Narodil se jako prvorozený syn poměrně prostým lidem v hlavním městě provincie Tyrrendor, v Aretii. Většinu svého dětství strávil posloucháním různých příběhů od místních, ať už to bylo o dracích a jejich jezdcích, tak o letcích a grifech, ale také o vzpourách, kterými je provincie Tyrrendor tolik známá. Jako malý z toho neměl moc rozumu, ale vyprávění mu přišla zajímavá svou napínavou aurou a jeho zvědavost se tak upínala nejen k jezdcům, ale i letcům. V pěti letech se mu narodil bratříček Kieran, a z něj se stal hrdý starší bratr.

​

Averon byl poměrně veselím dítkem, snažil se poslouchat rodiče a jít svému bratrovi příkladem, ale i on měl svá mnohá tajemství a ne vždy se vyhýbal malérům, ale také se rád potuloval a prožíval svá malá dobrodružství. Ve dvanácti letech si našel společně s několika přáteli útočiště na Dralorských útesech, které společně prozkoumávali a obdivovali krásu i nebezpečenství přírody. Také tam vůbec poprvé spatřil draky na vlastní oči, byl to pro mladého chlapce působivý pohled, když se mohutná dračí těla v letecké formaci přenášela přes Dralorské útesy, mířící k základně Athebyne. Byl to pro něj působivý pohled, ale jeho dospívající mysl stále tápala v příbězích, které poslouchal jako malý chlapec od těch, jejichž působnost v Aretii neměla dlouhého trvání. Začal tak navštěvovat útesy častěji, ale i okolní hory a pahorky, planiny. Hledal i tam svá tajná útočiště a často přemýšlel, proč mají letci potřebu v jednom kuse útočit na Navarru. U několika takových útoků byl, a nebál se zastat se své rodiny a malého bratra, nikdy se však k přímému boji nedostal. Proto také začal přemýšlet, že se stane jedním z jezdců aby tomu všemu konečně přišel na kloub.

​

Při jednom z jeho výletů k útesům, se setkal s chlapcem, jehož doposud nikdy nepotkal a spřátelil se s ním. Tento chlapec, vysoký černovlasý chlapec se snědou kůží, a jmenoval Lorian. Přátelili se několik dlouhých měsíců, a Averon jej považoval za nejlepšího přítele, což bylo oboustranné. Mluvili spolu o Poromielu a co se v tamním království a provinciích děje, mimo jiné, mu také Lorian prozradil, že když byl ještě malým chlapcem prchla s ním jeho rodina z Draithusu, a v Aretii se skrývají před hrůzami, jenž skrývá ochranný štít Navarry. Averon z toho měl hlavu dočista zmatenou, žili v něm jisté pochybnosti týkající se Navarry, avšak pochybnosti o pravdivosti slov svého přítele se zdáli býti pravděpodobnější. Nic z toho co popisoval nikdy nespatřil, a to trávil na Dralorských útesech většinu svého dospívání. Proto si usmyslel, že možná jeho přítel jen přehání a jeho vzpomínky mohou být ovlivněny příběhy, které se v Poromielu vyprávějí obdobně, jako u nich ty o vzpourách a letcích na gryfech. Přesto mu v myšlenkách utkvěla vlastní otázka, proč se lidé ze sousedního království snaží utíkat, a co tak strašného je skryto za bariérou, která chrání jejich říši. Možná se maličko bál, neboť Aretia a jeho domov, byla jen co bys kamenem dohodil od toho, co se skrývá tam venku, na druhé straně.

​

Jeho život potemněl. Ne proto že by pochyboval o čestnosti Navarry, ale proto, když jeden z jeho blízkých přátel z města, Kaelan zjistil, že má Averon přítele, který pochází z nepřátelského území. Kaelan měl své vlastní důvody pro nenávist k těm, kdo byli spojeni s Draithusem, a tak neváhal, a Loriana udal společně s jeho rodinou. Averon se to dozvěděl až o několik dní později, když se vrátil na své obvyklé místo, kde se s Lorianem scházel a namísto dobrého přítele, spatřil Kaelana. Strhla se mezi nimi slovní potyčka, zatímco Averon se dožadoval vysvětlení proč je udal, když nikomu neubližovali a chtěli jen žít v bezpečí, Kaelan začal vyhrožovat že udá i jeho, s celou jeho rodinou jako zrádce Navarry. To Averona rozlítilo natolik, že se mezi nimi strhla bitka. Velmi zlá a emočně vypjatá potyčka vyústila až téměř ke smrti Kaelana, kterého Averon ubíjel holýma rukama. Ještě žil. Lapal po dechu zatímco jeho obličej byl zbitý a zakrvácený ze všech těch ran, které mu Averon uštědřil. Ale blonďák s ním nemínil mít slitování, mohl ho nechat zemřít na útesech, mimo dosah všech lidí, ale neučinil tak. Shodil ho z útesů kde polomrtvé tělo pohltilo moře, a on nepochyboval, že by vlny narážející o stěny útesů neurychlili jeho skon. Necítil vinu za Kaelanovu smrt, ale nemínil se k ní ani přiznávat. Zranění na jeho rukou mohl hravě svést na nehody, které se mu běžně stávají když lete po skalních převisech, v horách či po stromech. Nebylo ničím zvláštním, že měl ruce sedřené do krve, jak stále někde lezl a proto to mínil uhrát právě na to, že se s Kaelanem sejít měl, ale jeho kamarád nikdy nepřišel. Párkrát se zmínil, zda ho někdo nezahlédl ale všichni hlásili, že se vydal na lov do hor a měl by se vrátit, to se ovšem nikdy nestalo a když se ho přišli ptát příbuzní, vylosoval svou naučenou písničku. Nakonec byl Kaelan prohlášen za mrtvého s tím, že nejspíše spadl z útesu a to se mu stalo osudným, z jisté strany to Averona pobavilo, nebylo to až tak daleko od pravdy.

 

Začal se tak více setkávat s jinými lidmi, a do hor přestal téměř chodit, i útesům se vyhýbal neboť jej rodiče prosili, aby byl opatrný a nestala se mu stejná nehoda. Ironické, nu ani tak se Averon necítil vinen. Byl to zrádce a udavač, který bez rozmysl udal nevinnou rodinu, která se snažila uniknout před něčím, stále si nebyl jistý čím. Pomalu se vzdával možnosti, že by kdy nastoupil do kvadrantu jezdců neboť toužil po vědění, co se tam vzadu za bariérou asi děje a to by mohl zjistit spíše u písařů, než u jezdců. Jenže osud míchá kartami všelijak, a tentokrát s nimi zamíchal tak, že Averonův osud zcela zpečetil. Bylo to krátce před Branným dnem, jen pár měsíců do něj zbývalo, když se Kieran, jeho mladší bratr v jedné z městských uliček popral s o několik let starším chlapcem. Jeho mladší bratr v amoku nedokázal zastavit svůj hněv, nepřestával nebožtíka chlapce tlouct ani poté, co již přestal vykazovat známky života. Averon ho našel jako první, ke Kieranově štěstí, k Averonově smůle. Dříve než si někdo mohl něčeho všimnou, donutil svého bratra se trochu uklidnit a poslal ho domů, zmatený chlapec utíkal ulicemi a plakal, když si uvědomil co se stalo, ale nezastavoval. Nicméně, měšťané si jej všimli a někteří zamířili do uličky se podívat, co se stalo, v té chvíli tam stál jen Averon, s rukama od krve jak se snažil zjistit, zda chlapec ještě žije a to k odsouzení stačilo. Mohl se bránit. Mohl říct že to byl jeho mladší bratr, mohl říct cokoliv, ale neudělal to. Mlčel. Viděl to zklamání v očích svých rodičů, kteří nad ním v den jeho soudu zlomili hůl, ale také viděl svého vyděšeného bratra, stále ještě mladého a nezkušeného životem. Bylo mu patnáct, měl celý život před sebou, a viděl na něm tu lítost, když za něj převzal trest rozhodnutý třeba i zemřít, ale nestalo se tak. Bylo mu nařízeno, že svůj trest si odpyká v Basgiathu, ve válečné akademii v kvadrantu jezdců.

​

Čekalo ho zdolání lávky, místo kde spousta jemu podobných váhalo, spoustu které to stálo život, ale jeho vůle žít byla silnější, než možnost neúspěchu. Po letech strávených v horách a na útesech, to pro něj bylo jako procházka, nedíval se dolů, šel sebejistě, věřil si. Horší pro něj byli výzvy, byť byl silný a nebojácný, chyběla mu taktika a soustředění. Bojoval s vervou, ale ne vždy mu to pomohlo k výhře. Velitel letky mu dával co proto, kadeti na žíněnkách jak by smet, nejednou dostal pěkně před hubu. Nejednou krvácel, nejednou potřeboval napravovatele, ale přežil to. Všechno co mu stálo v cestě, přežil a upínal se jen na to, aby se spojil s drakem a měl větší možnost přežít, nebo také zemřít. Všemu přicházel na kloub postupně, třebaže nebyl nejúspěšnějším ve výzvách, zatímco Gauntlet mu připadal mnohem snazší. Co ztrácel v technice boje, to doháněl právě na téhle překážkové dráze. Proplétal se překážkami jakoby mínil splynout s jejími prvky.

​

Během prezentace byl tak trochu nesvůj, neměl přímo strach, ale ani dobrý pocit z toho, jak blízko byl všem těm drakům. V hlavě si stále opakoval slova z učiva o dracích, kterému se nedívat do očí, jaký drak je popudlivější než jiný. A přestože množí přišli o život uškvařením v plamenech, on jako zázrakem přežil. Necítil že by se s ním nějaký drak propojil, vlastně ani netušil, podle čeho to má poznat. Proto při rozřazení moc netušil co má vlastně dělat. Necítil, že by jej to někam táhlo, sledoval proto ostatní jak se vehementně rozbíhají za svými draky, zatímco on se loudal a rozhlížel se kolem. Netušíc kam jde, ani co tam najde. Musel se bít o svůj život s jinými primány, kteří tak zvyšovali své šance na propojení, jenže Averon se díky těch několika měsíců přestal bát smrti. Byla všude kolem něj, prostupovala naprosto vším, co bylo poblíž akademie ať už ve stěnách, přírodě nebo lidech samotných. Bylo jich pět, když se na něj vrhli za účelem se ho zbavit, jen matně si vybavoval jejich jména, spíše je ani neznal. Nebylo to fér, nic na tom nebylo fér, byli v přesile a střídali se s útoky jakoby se mezi sebou sázeli, kdo bude moci zasadit poslední ránu. A v tom se to stalo, mohutný stín zahalil jejich titěrné postavy a vysoká tráva, jenž mu sahala nad kolena se rozvířila, pod náporem vzduchu který tlačila blanitá křídla. Tíživé zadunění přešlo do vibrací v jeho kostech, ale neotáčel se, nezajímalo ho, který drak přiletěl. Chtěli ho zabít, a on chtěl zabít je. Vnímal ale velmi zvláštní pocit, jakoby jeho mysl obalilo cosi mocného a pevného jako kámen. Přesto se neuráčil otočit, zaútočil a vypořádal se s jedním ze svých soků, poté druhého, rozptýleného přítomností draka.

 

Využil té nepozornosti z jejich strany a začal se jim mstít jednomu po druhém, pod okem se mu již rýsoval monokl, z nosu i ze rtů krvácel, když se konečně otočil a stanul tváří v tvář oranžovému kyjoocasému drakovi, na jehož tváři dominovali modré oči jenž ho hodnotili. Byl na prezentaci? Nebo si ho jen nevšiml? Nedokázal si vybavit, jestli tam tohohle draka viděl či nikoliv, ale neměl se dle čeho orientovat, neboť přední tlapy draka mu připadali stejné, jako kterékoliv jiné. A než se nadál, drak máchl ocasem. Kyjovitý ocas zasáhl jednoho z kadetů, které ještě nestihl zabít a který se k němu pomalu plížil zezadu, ale nebyl jediný, koho srazil. Averona nabral ocasem též, šupiny mu odřeli hrudník a on z dunivým žuchnutím dopadl do vysoké trávy. Vzduch se mu vyrazil z plic, čekal že ho drak zabije, možná ho zašlápne nebo na něj vychrlí oheň. Modré oči ho ale sledovali, jak ztěžka lapá po dechu a jak se pomalu, s námahou a sípáním zvedá na nohy. "Proč mě nezabije?" ptal se sám sebe v myšlenkách, když tu proti němu drak znovu máchl ocasem, ale Averon neustoupil ani o krok. Pokud ho má zabít, ať to tedy udělá. Dunění se rozlehlo krajinou, když ocas narazil o zem a do vzduchu se vzneslo množství hlíny, přivřel oči a uhnul hlavou do strany v uších mu zvonilo. Myšlenky se rozprchly. A když oči otevřel, oranžoví měl hlavu přímo před ním a sledoval ho tím pronikavě modrým pohledem, chladné oceli. "Konečně mne přestaneš ignorovat, člověče?" hrubý, ocelově chladný hlas s podtónem sarkasmu "Tohle ještě není konec, pískle." dobíral si toho skřeta pod sebou, když se postavil do plné výšky a pokývl hlavou "Nečekáš snad, že si před tebou lehnu abys mi vylezl na hřbet, hm?" otázal se, a Averon stál dál naprosto němí bez schopnosti najít jakákoliv slova.

 

Zlověstné zavrčení ho přimělo k pohybu, pohnul se v před a jakmile se mu podařilo vyšplhat na drčí hřbet, převrátil se mu žaludek. Stav bez tíže, když se žaludek zhoupl a jeho hlava byla jako omámená, dýchat vzduch tak vysoko nebylo pro jeho tělo obvyklé. Ale snažil se udržet, zaklínil se mezi ostny a držel se, co se dalo, zatímco oranžový s pobavením sledoval, jak jeho budoucí jezdec pomalu zelená v obličeji. Piruety, spirálovité stoupání i klesání, zkoušel ho a Averon nepochyboval, že když se pustí, drak ho nechá rozplácnout se na zemi. Kdo ví, jak dlouho to bylo, Averon se jen držel aby se nepozvracel nebo se nepustil, a když konečně oranžový dosedl na zem, Averon se z něj pomalu skutálel a nabil si tlamu. "To ses moc nepředvedl!" vrčel mu drak v hlavě, která se mu motala a nohy měl ztuhlé a namožené, jak se snažil na dračím hřbetě udržet. "Mé jméno je Kelvaxeltharominas, z rodu Fhaicorain, ale pro tvůj lidský mozeček jsem Kelvax!" mluvil k němu, zatímco Averon snažíc se najít zase stabilitu kráčel k řadě jezdců. Drbal se přitom na pravé straně krku a rameni, jak se mu na tělo přenesla dračí relikvie.

​

Následující měsíce se snažil najít si cestu ke Kelvaxovi, ten drak mu nedával nic zadarmo a jejich vztah byl zprvu dost toxický, dokud se jeden druhému nenaučili plně důvěřovat. Zúčastnili se válečných her, a Kelvax nutil Averona aby se zlepšoval ve výzvách, ve kterých stále zaostával.