behind the wall of that cage was freedom—but   couldn’t reach it.

​

Jejím otcem je Devon Rennell, válečný veterán s dřevěnou nohou, o kterou přišel ve válce, po zotavení se, se jal obchodu se zbraněmi a později si otevřel vlastní psinec, kde se věnoval chovu bojových psů určených pro válku. Její matka, lady Jeyne Westerová, byla opakem jejího otce, byla o bezmála třicet let mladší a bývalou léčitelkou, která se po svatbě vzdala své kariéry, aby se věnovala poklidnému životu bez krve a zraněných. A pak tu byl její starší bratr, budoucí delikvent a ranař, Aristan. Zatímco otec nejevil zrovna moc péče ani o jedno ze svých dětí, lady Jeyne tančila a hýčkala především svou dceru, Aureu. Vyrůstala tak pod pečlivým dohledem matky, která od ní očekávala, že se stane dokonalou dámou. Už odmalička jí bylo zakazováno pobíhat s bratrem po zahradě, nebo si s ním a otcem hrát na piráty neboť "To se dámě nesluší," jak jí bylo často připomínáno. A tak zatímco mohl její bratr skotačit a rozbíjet si kolena, ona musela zůstávat uhlazená a tichá. Vždy čistě oděná a připravená na společenské události. Dny byly naplněné výukou etikety, nácvikem správného držení těla, tónu hlasu a konverzačních dovedností. Každý detail byl důležitý, od perfektně vyžehlených šatů po jemná gesta při pozdravu. Být krásná a poslušná znamenalo pro Aureu celý svět, i když její vnitřní svět toužil po něčem úplně jiném. Vždy když slyšela bratra, jak si venku hraje, cítila, že je někde za tou zdí, kterou pro ni matka vystavěla, je svoboda – ale pro ni byla nedosažitelná. Místo ní tu byla zlatá klec, ozdobená stužkami a hedvábím, do které byla od malička uvězněna.

​

S bratrem jako jediným se Aurea cítila alespoň trošku svobodněji a uvolněně. Vedle něj mohla alespoň na chvíli zapomenout na všechna přísná pravidla a očekávání, která ji doma svazovala. Aristan byl pro ni únikem ze zlaté klícky, i když za to byl dvojnásobě kárán a ona musel přihlížet tomu, jak mu matka nebo otec zazlívají to či ono. Jednoho dne, a po velmi dlouhém žadonění, ji Aristan vzal s sebou, tajně do psince – místa, kam jí matka nikdy nepouštěla a měla přísný zákaz se k němu vůbec přibližovat. Jenže její dětská zvědavost byla silnější, chtěla vidět psy, o kterých slýchávala, a poznat trochu jiný svět, ve kterém žil spíše její bratr nežli ona. Když vstoupila do psince, byl tam pro ni zvláštní zápach a šero, které halilo celé místo bylo tajuplné a nezvyklé. Srdce jí bilo až v krku, ale zároveň jí obklopovalo vzrušení a lehký strach, zatímco Aristan vyprávěl o psovi, kterého sám trénoval s takovou vášní, kterou ona sama nikdy nezažila, přesto naslouchala se zatajeným dechem. Naneštěstí pes, kterého Aristan vypustil z kotce nebyl tím, kterého trénoval. Neměl ani ponětí, že psům měnili kotce a v tom šeru? Vypadal pes, kterého pustil identicky stejně jako ten, kterého trénoval. Místo psa, kterým se Aristan chlubil, z kotce vyběhlo zuřivé stvoření lačnící po krvi a ihned zaútočil. Byla menší a slabší, což pes vycítil, a zatímco kolem jejího staršího bratra, který v takové situaci již věděl, co má dělat, se jen prosmýkl a vrhl se přímo na ní. Sotva stačila udělat pár kroků vzad, ale v šatech po zem se jí akorát zapletli nohy do látky a ona brzy přistála na zemi, s rozzuřeným psem zakousnutým v paži. Ostré tesáky proťali její kůži a ostrá bolest ji projela tělem tak silně, až zaječela. Dívčí jekot přivolal Warnera, muže, se kterým se pachtoval její bratr, který okamžitě tasil nůž a psa zabil, aby zachránil její život a ruku, kterou by jí pes jinak nejspíše urval.

 

Z toho incidentu si kromě jizvy na pravé paži odnesla také hluboce zakořeněný strach ze psů, který se jí drží dodnes. Byl to děsivý zážitek pro někoho, kdo vyrůstal obklopený láskou a hýčkáním. Pro někoho, kdo neměl nejmenší reálnou představu, jak to tam venku skutečně funguje.

 

Po incidentu v psinci byl její život ještě stísněnější a uzavřenější, matka jí hlídala jako ostříž a nedovolovala jí dělat cokoliv, u čeho by si mohla třeba jen zapíchnout třísku do prstu. Čas plynul nesnesitelně pomalu, bratra skoro neviděla, jen zřídkavě a vždy jen na velmi krátkou dobu. Pomalu ale rostla, což znamenalo navštěvování více a více slavností a událostí, kde nesměla po boku matky a otce chybět. Navíc se jim narodil další syn, který byl středem pozornosti otce a jelikož už byla dostatečně stará, litovala Aristana, že jemu se takové pozornosti nedostává od chvíle, co si ona sama pamatuje. Přesto, když se o něm jen slůvkem zmínila, matka jí rázně vysvětlila, že by si měla dávat pozor a že se její starší bratr může za své problémy s rodinou jen a jen sám.

 

my brother was my only shield against the world

 

V srpnu roku 595 pořádal jejich otec velkolepou slavnost na počest 10. narozenin jeho nejmladšího syna. Auree bylo tehdy jen třináct let, ale díky své přirozené kráse a vzhledu, který působil dospěleji, přitahovala pozornost mnoha mužů, kteří ji tak milně považovali za mnohem starší, než skutečně byla. Motalo se tak kolem ní mnoho mužů, ze kterých byla akorát tak nesvá a nejistá, ačkoliv se navenek stále usmívala a vypadala, že si snad společnost všech kolem sebe opravdu užívá. Jedním z těchto mužů byl i kapitán Fitzgan, válečný veterán a dlouholetý přítel jejího otce. Jeho zájem o ní byl byl zjevný a Aureu to velmi znepokojovalo, vzbuzoval v ní odpor a jeho pohledy? Připadaly jí nepříjemné až odporné. Během toho večera se s ní dal kapitán hned několikrát dal do řeči. Vnucoval se jí s tancem, nosil jí ovocné víno a pokoušel se jí snad až okouzlit. Jeho pozornost vůči ní se stupňovala, brzy se kapitán Fitzgan objevoval na každé společenské akci, kde se objevila i rodina Rennellů. Z okázalého klábosení se později vyklubaly nevhodné návrhy, letmé doteky, které ji nutili cítit se bezmocně a vystrašeně. Nechtěla nikam chodit, nejistě se otáčela pokaždé když věděla, že je někde nablízku a bála se zůstávat sama, proto se s tím svěřila svému otci. Hledala u něj nějaké pochopení a ochranu, aby se to již neopakovalo, ale ten jejímu tvrzení odmítal věřit a rozhodně tvrdil, že si jistě vymýšlí a vše jen špatně vyložila. Beznaděj se jí tak rozlévala v hrudi.

​

Naštěstí měla bratra. Našla ho o den později v zapadlém pajzlu, kde se to hemžilo pochybnými existencemi. Někdo jako ona se na takovém místě objevoval jen zřídkavě, a tak nebylo divu, že si jí Aristan hned všiml a zdánlivě vystřízlivěl ze svého opojení. Následovala bratra do jednoho z VIP salónku, kde měli dostatek soukromí, aby mu mohla povědět co se děje a jak jí kapitán Fitzgan dává nemravné návrhy a otec jí nevěří, načež jej požádala, ne ona přímo prosila, aby se vrátil zpátky domů, protože u nikoho kromě něj, nemůže hledat zastání. I přesto že se domů vrátit odmítl, přislíbil jí že se pokusí onu věc vyřešit. Že se ke kapitánu Fitzganovi její bratr vloupal a vyhrožoval mu netušila, tehdy odešla jen se slibem, že se o to postará a nepídila se po detailech, jak její bratr zařídil, že se k ní necelý měsíc kapitán ani na dva metry nepřiblížil. Zdálo se, že hrozba byla zažehnána a Auree se zase o něco lépe dýchalo, když musela s rodiči na další společenskou událost. Naneštěstí to netrvalo příliš dlouho, neboť se kapitán Fitzgan po měsíci začal Auree znovu dvořit, jako neodbytné psisko žebrající o zbytky. Bylo to koncem listopadu, kdy sám pořádal ples, na který samozřejmě pozval i Aureu a její rodinu. Ze začátku večer probíhal poměrně poklidně, než se po její levici kapitán objevil u stolu s občerstvením a dával jí další a mnohem nemravnější návrhy než kdy předtím. Vyděšená z jeho slov se omluvila a spěšně opustila prostory a bezpečí domu, aby uprchla do zahrady – potřebovala se nejen nadýchat čerstvého vzduchu, ale uklidnit se, aby se celá netřásla.

 

V podvečer, kdy bylo nebe již poměrně tmavé, našla útočiště v altánu, kde se mohla konečně zhluboka nadechnout a setřást ze sebe nepříjemné pocity. Její klid byl ale narušen a narušitel? Tím nebyl nikdo jiný než sám kapitán Fitzgan. Zrovna vládně s ní poklábosit nepřišel, a protože mu již měsíce unikala a prokluzovala mezi prsty, rozhodl se si ji vzít násilnou cestou. Křičela, když jí povalil na dřevěnou podlahu altánu a strhával z ní hedvábné šaty, zatímco si sám sundával kalhoty. Snažila se z pod mohutného těla vyprostit, ale kapitán ji pevně držel zaklíněnou pod sebou. To, co následovalo, bylo rozmazané a náhlé. Zrak měla rozostřený slzami, když tíha kapitánova těla náhle zmizela, když ho Aristan strhl stranou a začal jej mlátit s takovou zuřivostí, jako Aurea nikdy předtím neviděla. Jeho ruce zaťaté v pěsti a obličej zkřivený hněvem. Úder střídal úder, kapitánova tvář byla pohmožděná a zakrvácená, jak jej Aristan neúnavně mlátil. Byla vyděšená ze sletu událostí, a když viděla, jak bratr tříská kapitánovou hlavou o podlahu, zmocnil se jí strach nejen o sebe, ale i o bratra. S pláčem se na něj vrhla a pověsila se mu na záda, aby mu zabránila v dalším úderu, on ji ale v první chvíli odmrštil stranou a ztuhl, až když během pádu na zem vykřikla. Vyhrabala se sotva do kleku a vyděšená ho prosila, aby přestal.

​

Bylo zřejmé, že to, co se onoho večera stalo v altánku se nedá jen tak ututlat, ne když kapitán později na následky zranění zemřel. Nebylo jí líto ztraceného života, ale toho, že přestože její bratr jednal v jejím nejlepším zájmu a snažil se jí zachránit, byl zatčen, uvězněn a později i souzen jako dospělý, přestože mu bylo teprve šestnáct let. Její svědectví, přestože bylo naprosto upřímné, bylo nakonec z výpovědi vyškrtnuto, neboť bylo označeno jako zaujaté a měla svému bratrovi údajně napomáhat. Její idea o rodině byla roztříštěna v momentě, kdy se jejich otec Aristana veřejně u soudu vzdal, zařekl jej a vydědil jako nepotřebného. Jejího bratra odsoudili bez jediného mrknutí oka a zavřeli jej v Madorské věznici. Pro ni to byla zrada na všech frontách, když toho jediného člověka, u kterého našla pochopení a zastání zavřeli – dlouhé dny si mohla oči vyplakat, prosila otce, aby vzal svá slova zpátky a cítila se za to všechno vinná natolik, že se neodvážila navštívit bratra ve vězení.

 

i promised myself i would never abandon him

 

Dlouhou dobu se z toho všeho vinila. Říkala si, že kdyby mlčela, kdyby to neřekla Aristanovi... Možná by Fitzgan žil, bratr nebyl za mřížemi a jejich otec by ho nevydědil jako nějakého nečistého psa. Trvalo několik týdnů, než našla odvahu navštívit bratra ve vězení. Měla strach, cítila stud a výčitky ji svazovaly jako neviditelná pouta. Když ho konečně spatřila v chladném vězení, připadalo jí, jako by zestárl o celé roky. Jeho pohled jí připadal prázdný, jako by se z něj vytratilo všechno kromě vzpurnosti a tvrdosti. Tehdy si slíbila, že ať se stane cokoliv, ona ho nikdy neopustí. Navštěvovala ho pokaždé, když to bylo možné. Lady Jeyne ho navštívila spolu s Aureou jen párkrát, nikdy s ním však moc nemluvila a pokaždé se tvářila, jako by měla před sebou divokou šelmu zavřenou v kleci. Ale byla to její krev. A to jí stačilo. Otec ani mladší bratr Aristana nikdy nenavštívili, jako by pro ně přestal existovat. Vztahy v rodině se rapidně měnili, ačkoliv se s mladším bratrem pokoušela vycházet, držela si od něj odstup. Snažila se k němu být vřelá, ale stále v něm viděla mladého dospívajícího muže, příliš podobného otci. Dospívala a přestala mít potřebu být dokonalá. Čím více ji matka tiskla do formy křehké princezny, tím více z ní vyčnívaly hroty její skutečné povahy – tvrdohlavost, lehká ironie, kousavost, ostrost v očích, která byla dříve skrytá za pokorou. V osmnácti letech doprovodila bratra k odvodům. Chtěla s ním být, když se rozhodl nastoupit do kvadrantu jezdců a podpořit ho, aby věděl, že i kdyby se ho otec zříkal každý den, ona je stále jeho sestra a pro ni je stále součástí rodiny.

 

Po celý následující rok o bratrovi neslyšela jediné slovo. Každý den čekala, jestli se jí bratr ozve, ale nic se nedělo. Neměla nejmenší tušení, že během prvního roku nemůže Aristan nikomu napsat, nebo kohokoliv z rodiny vidět. Nezbývalo jí nic jiného než čekat. Čím déle čekání trvalo, tím více se v ní probouzelo její zadušené vnitřní já. Tak trochu zahořkla. Měla pocit, že nikam nepatří, necítila se dobře v honosných šatech a se šperky, které jí ostatní záviděli. Nepatřila do světa šlechty, ale potloukat se ulicemi taky nebylo něčím, kde by sebe samu našla. Vnímala v sobě počínající zášť vůči otci, který se Aristana zřekl. Proti matce, která jí nutila být někým jiným, než kým se cítila i proti bratříčkovi, který neměl svůj vlastní názor a jednal, jak mu bylo vštěpováno. Trvalo celý rok, než přišel první dopis a její štěstí a nadšení, že je její bratr naživu byl nepopsatelný. Okamžitě ho v dalším dopise zpeskovala jako nezbedné štěně, že o něj začínala mít strach a že pokud jí nebude pravidelně psát, osobně si pro něj do kvadrantu dojde a vytahá ho za uši. Později ji párkrát navštívil za Madorou, kde se spíše tajně sešli, aby se po dlouhém odloučení zase viděli a jednou jí pozval do Chantary. Byla plnoletá, rodiče jí již nemohli zabránit v pár denním výletu za bratrem. V hospodě na ní jeden z primánů z pěchoty zapískal a nazval jí kočičkou, což jejího bratra donutilo jednat. Postřehla jen, jak se ze stěny utrhl kus zdi, který praštil primána do hlavy, kterému způsobil otřes mozku a nějaké zlomeniny. A třebaže jí lichotilo, že jí bratr stále brání, následovalo to obvyklým jednáním. Vyklouzla ze své boty a hodila jí. Trefila ho přímo do hlavy. „Vůbec jsi se nezměnil,“ zasyčela „Pořád vzteklej jako ti naši psi!“

 

his gaze said: what are you doing here? And i answer: what i must

 

Pak už bratra neviděla, on měl své povinnosti a den branné povinnosti se kvapem blížil. Byla dost stará, aby se toho účastnila. Zprvu byla přesvědčená, že zvolí kvadrant písařů. Nebo léčitelů, jako byla její matka. Tak se to od ní přeci očekávalo. Ale těsně předtím, než měla podepsat, cosi v ní zakřičelo. Možná to byla vlastní hrdost, možná vzpomínka na bratra, jak se tvářil, když se sám zapisoval? A možná to byl prostě jen poslední pokus o rebelii s důkazem, že se v ní všichni neskutečně pletou. Zvedla hlavu, aby se podívala na matku, která ji s bratrem a otcem sledovala z dálky, plní očekávání, že splní, co má a nastoupí do kvadrantu, který je pro ni nejvhodnější. Něco se v ní zlomilo. Ona přeci není jen pěkná tvářička. Dokáže toho určitě víc, než jen zašívat rány nebo zapisovat historii a přepisovat svitky. Její výraz odhodláním ztvrdl, když náhle a dosti lehkovážně změnila svoje plány a rozhodla se pro něco, co by jiní odsoudili jako šílenství. Zapsala se do kvadrantu jezdců.

 

Nevěděla, co dělá. Nevěděla ani, proč to dělá. Jen cítila, že je to tak správě – i když jí to může stát život. Což jí došlo až ve chvíli, kdy viděla ze schodů na věž padat jednoho z kadetů, který se stejně jako ona snažil vyškrábat na věž. Museli při ní stát všichni bohové, protože do teď netuší, jak se jí podařilo vyšplhat se až nahoru a potvrdit, že první částí prošla. Zatímco si zapisovali její jméno, jeden z kadetů u lávky si do ní rýpl, že tady nahoře se z princezen dělají jen hromádky kostí a ona? Sebrala kámen a mrštila ho po něm, až mu roztrhla spodní ret. Se zatemněnou myslí a naprosto bez rozmýšlení vstoupila na lávku a přešla jí s takovou grácií, že jí nevolnost z výšky dohnala až v momentě, kdy stála na druhé straně a pevné půdě. Měla zakrvácené a odřené dlaně, bolavé koleno a dech zadržený mezi údery srdce, ale přešla tu zatracenou lávku. Sama. Bez honosných šatů, bez korunek a šperků, bez matčiných příkazů. Na druhé straně už nebyla lady, nečekal jí hedvábný oděv, jen černá uniforma, kterou tu měl naprosto každý. A tak jí to připadalo správné, alespoň do okamžiku, než spatřila výraz velitele perutě plamene, druhé letky – letky, do které od teď paří i ona – pohled, který říkal jediné "Co tady sakra děláš?!"