deathbringer

​

Auberon se narodil v prachu a šeru rodině havířů. Už jako malý kluk pozoroval, jak se jeho rodiče dřeli pod zemí celé dny, jen aby večer dostali almužnu, která stěží stačila na chléb a dřevo do kamen. Nešlo přehlédnout, že s nimi důlní správce zacházel jako s kusem nářadí, které je levnější zlomit než opravit. Jednoho dne jeho otec překročil hranici zoufalství. Do kapsy si před cestou domů strčil malý, nedbale opracovaný drahokam, který viděl jako jedinou šanci, jak změnit osud rodiny. Ale nevyšlo to. Při kontrole u východu z dolu ho odhalili a potrestali krutě a okamžitě useknutím prstů na jedné ruce. Od toho dne se muž, kdysi hrdý a silný, stal stínem sebe sama. Práce v dole pro něj skončila a s ní i poslední zbytky důstojnosti. Mladý Auberon pohled na svého zmrzačeného otce neunesl. Něco v něm ten den prasklo. Jedné noci se vyplížil z domu a vkradl se do vily správce dolu. Nenápadný, tichý, ale vedený zuřivou pomstou. Důlník se ho pokusil uplatit, prozradil, kde skrývá své peníze a prosil, aby ho ušetřil. Auberon však žádal víc než zlato. Chtěl trest. Důlníka dlouho mučil a jeho smrt byla pomalá, cílená a bolestivá, avšak jen první z mnoha, ve kterých se postupně začal vyžívat. Za ukradené peníze rodina koupila nový dům v Korsamu a zajistila si živobytí na mnoho let dopředu, díky čemuž jeho rodiče už nikdy nemuseli pracovat. V jejich očích se i přesto, co udělal, stal hrdinou. On v sobě ale už tehdy nosil něco jiného, semínko přesvědčení, že muž musí být tím, kdo chrání, rozhoduje… a trestá. A že rodinu lze ochránit jen silou. Štěstí ale netrvalo dlouho. Krovlanské nájezdy brzy proměnily provincii Elsum v krvavé bitevní pole. Boj o přežití trval celé čtyři roky. Když konečně skončil, Auberon si uvědomil, že nestačí být jen své rodině nablízku, musel se stát jejím štítem, který se nikdy nezlomí. Ve dvaceti letech opustil domov a nastoupil na Basgiathskou válečnou akademii. Cíl měl jasný, přidat se ke kvadrantu jezdců. Chtěl víc než jen slávu. Chtěl krev těch, kteří si to zaslouží. Během tří studijních let se z obyčejného kadeta vypracoval na velitele letky, pak perutě, až nakonec stanul v čele celého křídla. Věděl, jak velet a hlavně, jak zabíjet. Právě tím si vysloužil přezdívku „Smrtonoš z žíněnky“. Své protivníky ve výzvách často zabil dřív, než stihli vůbec vyslovit kapitulaci. Jeho chladná efektivita naháněla hrůzu. Mnoho dívek si k němu cestu našlo samo, doufajíc, že jim noc v jeho náruči zajistí ochranu nebo alespoň odvrátí jeho nelítostný pohled jinam.

 

commander

​

Po ukončení studií v něm vzklíčila nová ambice, vytvořit jezdecký rod, který ponese jeho jméno Hawthorne. Nehodlal být jen jménem v seznamu padlých nebo jedním z mnoha jezdců v kronikách. Chtěl zanechat odkaz, který přežije války i roky. Při první příležitosti zplodil dítě se svou jezdeckou kolegyní. Bylo to však rozhodnutí chladně vypočítané, nikoli zrozené z vášně. Brzy nato se s ní oženil a učinil tak první krok k založení vlastního rodu. Nějakou dobu strávil na základnách v Chakiru a Samaře, než byl přeložen do Sumertonu, místa, které se mu postupně stalo druhým domovem. V tomtéž roce se mu narodila dcera, jíž dal jméno Brienna, a tím položil základ své tradice udělovat potomkům jména podle abecedního pořadí, jako by i děděná krev musela mít svůj systém. Ve službě ho nezlomil ani převrat, ani nástup Agorana na trůn. Věděl, že nepřítel se neptá, kdo drží korunu, útočí na to, co je slabé. Jeho loajalita patřila základně, ne trůnu. Rok po narození dcery přišel na svět syn Caius. V očích Auberona to znamenalo zrození následníka. Domníval se totiž, že tím bude jeho odkaz zajištěn. Jenže i když mu Caius časem naslouchal a přijímal jezdecké rady, pouto mezi otcem a synem nikdy nevzklíčilo do skutečné blízkosti. Své děti vídal jen zřídka jako by byly součástí jeho plánu, ale nikoli jeho života. Pak přišel jedenáctý rok jeho služby. Štít nad Navarrou selhal a Poromiel udeřil. Auberon stanul v první linii a poprvé spatřil veniny s wyvernami, děsivé tvory z temnoty, které byly najednou mnohem víc než jen postavami z legend. Ztráty byly drtivé. Jízda krvácela. A když generál Grovan začal popravovat i vlastní jezdce a draky kvůli domnělé zradě či slabosti, v Auberonovi narůstalo tiché pohrdání velením. Aby toho nebylo málo, Basgiathská akademie byla uzavřena a po tři roky nebylo kde brát nové rekruty. Tři roky.

 

Tři dlouhé roky, během nichž Auberon, už jako velitel základny, hájil Sumerton s hrstkou přeživších. Udržel základnu díky své taktice, zkušenostem a hlavně signetu. Ovládání bouří se mu stalo zbraní i štítem. Když se nakonec podílel na znovuotevření Basgiathu, mnozí ho vnímali jako hrdinu, jiní jako relikt kruté éry. Na akademii se ujal dočasně role velitele kvadrantu jezdců. Chtěl předat zkušenosti, ale jen těm, kdo přežijí. Věřil, že kvalita musí vítězit nad kvantitou, a podle toho také jednal. Provedl tedy zásadní reformu v předmětu KPJ, kdy nařídil vytvořit sérum, které dočasně rozvazovalo pouto mezi jezdcem a jeho drakem. Výcvik se tak změnil v přežití. Nejen kvůli této brutalitě se na něj snášela častá kritika. Mluvilo se o nepřiměřených trestech, o mizejících kadetech, o strachu, který se vznášel nad Basgiathem jako mlha. On se však nikdy nezastavil. Pod jeho vedením prošlo akademií mnoho výjimečných jezdců, mezi nimi i Marvin Voss, mladík, kterého Auberon téměř považoval za vlastního syna. Skrze něj a další studenty se nepřímo podílel na vzniku tajného oddílu rebelů, složeného z těch nejschopnějších, kteří povstali po celé zemi proti císaři. Tiše přehlížel jejich činnost, vědom si, že jednoho dne budou potřební. V jejich čele stanul Valeras, chlapec, který ještě nedovršil plnoletosti a později usedl na trůn. A s jeho korunovací přišla i změna. Řád. Politika. Měkkost. V novém světě nebylo místo pro staré vlky. Auberon byl za svou přílišnou tvrdost odvolán z pozice velitele kvadrantu a poslán zpět do Sumertonu. Minulost na něj však nezapomínala a za své předchozí zásluhy mu byla vrácena hodnost velitele základny. Byl zpět tam, kde to celé začalo. Zpět na místě, kde se rodili i umírali hrdinové. A on byl odhodlán zajistit, že Sumerton nikdy nepadne, i kdyby měl padnout on sám.

 

father

​

Rok poté, co se Auberon vrátil do čela základny Sumerton, nastoupil na Basgiath jeho syn Caius. Propojil se s malým, oranžovým Aerem, drakem první kategorie, potomkem jeho draka Slaye. Jeho plán, že konečně uvidí syna v akci, padl. Basgiath se držel svých pravidel a Auberon zůstával daleko, svázán velením. Teprve po několika letech se konečně dočkal. Caius jako čerstvě vyškolený jezdec nastoupil do služby, kam jinam než pod přímé velení svého otce, do Sumertonu. Auberon mu ihned zajistil povýšení, gesto, které mělo připomínat podporu, ale bylo to spíš přezíravé: „Teď se ukaž.“ Jenže to, co Auberon postupně viděl, ho neuspokojilo. Caius byl podle něj měkký, slabý, nejistý, bez špetky vůdcovství. Navzdory všemu si však říkal, že syn mu může dát alespoň vnuka. Začal na něj tedy tlačit. Naléhal. Vnucoval mu své představy o pokračování rodu, ale když si Caius vzal Rachel, prostou ženu bez hodnosti, bez zásluh, beze jména, Auberonův tlak nepolevil. Místo vysněného vnuka však přišla vnučka, Dahlia. A záhy další dvě z dceřiny linie. Všechny tři dívenky pro něj byly pouhými přeludy, nedokonalými dědici jména, které mělo přežít věky. Vkládal poslední naděje do čtvrtého vnoučete. Když se však narodila další dívka, Grace, Auberonovi pohasla i ta nejmenší jiskra víry, že mu jsou Caius s Rachel schopni dát vnuka. Zklamání ten den přerostlo v hněv. Caiuse degradoval. Jeho frustrace se změnila v každodenní systematickou a promyšlenou šikanu. Nešlo o výbuch vzteku, ale o program. Trestal ho za slabost, za nezdar, za krev, která se mu nepovedla. Caius byl nucen nosit nahý dřevo v mrazu, zatímco se ostatní dívali. Jednou mu Auberon nařídil klečet celé dopoledne na hřebících, zatímco ostatní jezdci dostali den volna na odpočinek. Jindy ho poslal čistit latríny holýma rukama, v plné zbroji, dokud se nepozvracel. Caiusův drak Aer se mu pokusil několikrát pomoci, ale Slay pokaždé zasáhl. Stačil jediný pohyb, jediný varovný pohled a Auberonova vůle se stala zákonem. Při jedné konfrontaci málem Aerovi ukousl hlavu. Caius to pochopil a Aer se už víckrát nepřiblížil.

 

Auberon své vnučky téměř nevídal. Neviděl v nich žádný význam. Nebyly součástí jeho plánu. Byly jen jmény na papíře, produkty slabosti jeho dětí. Zlom přišel až o polovinu druhého desetiletí později na pohřbu synovi manželky Rachel. Byl to tichý, syrový den. Vítr se opíral do těl, jako by chtěl všechno smést ze světa. Dorazila celá rodina včetně několika známých a jezdců z velení Sumertonu. Auberon stál vpředu, vzpřímený jako vždy, tvář měl tvrdou, nepřístupnou. Ani jednou se nepodíval na místo, kde leželo tělo. Ani jedním slovem neoslovil své vnučky. A když ostatní truchlili, on si klidně dovolil s některými jezdci vtipkovat. Jako by se pohřbíval někdo cizí. Ne jeho snacha. Ne matka jeho vnoučat. Na konci pohřbu, když se smuteční hosté začali rozcházet, Auberon přistoupil ke Caiusovi. Jeho hlas byl klidný, tvrdý jako skála. „Vzchop se. Třeba konečně něco dokážeš. Brát si jí byla chyba. Nikdy jsem s tímhle sňatkem nesouhlasil. Měl sis vzít někoho z dračích jezdců, někoho silnějšího. Třeba by ti byla schopná dát syna. Ale tahle? Sám se podívej. Nikam si to nedotáhl, kvůli ní.“ Pak se pohledem znechuceně svezl na Dahlii a její sestru. Dahlia však udělala něco, co nikdo nečekal. Postavila se před svého otce, čelem k Auberonovi a očima plných hněvu, slzami potlačenými v koutcích. Její hlas byl při její konfrontaci pevný. Auberon se ani na vteřinu nezarazil. Výchovná facka dopadla na její tvář s tvrdým plesknutím, až se dívčina hlava stočila ke straně. Chytila se za tvář a než utekla, zadívala se Auberonovi do očí s nenávistí, která hořela jasněji než kterýkoli oheň ve výhni. Caius jen stál a mlčel. Neřekl nic. Neudělal nic. Jen zíral, se slzami v očích a s rameny svěšenými pod tíhou svého života. Slova pohřbená, odvaha udusána. Auberon se na něj ještě chvíli díval, znechucen, zklamán, odtažitý, a pak se otočil a odešel, jako by byl na inspekci, ne na pohřbu.

 

grandfather

​

Od té chvíle Auberon nedokázal vyhnat Dahlii z hlavy. Její drzost na pohřbu ho nejprve popudila, ale čím víc si ji přehrával v paměti, tím víc se v něm mísil hněv s respektem. V jejích očích byl oheň, v jejím postoji vzdor, prudký, syrový, nezkrocený temperament, který by se dal tvarovat do výjimečné síly. Byla přesně tím, co Caius nikdy nebyl, a tím, čím Hawthornové měli být. Uplynuly tři roky, během kterých ji nespatřil, ale myšlenka na ni v něm hlodala jako rez v železe. Nakonec jí poslal dopis. Neformální, přímý, ale s jasným úmyslem pozvat ji na základnu Sumerton. Psalo se v něm o rodině, o dědictví, o tradici. Nabídl jí, že jí osobně předá veškeré své zkušenosti, aby se z ní stalo něco víc než jen jméno na rodokmenu. Něco hodného jeho odkazu. Dahlia tehdy dorazila. Na první pohled odměřená, ale zvědavá. Naslouchala, když mluvil o slávě, o dracích, o výcviku, o řádu. Až do chvíle, kdy vyšlo najevo, proč ji skutečně pozval. Chtěl, aby se připojila ke kvadrantu jezdců. „Chceš mě jen ohnout do svého schématu. Zneužít mé jméno. Ale já nejsem tvoje figurka.“ S těmito slovy základnu opustila, rychle a rozhodně. Auberon po jejím odchodu dlouho mlčel, ale už tehdy věděl, že tak lehce se ho nezbaví. Věděl, kde přebývá. Na lodi jejího strýce, obchodníka s víny. Nechal tedy vyslat své zvědy. Ne kvůli pomstě, ale kvůli převaze. Chtěl najít její slabiny. Věděl, že každá vášeň se může stát řetězem a za necelý rok přišla zpráva. Dahlia je zamilovaná. Jméno toho mladíka nebylo důležité. Důležité bylo, že Auberon konečně držel trumf. Netrvalo dlouho a Dahlia obdržela další dopis, psaný Auberonovým vlastnoručním písmem:

 

"Zatímco ty se rozhoduješ, kam plout, já mám v rukou kormidlo osudu tvého milence. Pokud se k jezdcům nepřipojíš a nezačneš nést jméno Hawthorne se ctí, jak se patří, nebude dál dýchat. Máš čas do příštího dne odvodu. Pak za něj přestanu nést zodpovědnost."

 

Zatímco se tahle hra vůlí rozehrávala ve stínech osobního dramatu, Auberonova základna čelila své vlastní temnotě. Sumerton už roky odolával nátlaku Poromielských sil, až do okamžiku, který začal obracet válku naruby. Nepřítel použil novou zbraň Drakobol. Výbušnou střelu navrženou k proražení dračí šupiny. Při útoku byl Slay zasažen. Křídlo mu explodovalo v plamenech, levý bok měl protržen, ale jako zázrakem přežil. Sice s tím, že už možná nikdy nebude létat jako dřív, ale stále byl živý, děsivý, hrdý. Stejně jako jeho jezdec. Po týdnech rekonvalescence dorazil dopis od generála vojenských sil Gordana. Vznešený tón, ale mezi řádky šlo cítit napětí. Oficiálně bylo psáno o disciplinárních potížích kvadrantu jezdců na Basgiathu. Neoficiálně šlo o předstupeň války v řadách armády. Velitel Duvall totiž už dlouho hleděl na Gordanovo místo. Auberon byl pozván zpět na Basgiath, ne jako velitel, ale jako kurátor. Opatrovník řádu. Kontrola. Záruka strachu.

 

"Vaše jméno stále budí respekt, Auberone." stálo v závěru dopisu. "A teď potřebujeme, aby se ho opět začali bát."

 

Auberon věděl, že je to hra. Ale hra, kterou by si rád znovu zahrál. Z Basgiathu ho kdysi vyhnali pro jeho brutalitu. Teď ho volali zpět, protože se jim stýskalo po krvi.