Naučil se nepoutat se příliš. Protože v tomhle životě nic netrvalo dlouho. Ale byly okamžiky, na které nezapomněl. Jedna dívka, která uměla lézt na stromy rychleji než on. Jiná, která ho porazila v zápase a pak mu ukradla dýku – jen aby mu ji o týden později vrátila s tím, že byla "příliš těžká". A pak ta, která voněla po levanduli, a on si to pamatoval celé roky, i když už nikdy neviděl její tvář. Ale na lásku nebyl čas. Život kočovníka byl neustálý boj o přežití. Musel lovit, hlídat tábor, bojovat se zimou, hledat vodu, tahat náklady na dlouhých cestách. Každý den byl test, jestli jsi dost silný, dost chytrý, dost rychlý. A přesto to miloval. Svobodu. Hory, které se nikdy neměnily, i když všechno ostatní ano. Hvězdy, které mu říkaly, že i když neví, kde bude zítra, stále existuje směr. Kočovnický život nebyl příběh z písní bardů, kde hrdina putuje krajinou, nocuje pod hvězdami a žije v souladu s přírodou. Byl to boj o každý den. Putování znamenalo žádné jistoty, žádné bezpečné útočiště, žádnou ochranu kromě té, kterou si zajistili sami. Hory a pláně Tyrrendoru byly nádherné, ale nemilosrdné. Zima přišla nečekaně, hlad ještě rychleji. A ne všichni, kdo putovali tímto krajem, byli přátelé.

some people see a dragon burn an entire camp and think

‘that was terrifying.’ i saw it and thought ‘yeah, that’s my future’

Ten večer vypadal stejně jako mnoho jiných. Tábor se rozložil v údolí nedaleko hranic, kde byla pastvina dost bohatá, aby uživila zvířata, a zároveň blízko říčky, která se vinula mezi skalisky. Bylo to ideální místo na přenocování. Jenže ideální místo pro ně znamenalo i ideální místo pro někoho jiného. Arthen měl hlídku, když je spatřil – nejdřív jen pár tmavých postav na vrcholku hřebene. Stáli tam, nehybní jako kámen, a sledovali tábor. Než stihl varovat ostatní, bylo pozdě. První šíp prosvištěl nočním tichem jako varování, které nikdy nepřišlo včas. A pak se strhla bouře. Lapkové, možná dezertéři, možná jen obyčejní bandité, se vyřítili ze tmy jako stíny, s meči, dýkami a s hladovýma očima. Rozpoutal se chaos. Křik. Ržání splašených koní. Záblesky čepele v plameni ohně. Arthenovi se v rukou ocitla dýka, ale proti lidem, kteří zabíjeli pro přežití, byla jeho síla směšná. Viděl, jak se jeho otec ohání sekerou, jak jeho matka křičí na Kiru, aby běžela. Viděl, jak padl první z jeho lidí – muž, kterého znal celý život, muž, který mu jako dítěti daroval první luk. A pochopil, že noc nemusí skončit stejně, jako začala. Pak se země otřásla. Vítr se zvedl a něco temného zakrylo hvězdy. A než si vůbec stačil uvědomit, co se děje, svět se změnil v oheň. Drak. Nebyl to roj dračích jezdců přilétajících na pomoc. Byl jen jeden. A stačil. Plameny rozervaly noc. Tábor i lapkové se ocitli v pekle, které nikdo nečekal. Ti, co se nestihli rozběhnout, shořeli na místě. Ostatní utekli – pokud ještě měli nohy, které by je unesly. A když bylo po všem? Tábor byl v troskách. Stany hořely, zásoby sežehnuté na uhel. Ale žili. A Arthen stál mezi tím vším, hleděl vzhůru na obrovskou siluetu, na křídla, co se rozevřela proti noční obloze, a věděl. Tohle byl jeho osud. Ne být ten, kdo jen sleduje, jak svět rozhoduje za něj. Ne být ten, kdo čeká, až ho někdo ochrání. Chtěl být tím, kdo má moc změnit průběh noci. Chtěl být jezdcem.

Rodina to nepochopila. Matka mlčela. Otec přikývl – ne proto, že by souhlasil, ale protože pochopil, že ho nic nezastaví. Kira ho popadla za paži a prosila ho, ať neodchází. Křičela, že je blázen, že jezdec, který je zachránil, se o ně nestaral – prostě jen zlikvidoval nepřátele a letěl dál. „Jim je jedno, co se s tebou stane!“ vykřikla. „Budeš jen další, koho sežvýkají a vyplivnou!“ Ale Arthen už se rozhodl. Musel odejít. Cesta k jezdcům byla peklo. Nebylo to jako v příbězích, kde hrdina přijde a osud ho odmění. Byly to roky dřiny. Byly to roky, kdy každý den mohl být poslední. Věděl, že léto jeho dvacátého roku života bude znamenat jediné – nástup do Basgiathu. Každý, kdo dosáhl dvaceti let, měl možnost vstoupit do jedné ze čtyř sekcí – a on rozhodně nebude písař nebo léčitel. A pak tu byl kvadrant jezdců. Tam mířili ti, co chtěli víc než jen pochodovat v uniformě. Ti, co chtěli sílu, moc… nebo ti, co prostě nechtěli být slabí. A Arthen věděl, že patří tam. Začal trénovat dlouho předtím, než bylo nutné. Každé ráno běhal po horských stezkách, posiloval, trénoval s mečem, i když neměl mistra. Když potkal válečníky v osadách, sledoval jejich pohyby, ptal se, nabízel práci výměnou za rady. Bojoval s kýmkoli, kdo byl ochotný, i když první roky víc padal, než stál na nohou. Lukostřelbu znal odmala, ale to mu nestačilo. Potřeboval být rychlejší, přesnější, silnější. Věděl, že v kvadrantu jezdců nebude mít druhou šanci, pokud selže.

one minute you’re a normal guy. the next, you’re signing up to ride

a flying murder lizard with trust issues

Léto přišlo rychleji, než čekal. V Tirvainne se začalo mluvit o Basgiathu. Bylo to blízko. Mladí z okolních osad se připravovali – někteří s nadšením, jiní jen proto, že neměli jinou možnost. A pak přišla poslední noc. Seděl s rodinou u ohně, poslouchal poslední příběhy svého dědečka a věděl, že tohle se už nebude opakovat. Matka ho mlčky sledovala. Otec nic neříkal. Kira na něj nepromluvila celý večer. Nikdo se ho nezeptal, jestli si je jistý. Protože odpověď už znali. Ráno bylo tiché. Slunce se sotva přehouplo přes hřebeny hor, když si přehodil přes ramena vak a oblékl koženou zbroj, kterou mu věnoval strýc. Nikdo mu neřekl sbohem. Ale když vykročil pryč z tábora, slyšel kroky. Otočil se. Kira stála opodál, ruce zaťaté v pěst. Neřekla nic. Jen se na něj podívala tím pohledem, který znal celý život – pohledem, který říkal: Nesnáším tě za to, že odcházíš. A věřím, že se vrátíš. A pak se otočila a odešla. A Arthen taky. Nevěděl, co ho čeká. Ale věděl, že cesta zpátky už neexistuje.

Když nastal čas vstoupit do Basgiathu, Věděl, že to nebude procházka růžovou zahradou. Nebyl idiot. Slyšel historky. O pádech, zlomených končetinách a těch, které po prvním dni už nikdy nikdo neviděl. Akademie těžila z tradice, že nepotřebuje slabé – a dělala všechno pro to, aby se jich rychle zbavila. Ale pořád byl přesvědčený, že nějak to zvládne. Kolik to může být? Nějaké výhružky? Trocha křiku? Možná pár ran pěstí? Ale pak se poprvé ocitl tváří v tvář té proklaté lávce… a došlo mu, že historky nelhaly. Tohle nebyl most. Tohle byla past na idioty. Úzká, vratká, zatraceně dlouhá věc, která se tyčila vysoko nad řekou Iakobos, jistou smrtí pro každého, kdo se nedržel rovnováhy. Vítr si s lávkou pohrával jako kočka s myší, a pokud bylo jeho cílem shodit co nejvíc lidí do vln, vedl si skvěle. Rozhlédl se kolem sebe. Někteří kadeti se tvářili sebejistě, přehazovali si váhu z nohy na nohu, jako by je čekal příjemný ranní výlet. Jiní byli tak bledí, že by se jich dotkl a zbortili by se jako pergamen. A pak tam byl on, s mozkem, který právě křičel, že je to nejhloupější rozhodnutí jeho života. „Není nad to začít studium tím, že tě hodí do přírodní selekce,“ zamumlal si pod nosem a vykročil vpřed. První krok. Druhý. Třetí. Svět se pod ním houpal jako zhýralec v hospodě po desátém poháru. Vítr ho několikrát popostrčil tak nečekaně, že měl co dělat, aby se nepřikrčil jako vyděšené kuře. Skvělý začátek. Teď už jen uklouznout a ukončit svůj život stylově, v dramatickém pádu do vln. Soustředit se. Nedívat se dolů. Hlavně nemyslet na to, kolik lidí už tady spadlo. Jeden chlapec pár kroků před ním udělal chybu. Zakolísal, rozhoupal se… a pak byl pryč. Prostě zmizel hluboko v peřejích pod nimi. Arthen přinutil své nohy pokračovat. Jeden krok. Druhý. Třetí. Srdce mu bušilo jako válečný buben. V hlavě si už připravoval zoufalé výmluvy, kdyby se mu náhodou něco podlomilo a on se tam sesypal jako hadrová panenka. Ale pak – pak ucítil pevnou zem pod nohama. Bylo to jen pár kroků na pevnou půdu, ale když se jich konečně dotkl, měl chuť padnout na kolena a políbit zem. Místo toho si jen protřel ruce, uchechtl se do větru a prohodil k nikomu konkrétnímu: „Jo. To šlo skvěle. Příště si to dám se zavázanýma očima.“

i’m not saying dragons are slow decision-makers, but at this point,

even the pigeons have bonded faster than me

Jen co si začal myslet, že nejhorší má za sebou, přišel Gauntlet. Překážková dráha navržená tak, aby člověku zlomila sebevědomí, kosti nebo obojí najednou. Vyrůstat v divočině mělo své výhody. Nebyla to síla, co tě udrželo naživu. Byla to strategie. Umění vybrat si správnou cestu, udržet rovnováhu, nezabít se dřív, než to celé skončí. První část šla překvapivě dobře. Běh, skoky, přelézání. Žádný problém. Někteří kolem už končili se zvrtnutými kotníky nebo bolestivě rozbitými koleny, ale on se držel. A pak přišel přeskok mezi dvěma hrazdami. Na první pohled nic složitého – skoč, chyť se a doufej, že ti nesklouznou ruce. S trochou přehnaného sebevědomí se odrazil, natáhl se... a přesně v tu chvíli mu došlo, že zatraceně podcenil únavu. Držel se. Tři vteřiny. Čtyři. Pět? A pak gravitace prohlásila, že s ním má jiné plány. Uletělo jedno velmi sprosté slovo, než se sesunul do sítě pod ním. Sice ho to nezabilo, ale jeho ego právě utrpělo těžkou ránu. Nakonec se nějak dostal až na konec. Nebylo to elegantní. Nebylo to pěkné. Ale dýchal. A to bylo hlavní.

Tohle byl ten moment. Celá dřina, každý pád, každá rána, všechno, co do toho vložil… všechno se mělo zúročit právě teď. Prezentace. Chvíle, kdy draci sledovali, hodnotili, rozhodovali. Stál mezi ostatními, zatímco kolem nich ožívala obří šupinatá těla. Někteří draci už vybírali, jiní si je jen líně prohlíželi, jako by čekali na nějaké božské osvícení. Fajn, chlapci a děvčata, neperte se, je mě dost pro všechny, pomyslel si suše a uhladil si uniformu. Nikdo se k němu nepřiblížil. Dobře. Možná jen váhají. Možná potřebují víc času. Při Rozřazení zjistil, že to bude asi trochu jinak. Minuty plynuly a nikdo o něj neprojevil zájem. Na druhé straně už se tvořily dvojice. Jezdec a drak, pouto na celý život. Vázali se, uzavírali spojení. A on? Stál tam. A stál. A pořád stál. Když nakonec ceremoniál skončil, byl pořád naživu, což bylo fajn. Ale taky pořád neměl draka, což už tak fajn nebylo. První rok? Ztracený. Ale nebyl jediný, komu se to stalo. A dokud neskončil jako ohořelá skvrna na nádvoří, pořád se to počítalo jako pozitivní výsledek. Bral to s humorem. Možná mu prostě smrděla krev. Možná si draci říkali, že počkají, až to bude ještě dramatičtější. Druhý rok? Totéž. Přežil Gauntlet. Přežil Prezentaci. Nikdo ho nespálil na popel, což bylo lepší skóre než u některých jiných. Jenže při Rozřazení se k němu opět nikdo neměl. Dobře, takže počkáme na rok číslo tři, pomyslel si tehdy, zatímco sledoval, jak se ostatní radují ze svých nových šupinatých partnerů. Ale jen do třetice. Sám sobě slíbil, že jestli neuspěje ani napotřetí, s Basgiathem skončí. Vrátí se domů, do Tyrrendoru, a nechá tohle celé za sebou. Ale hluboko uvnitř pořád věřil, že jeho čas přijde. A že to sakra bude stát za to.

when my dragon looked at me for the first time,

i swear i heard his soul whisper ‘oh, for fuck’s sake’

Třetí rok. Gauntlet? Hotovo. Prezentace? Hotovo. Živý? Ano. Drak? Nikde. Tahle situace už začínala zavánět osobním spiknutím vesmíru. Třetí rok, třetí pokus, třetí promarněná šance. Všechno zvládl. Nepadal, nehořel, nebyl seškrabáván ze země lopatou. A přesto se tenhle velkolepý vtip opakoval znovu a znovu – draci ho ignorovali. Procházeli kolem, ani se neohlédli. Nebo, což bylo snad ještě horší, se podívali, přeměřili si ho a pak s naprostým nezájmem odvrátili hlavu. Dobře. Fajn. Co měl sakra udělat? Začít stepovat? Zpívat? Rozházet kolem sebe trochu „Přátelského aroma k drakům“? A pak se to konečně stalo. NĚKDO SE K NĚMU BLÍŽIL. Statná oranžová dračice s ocasem zakončeným škorpióním bodcem. Každý její krok vyzařoval čistou, syrovou sílu, a jakmile se jejich pohledy střetly, v hlavě mu probleskla jediná myšlenka: Konečně. Tohle je ono. …Ale čím blíž byla, tím míň si tím byl jistý. Nešlo ani tak o to, že by necítil nadšení – problém byl, že to nadšení necítila ona. Dívala se na něj. Ale ne jako na budoucího partnera. Spíš jako na... potravu. Ne. Vážně. Ty oči. To nebyly oči plné osudového spojení. To nebyl pohled „Á, našla jsem svého vyvoleného!“ Bylo to něco mnohem… znepokojivějšího. Hlad. Měl by se radovat? Jasně. Radoval se? S každou další vteřinou míň a míň. Už byla dost blízko, aby cítil teplo sálající z jejích šupin, a mozek mu začal vyhodnocovat všechny možné scénáře. A všechny končily stejně: Roztrhá mě na kusy.

Než se stihl rozhodnout, jestli má pozdravit, uhnout nebo rovnou začít odříkávat poslední modlitbu, něco se změnilo. Rána. Nečekaná. Tvrdá. Tak rychlá, že ji sotva zaregistroval. Země se otřásla. Dračice divoce zasyčela. On šel na kolena s palčivou bolestí v břiše. S heknutím se chytil za otevřenou ránu v břiše – nejsou to střeva?! – a snažil se zpracovat, odkud přišla ta rána. Pak ho to trklo. Na druhé straně se pomalu, velmi, velmi pomalu zvedalo něco obrovského. Byl tam už předtím? Nejspíš. Ale vypadal… mrtvý? Nezúčastněný? Absolutně znuděný existencí? Teď už ne. Teď tam stál, obrovský rudý dýkoocasý drak – ten, co se doteď tvářil, že jeho jediným životním cílem je ignorovat všechny kolem a válet se na slunci. A tenhle drak právě zaútočil. Na škorpioocasou. Na jeho škorpioocasou. Mělo by ho to rozčílit? Možná. Ale mozek měl momentálně plné ruce práce s tím, že ho ten rudý bastard málem vykuchal. A pak, když si myslel, že už dneska nic podivnějšího nezažije, se mu v hlavě ozval hlas. Starý. Ubručený. Znavený životem a lidstvem obecně. „No skvělý. Tak teď mám na krku dalšího.“ Zamrkal. Bolest v břiše najednou byla druhořadá. Počkej. Co?! Tohle nemohl být on. Nemohl. To nebylo možné. A pak se drak podíval přímo na něj. Výrazem, který znal až moc dobře. Výraz dědečka, když ho přistihl, jak nepozorně poslouchá jeho příběhy. Výraz otce, když se marně snažil vysvětlit, jak správně rozdělat oheň. Výrazem naprostého zklamání, že se tím vůbec musí zabývat. Braegorn povzdechl. Dlouze. Výrazně. S takovou únavou, že měl Arthen dojem, že ten povzdech začal ještě někdy před jeho narozením. „Doufám, že mi za tohle aspoň jednou poděkuješ.“ A bylo to. Po třech letech, dvou odmítnutích, nespočtu úspěšně přežitých pádů, propálených uniforem a promarněných šancí… měl svého draka. A byl to ten nejzatracenější senior, jakého kdy potkal.

braegorn

Červený dýkoocasý || 3. kategorie - 15,2 metrů || Samec

Braegornernach, známý prostě jako Braegorn, je dračí ekvivalent starého, nerudného dědka, který už viděl všechno, zažil všechno a upřímně – nic ho neohromí, nic ho nenadchne a většina věcí ho jednoduše sere. Svým jezdcům neslouží. On je trpí. Protože jsou pomalejší, slabší, méně kompetentní, a hlavně – otravní. Všechno už zná a když někdo přijde s „geniálním nápadem“, odmění ho dlouhým, teatrálním povzdechem a pohledem, který říká jediné: „Ty jsi ale idiot, viď?“
Braegorn je starý. Ne rozpadávající-se-starý, ale spíš příliš-mnoho-bitev-a-příliš-málo-trpělivosti-starý. Kdysi jeho šupiny hořely rudě jako rozžhavené uhlíky, ale s věkem ztmavly do odstínu ztuhlé lávy – drsné, zjizvené, zocelené. Každá jizva na jeho těle je vzpomínkou na vítězství a připomínkou, že on tu pořád je, zatímco ti, kdo mu je způsobili, dávno nejsou. Křídla má stále silná, ale už neplachtí vzduchem s tou lehkostí mládí. Nevadí. Když se vzlétne, není to elegantní. Je to jako když se probudí bouře. Staré, nasrané, smrtící tornádo, které si právě vybralo nový cíl.

A pokud jste dostatečně hloupí, abyste mu zkřížili cestu? No... Hodně štěstí. Sledoval, jak si Arthena dva roky po sobě žádný drak nevybral, a skoro ho to mrzelo. Skoro. Rozhodně to nebylo ze sentimentu – ten z něj vyprchal už dávno, spolu s iluzemi o tom, že svět je spravedlivé místo. Ale ten kluk ho bavil. Měl drzost, pohotovost a hlavně – uměl se s grácií postavit i té největší sračce, což byla dovednost k nezaplacení. Takže když se při jeho třetím Rozřazení objevila mladá, oranžová škorpióocasá dračice s očima plnýma ambicí a sebevědomě oznámila, že si Arthena vezme, Braegorn si pomyslel: Tak to ani náhodou. Neudělal to kvůli Arthenovi. To ať si nikdo – a hlavně Arthen sám – nesnaží namluvit. Nebyla v tom žádná starost, žádná loajalita, už vůbec ne ochranitelský pud. Prostě jen odmítl nechat nějakou nafoukanou slepici, aby mu sebrala poslední kousek zábavy, který tahle generace nabízela. To by bylo až příliš snadné. A tak se vrhl do boje, s neochvějným přesvědčením, že on je tady ten, kdo rozhoduje.

Byl starší, zkušenější a zatraceně nebezpečnější. Ukázal jí, proč se i po všech těch letech pořád drží na vrcholu potravního řetězce. A když skončil? Její pýcha byla stejně rozbitá jako zem pod nimi. A Arthen? Ten už neměl na výběr. Jako jezdec byl jeho. Braegorn si ho vybojoval a rozhodně mu to nehodlal nechat zapomenout. Každé ráno mu to připomíná – někdy jen pohledem, někdy dlouhým, otráveným povzdechem, který jasně říká: Tady máš důkaz mého nekonečného milosrdenství. Měl bys mi za něj líbat drápy. A pokud má náladu na delší monolog, samozřejmě se neváhá zmínit, kolik ho to celé stálo energie. Někdy jen tak mezi řečí podotkne, že mu dalo hodně práce vymlátit mu tu oranžovou z hlavy dřív než do ní vlezla, a že by si místo toho mohl rovnou urvat křídlo a hodit mu ho k nohám, protože to by vyšlo nastejno. Jindy, když Arthen rozhodl létat déle, se suše zeptá, jestli fakt potřebuje připomínat, že kvůli němu musel rozbít hubu slepici o půl století mladší, než je on sám. A když má obzvlášť línou náladu? Jen tak si povzdechne, že by si možná měli dát den volna – čistě preventivně, aby se nepřepínali a neskončili jako někdo, kdo dodnes sbírá zbytky svého ega po celém Údolu.

Jeho bručounství je legendární. Zdá se, že neexistuje jediná věc, která by mu nelezla na nervy, a jediný okamžik, kdy by se nenaskytla příležitost si postěžovat. Každý jeho pohyb, každý úder křídel, každý těžký krok doprovází povzdech, který jasně signalizuje: „Proč zrovna já?“ Jeho komunikace se omezuje na tři základní formy: dlouhé, otrávené výdechy, které naznačují, že jeho trpělivost se už dávno vypařila; krátká, výmluvná zamručení, která znamenají, že jeho jezdec právě řekl nebo udělal něco naprosto stupidního; a pak tu je ticho. Opovržlivé, ničivé ticho. A to je vždycky nejhorší. Při každém přeletu nad skupinkou mladých draků neodolá pokušení a přimhouří oči s výrazem ryzího znechucení. Sleduje jejich bezhlavé manévry a v duchu si povzdechne. Takhle se to teda nedělalo. Za jeho časů měli draci disciplínu – nejdřív formace, pak akrobacie. Dnes? Křídla máchají vzduchem chaoticky jako opilí netopýři a kdyby měl Braegorn dostatek energie, možná by proletěl mezi nimi, jen aby jim ukázal, jak se to sakra dělá pořádně. Ani Arthen neunikne jeho nekonečným poznámkám. Když přijde s „geniálním“ letovým manévrem, který prý „určitě zrychlí pohyb ve vzdušných soubojích“, červený se na něj jen letmo podívá. Váhá, jestli má cenu vůbec reagovat. Pak si povzdechne, protože něco tak neskutečně stupidního nemůže nechat bez odpovědi. Ale co on ví, že? Je přece jen starý drak, který bojoval v bitvách ještě předtím, než Arthenovi rodiče vůbec začali uvažovat o tom, že by mohli mít potomka. Jsou dny, kdy se jeho jezdec pokouší o civilizovaný rozhovor. Snaží se získat aspoň zlomek pochvaly. Braegorn v takových chvílích jen hledí do dálky a občas si poškádlí drápy o zem, jako by se raději nudil k smrti, než aby se nechal vtáhnout do dalšího zbytečného rozhovoru. A když už je jasné, že se od něj očekává odpověď, Braegorn se nakonec uvolí k jediné: „Jo, jo. Ty povídej. Já zatím budu dělat, že mě to zajímá.“ A přesto, ať už bručí sebevíc, jeho přítomnost má zvláštní váhu. Možná proto, že za ním stojí věky, zkušenosti a nespočet bitev. Možná proto, že i když má k sarkasmu a výsměchu vrozený talent, nikdy nemluví do větru. A možná – i když by to nikdy nepřiznal – má Arthena vlastně docela rád. Takovým tím způsobem, jakým starý, nevrlý dědek má rád drzého spratka, co ho odmítá nechat v klidu dožít svůj zasloužený důchod.

Braegorn nikdy nebyl drakem pro parádu. Nikdo si ho nevybírá, protože vypadá majestátně po boku mladého hrdiny. Nikdo si ho nebere, aby měl silného ochránce. Nikdy nebyl ten, kdo by trpělivě vedl jezdce za ruku jako nějaký starostlivý mentor. Ne. Jezdci dostávají Braegorna. Ne naopak. A většina z nich nevydrží dlouho. Za svou dlouhou a krvavou kariéru měl šest jezdců. Z nich přežili jen tři – dost dlouho na to, aby si s ním vybudovali vztah, který neskončil tragickou smrtí dřív, než vůbec něco dokázali. O těch ostatních nemluví. Ne proto, že by ho to mrzelo. Ale protože si je sotva pamatuje. Přišli, padli, nahradili je jiní. Protože kdo by chtěl slabého jezdce? Ti tři, kteří přežili dost dlouho, se zapsali do historie. Jeden byl válečný stratég, který si Braegorna vybral v době, kdy byl ještě mladý, divoký a spalující jako samotný oheň. Společně pustošili fronty, prolétali hustou vřavou, sežehli stovky nepřátel a Braegorn se stal postrachem jak pro vojáky, tak pro draky. Pak jeho jezdec padl. A Braegorn se změnil. Už nikdy nikomu plně nedůvěřoval. Další dva byli jiní. Moudřejší. Pragmatičtější. Možná méně impulzivní. S nimi Braegorn dál bojoval, ale už nikdy se do bitev nevrhal s tou slepou zuřivostí jako kdysi. Ne proto, že by se bál. Ale proto, že věděl, že zbytečný hněv stojí příliš mnoho. Stal se tichou smrtící silou, co udeří přesně tam, kde ji nepřítel nečeká. Ale i ti poslední dva nakonec padli. A Braegorn se stáhl. Už si nevybíral. Už nechtěl nového jezdce. Jenže pak přišel Arthen. Nejdřív ho jen sledoval. Mladík, který dva roky čekal na svůj okamžik. Který se nezhroutil pod tíhou odmítnutí, ale bral ho jako výzvu. A v tom ho Braegorn poznal. Viděl v něm ozvěnu sebe samého. A tak, když se objevila jiná dračice, aby si Arthena vzala, Braegorn se rozhodl, že se znovu vrátí do hry. Byl v bojích. Stál na frontě. Přežil nespočet bitev a poznal nespočet jezdců. A teď má dalšího. Posledního. Ať už se mu to líbí, nebo ne, Arthen je teď jeho. A tenhle rudý bručoun se postará, aby si to ten drzý spratek pamatoval do konce svého života.

Ve výsledku? Braegorn je chůze, létání a dýchání definice „starého, nevrlého bastarda“. Drak, který viděl víc bitev, než si většina jeho současníků dokáže vůbec představit. Drak, který má na každou situaci připravený otrávený povzdech, kousavou poznámku nebo smrtící pohled, kterým dokáže umlčet i ty nejodvážnější. Protože když na to přijde, když někdo překročí hranici, kterou si tak pečlivě hlídá, když je někdo dostatečně hloupý, aby ho vyprovokoval, jeho věk přestává být podstatný. Ale nikdy, nikdy ho nesmíte podcenit. Najednou už není starý. Najednou už není pomalý. Najednou je smrtící. A je zatraceně rychlý. Tam, kde jiní draci zuří a ztrácí kontrolu, Braegorn kalkuluje. Každý pohyb přesný, každý úder smrtící, každý plamen míří přesně tam, kde napáchá největší škodu. Nestřílí nazdařbůh jako mladí, co si myslí, že čím víc ohně, tím větší respekt. On nepotřebuje plýtvat silou. On zabíjí efektivně. Arthen si z jeho věku neustále utahuje. Popichuje ho, že je jen o pár let mladší než samotné hory, že by mu měl někdo vytesat pamětní desku, že jednoho dne se na něj přijde podívat historik, aby potvrdil, zda opravdu pamatuje první válečnou kampaň Tyrrendoru osobně. Braegorn na tyhle poznámky většinou reaguje hlubokým povzdechem, sarkastickým zamručením nebo dlouhým, otráveným pohledem, který říká: „Takhle se mnou mluv dál a budeš si moci prohlédnout historii zevnitř sopky.“ Ale popravdě? Když tenhle dračí stařešina rozepne křídla a vyrazí do boje, každému, kdo ho podcenil, dojde jediná věc: „Kurva. To byla chyba.“

Arthen dlouho netušil, jakou schopnost mu jeho dračí značka přinese. V koutku duše doufal v něco praktického, něco rychlého a elegantního – schopnost, která by mu dávala výhodu v boji, aniž by přitom vypadal jako mlátička bez mozku. Možná nějaký výjimečný reflex, něco jemného, co by mohl využívat s precizností. Místo toho dostal sílu. Syrovou, surovou, naprosto brutální sílu. Nebyl si jistý, jestli se má smát, nebo si rvát vlasy.

První náznak signetu se neprojevil v žádném epickém okamžiku, žádném dramatickém střetu, kde by v poslední vteřině odrazil smrtící úder nepřítele a uvědomil si svou skrytou sílu. Ne. Arthen zjistil, že má nadlidskou sílu, když si prostě jen chtěl narovnat židli. Byl to obyčejný tréninkový den v Basgiathu, jeden z těch, kdy se mezi výcvikem a neustálým sledováním, kdo se zase nechal zabít, musel spokojit s krátkým odpočinkem. Po ranním boji jeden na jednoho si sedl vedle ostatních, snažil se protáhnout záda a u toho si jen tak mimochodem popadl svou dřevěnou židli, aby si ji trochu přisunul blíž. Jenže místo toho, aby ji normálně posunul po podlaze, urval celou nohu. Na zlomek vteřiny se na to jen tupě díval. Možná to bylo staré dřevo. Možná ta židle prostě už měla svůj čas. Možná… Než se stihl přesvědčit, že to byla jen náhoda, někdo mu zezadu plácl po rameni. Obyčejné gesto, bez síly, jen automatické poplácání mezi kolegy, co přežili další den. Arthen se chtěl oplatit stejným, ale když lehce praštil loktem do ramene dotyčného, chlap odletěl, jako by ho kopl kůň. Všichni ztuhli. I on. Chudák kluk zůstal ležet na zemi, vyrazil si dech a vydal zvuk, který se nehodil k někomu, kdo prošel tvrdým basgiathským výcvikem. Arthen se nad ním sklonil, ve snaze zjistit, jestli ho náhodou nezabil, zatímco ostatní ustoupili o krok zpět, jako by měl každou chvíli omylem vyhodit do vzduchu i podlahu. „Tohle nebylo normální,“ zabručel nakonec, zatímco mu jeho vlastní mozek odmítal dát rozumné vysvětlení. A pak se mu v hlavě ozvalo moc dobře známé povzdechnutí. Dlouhé. Protáhlé. Vyjadřující tolik únavy, že měl Arthen dojem, že tím Braegorn právě zabil část jeho sebevědomí. „Skvělé. Přesně tohle mi chybělo k naprostému štěstí – jezdec, co mě jednou omylem prohodí zdí, když zakopne o mou nohu.“ A bylo to. Signet se projevil. A jak Arthen brzy zjistil, nemohl si vybrat horší schopnost pro někoho, kdo občas zapomínal, že jeho „lehké“ poplácání mohlo poslat lidi na ošetřovnu.

Síla, kterou teď ovládá, není jen o tom, že je o něco silnější než běžný člověk – je to síla, která posouvá hranice možného. Bez problémů zvedne balvan, vytrhne strom i s kořeny, prorazí dveře i s rámem. Musí si ale dávat pozor, aby tuhle moc neaplikoval i v běžných situacích – například když si jen potřebuje zavázat boty a omylem si roztrhne tkaničky na kusy. Jeho údery mají efekt beranidla. Pokud do něčeho udeří pěstí, kopne nebo jen vrazí tělem, výsledek je katastrofický – odhazuje lidi i věci několik metrů daleko, rozbíjí zdi, drtí překážky. Už několikrát se mu stalo, že si jen chtěl sednout na dřevěnou židli… a místo toho ji rozlámal na třísky. Jeho nohy nejsou výjimkou. Umí skočit extrémně vysoko a dopadnout, aniž by se zabil. Hodilo se mu to už několikrát, když potřeboval rychle uniknout z nebezpečné situace… ale taky se párkrát omylem ocitl na střeše budovy jen proto, že zapomněl, jak moc se odrazil. Navíc si postupně uvědomuje, že síla přichází i s vyšší fyzickou odolností. Rány, které by jiným zlomily žebra, mu většinou způsobí jen pěkně velkou modřinu. A i když se unaví, dokáže pokračovat v boji déle než většina ostatních.

Jenže se sílou přichází i její limity. Zatím ji nedokáže ovládat tak, aby s ní zacházel jemně. Má ji buď naplno, nebo vůbec. Až když se naučí jemněji dávkovat energii, mohl by být nejen ničivý bojovník, ale i precizní a efektivní. Existuje i možnost, že se jeho tělo přizpůsobí a začne se rychleji regenerovat, ale zatím se nestalo nic kromě toho, že si víc než kdy jindy uvědomuje, kolik modřin každý den získá. Pokud by svou sílu opravdu zvládl, mohl by se naučit využívat extrémní údery způsobující tlakové vlny nebo otřesy půdy, což by v boji znamenalo ještě větší výhodu. Ale zatím? Zatím se sotva dokáže dostat do místnosti, aniž by při tom omylem urazil kliku. Navíc nemůže využívat sílu neomezeně. Běžné používání – zvedání věcí, normální boj – zvládá bez problému. Při intenzivnějším boji a několika minutách aktivního využití signetu ale začíná cítit únavu. Pokud se dostane do extrémního výkonu – třeba když zvedne něco opravdu obrovského nebo bojuje na maximum delší dobu – má maximálně 5–10 minut, než ho přemůže totální vyčerpání a svalové křeče. A pokud to přetáhne? Svaly se zablokují, srdce mu buší jako zběsilé a on je doslova neschopný pohybu. Čím častěji sílu přetěžuje, tím déle mu trvá zotavení. Vyrovnat se s tím, že je najednou mnohem silnější než kdokoliv jiný, není snadné. Nenávidí dveře. Buď je rozbije, nebo se je snaží otevřít tak jemně, že to vypadá podezřele. Nechápe vlastní limity. První týdny se snažil dělat všechno jako normálně… a zničil víc věcí, než si troufá přiznat. Braegorn se mu samozřejmě vysmívá. „Gratuluju. Místo normálního jezdce mám někoho, kdo mi jednou omylem zlomí křídlo, až mě bude hladit.“ A tak se Arthen snaží naučit kontrolu. Což zahrnuje i držet se zpátky, když někoho přátelsky poplácá po rameni, protože už se několikrát stalo, že tím dotyčnému málem vykloubil ruku.

Signet mu dává neuvěřitelnou výhodu, ale zároveň je mu jasné, že pokud se nenaučí ovládnout sám sebe, může si spíš uškodit, než pomoci. A tak pokračuje dál – zkouší, testuje hranice své síly a učí se, jak být nejen silný… ale i chytřejší v tom, jak tu sílu využít.

Dlouhá jizva přes levý bok, suvenýr z jeho prvního setkání s bandity. Jako dítě si myslel, že bude hrdinně bojovat. Realita? Utekl rychleji, než kdy běžel. Ale čepel ho stejně zasáhla. Další je mělká jizva přes levou ruku, pozůstatek po boji v Basgiathu, když si někdo myslel, že ho snadno vyřadí z cesty. Netušil, že Arthenova oblíbená strategie je „udělej se slabším, a pak toho druhého překvap tvrdou realitou“. Poslední výraznou jizvou je dlouhá, hluboká šrámovitá rána, táhnoucí se šikmo od pravého boku až k levé straně pod žebry – jasný suvenýr z jeho „velkolepého“ spárování s Braegornem.
Ačkoliv by mohl mít dračí relikvii na hrudi, rameni nebo předloktí jako normální člověk, jeho značka se nachází na zadku. Ne, není to vtip. Ne, nemůže to změnit. A ano, Braegorn se tím velmi baví. Jedná se o rudého draka na pravé hýždi.
Má absolutní talent dostávat se do situací, které začínají jako „skvělý nápad“ a končí slovy „jak se sakra tohle stalo?“.
Mluví ze spaní. A ne jen tak ledajak – vypráví příběhy. Dokonce i v polospánku dokáže dramaticky šeptat něco o dávných hrdinech a božských znameních. Jednou si jeho spolunocležník myslel, že se mu zjevuje prorok.
Umí napodobit povzdech Braegorna natolik dobře, že tím občas vytočí samotného Braegorna. Je to nebezpečné, ale neskutečně uspokojující.
Nikdy nepoznal, jaké to je spát na skutečné posteli delší dobu než pár týdnů. Tím pádem se spíše vrtí, protože mu chybí pohled na nebe nad hlavou.
Má vrozený talent se tvářit nevinně, i když udělal cokoliv jiného než nevinného. Může někoho vyprovokovat, hodit po něm jablko, podkopnout mu nohy – a stejně se otočí s tím svým výrazem „kdo, já?“.
V noci, když nemůže spát, často hází do vzduchu dýku a zase ji chytá. Ne proto, že by se nudil. Prostě jen proto, že to tak dělal celý život, a uklidňuje ho to.
Jeho oblíbenou formou protestu vůči autoritám je teatrální salutování a přehnaně vojenské klapnutí pat. Nikdo neví, kde se to naučil, ale dokáže to s tak dokonalou vážností, že pár velitelů bylo skutečně zmateno, jestli si z nich dělá srandu, nebo ne.
Miluje hvězdy, ale nemá rád věštění. Ne že by mu vadilo, že mu někdo říká budoucnost – jen ho irituje, když mu tvrdí, že ji nemůže změnit.
Vždycky má u sebe alespoň jeden talisman nebo šňůrku se zapleteným uzlem. Tvrdí, že to není z pověrčivosti. Lže.

bonusy

eventy

posty

Madam Satan

Všechny herní informace pocházejí z knižní předlohy Fourth Wing a Iron Flame od autorky Rebecca Yarros, které patří plná autorská práva. Z angličtiny bylo vše přepsáno a korektizováno adminy, kteří si tak přisvojují práva na vlastní text. NIC NEKOPÍRUJTE.

Všechny postavy a texty k nim napsané, jsou autorské právo hráčů.

Admin Tým: Arxi a Vixara

Poděkování: Rebecca Yarros, Artstation, pinterest, TStudio, Sloan, Esmeray Lilith, PlayGround

Stav hry: Aktivní || Spuštění: 19.7. 2024