Ayden Rethos

ayden rethos

7.5. 577, Monserrat, Morraine, Navarra

2. křídlo, peruť ocasu, 1. letka

signet

Biotermokineze

Danny Griffin

some people give warm hugs. i give third-degree burns.

Je jako letní vánek těsně před bouří – teplý, laskavý, vítající... a přesto v sobě nese cosi, co se dá probudit, cosi, co se dá rozpoutat. Jeho přítomnost je jako hřejivá dlaň na promrzlé kůži, jako první paprsek světla, který prořízne ranní mlhu. Září. A ne kvůli slávě nebo hrdinství, ale proto, že jednoduše je – a bytí mu jde s nečekanou lehkostí. Pyšní se vlasy v barvě pšenice těsně před sklizní, zlatavé, hladké, ale s jemným nádechem divokosti, který se objevuje ve světle slunce. Padají mu do očí, když se směje – a Ayden se směje často, tím spontánním smíchem, který se rodí hluboko v hrudi a smete s sebou každou nejistotu v místnosti. Jeho oči jsou modré, ale ne chladné, ne vzdálené. Nesou v sobě teplo, jako nebe těsně po bouřce, když se mraky trhají a skrze ně se proplétá zlato slunce. Oči, které slibují bezpečí. Oči, které říkají: Jsem tu. Je tím, kdo vždy podává pomocnou ruku. Tím, kdo se zastaví, když někdo upadne. Kdo si všimne, že je druhý tišší než obvykle, a zeptá se proč. Má v sobě nekonečnou trpělivost, dobrotu, která nevyžaduje oplátku, přátelskost, která není vynucená. A přesto… přesto někde hluboko v něm, v místech, kde se hřejivost mění v popel, žije cosi temného.

V bitvě se mění. Jeho úsměv mizí, jeho pohled tvrdne, jeho laskavost se propadá do hlubin, odkud ji není možné vyvolat. Je dokonalý voják – ne proto, že by byl krutý, ale proto, že dokáže svou podstatu pohřbít tak hluboko, že se jí už nelze dotknout. Vykračuje vpřed, i když by měl každý rozumný člověk ustoupit. Je vycvičený, silný, rychlý. Jeho tělo je zvyklé na bolest a jeho mysl na rozkazy. A jeho signet? Biotermokineze – dar, který by mohl být požehnáním, kdyby v něm nebyla skryta kletba. Teplo. Chlad. Obojí nezkrotné, ničivé, smrtící. Jeho tělo si může vzít, co potřebuje – a vzít si to i z jiných. A když se to stalo, když ji ztratil, Eneu, když se její tělo pod jeho dotekem proměnilo v hořící hranici, když její křik ustal a zůstal jen chlad… tehdy pochopil, co znamená bát se sám sebe. Od té doby se drží zpět. Drží si odstup. Jeho prsty, kdysi tak lehké na ramenou přátel, zůstávají uvolněně složené u jeho boků. Jeho smích se nezmění, ale někde v něm žije stín. A přesto… přesto potřebuje lidi. Nedokáže být sám. Nedokáže se smířit s tím, že by měl být vyhnancem kvůli něčemu, co neovládá.

Když nelétá a necvičí, utíká k příběhům. Miluje legendy Navarry, pohlcuje staré svitky a knihy s vyprávěními o králích, rytířích a hrdinech, kteří žili a padli dávno před jeho časem. Učí se je zpaměti, šeptá si verše pod hvězdami, hledá v nich odpovědi, které mu realita nedává. Poezie je jeho únikem, staré příběhy jeho domovem. Má rád letecké hodiny, ten pocit, když se jeho tělo vznáší mezi nebem a zemí, když mu vítr cuchá vlasy a jeho dračí parťák se stává součástí jeho vlastní duše. Létání je svobodou, jediným místem, kde nemusí nic potlačovat, kde může dýchat naplno. A přesto má i zvláštní zálibu – staré mapy. Představuje si cesty, které už dávno zarostly trávou, města, která se propadla do prachu dějin. Sleduje čáry zakreslené dávnými kartografy a přemýšlí, kolik z těch míst už neexistuje, kolik jich čeká, až je někdo znovu objeví.

Největším strachem není smrt. Smrt je prostá. Konečná. Ne. On se bojí toho, že znovu ublíží. Bojí se dotyku, který by mohl spálit, slov, která by mohla ublížit. Bojí se, že jednoho dne zjistí, že už není tím, kým býval. Že se pod tlakem zlomí a přestane cítit vůbec. Mimo to ho ale zneklidňují i hlubiny. Ne moře samo o sobě, ale ta představa, že je pod ním tma, nicota, že neví, co číhá pod hladinou. Možná proto má radši nebe – tam aspoň vždycky vidí, co přichází. Miluje teplé letní večery, kdy vzduch voní sušenou trávou a svět zpomaluje svůj zběsilý rytmus. Je to čas, kdy se všechno zdá měkčí, klidnější, kdy může sedět pod širým nebem a nechat myšlenky unášet hvězdami. V těch chvílích se mu zdá, že všechna tíha světa alespoň na okamžik mizí. Má hlubokou slabost pro knihy, zejména staré svitky a zapomenuté legendy. Miluje ten pocit, když se jeho prsty dotknou zažloutlého pergamenu, když slova dávno mrtvých ožívají v jeho mysli. Příběhy mu dávají odpovědi, které v realitě nenachází – v nich hledá útěchu i porozumění. Létání je pro něj nejvyšší formou svobody. Jakmile se jeho dračí parťák odrazí od země a jejich těla se vznesou k nebi, cítí, že konečně dýchá naplno. Nic ho nedrží při zemi, žádná vzpomínka, žádný stín minulosti. V tu chvíli existuje jen on, vítr v jeho vlasech a nekonečný prostor kolem něj. Ačkoliv sám nezpívá, miluje hudbu. Slabost má pro jednoduché melodie, pro zpěv, který zní v noci u ohně, pro hlas, který se line prostorem jako tichý příslib domova. Hudba v něm probouzí něco, co neumí popsat – možná vzpomínky na to, kým byl dřív, možná touhu po něčem, co nikdy neměl. Jeho duše není přitahována velkými gesty – místo toho ho dojímají malé projevy laskavosti. Ruka, která mu krátce spočine na rameni, aby mu připomněla, že není sám. Tichý smích v noci, když jsou všichni unavení, ale ještě se nechtějí rozloučit se dnem. Pohled, který říká víc než slova. Tyhle nepatrné okamžiky mají pro něj větší váhu než všechny činy hrdinství. A pak jsou tu jablka. Ayden miluje jejich křupnutí mezi zuby, jejich sladkost, jejich jednoduchost. Je to drobnost, která mu připomíná domov, něco obyčejného uprostřed světa, který se zdá být čím dál složitější.

Pokud existuje něco, co Aydena opravdu děsí, pak je to bezmoc. Ten pocit, kdy se může dívat, ale nemůže zasáhnout. Kdy ví, co by měl udělat, ale nemá možnost to změnit. Kdy jeho síla nestačí. Nesnáší, když musí stát a sledovat, jak se něco děje, aniž by mohl natáhnout ruku a zvrátit osud. Ačkoliv jeho signet patří mezi ty, které přinášejí teplo, paradoxně nesnáší chlad. Zima mu připomíná noc, kdy všechno ztichlo, kdy jeho vlastní síla proměnila život v popel. Mrazivé večery ho naplňují neklidem, ledový vítr mu dává pocit, že se něco uvnitř něj hroutí. Ze všeho nejvíc pohrdá krutostí pro krutost samu. Nemůže pochopit ty, kteří ubližují jen proto, že mohou, jen proto, že chtějí vidět utrpení. V jeho očích je síla nástrojem k ochraně, ne k ničení. Když vidí bezdůvodnou brutalitu, těžko ovládá hněv – a pokud se někdy skutečně rozzuří, je to právě kvůli těm, kdo bez rozmyslu ničí druhé. A nakonec je tu ticho, které přichází po ztrátě. Ticho, které není klidem, ale prázdnotou. Ticho, ve kterém se odráží ozvěna hlasů, které už nikdy neuslyší. Ticho, které připomíná, co všechno bylo ztraceno. V tom tichu je nejtěžší zůstat sám.

Je vynikající letec, jeho pohyby jsou instinktivní, rychlé a přesné, jako by se narodil pro nebe. Ve vzduchu se cítí svobodný, jeho tělo reaguje dřív, než si stačí pomyslet, a každý obrat, každý manévr provádí s lehkostí, která je téměř vrozená. Tento talent ho činí nejen skvělým jezdcem svého draka, ale i nebezpečným protivníkem – dokáže se vyhnout útoku s milimetrovou přesností a ve správnou chvíli udeřit tam, kde to nejvíc bolí. Je obratný bojovník, jeho styl je smrtící ve své jednoduchosti. Každý jeho pohyb má svůj účel, neplýtvá silou ani časem, jeho údery jsou rychlé a precizní. Bojuje s chladným soustředěním, bez zbytečných emocí, a pokud je nucen tasit zbraň, nedělá to z nerozvážnosti – ale pokud už bojuje, neodstoupí, dokud není po všem. Nespoléhá jen na hrubou sílu, ale na kombinaci rychlosti, obratnosti a strategického myšlení. Jeho mysl je stejně ostrá jako jeho meč. Ovládá strategii a taktiku, dokáže číst bojiště jako otevřenou knihu a předvídat tahy protivníka dřív, než je ten sám vykoná. Přemýšlí několik kroků dopředu, jako šachista, který nikdy neztrácí přehled o celkové hře. Dokáže se přizpůsobit situaci, improvizovat a najít slabinu i tam, kde by ji nikdo jiný nehledal. Jednou z jeho největších předností je výborná paměť. Dokáže si zapamatovat podrobnosti, které by jiným unikly – mapy, historické souvislosti, legendy Navarry, ale i vzorce chování nepřátel nebo slabiny protivníků. Jakmile jednou něco vidí, už to nezapomene. Tato schopnost mu pomáhá nejen v boji, ale i v každodenním životě – často si pamatuje maličkosti, které jsou pro ostatní bezvýznamné, ale které dokážou v pravý čas změnit výsledek událostí. Je také skvělý navigátor. Má přirozený cit pro orientaci, ať už v divočině, ve městě nebo ve vzduchu. Dokáže se pohybovat v neznámém terénu s jistotou někoho, kdo si svět přečetl ještě dřív, než do něj vstoupil. Nepotřebuje kompas, jeho mysl si sama mapuje cestu, a i v té největší mlze nebo nejhustším lese vždy ví, kudy se vydat. Každá z těchto dovedností z něj dělá nejen skvělého bojovníka a letce, ale také někoho, na koho se dá spolehnout – někoho, kdo se nikdy neztratí, kdo nikdy neuhne, kdo nikdy nezapomene

Ayden Rethos se narodil v roce 577 do rodiny, která žila a dýchala pro armádu Navarry. Jeho matka, Saelina Rethos, byla důstojnicí pěchoty, žena s neochvějnou disciplínou a neústupným pohledem, který dokázal přimět kohokoli ztuhnout v pozoru. Otec, Ronan Rethos, patřil mezi důstojníky jezdců – válečníka, který ve vzduchu trávil víc času než na zemi, jehož život se odvíjel mezi nebesy a dračím ohněm. Jeho rodiče se setkali na bojišti, jejich svazek nebyl pohádkovou láskou, ale přísahou, spojením dvou vojáků, kteří sdíleli stejnou oddanost povinnosti a cti. Byli neústupní, tvrdí, ale ne chladní. Ctili armádu, ale milovali svou rodinu. Dávali mu lásku, ale nikdy mu nenechali zapomenout, že v Navaře přežijí jen ti silní. V roce 580 se rodina rozrostla o dvojčata, mladší sourozence, které Ayden od začátku chránil. Byli to světlo jeho života, děti, které se smály v zemi, kde smích nebyl samozřejmostí. Ale štěstí v Navaře bylo vždy křehké.

some children grow up with lullabies. i grew up with the sound of marching boots

Když v roce 584 vypukla rebelie v Aretii, Ronan Rethos byl mezi těmi, kteří do ní vletěli první. Ne proto, že by se nebál smrti – ale proto, že věřil v Navarru. V krále. Byl jezdcem. Jeho dračice se vrhla do ohně spolu s ním. A z plamenů už se nikdy nevrátili. Zůstala po něm jen vzpomínka. A jedna relikvie, kterou nosila Saelina na krku. Kterou odmítla spálit a odevzdat její popel Malekovi. Po jeho smrti se rodina přesouvala mezi základnami, nikdy se nikde dlouho nezdržela. Ayden vyrůstal mezi vojáky, mezi bitvami, mezi přísnými rozkazy a nekonečným drilem. Jeho matka se nikdy nezlomila, protože vojenská čest nedovolovala slabost. Ale její oči už nikdy nebyly stejné. Byla to ona, kdo ho učil, že ztráta není omluva pro slabost. Byla to ona, kdo mu říkal, že povinnost přichází před vším ostatním. Byla to ona, kdo ho nutil stát rovně, když se mu chtělo padnout. Ale Ayden si pamatoval i něco jiného. Pamatoval si, jak v noci šeptem vyslovovala jméno jeho otce. Pamatoval si, jak se dotýkala jeho relikvie, když si myslela, že ji nikdo nevidí. Pamatoval si, že čest a povinnost možná dokážou donutit vojáka, aby neplakal – ale nedokážou zacelit rány v srdci. A právě proto nikdy nedokázal úplně přijmout, že vojenská oddanost je všechno. Protože miloval svého otce. A jeho otec byl mrtvý.

Ayden nikdy nebyl dítětem, které mohlo vyrůstat v bezpečí domova. Žádný skutečný domov ani neměl – jen základny, stany, kamenné pevnosti a kasárna, která se měnila s každým dalším přesunem. Každé místo bylo dočasné. Každá noc mohla být poslední. Dospíval mezi vojáky, v atmosféře neustálého nebezpečí, mezi muži a ženami, kteří nevěřili v zítřek, protože příliš mnohokrát viděli své přátele padnout, než aby si dovolili doufat. Místo pohádek před spaním poslouchal příběhy o bitvách, o krvi a smrti, o zradě a oběti. Místo bezpečných uliček si hrál mezi zbrojnicemi, kde meče a kopí byly jedinými hračkami, které měl k dispozici. Ale ne všechno bylo ztracené. Měl své sourozence. Dvojčata, která se narodila tři roky po něm, byla jeho světlem ve světě plném stínů. Byla menší, křehčí, příliš mladá na to, aby rozuměla hrůzám kolem sebe, a právě proto pro ně Ayden chtěl být štítem. Držel je dál od reality, která se je snažila pohltit, zachovával jejich dětství, jak nejlépe dovedl, i když jeho vlastní už dávno neexistovalo. Ale nebylo to jednoduché. Být nejstarší znamenalo zodpovědnost, kterou nikdo neodpáral. Matka byla přísná, neústupná, tvrdá, a i když věřila v Aydenovu sílu, nikdy mu nedovolila zaváhat. Pochybnosti byly slabostí. Strach byl nepřítel. A tak se učil. Učil se bít. Učil se bránit. Učil se přežít. A naučil se i něco jiného.

Jak rostl, viděl čím dál víc z krutosti světa kolem sebe. Viděl chlapce jen o pár let starší než on, jak byli posíláni do bitev, z nichž se nevrátili. Viděl vojáky, kteří se smáli večer u ohně – a ráno leželi v tratolišti krve. Viděl matky, které plakaly nad mrtvými syny. Viděl otce, kteří nikdy nenašli dost slov, aby svým dětem vysvětlili, proč se jejich matka nevrátila. A v té hrůze, v tom chaosu, začal chápat, že jeho život nikdy nebude normální. Neexistoval svět, ve kterém by se mohl rozhodnout žít jinak. Neexistovala cesta, která by ho vedla pryč od armády, pryč od války, pryč od krve. Neexistovala možnost, že by se stal někým jiným. Byl synem vojáků. Byl synem války. A jednoho dne by měl být vojákem, stejně jako oni. Ale nechtěl. Ne tak, jak se to od něj očekávalo. Ne bez pochybností. Ne bez bolesti. Ne bez boje, který se odehrával uvnitř něj, stejně jako ten, který zuřil na bitevních polích. A přesto, ať chtěl nebo ne, postupně se stal součástí světa, kterému se chtěl vyhnout. Naučil se bojovat. Naučil se přemýšlet strategicky. Naučil se splynout se smrtí, která se vznášela nad každým dnem.

she knocked me down before i even had the chance to flirt. efficient

Být součástí navarské armády bylo něco, co se v jeho rodině neřešilo jako volba. Byla to povinnost. Osud. Pokračování linie válečníků. Matka byla pěšákem, otec jezdcem, sourozenci byli příliš mladí, aby pochopili, co to znamená – ale Ayden to věděl už od dětství. Měl na výběr. Mohlo to být cokoli. Kvadrant pěchoty. Léčitelé. Písaři. Cokoli kromě jezdců. Protože každý, kdo prošel kvadrantem jezdců, riskoval víc než jen život. Riskoval, že bude zapomenut. Že jeho tělo spadne z nebe a už ho nikdy nikdo nenajde. Nechtěl být jako jeho otec. Nechtěl být další jméno vyryté na pamětní desce. Nechtěl zanechat svou matku a sourozence zase samotné. A přesto, když přišlo na rozhodnutí… nemohl se mu vyhnout. Možná to byla krev jeho otce, která ho volala. Možná to bylo nebe, které ho vždycky přitahovalo. A možná… možná to bylo jen to, že chtěl dokázat, že může přežít tam, kde jeho otec padl. Neřekl to své matce. Ne protože by se bál její reakce – ale protože věděl, co by řekla. „Ne.“ „Jsi příliš laskavý.“ „Nedokážeš udělat to, co je třeba.“ A v tom měla možná pravdu. Možná opravdu neměl to, co bylo potřeba. Ale musel to zjistit sám. A tak prostě odešel. S balíčkem věcí, které se vešly do batohu. S vědomím, že se už nemusí vrátit. Dostat se do kvadrantu jezdců nebylo jen o tom, že se rozhodl. Musel zvládnout zkoušky. Musel vylézt na věž. Musel přejít lávku. A každý rok jich desítky selhaly už v téhle fázi. Nebylo to jen o fyzické síle – i když výstup na věž rozhodně nebyl snadný. Každý krok, každý chybný pohyb mohl znamenat pád, a každý, kdo nedokázal udržet vlastní váhu, spadl dřív, než vůbec dostal šanci být součástí kvadrantu. Ale nejhorší byla lávka. Šedesát metrů dlouhá. Čtyřicet pět centimetrů široká. Pod ní jen prázdnota a smrt. V průměru patnáct procent kandidátů zemře jen při pokusu ji přejít. A Ayden nebyl výjimkou, co se týkalo strachu. Vítr ho nutil balancovat, ruce se mu potily, srdce mu bušilo v hrudi. Slyšel, jak někdo za ním zavrávoral – a spadl. Neslyšel křik. Ani náraz. Neohlédl se, nezastavil. Dostal se na druhou stranu, nahlásil své jméno - a stal se součástí kvadrantu jezdců.

Přežít první týdny bylo těžší, než čekal. Výcvik byl neúprosný. Výzvy byly smrtící. Byli tu lidé, kteří ho chtěli vidět padnout. Byli tu lidé, kteří chtěli, aby se vzdal. Ale Ayden nebyl ten, kdo se vzdával. Trénoval do vyčerpání. Zápasil, i když prohrával. Učil se, i když ho to stálo krev, pot a bolest. Nechtěl být nejlepší. Nechtěl být legenda. Chtěl jen přežít. A pak potkal ji. Byla úplně jiná než on. Zatímco on byl otevřený, přátelský, klidný, ona byla oheň a ostré hrany. Měla hnědé vlasy, které jí v zápalu boje padaly do očí, rty, které se křivily do pobavených úšklebků, a pohled, který tě dokázal spálit dřív, než ses nadechl. Seznámili se na žíněnkách. První zápas – a Ayden skončil na zemi. Smála se, když mu pomáhala vstát. „Musíš být rychlejší.“ Další zápas. Další pád. „A silnější.“ Třetí zápas. „A chytřejší.“ Byla provokativní. Drzá. Odvážná. A on se do ní zamiloval. Možná to bylo v její odhodlanosti. Možná to bylo v tom, jak ho vždycky dokázala dostat zpátky na nohy. Byli nerozluční. Byli silnější spolu. A on ji měl chránit – ale neochránil

most people bond with their dragon.

i got an airborne drill sergeant with anger issues

Gauntlet byl noční můrou každého kandidáta – brutální překážková dráha, která měla oddělit silné od slabých, přeživší od mrtvých. Po dvou týdnech devítihodinových tréninků věděl, že ne všichni projdou. Ne každý se dostane přes rotující kládu, žulové sloupy a železné sloupy, které se třásly pod váhou každého kroku. Ne každý přežije pohyblivá beranidla, skoky na houpající se koule nebo smrtící kmeny, které se otáčely opačným směrem, než kam potřeboval jít. A ne každý zvládne závěrečnou rampu – tu poslední překážku, která měla simulovat výskok na dračí nohu. Ale Ayden prošel. Ne nejrychleji. Ne bez chyby. Ale prošel. A pak přišla Prezentace. V ten den bylo na rozlehlém poli několik desítek draků. Někteří stáli nehybně jako sochy, jiní syčeli, vrčeli, někteří už při prvním pohledu spálili kadety, kteří jim nestáli ani za to, aby na ně promluvili. Ayden se držel na kraji, nevyhledával žádné spojení – věděl, že to musí být drak, kdo si vybere. Kdo rozhodne, že stojí za to. A pak ji uviděl. Hnědá mečoocasá dračice, která stála na vyvýšeném místě, sledovala dění pod sebou s výrazem absolutního nezájmu. Jiní draci reagovali, ale ona se ani nepohnula. Její jantarové oči se líně přelétaly po kadetech, jako by se nudila. A pak se její pohled zastavil na něm. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Jeden letmý pohled. Jeden záchvěv v jejích očích, než sklopila hlavu a otočila se jinam. A on věděl, že to není odmítnutí. Byl si jistý, že se při Rozřazení vrátí právě k ní. Následujícího dne vstoupili na pole – místo, kde draci dělali své konečné rozhodnutí. Kadeti se rozptýlili, hledali spojení, někteří se snažili přimět draky, aby je přijali. Ale Ayden ne. Šel přímo k ní. A ona tam stála, čekala. Když se přiblížil, její zlaté oči se na něj upřely, měřily ho, vážily jeho cenu. „Tak dobrá,“ zaznělo v jeho hlavě. „Uvidíme, jestli přežiješ první let.“ A pak přiblížila hlavu a její ostré drápy mu projely kůží na paži – značka, která ho spojila s ní. Její výběr. Od toho momentu patřili k sobě.

Na její přítomnost si zvykl rychleji než na její hlas. Fyzicky bylo snadné přijmout, že patří k sobě – že je jeho součástí, jeho partnerkou, jeho jediným spojením s oblohou. Ale její myšlenky, její vědomí, její neustálá přítomnost v jeho hlavě… to bylo něco jiného. Gràin neměla trpělivost. Nebyla drakem, který by ho vedl jemnými slovy, který by ho učil s pochopením. Byla tvrdá. Byla neústupná. Její hlas měl v sobě hranici, která neodpouštěla slabost. „Myslíš moc pomalu.“ „Mluvíš moc dlouho.“ „Jsi dobrý, ale dobrý znamená mrtvý.“ Měla v sobě neochvějné přesvědčení, že kdo není dost silný, nepřežije. A on věděl, že nemá jinou možnost než se přizpůsobit. Naučit se jejím pravidlům. Přijmout její způsob myšlení. Ale stejně tak začal cítit svůj signet. Byl tam odjakživa, spal pod kůží, tiše, nenápadně, jako oheň ukrytý v popelu. Byl cítit v každém nádechu, v každém tepání jeho srdce, v každém okamžiku, kdy jeho tělo reagovalo rychleji, než mu jeho mysl stihla poručit. Síla ale nečeká na svolení. A jednoho dne si vzala, co chtěla.

i wanted to protect her. instead, i became the

only thing she needed protection from

Boj nebyl nic nového. V Basgiathu znamenal každý den jedinou jistotu – že přežijí jen ti nejsilnější. Každý souboj byl zkouškou, každý střet měl svého vítěze a poraženého, každý kadet věděl, že prohra může znamenat smrt. Nikdo neprocházel akademií bez šrámů, ať už fyzických nebo těch, které se zarývaly hluboko pod kůži. Enea to věděla taky. Byla rychlá, smělá, její pohyby měly preciznost někoho, kdo už dávno přestal pochybovat o vlastní síle. Když bojovala, bylo to jako tanec – smrtelně přesný, nepředvídatelný, krásný ve své brutalitě. Byla žár a pohyb, jiskra, která nikdy nehasla, suverénní v každém gestu, s úsměvem, který naznačoval, že ví, že vyhraje. Vždycky. A on neměl důvod se bát. Nikdy předtím. Pak to přišlo. Síla, kterou nevolal. Moc, která se probudila bez jeho vůle. V jediném okamžiku ucítil, jak se teplo šíří jeho tělem, jak pulzuje v jeho dlaních, jak se vymyká kontrole. Bylo to jako přívalová vlna, která se valila vpřed, hladová, nekontrolovatelná, nevyhnutelná. Viděl to na ní dřív, než si to sám uvědomil. Její zorničky se rozšířily, její rty se pootevřely v němém výkřiku, jak lapala po dechu. Její tělo se začalo chvět, krev pod její kůží vřela, její svaly se napjaly ve spalujícím žáru, který se rozlézal z jejího středu a pronikal do každé buňky. Cítil to ve svých rukou. Jak se její kůže třásla pod jeho dotykem. Jak jí žíly pulsovaly v křečovitém tempu. Jak její srdce bilo stále rychleji – a pak pomaleji. Viděl, jak se její tělo pomalu propadá do smrtícího sevření, jak oheň, který nikdy neměl vzplanout, přetavuje její krev v něco, co ji už nikdy nemůže udržet při životě. A pak přišlo ticho. Ne to obyčejné, naplněné dechem a napětím, které předchází dalšímu boji. Tohle bylo jiné. Ticho, které křičelo. Ticho, ve kterém stále ještě cítil její žár – ale věděl, že už nikdy nebude cítit její dech. Chlad, který následoval po ohni, byl horší než plameny samotné. Prázdnota, která po ní zůstala, byla hlubší než jakákoli rána. A on stál paralyzovaný, neschopný uvěřit tomu, co právě udělal. Bylo po všem. Bylo pozdě. A v ten moment konečně pochopil, proč by se měl svého signetu bát.

oh, sure. let’s ‘unlock my potential.’ what’s the worst that could happen?

another body count?

První ročník přežil. Těžko říct, jestli to bylo štěstí, odhodlání, nebo čistá tvrdohlavost, která ho držela naživu. Každý den byl bojem, nejen proti ostatním kadetům, ale i proti sobě samotnému. Učení, zápasy, výcvik, ztráty – Basgiath si bral všechno, co mohl, a na oplátku dával jen drsné lekce přežití. Teď byl sekundánem. A to znamenalo jedinou věc – musel začít skutečně pracovat se svým signetem. Nechtěl. Věděl, co dokáže. Viděl, co způsobil. Nehodlal se dobrovolně ponořit do síly, která ho už jednou zradila. Jenže na Basgiathu odmítnutí neexistovalo. Profesorka Gersonová byla neúprosná. Byl to povinný výcvik, součást akademie, něco, co musel ovládnout, pokud chtěl přežít. Každá hodina byla boj mezi její trpělivostí a jeho odporem, mezi jejími pokyny a jeho mlčením, mezi jejím tlakem a jeho vnitřním křikem. A přitom, pokaždé když ho nutila soustředit se, zaměřit svou sílu, posunout hranice, zjistit, co všechno může ovládat... snažil se nemyslet na to, jak snadné by bylo prostě jí uvařit mozek.

grain

Hnědý mečoocasý || 2. kategorie - 11,9 metrů || Samice

Byla tady dávno předtím, než se Ayden narodil, a bude tady ještě dlouho po tom, co jeho jméno vybledne z historie. Gràinnealach nepočítá roky, protože když jsi drak, století ti protékají mezi drápy jako písek v přesýpacích hodinách. A přesto – už i ona začíná cítit únavu věků. Není nejstarší, ale rozhodně už není mladá Je jí krásných 129 let a má dost zkušeností na to, aby pamatovala věci, které už celé generace lidí zapomněli.

Její hnědé šupiny nesou jizvy času, svědectví o bitvách, které bojovala, o jezdcích, které nosila. Někteří padli, jiní byli jen prchavými okamžiky v jejím nekonečném životě. Tři jezdce měla před Aydenem. Prvního pohřbila dřív, než poznal, co znamená být válečníkem. Druhý ji zradil. Třetí zemřel příliš brzy. A přesto si vždy zvolila dalšího, protože i když se tváří, že je cynická a tvrdá, nedokáže se smířit s myšlenkou, že by zůstala sama. Sloužila na různých základnách a prošla aktivní službou ve válečných zónách, kde létala do bojů s kadety, kteří měli štěstí (nebo smůlu) dostat ji jako svého partnera.

Bojovala podél Esbenského pohoří, kde se střety s gryfy staly každodenní realitou, a nesčetněkrát prolétla mezi pevnostmi na severní frontě, kde byla součástí letek, které udržovaly obranu Navarry. Pamatovala si zničené krajiny, spálené hory, kouř, který se vznášel k nebi, a křik těch, kteří nebyli dost rychlí. Po ztrátě druhého jezdce, který ji zradil, se Gràin stáhla do ticha. Dlouhé roky spala, odmítala létat, odmítala svět. A když se nakonec probudila, zjistila, že čas mezitím nečekal – byla menší než draci svého věku, jako by ji spánek nejen uchránil před bolestí, ale zároveň zpomalil její růst. A přesto, v jejích očích se nikdy nezmenšila – jen se stala kompaktnější verzí vlastní tvrdohlavosti.

Gràin je mečoocasá, ale její jazyk je ostřejší než její ocas. Je mrzutá, věčně kritická, sarkastická do morku kostí. Nikdy neřekne nic přímo – vždycky to musí být rýpnutí, ironická poznámka, slovo, které v sobě nese pobavení i zklamání zároveň. Věří, že všichni lidé jsou zbyteční, ale zároveň má zvláštní zálibu ve sledování, jak se snaží. Má dlouhé vedení, ale když ji někdo opravdu rozčílí, dokáže být krutá a nekompromisní. Vztek jí nepropukne jako výbuch sopky, spíš se pomalu hromadí, bublá pod povrchem, dokud se jednoho dne neobrátí a nezničí tě jediným pohledem. Ayden ji fascinuje. Je příliš laskavý na to, aby byl skutečně dobrý voják. Příliš ochotný pomáhat na to, aby přežil dlouho. A přesto – něco na něm ji nutí držet se ho. Možná je to jeho odhodlání, možná jeho úsměv, kterým se snaží zmírnit její neustálé nadávky. Možná jenom fakt, že je z nich dvou ten naivnější a ona to musí nějak vyvažovat. Možná proto je dnes taková – protože viděla příliš mnoho, protože zná cenu neuvážených rozhodnutí, protože ví, že každý válečník je jen příběh čekající na svůj konec. Vždycky má poslední slovo. Pokud Ayden něco říká, ona to buď schválí, nebo zesměšní. Žádná jiná možnost neexistuje. Nikdy ho nebude otevřeně chválit, nikdy mu neřekne, že něco udělal dobře. Ale pokud někdo jiný něco řekne proti němu, roztrhá je na kusy. Bude ho věčně srážet, ale kdyby si kdykoliv dovolil myslet si, že na něm nezáleží, okamžitě ho uzemní jediným pohledem, tak ostrým, že by dokázal rozříznout skálu.

Pokud něco nesnáší, tak lidskou (a dračí) hloupost. Pokud někdo udělá chybu, nejen že ji okamžitě okomentuje, ale také stráví minimálně deset minut tím, že dotyčnému s naprostým pohrdáním vysvětlí, proč je idiot. Netrpělivost se jí zračí v každém pohybu, v každém letmém otočení hlavy, které jako by říkalo: „Tohle jsem už viděla stokrát a vždycky to skončilo stejně – zbytečnou smrtí.“ Pokud musí čekat, než si někdo rozmyslí svůj plán, její hluboké, dunivé brumlání je slyšet přes celou oblohu. Nemá ráda pomalost, nesnáší váhání. Svět se nehýbe pro ty, kdo se zastavují, a už vůbec ne pro ty, kdo se bojí rozhodnout. Mladí draci jsou pro ni jen nezkrocení spratci, kteří si myslí, že všechno vědí, ale ve skutečnosti neví vůbec nic. Pohlíží na ně s tichým, trpělivým opovržením, jako by už dopředu počítala s tím, že se jednou vrátí s ocasem mezi nohama. Hnědé draky respektuje, ale vyhýbá se prázdným řečem. „Pokud mi chceš říct něco, co už nevím, tak mluv. Pokud mi chceš zopakovat něco, co jsem slyšela stokrát, raději mlč.“ Každý, kdo ji poznal, ví, že Gràin se do nesmyslných debat nepouští – pokud otevře tlamu, stojí za to ji poslouchat. V boji je přesná, nelítostná, neomylná. Viděla už příliš mnoho válek, než aby si dělala iluze o cti, o hrdinství, o statečnosti. Zná jedinou pravdu: přežij, nebo zemři. Modré draky nesnáší – příliš hrubí, příliš přímočarí, příliš horkokrevní na to, aby kdy pochopili, že boj není jen o surové síle. Černým se neplete do cesty. Ne snad proto, že by se jich bála, ale proto, že intriky jsou ztráta času a ona už ztratila dost.

Navzdory své věčně mrzuté povaze Gràin není sama. I když to nikdy nepřizná, její let, její myšlenky, její přítomnost jsou spojené s jiným drakem – s někým, koho zná tak dlouho, že už si nedokáže vzpomenout, kdy byli naposledy skutečně odděleni. Jejím partnerem je Muircasnach, hnědý kyjoocasý drak, jen o šest let starší než ona. Rovnováha mezi stoickým klidem a neústupnou tvrdohlavostí. Je tichá síla, kterou nelze pohnout. Když Gràin vrčí, syčí a chrlí své nekonečné sarkastické poznámky, on jednoduše čeká, dokud ji to nepřestane bavit. Jeho klid je jako kamenná zeď, do které naráží její prudkost, aniž by na ní zanechala jedinou prasklinu. A právě to ji vytáčí nejvíc. Ignoruje její jedovaté komentáře, neodpovídá na její rýpání, nebere si k srdci její narážky. Když vyprskne posměšnou poznámku, jen se na ni podívá – dlouze, beze slova, s pohledem někoho, kdo už dávno ví, že veškeré hádky s ní jsou naprosto zbytečné. A právě tahle netečnost ji rozčiluje ze všeho nejvíc. V bitvě jsou však dokonalý pár. Ona kalkuluje, analyzuje, vyhledává slabiny a rozmisťuje strategii v hlavě rychlostí blesku. On? On prostě rozbíjí věci. Ne že by byl bezhlavý rváč – naopak, je až nebezpečně inteligentní – ale jeho síla je monumentální a nekompromisní. Nenechává se vyprovokovat, nedělá zbytečné pohyby, neplýtvá energií. Ale když udeří, svět kolem se zatřese. Jeho trpělivost je téměř nekonečná. Téměř. Nikdy se nenechá vyvést z míry, nikdy nezvýší hlas, nikdy se s nikým zbytečně nepře – dokud nepřijde chvíle, kdy už toho bylo příliš. A v ten moment, když se konečně rozhodne prolomit svůj ledový klid, i Gràin ví, že je lepší mlčet. Protože když už se Muir pohne, znamená to, že nastal konec diskuzí.

Každý by řekl, že se jeden druhého nemůžou vystát – a oni sami by to pravděpodobně potvrdili. A přesto nikdy nelétají odděleně. Gràinnealach by nikdy nepřiznala, že jeho přítomnost považuje za samozřejmost. A on by nikdy neřekl nahlas, že se naučil poslouchat i její nekonečné brblání. Ona je neustálý pohyb, on je neochvějný klid. Ona je chaos, on je pevný bod, ke kterému se nakonec vždycky vrátí. Ať se děje cokoliv, jsou dva – a nikdy ne jinak.

Oheň pod kůží, chlad v kostech. Jeho síla dřímá pod povrchem, neviditelná a neuchopitelná, jako oheň skrytý v popelu. Je to něco, co v něm stále bublá, v žilách se převaluje jako tekutý žár, pulzuje v jeho dlaních, na hrudi, pod kůží – čeká, až ho popustí na svobodu. Ale Ayden nechce. Neodvažuje se. Biotermokineze – manipulace s tělesnou teplotou. Schopnost, která umí zvýšit i snížit teplotu jeho těla nebo těla někoho jiného, ovlivnit, jak jeho tělo přijímá a vydává teplo, donutit krev, aby vřela, nebo ji proměnit v led. Jeho signet není výbuchem ohně ani prudkým mrazem, není to síla, která se projeví navenek ve zjevném ničivém gestu – ne, jeho moc je tichá, neviditelná a smrtící. Válka si žádá vojáky, kteří dokážou zničit protivníka jediným úderem, ale Ayden nepotřebuje meč, aby někoho zabil. Pokud by chtěl, mohl by vypálit něčí plíce zevnitř, přehřát orgány, až se uvaří v těle, nebo snížit teplotu tak, že by krev začala tuhnout, zatímco by ten nešťastník ještě stál na nohou. Může zabíjet pomalu. Bolestivě. Tiše. A právě proto ho to děsí.

Protože co to o něm vypovídá? Co znamená, že jeho síla není ničivá vnějším výbuchem, ale funguje zevnitř, jako jed, jako smrt ukrytá pod kůží? Co to říká o jeho duši? O jeho podstatě? Neovládá ji plně. Nechce ji ovládnout. Každý trénink je boj mezi tím, co by mohl dokázat, a tím, co by měl dokázat. Snaží se svou sílu držet na uzdě, protože ví, co se stalo, když ji pustil poprvé. Když byla Enea v jeho náruči a její krev se začala vařit, když její křik přestal a její tělo ztichlo.

Jeho moc je syrová, nezkrocená, nevypočitatelná. Jeho signet je jako dvousečný meč, který se ještě nenaučil správně držet. Potenciál, který v sobě nosí, je obrovský. Může být štítem i zbraní, ochráncem i katem, zachráncem i příčinou smrti. Záleží jen na tom, jak se rozhodne ji použít. Teoreticky by mohl dokázat cokoli – zvýšit i snížit teplotu vlastního těla, přizpůsobit se chladu i žáru, ovlivnit teplotu jiných těl, až by se jejich krev začala vařit nebo tuhnout. Teoreticky. Ale realita je jiná. Zatím umí ovládat především sebe. Dokáže lehce regulovat vlastní tělesnou teplotu, což znamená, že mu nevadí extrémní teploty, může se zahřát ve sněhu, ochladit v poušti, přežít tam, kde by jiní padli vyčerpáním. To je něco, co se naučil instinktivně – je to přirozené, jako když někdo zatají dech, aby se vyhnul kouři. Ale co kdyby mohl projít skrz plameny, aniž by se spálil? Co kdyby mohl stát uprostřed zamrzlého jezera a necítit jediný záchvěv mrazu? Co kdyby byl tak dokonale vyvážený, že by nemusel vůbec reagovat na okolní prostředí – jen existovat? Taková síla by z něj udělala někoho, kdo nikdy nepozná fyzické utrpení. Ale neodstraní to utrpení, které cítí uvnitř.

Občas dokáže ovlivnit i druhé – ale nikdy záměrně. Pokud se soustředí, může někoho zahřát nebo ochladit dotekem, což je užitečné, ale zároveň nebezpečné. Neví, kde je hranice. Jak rychle se jeho vliv rozšíří? Jak hluboko pronikne? Kdy už nebude cesty zpět? Každý krok blíž k plnému ovládnutí jeho síly znamená, že bude muset čelit sám sobě, že se bude muset přestat vyhýbat pravdě – pravdě o tom, co se stalo, když se naposledy nechal pohltit. Příliš se soustředí – a může někoho přehřát. Příliš zaváhá – a teplota klesne příliš nízko. Pokud by měl plnou kontrolu, mohl by léčit horečky, tlumit bolest, stabilizovat raněné přímo na bojišti. Mohl by někomu zahřát prsty ztuhlé mrazem, rozehřát krev, která se zastavila, nebo ochladit tělo na pokraj smrti, aby přežilo těžké zranění. Ale stejně tak by mohl jediným pohybem zastavit tep srdce. Uvařit krev v těle, dokud by nezůstala jen pára. Udusit někoho v jeho vlastních plících, aniž by se ho vůbec dotkl. Tohle není síla, kterou lze použít bez rozmyslu. To není zbraň, která za sebou nechá krvavou ránu. Tohle je tichá smrt. A právě proto se jí bojí.

Teď potřebuje dotek. Potřebuje kontakt. Potřebuje cítit kůži pod prsty, aby mohl přenést svůj vliv. Ale co kdyby nemusel? Co kdyby jeho přítomnost samotná stačila k tomu, aby se teplota kolem měnila? Co kdyby mohl zahřát vzduch v něčí plicích, aniž by se přiblížil? Co kdyby mohl ochladit vodu v těle, zpomalit krevní oběh, jen tím, že by byl nablízku? Každý očekává, že jeho síla bude pálit. Každý očekává, že jeho síla bude pálit. Že je oheň, který všechno stráví. Že je smrt přicházející v záři plamenů. Ale chlad je horší. Oheň bolí, pálí, ničí. Mráz uspává, omračuje, zpomaluje. Pokud se naučí ovládat chlad, může zpomalit protivníka, zmrazit jeho svaly tak, že se už nikdy nepohnou. Může ochladit krev, dokud se nezastaví. Může způsobit, že protivník umře, aniž by si vůbec všiml, že už je pozdě. A co když je to ta nejhorší možnost ze všech? Protože oheň přináší bolest. Ale mráz tě zabíjí, zatímco si myslíš, že se ti jen chce spát.

Každý signet má svou cenu – a Biotermokineze je nenasytná. Není to moc, kterou lze použít bez následků, není to dar, který by bylo možné přivolat a pak zase odložit. Každé použití něco změní. Každý pokus něco vezme. A Ayden to cítí. Uvnitř. V hlubinách svého těla. Manipulace s teplem je jako tanec na hraně propasti. Pokud příliš zahřeje své tělo, pocítí spalující žár, který vysaje vodu z jeho buněk, oslabí svaly, zanechá ho roztřeseného, vyčerpaného, rozervaného zevnitř. Pokud zajde příliš daleko, přijde dehydratace, křeče, selhání organismu. Jestli překročí hranici, bude to stejné, jako by se sám vařil ve vlastní kůži. Ale chlad není o nic lepší. Když se ochladí víc, než by měl, začne zpomalovat. Nejprve to bude jen tupý pocit v konečcích prstů, pak necitlivost v rukách, těžkopádnost v nohou. Krev bude proudit příliš pomalu, srdce začne bít slaběji. Svaly ztuhnou, až se nakonec nebudou moct vůbec pohnout. A pak přijde ospalost – ta nejzrádnější část chladu. Oheň ničí okamžitě. Chlad tě uspí a vezme ti možnost bojovat. Každý zásah do rovnováhy něco naruší. Příliš mnoho změn teploty – příliš rychle, příliš prudce – vede k dezorientaci, závratím, bolestem hlavy. Pokud zaměří svou sílu na někoho jiného, začne se odpojovat od vlastního těla. Jakoby se rozpadal, jako by jeho vědomí balancovalo mezi světem a nicotou. Ale nejhorší je, že to není jen o něm.

Pokud je příliš rozrušený, jeho tělo začne reagovat samo. Bez varování, bez jeho vůle. Příval tepla nebo chladu se vymkne kontrole. Možná jen lehce – maličké vlnění vzduchu, sotva znatelný tlak pod kůží. Ale možná ne. Možná to bude něco horšího. Možná se to stane přesně ve chvíli, kdy to nikdo nečeká. A když už jednou začne, neumí přestat. Jakmile tělo přejde do cyklu zahřívání nebo ochlazování, zastavit ho je téměř nemožné. Jakmile se krev začne vařit, už ji nelze ochladit. Jakmile se začne měnit v led, už ji nelze rozehřát. Jakmile je překročena hranice, není návratu. A právě proto se drží zpátky. Každý krok k ovládnutí signetu znamená konfrontaci s vlastním já. Přestat se bát znamená přijmout, že tohle je součást něj. Že jeho síla není chybou, není prokletím, ale jeho součástí.

Má tři hluboké jizvy na levém předloktí – pozůstatek po prvním ročníku, kdy se mu během výzvy rozřízla kůže až na kost. Hořelo to, krvácelo to, ale on i přesto dokončil boj. Nechtěl zemřít jen kvůli nedostatečnému soustředění. Dále staré jizvy na kolenou a v dlaních – ne z boje, ale z dětství. Běhání po základnách, padání, lezení tam, kam neměl. Vojenské základny nejsou místo pro děti, ale on se je snažil přesto udělat svým domovem. Jednu výraznou jizvu na pravé straně žeber – výsledek zápasu během primy. Nebyla to smrtelná rána, ale byla dost hluboká, aby ho naučila, že nikdy nesmí dát protivníkovi příležitost. A v neposlední řadě jizva od Gràin – drápy jeho dračice mu rozřízly paži během Rozřazení, její způsob, jak ho označit. Je to největší jizva, kterou cítí nejvíc.
Nezvládá úplné ticho. Pokud je kolem něj naprostý klid, jeho mysl se okamžitě vrací k noci, kdy Enea umírala. Potřebuje alespoň šum, dýchání, kroky, cokoliv, co mu připomene, že svět ještě pořád existuje.
Má lehce popraskané klouby na rukou – často je zatíná až příliš pevně. Ať už v boji, nebo ve snaze udržet svůj signet na uzdě.
Nikdy se nepřikrývá dekou úplně – vždycky musí mít alespoň jednu nohu odkrytou, nejspíš proto, že jeho tělo se i během spánku přirozeně zahřívá a jinak by se přehříval.
Rád si hraje s noži nebo jinými malými předměty – přehazuje je mezi prsty, točí jimi v ruce, prostě potřebuje něco dělat.
Překvapivě dobře kreslí. Neumí malovat a rozhodně by nenazval svůj talent výjimečným, ale pokud si potřebuje něco zapamatovat, črtá si detaily do sešitu – mapy, budovy, tváře.
Má v sobě fascinaci starými legendami – miluje zapomenuté příběhy, symboly, jména, která už nikdo nevyslovuje. Možná proto ho tak přitahuje Gràin – je to bytost, která pamatuje věci, které už nikdo jiný nezná.
Nesnáší, když má mokré oblečení. Pokud zmokne, nesoustředí se, nedokáže klidně stát, potřebuje se převléct co nejrychleji. Možná proto, že jeho tělo automaticky začne reagovat na chlad jinak než ostatní.
Před každým zápasem nebo těžkým rozhodnutím si přejede palcem po rtu. Není to rituál, jen zvyk, který si nikdy neuvědomuje, ale dělá ho pokaždé. Možná něco, co viděl u svého otce. Možná jen nevědomý pohyb, kterým se snaží srovnat myšlenky.
Jeho dračí relikvie se nachází na levé straně hrudníku, těsně nad srdcem. Je mírně nakloněná, sahá od klíční kosti k žebrům, což jí dává dojem, že se přizpůsobuje pohybům jeho těla. Každý úder jeho srdce jako by v ní probouzel jemnou rezonanci – tiché připomenutí pouta, které s Gràinnealach sdílí.

bonusy

eventy

posty

Madam Satan

Všechny herní informace pocházejí z knižní předlohy Fourth Wing a Iron Flame od autorky Rebecca Yarros, které patří plná autorská práva. Z angličtiny bylo vše přepsáno a korektizováno adminy, kteří si tak přisvojují práva na vlastní text. NIC NEKOPÍRUJTE.

Všechny postavy a texty k nim napsané, jsou autorské právo hráčů.

Admin Tým: Arxi a Vixara

Poděkování: Rebecca Yarros, Artstation, pinterest, TStudio, Sloan, Esmeray Lilith, PlayGround

Stav hry: Aktivní || Spuštění: 19.7. 2024