Na první pohled to na Astrid nemuselo být znát, ale byla výbušné povahy a když jí ruply nervy, neváhala si na někom vybít svůj vztek a použít na něj jak slova, tak případně fyzické násilí, ke kterému se uchylovala pouze, pokud to bylo nezbytně nutné. I když působila klidně a vyrovnaně, byl tu jakýsi zlom, kdy to v ní přeplo a začala vidět rudě a to se stávalo, když jí někdo opravdu něčím naštval. A k tomu někdy stačilo málo, byla totiž háklivá na to, když si někdo dovolal na slabší a nebo si nedej bože vzal do huby její rodinu či se rozhodl urážet zrovna ji. Astrid si něco takového nenechala líbit, nikdo neměl právo se navážet do její rodiny nebo dokonce do ní a taková slova brala velmi vážně. Snažila se tak vždycky hájit svou čest všemi dostupnými prostředky, nebyla typ člověka, který by si nechal srát na hlavu a mávl nad takovými věcmi rukou, věřila, že se museli ihned ostatním nastavit jasné hranice a potrestat ty, kteří se je rozhodli překročit. Už jako malá se často rvala s dětmi, které se do ní navážely a leč většinou souboj vyhrála, nebylo by to poprvé, co přišla domů s rozrazeným rtem, obočím nebo monoklem. Před otcem se to snažila skrývat a bratrovi nehodlala říct, s kým se prala, protože nechtěla, aby ji ztrapňoval tím, že by si to děcko pak našel a udělal s ním pořádky. Astrid si své účty vyřizovala sama a nechtěla ničí pomoc, taky nebyla žádný bonzák a určitě Mavenovi způsobila víc než několik starostlivých vrásek. Před otcem se však snažila vždycky vypadat jako neviňátko a taky jí to procházelo, jen jí trápilo, jak se začal později k Mavenovi chovat.

​

Astrid se nebála projevit nebo říct, co se jí honilo v hlavě. Vážila si upřímnosti a když jí člověk nemazal med kolem pusy a na rovinu jí řekl co a jak, proto sama taky upřímná byla a snažila se vždycky říct to, co považovala za důležité nehledě na to, že to dotyčného mohlo urazit. Pravda totiž byla důležitá a lež měla krátké nohy a taky způsobovala problémy. Když člověk říkal pravdu, nemusel si nic pamatovat, ale přece jen tu mohla být situace, kdy by i ona zahodila své přesvědčení a lhala by a to pokud by šlo o život někoho, na kom jí záleželo. Pokud by ho potom lež zachránila, neštítila by se protentokrát přece jen lhát.

​

Astrid nebyla příliš společenský typ, měla kolem sebe ráda jen pár lidí, kterým mohla trochu věřit, než kupu cizinců, o kterých nic nevěděla. Ale s důvěrou měla jisté problémy a na světě byl jen jeden člověk, kterému opravdu věřila a tím nebyl nikdo jiný než její starší bratr Maven. Vždycky si dávala pozor na to, kdo se snažil dostat do její přízně a být jejím přítelem a i tak by trvalo, než by si dotyčný získal plnou důvěru a to se zatím nikomu nepodařilo. Astrid o sobě nehodlala nic moc říkat a ukázat tak ostatním své slabiny a proto působila tajemným dojmem, kdy jeden nevěděl, co si o ní myslet.

​

Své pocity tak držela hluboko v sobě, nechtěla se totiž spálit a tak se často snažila vypadat jako člověk, kterému je všechno jedno a na ničem jí nezáleží, ale ve skutečnosti jí to pak užíralo a často jí pronásledovaly noční můry. Věřila, že pokud by se někomu víc otevřela, využil by toho a zaútočil tam, kde je nejzranitelnější a netušila, jestli by něco takového unesla. Takhle se uzavřela potom, co jí zemřela matka a pak o několik let později, když musel Maven odejít k odvodu a ona ho už nikdy nemusela vidět. Emoce jí svíraly a požíraly za živa a proto bylo třeba s tím něco dělat a pěkně je zavřít do truhly a tu zamčít. Cynismus tak byl pouhou přetvářkou a emoce sem tam prosakovaly, protože je už ona pomyslná truhla nedokázala udržet uvnitř. Když Astrid takto někdy pohltily emoce, distancovala se ode všech, protože nechtěla, aby ji viděli takto zoufalou. Potřebovala v takové chvíli zabavit svou hlavu a tak musela něco dělat - často jí pomohla pouhá procházka a nebo když si do něčeho kopla.

​

Astrid rozhodně nebyla hloupá, sice ji nikdy nezajímaly dějiny a podobné věci - tudíž by na písařku opravdu nešla - ale chytrá byla a měla smysl pro strategii, kterou se naučila v šachu. Už jako malá začala hrát s dětmi na ulici, kdy měli jen jakési chabé kopie šachových figurek, ale i s nimi se dalo hrát. Hru tehdy přinesl nějaký kluk, který jí dostal od svého otce a naučil všechny z ulice, jak se daná hra hraje. Astrid ji pochopila velice rychle a už během týdne byla šachová mistryně ulice a začala tak hrát i o peníze, které se samozřejmě hodily. I když to nikomu neřekla, dokonce ani Mavenovi, už odmalička měla jasno, jakou cestou se vydá - k jezdcům. Písaři jí přišli nudní, k léčitelům nechtěla, protože raději lidem způsobovala zranění, než by je léčila a pěchota? Když už zemřít tak aspoň v kvadrantu jezdců. Draci ji fascinovali a i když moc knihy nemusela, tak jediné, které četla, byli právě o dracích. Chtěla o nich vědět všechno a připravit se, aby se k jezdcům přidala a vydržela tam co nejdýl. Zápal měla, fyzickou kondici taky a hlavně onen vnitřní žár, který potřebovala někde ukojit. Pokud se někdo hodil na jezdce, tak to byla právě Astrid. Avšak dokáže přežít dostatečně dlouho?