Aurelia Aledri byla třetím a nejmladším dítětem v rodině, která byla už po generace známá jako významní draci jezdcové. Její rodiče byli často na cestách, v honbě za novými misemi a dobrodružstvími, což znamenalo, že jejich děti většinu času vyrůstaly na cestách po celém království. Pro Aureliu to nebyl jednoduchý život, přestože byla nejmladší. Mnozí si mohli myslet, že bude mít život jako na obláčku, vždy milovaná a opečovávaná, ale realita byla jiná. Rodiče byli přísní a vyžadovali od svých dětí absolutní poslušnost a oddanost drakům a jejich poslání. Od mala byla Aurelia vychovávaná k tomu, aby se stala jezdcem. Učila se o dračích létajících tvorech, jejich síle a moudrosti, ale i o neúprosných pravidlech, která tato rodina vždy dodržovala. Ale jedno pravidlo bylo pro Aureliu těžké přijmout – že je potřeba vždycky poslouchat a nikdy neodporovat.

​

Už jako malé dítě si Aurelia dokázala stoupnout za své vlastní názory a činy, což bylo pro její rodiče spíše výzvou než požehnáním. Když jí bylo pět let, nastal zlom. Během jednoho z jejich častých odjezdů, kdy se rodina měla znovu vydat na dlouhou cestu, Aurelia se vzbouřila a rozhodla se, že tentokrát nepojede. Zavřela se do šatní skříně a doufala, že její rodiče ji nechají na pokoji. Byla plná vzteku a hrdosti, že našla způsob, jak jejich plány zhatit. Rodiče ji dlouho hledali, ale ona se s úsměvem skrývala, těšíc se z toho, že je na chvíli mimo jejich dosah. Jenže v té skříni zůstala zavřená dlouho, než si ji rodiče skutečně všimli. Bohužel se dveře skříně zasekly a ona nemohla bez pomoci druhého vyjít ven. Když ji konečně našli, byla tam celou jednu noc. Zůstala ve skříni celých 24 hodin, než pro ni přišli. Byl to trest? To nikdy nepochopila, ale v ten okamžik se z ní stal člověk, který měl silný strach z uzavřených, tísnivých prostor. Tento strach se později stal téměř klaustrofobií, která ji provázela celý život. A přestože si nikdy netroufla o něm mluvit, bylo to něco, co se stalo její slabinou. Nikdy však nedovolila, aby to ovládlo její život, a naučila se to skrývat.

​

Jak rostla, tak i její touha stát se jezdcem sílila. Věděla, že bude mít svůj čas a že akademie draků, na kterou jí rodiče připravovali, je její osudem. Když však odešel její starší bratr, zanechalo to v ní hlubokou prázdnotu. Celý rok, po který o něm neměla žádné zprávy, byl pro ni jako věčnost. Teprve poté přišel první dopis, a ona ho sdílela se svou starší sestrou Imogen. Když odešla Imogen, zůstala Aurelia opět sama, ale tentokrát s jediným vědomím – že se do akademie musí přihlásit. Imogen ji však varovala. Ať jde jinam, k léčitelům nebo písařům, ale ne mezi jezdce. Aurelia si slíbila, že se i přes to dostane tam, kam chce, protože byla přesvědčena, že její místo je mezi draky.

​

Když přišel den, kdy se měla vydat na cestu, nic jí nebránilo. Přešla lávku, kterou musela překonat každý, kdo se chtěl dostat do akademie. Předtím si důkladně prostudovala všechny dopisy, které jí Imogen a její bratr poslali, a díky těmto znalostem byla připravena. Když se s Imogen znovu setkaly, byla to chvíle, kdy si už Aurelia byla vědoma své síly. Ale vztah mezi nimi nebyl ideální. Imogen jí ve skutečnosti pomohla, i když to nechtěla přiznat, a to jí bylo protivné. Když si ale sestra našla svou pozici v akademii, Aurelia ji začala vnímat jako konkurenci, což vyústilo v několik sporů. Vždyť proč by měla poslouchat někoho, kdo je jí tak blízký, ale přitom se vůči ní staví jako nadřízená?

​

S těmito vnitřními konflikty a neustálým bojem o svou nezávislost a důstojnost si Aurelia prošla prvním rokem na akademii. Byla připravena na každou výzvu a nic ji nemohlo zastavit. Věděla, že její místo je na drakovi a že její vůle a síla ji dovedou k cíli. Nikdy se nevzdávala, i když její cesta byla plná překážek a vztahů, které byly v neustálém napětí. Byla připravena bojovat o své místo, protože věděla, že patří mezi jezdce.