zaměření

Byliny, chirurgie a přírodní léčba

you bleed, i patch. you die, i close your eyes. that's the deal.

Bastian Cavell je typ člověka, kterého si většina lidí nevšimne hned, ale téměř nikdo na něj nezapomene. Má v sobě zvláštní klid, který působí jako kotva ve světě plném chaosu. A přestože se nepovažuje za vůdce, lidé ho podvědomě vyhledávají, když se věci začínají rozpadat. Je to ten, kdo sedí v koutě ošetřovny s hrníčkem čaje a neutrálním výrazem, zatímco kolem něj zuří hysterická panika – a právě on se ti první podívá do očí a bez emocí řekne: „Zlomenej obratel. Gratuluju.“ Jeho klid ale není jen tichý – má i podobu suchého, nenápadného humoru, kterým jemně bodá do přehnané pýchy, zbytečných pravidel nebo dramat, která ostatní vytvářejí. Komentáře typu „Další, co si myslel, že dračí zuby jsou dekorace“ nebo „Tos přežil jen proto, že ten drak měl špatný odhad hloubky“ od něj slýcháš běžně. Neuráží, ale rozhodně nešetří ironií – přesto málokdo jeho poznámky bere osobně. Zřejmě proto, že v jeho očích není ani špetka zloby. Jen pozorování. Názor. Odstup.

Bastian je pozorný – často si všimne detailů, které ostatní přehlédnou: drobného chvění prstů, neklidného pohledu, špatně zavázaného obvazu. Jeho všímavost není analytická jako u stratega, ale lidská. Vnímá bolest a nevyslovené emoce, i když se o nich nemluví. Jeho empatie není hlučná, ale uklidňující a přirozená – nikdy nikoho netlačí k tomu, aby se otevřel, ale vytváří kolem sebe prostor, kde se člověk nemusí přetvařovat ani vysvětlovat, proč mu není dobře. Má ale i své drobné zvláštnosti – například mu je věčně zima. Bez ohledu na roční období chodí oblečený ve vrstvách, často zabalený do deky nebo alespoň s šálou kolem krku, což je mezi ostatními kadety zdrojem pobavených poznámek, které však Bastiana nechávají zcela chladným – doslova i obrazně. Často reaguje spíš činem než slovy – podá někomu vodu, přehodí přikrývku přes ramena, vezme za ruku pacienta v bezvědomí, protože „i to málo může někdy něco znamenat.“

Ačkoliv působí uzavřeně, je rád ve společnosti ostatních. Baví ho nepředvídatelnost druhých, jejich absurdní logika, malicherné konflikty, které sleduje s pobavenou ironií. Nebývá středem pozornosti, ale rád naslouchá, pozoruje, a když mu někdo opravdu sedne, umí být překvapivě vřelý. Nejvíc si cení opravdovosti – netouží po dokonalosti, spíš po skutečných reakcích, i kdyby byly negativní. Zároveň potřebuje klid a prostor pro myšlenky. Po dnech plných bolesti často zůstává sám na střeše léčebny, dívá se na oblohu a prostě jen je. Ne proto, že by se hroutil – ale protože ví, že i když tělo vydrží hodně, mysl má své meze. Aby si uchoval vnitřní rovnováhu, a nenakupil v sobě víc, než unese, vybudoval si několik nenápadných zálibů, které mu poskytují únik i jistotu. Sbírá staré léčivé recepty – nejen osvědčené, ale i úplně obyčejné, založené na bylinách, minerálech a zkušenostech lidí, kteří neměli nic než vlastní pozorování. Tyto zápisy přepisuje do svazku, který nosí vždy u sebe. Každý recept opatřuje poznámkami, drobnými dodatky, nebo vlastními pochybnostmi – s typickou ironií, která naznačuje, že to celé nemusí fungovat, ale „když nic jiného, aspoň to voní“. Když má chvíli klidu, nejčastěji kreslí. Ne portréty ani krajiny, ale anatomické detaily – svaly, kosti, vrstvy kůže, pozice vnitřních orgánů. Dělá to s přesností a soustředěním, jako by si tím chtěl znovu připomenout, jak je lidské tělo fascinující a zároveň křehké.Není to jen cvičení jemné motoriky – je to způsob, jak najít ticho v hlavě, když venku všechno křičí.

Jeho povaha je ryze klidná a přizpůsobivá. Nereaguje přehnaně, ani když se něco pokazí. Věří, že věci se stávají z důvodu, který ne vždycky chápeme, a že snaha je důležitější než kontrola. Když se v ošetřovně něco zkomplikuje, nepropadá panice. „No jo, tělo si to rozmyslelo,“ prohodí a hned najde jiné řešení. Ostatní se ním uklidňují, protože vědí, že když Bastian neztrácí hlavu, nemusejí ji ztrácet ani oni. Bastian nijak zvlášť nevyniká fyzicky, ale jeho zručnost, jemná motorika a pevné nervy z něj dělají jednoho z nejspolehlivějších léčitelů v rámci jeho ročníku. V ošetřovně dokáže bez zaváhání otevřít hrudní dutinu, zašít prasklou tepnu nebo improvizovaně vyrobit dlahu z čehokoli, co má po ruce. A na rozdíl od některých ostatních nemá problém se špínou, krví, zkaženým masem ani vnitřnostmi. Neštítí se ničeho – protože ví, že život není čistý, a záchrana života už vůbec ne.

Smrt nevnímá jako selhání, ale jako součást procesu. Jeho klidný přístup se projevuje i ve chvílích umírání. Nedělá velká gesta, nepronáší silná slova. Jen tam je. Pevný, tichý bod. Někdy stačí, že drží ruku, dokud nezchladne. A když pak zavírá oči mrtvému, dělá to s úctou – ne se smutkem. Protože ví, že udělal všechno, co mohl.

Bastian se narodil v malé, odlehlé vesnici na jihu Navarry, kde se život řídil spíš počasím než politikou. Místo, kde draci létali jen na obzoru a novinky ze světa dorazily s několikaměsíčním zpožděním – pokud vůbec. Jeho matka zemřela krátce po porodu a otce nikdy nepoznal. Vychovávala ho jen babička, žena pevná, tichá a praktická, která věřila v sílu bylin, práce a mlčení.

​

Nebyla známá široko daleko, ale byla uznávanou a spolehlivou léčitelkou v rámci své vesnice – ne ta, která uzdravuje zázračně nebo s pomocí nadpřirozena, ale ta, která ví, kdy má přiložit studený obklad, kdy zahřát tělo odvarem a kdy prostě jen být u někoho, kdo se bojí. Bastian vedle ní vyrůstal jako pozorovatel, později jako pomocník. Naučil se číst její výrazy dřív, než začal číst slova, a rozpoznávat bylinky podle vůně ještě dřív, než si zapamatoval jejich názvy. Mimo to si zvykl vnímat atmosféru v místnosti, nálady lidí, napětí, které se dalo krájet, i nevyslovené obavy. I když byl dítě, často rozpoznal, kdy mlčet, kdy přinést vodu a kdy jen sedět nablízku. Byl tichý, ale přítomný. Vždy tam, kde bylo třeba.

​

Dětství neměl šťastné v tradičním slova smyslu, ale bylo klidné a smysluplné. Lidé ve vesnici ho měli rádi – nejen dospělí, ale i děti, které ho často zvaly ke hrám.  Byl vnímán jako ten, kdo vždy pomůže, když je potřeba. Přesto mu nikdo nebyl tak blízký jako jeho babička. Mezi nimi existovalo pouto, které nešlo nahradit přátelstvím ani soucitem ostatních. Nebyly v něm velké oslavy, dárky ani cestování, za to v něm bylo ticho, pravidelnost a hluboké porozumění mezi dvěma lidmi, kteří spolu nemuseli moc mluvit. Každé ráno začínalo přípravou vody na vaření, kontrolou zásob a obchůzkou zahrady. Bastian měl také ve zvyku starat se o toulavá zvířata – kočky, které přicházely přes noc, i poraněné ptáky nebo opuštěného psa, který se k nim jednou přidal na celé léto. Krmil je zbytky, připravoval jim pelíšky a nikdy nečekal vděk. Zvířata mu byla blízká stejně jako lidé – možná ještě o něco víc, protože nemluvila, jen byla. Babička ho učila, že nic se neděje samo – a že pomoc druhým je samozřejmost, ne služba.

​

Když mu bylo sedm, poprvé viděl větší množství krve. Jeden z mladíků spadl ze střechy a rozsekl si stehno o kámen. Bastian zrovna sbíral květy arniky. Nevěděl, co dělat, jen že musí běžet – a tak běžel. Přivedl babičku, přidržel ránu, jak mu řekla, a zůstal. Třásl se, dech měl mělký, každá vteřina se táhla jako provaz. Krev mu připadala bezedná. Ale nevzdal se. Držel nohu toho mladíka, cítil jeho křečovité prsty na svém zápěstí a jeho dech, co ztrácel rytmus. Tehdy poprvé pochopil, že někdy stačí zůstat – ne protože víš, co dělat, ale protože druhý potřebuje vědět, že není sám.

​

Ale to, co znamená smrt, pochopil až později. O pár měsíců později přivedli do jejich domu muže – krvácel, lapal po dechu, ruce měl plné bláta a očí mu chyběl výraz. Byl to jiný druh strachu. Babička dělala, co mohla. Z jejího pohybu ale cítil, že tentokrát to nebude stačit. Seděl u dveří a pozoroval. Ne ze zvědavosti, ale proto, že něco v něm říkalo, že tu musí být. Muž zemřel. Ne náhle, ne dramaticky – prostě se propadl do ticha, jako když se zavře kniha uprostřed věty. Bastian tam seděl dál. Neplakal. Neutekl. Jen dýchal. Vnímal pach krve a bylin, vlhkost vzduchu, hlas své babičky, která ztichla uprostřed pohybu. A něco se v něm změnilo. Přestal vnímat smrt jako konec všeho dobrého. Začal ji chápat jako hranici – ne tu, kterou máme překročit, ale tu, u které máme stát. Naučil se neotáčet hlavu, když přichází, a necítit potřebu ji zahánět. Někdy není úkolem zabránit konci, ale být přítomen, když přichází. Bez křiku. Bez slz. Jen s tichým vědomím, že i tohle je součást.

Ve dvanácti už dokázal samostatně ošetřit zlomeninu a poznat zánět podle teploty kůže. Nebyl v tom žádný zázrak, jen každodenní pozornost a tichá vytrvalost. Ve volném čase si zapisoval své vlastní postřehy do starého sešitu. Zapisoval si tam, co fungovalo, co ne, a co by udělal jinak, kdyby měl víc času, lepší nástroje nebo odvahu říct si o pomoc. Když mu bylo čtrnáct, babička začala slábnout. Každý den, kdy musel převzít úkol, který dřív dělala ona, ho trochu posunul do dospělosti. Snažil se nepřemýšlet nad tím, co bude potom – držel se přítomnosti, drobných úkonů, rutiny. Dřív jisté ruce se chvěly, oči ztrácely ostrost a paměť mu vyprávěla věci dvakrát. Bastian se nezlobil, jen tiše přebíral její práci. Přesně tak, jak se to naučil od ní. Vařil, ošetřoval, sbíral, uklízel. Někdy si spolu jen mlčky sedli ke stolu, pili čaj a dívali se ven do polí. Byly to zvláštní dny – pomalé, naplněné, a přesto čím dál tišší. Být člověk ve chvíli, kdy jiný přestává být.

​

Babička zemřela, když Bastianovi bylo patnáct. Odešla v noci, v teple, v klidu. Bastian jí držel ruku, ale neplakal. Zavřel jí oči, připravil tělo a ráno uvařil čaj. Po její smrti zůstal ve vesnici ještě nějaký čas. Dělal to, co znal – staral se o lidi, vařil odvary, skládal obvazy, jak ho to naučila. Nikdo ho k ničemu netlačil, a on sám necítil potřebu nic měnit. Dny plynuly tiše a známě. Ale právě v té tichosti se postupně začalo ozývat prázdno. Ne bolestné, jen vytrvalé. Měl pocit, že opakuje příběh, který už skončil. A i když by ho vesnice ráda přijala za svého nového léčitele, on věděl, že tu nepatří napořád. Nevěděl, kam půjde, ani co ho čeká. Jen tušil, že to nebude tady.

​

Do Basgiathu se nedostal z vlastní vůle. Jednoho dne jednoduše dorazil rozkaz k odvodu – stejně jako všem ostatním. Věděl, co čeká většinu: pěchota, fronta, smrt. Ale jeho výsledky, zkušenosti a klid ho dostaly mezi kandidáty. Ne dobrovolně, ale ani ne z donucení. Když dostal možnost volby kvadrantu, neváhal. Léčitelský byl jediný, který mu dával smysl. A tak nastoupil na akademii. Ne proto, že by toužil po uniformě. Ale protože někdo musí držet rány zavřené, zatímco ostatní je vytvářejí. První ročník pro něj nebyl šokem, ale rozhodně to nebylo ani místo, kde by se cítil jako doma. Věděl, proč tam je, ale nepatřil k těm, kdo z toho dělají identitu. Mezi ostatními kadety působil tiše, nenápadně – o to víc ale vynikala jeho přesnost a spolehlivost. Léčitelský kvadrant nebyl útočištěm, byl prací, kterou bral vážně. A přestože Basgiath nebyl místem, kde by člověk snadno zapustil kořeny, díky své přizpůsobivé povaze si v novém režimu rychle našel vlastní rutinu a rytmus.