Zolya, jedno z největších měst, které se může chlubit nádhernou architekturou a hlavně gryfí akademií, kam se hrdě hlásí mladí letci. Ovšem všechno krásné má své ale, protože právě Zolya je jedno z měst, které je dost často napadáno nepřáteli z pustiny. Jistě, do často se zde prohnala nějaká wyverna nebo se tady objevil nějaký temný vládce. Gryfí letci ovšem své město hrdě brání a snaží se veškeré útoky odrazit. A právě do tohoto nádherného města se narodil malý Atticus. Narodil se jako druhorozený syn Elowyn a Reignovi. Jeho o dva roky starší bratr Evander byl úplně nadšený, že má mladšího sourozence, o kterého se bude moci starat a bránit ho. A jakmile nastoupí na Cliffsbane, bude mu dávat všechny možné rady a trénovat ho, jak být jedním z nejlepších. A malý Atticus snil o tom, jak se jednoho dne opravdu stane jedním z nejlepších letců a bude hrdě bránit svůj domov.

​

Evander ho od útlého věku učil všem možným věcem. Ať už se jednalo o čtení či psaní, učil ho všem možným poznatkům, které tam venku jednou bude potřebovat. Společně trénovali, jak se jednoho propojí se svým drakem. Ze střech skákali do valníků se slámou a nespočetněkrát přišel Atticus domů se zlomeninou nebo ošklivou odřeninou. Ale vždycky na jeho tváři byl široký úsměv a v očích odhodlání, že ani zlomená ruka ho nezastaví v dělání blbostí.

​

Bylo mu deset let, když došlo v Zolye opět k útoků wyvern a Veninů. V městě probíhala panika a všichni utíkali nebo se schovávali ve svých domovech. Atticusova rodina trávila akorát poklidný piknik a vraceli se domů, když k napadení došlo. Elowyn a Reign běželi pomoc sousedům, aby se schovali u nich ve sklepě. Evander měl za úkol se postarat o svého mladšího bratra. Společně utíkali, když se dostali tváří v tvář temnému vládci, který je propaloval svýma temnýma očima, kolem kterých byly pavučiny sytě rudých žilek. Mladší sourozenec se vytrhl ze sevření svého bratra a dal se na útěk. Evander stál a byl jako okouzlený. Atticus na něj volal, než za temným vládcem dosedla wyverna a vycenila své zkažené zuby. Jedním pohybem své obrovské hlavy sežrala polovinu jeho bratra. Malý chlapec začal křičet. Zakopnul na místě a jen se díval na tu hrůzu, jak zbytek jeho těla dopadl na zem a vytéká z něj proud krve. Obrovský okřídlený netvor se rozeběhl proti chlapci, který se rychle vyškrábal na nohy a začal před ní couvat. Ohnala se po něm jedním drápem na jejím křídle. Naštěstí se netrefila úplně, protože Atticus zapadl do jednoho z kanálů. Ovšem si vysloužil dlouhý šrám, který se mu táhnul od brady, přes jeho krk a končil na jeho hrudníku. Plazil se kanálem domů. Cestu znal moc dobře, protože tudy často utíkal s Evanderem.

​

Setkal se opět se svou rodinou a všechno jim pověděl. Pověděl jim o tom, že jejich cestu zkřížil Venin a Evander nebyl schopen pohybu a zůstal tam. Jediné, co si z toho Atticus odnesl, byl obrovský krvácející šrám na jeho těle. Měl jediné štěstí, že nebyl nijak hluboký. Jeho rodiče ho okamžitě sebrali a společně se sousedy a jejich synem, se vydali pryč. Nepřemýšleli nad ničím. Ani nad tím, že je kdokoliv může vidět, že by si měli někde vzít koně nebo aspoň nějaký povoz. S dětmi ve svém náručí se jednoduše rozeběhli ulicemi, které byly plné paniky pryč.

​

Okamžitě věděli, kam půjdou. Měli namířeno k Dralorským útesů, kde vedla krkolomná stezka. Nikdo neměl jistotu, že to všichni přežijí. Jistě, mohli to vzít do Cordynu a schovat se v nějaké lodi nebo si ukrást malý člun a obeplout polovinu kontinentu. Ale to byl snad ještě větší risk, než přes útesy. Na cestě byli několik dnů, šli téměř bez přestávky. Měli pauzu jen v  momentě, když někde přespávali nebo pršelo tak moc, že nemohli pokračovat dál. Jindy se jim podařilo naskočit na dostavník, který je svezl nějaký kus cesty. Pokaždé si vymysleli něco jiného, protože úplně nechtěli, aby někdo věděl o jejich útěku.

​

Cesta to byla nebezpečná, o tom žádná. Někde byly nefunkční pasti, ale jinde nebyli ještě aktivované. Museli si dávat neskutečný pozor kam šlapou a hlavně se museli pohybovat tak, aby byli natisknutí na skále. K jejich smůle ještě byla mlha, tudíž viditelnost nebyla tak dobrá, jak by očekávali. Postupovali pomalu a v úsekách, kdy cesta odbočovala, odpočívali. Všichni byli unavení, převážně dvě děti, které jim dělaly neskutečnou přítěž. Docházela jim voda i jídlo, na nohách měli neskutečné puchýře a Atticusovi se zanítila jeho rána od wyverny. Rozhodli se pokračovat dál. Elowyn šla jako poslední a bohužel se jí to vymstilo. Špatně šlápla, zavrávorala a přepadla přes okraj. Reign ji okamžitě zachytil za zápěstí a malý Atticus za to druhé. A jako kdyby jim osud nepřál, začalo neskutečně pršet. Snažili se ji vytáhnout, ale její mokrá kůže jim klouzala, dokud jim nevyklouzla úplně. Zmizela v mlze, která byla hluboko pod nimi. “Maminko!” Zakřičel malý chlapec, který se díval, jak mu jeho maminka zmizela před očima. Nemohl pokračovat dál. Chtěl utíkat dolů, chtěl jí najít a zjistit, zda to náhodou nepřežila. Ale jeho otec ho vzal do náruče a držel ho tak pevně, že přestal odporovat. Jediné, na co měl sílu byl pláč. Horké slzy mu tekly po tvářích, kde se míchaly s deštěm.

​

Po několika dlouhých hodinách a neskutečném vyčerpání dorazili na vrchol. Reign svého syna již nenesl, protože ten chtěl jít po svých a více ho nevyčerpávat. Společně i s druhou rodinou se dostali před brány Aretie, kde přišlo rozhodnutí jestli zůstanou všichni pospolu nebo se rozdělí. Jistě, obě možnosti by byly skvělé. Všichni jsou utečenci z Poromielu, mohou jednoduše tvořit menší spojenectví. Ale jakmile se rozdělí, je menší risk, že by jejich obrovské tajemství prasklo. A tak Atticus s otcem zůstali v Aretii. Napřed žili v ústraní, v malém polorozpadlém domku na samotném okraji. Jeho otec ze začátku žebral, občas něco ukradl než si našel pořádnou práci. Atticus se dost často potloukal po okolí a snažil se zapomenout na všechno, čím si prošel. Celou dobu mu otec tloukl do hlavy, že to všechno musí tajit, nikomu nesmí nic říct nebo naznačit. Společně si vymysleli důvěryhodnou lež o jejich původu a důvodu, proč vlastně utekli do Aretie. Všichni, komu to řekli, jim věřili. A dalo by se vlastně říct, že jim to procházelo. Jemu otci se začínalo postupně dařit. Zjistil si nějaké informace o Basgiathu a začal svého syna připravovat. Věděl, že tam ve svých dvaceti bude muset nastoupit a on opravdu chtěl, aby tam nastoupil. Začal ho učit s lukem a dýkami. Tehdy patnáctiletému Atticusovi bylo zvláštní, kde se tohle jeho otec naučil, ale nevyptával se.

​

Jednoho zimního odpoledne do jejich domu vtrhli vojáci. Mladík byl překvapený a bál se, že jejich tajemství je odhaleno a jdou si pro ně, aby je popravili. Jeho ovšem nechali být, ale vytáhli si jeho otce. Tehdy zjistil, že se vydal na temnou cestu, kdy začal zabíjet všechnu havěť, která se v Aretii nacházela. Jednou se pokoušel zabít někoho, kdo pocházel z vyšších vrstev a ten to přežil. Okamžitě řekl, kdo mu to udělal. Dal dokonalý popis jeho osoby a vojáci si pro něj přišli. Samozřejmě proběhl soud, kde všichni věděli jak to skončí - jistou a okamžitou smrtí. Ještě ten večer byl Reigh Eloa popraven. Mladý Atticus tak zůstal v tomhle neznámém světě zcela sám. Neměl pořádně nikoho, neměl přátele a v hlavě se mu pořád promítaly vzpomínky na Poromiel. Pořád měl ve své hlavě ty ohavné tvory se zkaženými zuby a temné vládce. V noci se dost často kvůli tomu budil, nikdy toho moc nenaspal a byl pořád dost nevrlý. Díky tomu začal být agresivnějším, dokázala ho vyprovokovat maličkost. Také se stávalo, že se dost často dostal do potyček s dalšími mladistvými, kdy se společně domlátili do krve. Většinou z toho vyšel dobře právě Atticus a jeho protivník zůstal ležet v bezvědomí.

​

V osmnácti letech se mu jeden mladík stal osudným. Dodnes si pamatuje jeho jméno - Amar. Jednou ho přesně tenhle mladík nařkl z krádeže, přičemž to nebyla pravda. Už jen díky tomu, že jeho otec byl popraven, lidé se na něj dívali přes prsty a začali si na něj ukazovat. Atticus ze své kapsy vytáhl dýku a skočil po Amarovi. Začal do něj bodat jednu ránu za druhou. Křičel na něj, viděl rudě a nevnímal okolí kolem sebe, které jen vyděšeně sledovalo celou tu scénu. Nakonec mladý vrah sáhl do kapsy své oběti a vytáhl ukradený měšec s penězi, který hodil obchodníkovi. A když se chtěl již vydat z místa pryč a jednoduše se vypařit, stráže ho chytili. I jeho čekal soud, protože se ukázalo, že Amar byl synem nějakého Velitele nebo koho. Nějak ho to zkrátka nezajímalo, bylo mu to úplně šumák. Hlavní je, že se zbavil toho, který ho obvinil. Čekal tak soud i Atticuse. Byl smířený s tím, že ho bude čekat stejný osud jako jeho otce a bude také poslán na okamžitou smrt. To se ovšem nestalo, protože s ním někdo měl očividně jiné plány. Byl poslán do místního nápravného zařízení a následně bude poslán do Basgiathu, jako jeden z možných budoucích jezdců. Raději by bral smrt, než aby se musel dostat na hřbet nějakého draka.

​

Přišel den D, kdy stoupal po schodech nahoru k lávce. Jeho tvář byla zcela neutrální. Všichni kolem něj si šeptali, mnozí měli strach. Atticus jednoho seřval, že jestli se teď hodlá podělat strachy, neměl sem lézt a zdržovat je. A hle, uklouzl na lávce a odevzdal tak svou duši Malekovi. Jakmile přešla řada na něm, povedlo se mu lávku přejít bez sebemenšího problému. Měl trénink od svého otce a navíc se snažil udržet zcela klidnou hlavu. Nedělal si žádné přátele, aby se pak nemusel stresovat díky nějakým citovým projevům, které by ho mohly dostat na kolena a udělat ho srazitelným. Postavil kolem sebe jednu obrovskou zeď a soustředil se jenom na sebe a na přežití v kvadrantu. Každým dnem začal odhalovat jisté výhody, kdy může svou agresivitu ventilovat na žíněnkách nebo kdykoliv se mu zachce. Zbavoval se slabých článků kdykoliv se mu zachtělo. Někdo se zakuckal jídlem během snídaně? Atticus mu zlomil vaz. Někdo se dokázal jednoduše rozptýlit? Atticus mu dal pořádně do nosu, aby mu ukázal, že to dělat nesmí. Na bojišti není na jakékoliv rozptylování nebo obdiv místo. Dalo by se říct, že se tak dostal do zorného pole Fersenovi a několika dalším. Mnozí se ho chtěli zbavit, protože byl nebezpečnou konkurencí.

​

Když byl Gauntlet, několik primánů před sebou dokázal rozptýlit natolik, že kvůli té náhle nervozitě spadli a nezvládli to. Vždycky nad nimi vrtěl hlavou a kdyby tehdy neuklouzl na jedné části, měl by i nejlepší čas z celého ročníku. Tehdy ho to neskutečně štvalo a kvůli jednomu sekundánovi rozbil hubu a nohou mu probodl jednu ze svých dýk. Když došlo na Prezentaci, tvářil se opravdu nezaujatě. Už samotný pohled na dračí tlapy se mu hnusilo. Myšlenky ho vedly k minulosti. Snažil se je ze své hlavy vytěsnit. Jeden primán ze skupiny se zastavil těsně před ním, že do něj narazil. Atticus se naštval a jednoduše do něj strčil. Jeden z oranžových draků náhle primána spálil na uhel, protože to byl jednoduše slabý článek, který se zalekl. S takovým se nikdo nebude chtít propojit.

​

A pak tady bylo už samotné Rozřazení. Měl se potloukat někde lesem a čekat, zda si ho nějaká krvelačná bestie vybere. Vždycky si myslel, že jsou jezdci zvláštní a tady to viděl na vlastní oči. Na druhou stranu je to skvělá příležitost k tomu, aby vyřadil ty slabé. A draci to viděli stejně. Tohle není jako když si letec vybírá svého gryfa. S rukama v kapsách se proplétal mezi stromy. Někde se trmácel do stráně, jinde si zabojoval s nějakým primánem. Dokonce si dovolil zabít nějakého, který se blížil k drakovi. Poté musel utíkat, aby neskončil mrtvý. Takhle narazil na jednoho, který byl trochu podsadité postavy. Atticus nikdy nepochopil, jak se někdo takový mohl dostat až takhle daleko a jak vlastně mohl zdolat Gauntlet. Modrooký primán ho dohnal a rukou ho objal kolem ramen. Společně se vydali lesem. Atticus si vyslechl, jak tlouštík slyšel draka, který ho k sobě volá a má k němu namířeno. Nabídl mu, že ho doprovodí a opravdu. Blížili se k jednomu mečoocasému hnědé barvy. Co ovšem Atticuse zaujalo, tak moment, kdy se mezi stromy jejich směrem procházel oranžový drak. Jeho zlaté oči byly namířené pouze na hnědého. Jako kdyby modrookým primánem projela zvláštní vlna a on věděl, co má udělat. V moment, kdy se ve vzduchu ozvala tupá rána, která udeřila mečoocasé, Atticus přeřízl druhému primánovi hrdlo. “Sorry kámo, ale na draka jsi nikdy neměl.” Pronesl k němu, když si otíral o jeho uniformu krev ze své dýky.

​

Už se chtěl otočit k odchodu, ale nad jeho hlavou prosvištěl ocas ve tvaru kyje a všechny stromy zlomil. Zbývalého primána tak odřízl a udržel si ho v blízkosti. “Udělal jsi ze sebe spojence a nakonec jsi ho zradil.” Ozvalo se mu v hlavě a tak se Atticus podíval přímo do očí obrovského oranžového draka, který odehnal hnědého. “Oba moc dobře víme, že by se neudržel a zemřel by tak jako tak.” Odpověděl mu s ledovým klidem. Okamžitě mu došlo, že kyjoocasý mluví s ním. “Jsi nepředvídatelný. Jsi nebezpečný v tom nejméně očekávaném momentě a víš, za čím si jdeš.” Primán nad tím jemně nadzvedl obočí. Oranžový kyjoocasý k němu sklonil svou mohutnou hlavu a vycenil na něj své ostré zuby. “Dokážeš poznat, kdo je slabý a zaslouží si zemřít dřív, než k tomu opravdu dojde.” Do jeho tváře vyfoukl obláček páry, ale nijak ho nerozhodil. “A jsi odvážný. Těch několik primánů se hned podělalo, když mě viděli.” Svou hlavu odtáhl a jemně přimhouřil své zlaté oči. “Viděl jsem tolik věcí, že mě už nic nerozhodí.” Jemně nadzvedl bradu, aby lehce odhalil svou jizvu, která byla z velké části schovaná pod jeho uniformou. “Dokaž mi tvá velká slova, že se udržíš na mém hřbetu. Jestli se jenom jednou hneš z místa, zabiju tě.” Pohrozil mu drak a napřímil se. Dal tak prostor, aby na něj Atticus mohl vyšplhat a usadit se. Nedal mu moc času, aby našel ideální pozici a už se s ním vydal do vzduchu. Mířil s ním na letové pole, kde se společně usadili. “Jsem Kalismodeinarag, z rodu Fhaicorain. Pro tebe budu Kalismo.” Někteří draci mu udělali prostor. Tehdy byl největším propojeným drakem z celého ročníku a budil respekt jenom od pohledu.

​

V průběhu několika měsíců se jejich pouto dost zpevnilo. Společně trénovali lety i do delších vzdáleností. Signet se u něj projevil v momentě, kdy byl napaden třemi nepropojenými primány. Mysleli si, že když ho zabijí, kyjoocasý je uvidí jako mocnější a propojí se s jedním z nich. S čím nepočítali, že Atticus do sebe nechá proudit energii svého draka. V momentě, kdy se proti němu vrhli ze všech možných stran, z jeho těla najednou vyletělo několik dlouhých a ostrých trnů. Tři nepropojení nestihli zastavit a všichni své tělo nabodli na to Atticusovo. V jeden moment ho to šokovalo. V ten další se mu na rtech rozlil vítězoslavný úsměv, protože věděl, že tohle je nejen skvělá obrana, ale také skvělý a nepředvídatelný útok. Sice ho to neskutečně unavilo, ale jemu to nevadilo. Byl naprosto spokojený.

​

Jeho drak byl natolik obětavý, že svému jezdci dovolil, aby svůj signet trénoval i na něm. Tudíž ve volných chvílích, kdy netrávil čas se strašidelnou Gersenovou a jejím Rezanem, trávil ho s Kalismem. A během Válečných her se to všechno osvědčilo, když byli v obraně. Díky jejich soutěživým charakterům do své pozice dali všechno a díky tomu dokázali svou vlajku bezpečně obránit. Taky to následně oslavili hezky po svém, kdy si užívali klid u Dračího Chřtánu. Užívali si společnost jeden druhého, než se Atticus odhodlal a svému drakovi se svěřil s tím největším tajemstvím, které si chrání. Kalismovi důvěřoval snad každým coulem a samozřejmě by pochopil, kdyby ho za to zavraždil. Svěřil se mu se svým životním příběhem, pověděl mu o tom, jak přišel o matku a také otce. Pověděl mu o tom, že spolu s nimi unikla ještě jedna rodina, ale neměl tušení, kde se usadili. A pokud je někdo nechytil. Očekával, až ucítí na své kůži ten spalující žár. Místo toho k němu oranžový drak sklopil svou velkou hlavu a přimhouřil své zlaté oko. “Nezajímá mě, kým jsi byl kdysi. Vybral jsem si tě kvůli tomu, kým jsi teď.” Ozval se mu v hlavě hluboký hlas a Kalismo mu slíbil, že tohle děsivé tajemství udrží a nikomu to neprozradí. Atticus uznal, že si lepšího parťáka nemohl přát.

​

V sekundě se stal Velitelem letky. Netušil, čím si to zasloužil, ale najednou měl na krku jistou zodpovědnost. Svou letku vedl jen tím nejlepší směrem. Věnoval jim svůj čas, věnoval jim možnost tréninků navíc a svým způsobem si získal menší skupinku, která se rozhodla mu krýt záda, když tomu bylo potřeba. Oni věřili jemu, Atticus věřil zase jim. Kdo mu ovšem nevěřil byl jejich velitel křídla. Měl na Atticuse zálusk už od začátku ročníku, nic mu neusnadňoval a dalo by se říct, že mu kolikrát dělal naschvály snad všude, kde se dalo. Ať už se jednalo o nějaké jedovaté bylinky v jídle nebo pití. Dost často mu komplikoval život, dokud mladý velitel letky nebouchnul a nevyzval ho na žíněnce. Celé jejich křídlo se rozhodlo tomu přihlížet. A bylo samozřejmé, že velká část fandila právě veliteli křídla. Byl to sympaťák každým coulem a každou kadetku dokázal obšťastnit. Fanynek měl dostatek. Tomu všemu přihlížel i profesor Fersen, který si tohle nemohl přeci nechat ujít. Jejich souboj mohl trvat hodinu. Bylo vidět, že jsou oba dva vyřízení. Sotva stojí na nohou a oba dva mají řezné rány od svých dýk. Naposledy se rozeběhli proti sobě, ale Atticus využil jeho náhlé nepozornosti, když velitel mrkal na jednu ze svých oblíbených terciánek a silně udeřil do středu hrudníku a tělocvičnou se ozvalo hlasité prasknutí kosti. Zlomil mu hrudní kost a jen se přes rameno ohlédnul přes rameno a dlouze vydechl. “Nevíš, s kým si zahráváš.” Odfrkl si sekundán a hřbetem ruky si otřel pramínek krve. “Zabiju tě, Eloo.” Procedil velitel a už ho několik další vleklo na ošetřovnu. Bylo jasné, že si Atticus nesmírně šplhnul u Fersena a svého křídla. Dokázal porazit jejich velitele a ukázat tak, že je ještě mocnější a schopnější. Poté strávil několik dlouhých hodin na ošetřovně.

​

Díky svým bojovým schopnostem, silnému duchu se nevzdávat a jeho uvažování si vysloužil post Velitele křídla. Atticus si vybudoval jistý respekt a nenašel se zatím žádný odvážlivec, který by šel proti jeho slovu. Kalismo byl na svého jezdce nesmírně hrdým a dával to také znát. Občas se dost naparoval, možná až zbytečně, ale tercián mu to nebral. Nechával mu si užívat tu radost.