Cal Anderson

cal anderson

3.3. 579 Stormrest, Luceras, Navarra

3. křídlo, peruť ocasu, Velitel 1, letky

signet

Echolokace

Will Poulter

i'm not strong because i'm fearless. i'm strong because i can't afford not to be.

Cal na první pohled působí jako vedlejší postava v příběhu plném hlasitějších hrdinů a okázalejších činů. Není výjimečně charismatický, není ten, na kterého by se pohledy upíraly jako první. Spíš je jako přítomnost, která roste v čase – tichá, ale nepostradatelná. Přirovnání k hoře se nabízí samo. Nejen kvůli jeho výšce a mohutnosti, která zastiňuje ostatní, ale hlavně kvůli způsobu, jakým zůstává nehnutý, když se kolem všechno otřásá. Kvůli podivnému klidu, který ho obklopuje – těžkému jako vzduch před bouří, a přesto ne dusivému. Jen pevnému, jistému, nezlomnému. Jeho obličej působí, jako by ho někdo vytesal z kamene – věcný, těžko čitelný, málokdy se mění. Ne že by necítil; jen nemá potřebu všechno vyjadřovat. Neříká zbytečnosti, nepřehání, mlčí, když není co dodat.

V jeho postoji je přísnost, ale ne krutost – je pevný, jako strom, co roste desítky let v nárazech větru, odolává, protože musí. Ve vztahu k lidem není hlučný, ale ani pasivní – vnímá, vnímá víc, než říká. Je klidný v rozhovorech i hádkách, protože umí rozlišit, kdy má smysl mluvit a kdy naslouchat. A přesto – jakmile se někdo pokusí obrátit pozornost k němu, nabídnout mu stejnou oporu, jakou dává on – zaváhá. Neodmítne, ale neví, jak to přijmout, protože celý život byl ten, kdo drží, ne ten, kdo je držen.

Není panovačný ani zbytečně agresivní, ale jakmile někdo překročí hranici, jakmile ublíží těm, kteří jsou pod jeho ochranou, v tu chvíli se bez váhání postaví – jako zeď, jako stěna proti bouři. Bez očekávání vděku, bez nutnosti vysvětlení. Kdo ho pozná blíž, pochopí, že se na něj dá spolehnout bez podmínek, bez otázek. Podrží člověka, když padá – jako starší bratr, kterého člověk nevěděl, že potřebuje. Ochránce, který nehlídá ze strachu, ale z hluboké, zakořeněné potřeby držet svět pohromadě. A i když by si ho leckdo mohl představit jako zosobnění čestnosti a disciplíny, pravda je složitější. Cal není mužem, který by stál na piedestalu morální bezúhonnosti. Řídí se vlastními pravidly – a ta se ne vždy shodují s těmi, která jsou vytesaná do kamene. Nechrání každého bez rozdílu a nesnaží se být svědomím ostatních. Když někdo, kdo mu je blízký, udělá chybu, jeho první reakcí není ukazovat prstem, ale chránit. Ne proto, že by omlouval zlo, ale protože loajalita pro něj znamená víc než ideál spravedlnosti. Raději zahladí stopy, než aby někoho vydal napospas. Nevěří v černobílý svět – a právě proto si pečlivě vybírá, komu věří a koho nechá stát za svými zády.

Vyznačuje se také praktičností. Nic z toho, co dělá, není samoúčelné – každé rozhodnutí má svůj důvod, každý krok svůj smysl. Každý předmět, který vlastní, má své místo; neuchovává zbytečnosti, neopakuje gesta pro efekt. Když se něco pokazí, opraví to. Když někdo trpí, udělá, co je třeba – bez zbytečných slov útěchy, bez rozboru příčin nebo nabízení úniků. Jednoduše se rozhodne a jedná. Rychle, ale nikdy zbrkle. Zároveň má rád řád. Rytmus. Opakování, které dává věcem strukturu. Nevnucuje ho ostatním, ale sám se v něm pohybuje s tichým zaujetím. Ve stresu sklouzává k extrémní rutině – k činnostem, které lze kontrolovat: cvičení, kontrola výbavy, úklid, organizace. Perfekcionismus nepromítá navenek, ale nosí ho v sobě – zaměřený dovnitř, jako způsob, jak si udržet rovnováhu ve světě, který se snadno vymkne z rukou.

V boji se nespoléhá na okázalý signet – ten jeho patří k těm slabším, a právě proto se naučil spoléhat na vlastní tělo, úsudek a klid v rozhodnutí, jak to dělával již od narození. Díky své fyzické síle a vytrvalosti je pro mnohé nepředvídatelně těžkým protivníkem. Neplýtvá energií, ví přesně, kdy má šetřit síly a kdy udeřit, kdy čekat a kdy přejít do akce. Ačkoliv o sobě nemluví jako o někom chytrém, jeho strategie jsou pevně zakotvené v pozorování a analýze – pamatuje si silná i slabá místa svých spolubojovníků a nepřátel, které nikdy nepodceňuje ani neidealizuje. Umí vést s přirozenou autoritou, která není budována křikem, ale důsledností, schopností stát za každým rozhodnutím a důvěrou, kterou v něj jeho letka vkládá. Nemá na své druhy přehnané nároky, ale žene je kupředu vytrvalostí, s jakou od sebe vyžaduje totéž.

O své minulosti Cal nemluví, jen říká, že se nemá kam vrátit. Není to mlčení plné tajemství, ale mlčení plné věcí, které už dávno spálil a jejich popel nosí v sobě jako tichý důkaz, že přežil. K bolesti se neobrací zády, ale zachází s ní tiše, jako s něčím, co není třeba pojmenovávat. Není to popírání, spíš opatrné obcházení – jako by sám sebe přesvědčil, že čím méně jí přizná hlas, tím méně prostoru zabere. Nevnucuje ji světu, nebuduje kolem ní zdi, ale nechává ji vyblednout do pozadí, jako starý šrám pod látkou, kterou nosí každý den. Nezakrývá ji ze studu, ale protože ví, že bolest, když se příliš zviditelní, začne určovat, kdo je. A to on nedovolí. Drží ji pod povrchem, ukrytou ve zvycích, v pohledech, které se odvrací, když je příliš mnoho světla.

Není bezchybný – ale je stálý. Není bezcitný – jen zdrženlivý. Není bez minulosti – jen ji nevykládá jako příběh – a i když není hrdina v očích těch, kteří hledají zářivé činy, když se všechno kolem hroutí, je to on, kdo zůstane stát, Ne proto, že by chtěl být viděn, ale protože ví, že někdo zůstat musí.

Cal se narodil v rybářské vesnici, kterou většina map ani neoznačovala jménem – pruh domků rozesetý mezi skalami a pláží, kde vítr nikdy neutichal a sůl se vsakovala do dřeva domů stejně jako do kůže těch, kdo tam žili. Všechno tam bylo trochu zvětralé a trochu ošlehané. Pobřeží formovalo lidi stejně jako kameny, které omývalo – tvrdé, ale pevné, ohlazené větrnými sezonami, ale nezlomené. V takovém prostředí se Cal naučil stát nohama pevně na zemi.

Byl nejstarší ze tří dětí, a přestože mezi nimi nebyl velký věkový rozdíl, přirozeně se stal tím, kdo nese odpovědnost. Rodiče nebyli přísní, ale byli unavení – práce nikdy nekončila a moře si vždycky bralo víc, než dávalo. Otec opravoval rybářské sítě a staral se o člun, který nikdy neplul daleko od břehu. Matka sbírala chaluhy, sušila ryby a věčně mluvila v polohlasu, jako by slova mohla rozčeřit vodu víc než vítr. Byli chudí, ale pohromadě. Měli málo, ale nikdy ne tak málo, aby si navzájem nepostavili talíř na stůl. Rodinný stůl – nevelký, obitý, ale vždycky obsazený – byl středem jejich světa.

Cal se naučil pomáhat dřív, než si uvědomil, co to slovo znamená. Nosil vodu, tahal dříví, bral práci jako přirozenou součást dne – ne jako břemeno, ale jako rytmus, který držel všechno pohromadě. Mladší sourozenci – bratr a sestra – byli divočejší, lehčí, jako by je vítr z pobřeží ještě nestihl zatížit. Cal jim často kryl záda, ať už šlo o ztracený nůž nebo rozbité okno. Nikdy neudával, vždycky jen uklízel následky. Už tehdy v sobě nesl ten zvláštní typ loajality, který se netýká jen lidí, ale celého života – všech těch křehkých, pomíjivých věcí, co je třeba chránit, aniž by si o to řekly.

Nemoc přišla nenápadně. Nejprve zmizely ryby – dlouhé týdny bez úlovku, hlad, přetržený řetězec jistoty. A pak přišel kašel. Slabost. Horečky. Nejdřív sousedé. Potom jejich rodina. Cal si nepamatuje, kdy přesně přestal doufat, ale ví, že jednoho rána už v domě nikdo neodpovídal na jeho hlas. Zůstal sám. Ne náhle – ale právě to pomalé mizení bylo horší. Každý den si odnášel kousek, a když zbyl jen tichý dům, prázdná lůžka, studená kamna, nebyl to šok. Bylo to přijetí. Neodešel hned. Staral se o dům ještě mnohem déle – i když nebylo pro koho. Zaléval květiny, které stejně uschly, zakrýval nábytek, který nikdo nepoužil. Věšel prádlo, i když už nikdo nenosil ty šaty. Snad aby svět neztratil tvar. Nebo aby se nezhroutil on sám. Každodenní rituály ho držely při vědomí. Rutina. Práce. Pohyb. Dokud jednoho dne prostě vstal a věděl, že tu už nemá co dělat.

Na Den branné povinnosti přišel spolu s ostatními mlčky, bez otázek a bez očekávání. Nehledal smysl, protože ho v sobě už nenesl. Dny předtím ztrácely barvu, jeden plynul do druhého bez záchytného bodu, a v jeho nitru se usadilo ticho, které nebylo mírem, ale vyčerpáním. Kvadrant jezdců si nezvolil kvůli ambicím nebo odvaze – byla to volba člověka, který už neměl co ztratit. Neviděl v tom budoucnost. Spíš čestnou možnost, jak skončit. Pokud měl padnout, pak někde, kde to mělo váhu. Pokud přežít, pak s důvodem. Nešel tam proto, že by chtěl zabíjet. Ani proto, že by se chtěl zachránit. Šel tam, protože to byla přímá cesta vpřed, jediná mezi troskami toho, co zůstalo. A když se spojil se svou dračicí, něco v něm se znovu usadilo – pevné, nehlučné přesvědčení, že možná nelze vrátit, co ztratil, ale lze jít dál.

Na akademii si zvykl rychle. Ne proto, že by mu byla přirozeným domovem, ale protože jeho tělo vědělo, jak přežít. Kdykoli se ocitl na hraně smrti – a těch okamžiků nebylo málo – jeho instinkty převzaly velení. Nezpanikařil. Bojoval. A jako by v tom bylo něco vrozeného, jako by se jeho tělo už dřív naučilo čelit vlnám a nepoddalo se prvnímu poryvu. Ukázalo se, že jeho síla neleží jen v pažích, ale i v úsudku. Mezi ostatními si našel přirozené místo – ne vyvýšené, ale pevné. Nevyhledával společnost, ale neodmítal ji. Ti, kteří s ním sdíleli prostor, si zvykli na jeho přítomnost jako na klidný bod. A Cal si, s určitou pokorou, uvědomil, jak byl jeho předchozí život malý, sevřený do několika cest a jednoho horizontu. V akademii, mezi dračími křídly a strachem z pádu, najednou viděl svět v pohybu – větší, složitější, ale přesto srozumitelný.

Během prvního ročníku si pomalu, bez fanfár, začal budovat pověst spolehlivého, klidného a efektivního kadeta. Možná nebyl nejrychlejší nebo nejsilnější, ale přežíval – a přežíval s grácií. Instinkt, síla a pozorovací schopnosti mu v kombinaci s klidem přinesly respekt ostatních. A když na začátku druhého ročníku přišla nabídka velení letky, přijal ji bez přehnaného nadšení – ale s pevným vědomím, že pokud to neudělá on, udělá to někdo méně připravený.

Druhý ročník s sebou přinesl nejen větší zodpovědnost, ale i temnější kapitoly výcviku. Byly to okamžiky, o nichž se nemluvilo nahlas – těžké dny v podzemí, kde se lámala vůle i soudržnost. Kadeti byli tlačeni k tomu, aby se postavili jeden druhému, jejich těla i mysl podrobeny neustálému tlaku. Hranice mezi výcvikem a krutostí se rozostřovala – a mnozí, kteří dřív stáli pevně, se v těch chvílích rozpadali. Cal v sobě nosil hlubší klid, který mu pomohl přežít – už znal dno, věděl, jak v něm dýchat. Ale bolelo ho to, co viděl – bolest přátel, vlastní ztráta. Tehdy ztratili dva členy letky – Amaru a Deana. A on to nesl tiše. Nehledal viníka. Ale v něm samotném se něco usadilo. Jeho role už nebyla jen tichým příslibem – stala se přikázáním. Chránit. Pokud to znamená jednoho dne postavit se rozkazům, postaví se. Pokud to znamená mlčet a nést tíhu, ponese ji.

mare

Červený škorpiocasý || 3. kategorie - 13 metrů || Samice

Marelysithe je typickým zástupcem červených draků – výbušná, hrdá a nebezpečná, s ohněm, který spaluje vše, co považuje za slabé nebo zbytečné. Je poměrně mladá a Cal je jejím prvním jezdcem. Při Rozřazení si ho vybrala kvůli jedinému – viděla ho zabít jiného kadeta. Nevěděla, že šlo o sebeobranu, Viděla to bez kontextu, bez otázek, a to jí stačilo. Vypadalo to krutě a ona si chtěla vybrat toho, v kom cítila oheň – bez ohledu na to, co za ním je. Když se jejich pouto utvořilo, byla zpočátku výsměšná, cynická, opovržlivá. Označovala ho za slabého – ne kvůli nedostatku síly, ale kvůli jeho zdrženlivosti. Nechápala, proč někdo jako on váhá, když má udeřit. Proč nedýchá plamenem, když má plíce.

Ale jak plynuly dny a přežité výzvy – nejen ty v tělocvičnách – začala vnímat něco jiného. Klid, kterým Cal odpovídal na její výpady, nebyl slabost. Byl to kámen, o který se její zuřivost tříštila. Postupně pochopila, že vedle něj její vztek nepřetéká do všech stran – místo toho dostává tvar. Neztrácí ostrost, ale přestává být výbušný bez směru.

Cal jí nedával rozkazy. Ale v jeho tichu a stálosti nacházela hranice, které jí nikdo nemusel vnucovat. V jeho mlčení byl prostor – takový, kde se mohla rozprostřít, aniž by se musela bránit. A aniž by si to přiznala, začala ho chránit. Zpočátku výsměšně. Potom mlčky. A dnes – téměř mateřsky.

Cal dlouho netušil, že je jeho dračice červená. Jeho barvoslepost mu říkala něco jiného – zpočátku ji považoval za tmavě zelenou. Když mu to někdo řekl, jen pokrčil rameny. „To nic nemění,“ poznamenal suše. Mare to ale rozčílilo do běla – považovala to za urážku, za přehlédnutí vlastní podstaty. V návalu vzteku na něj plivla oheň a jen díky přítomnosti jiného kadeta s ochranným signetem neskončil Cal jako hromádka popela. Celý týden poté se mu vyhýbala, odmítala jakýkoli kontakt a místo společných letů mizela sama do výšin. A když se nakonec vrátila, přistála u něj bez jediného slova. V očích jí ještě doutnal oheň, který si s sebou nesla celou tu dobu – a tehdy nebylo jasné, jestli se vrací, aby s ním znovu sdílela pouto, nebo aby ho tentokrát doopravdy spálila. Cal jen zvedl oči a tiše řekl: „Omlouvám se.“ A v té větě nebyla obrana ani výčitka. Jen tiché uznání bolesti, kterou jí způsobil. Mare na to neodpověděla. Ne proto, že by mu odpustila, ale protože ta slova stačila. Hněv v ní nezmizel, ale ustoupil. Místo výbuchu přišla tíha. Sklonila hlavu, přiblížila se a natočila tělo tak, aby mohl vystoupat na její hřbet – gesto, které bylo výmluvnější než jakékoli slovo. Ne jako smíření, ale jako rozhodnutí, že ho znovu přijímá. Neřekli nic dalšího.

Mare mezi ostatními draky nijak nevyhledává společnost – alespoň ne způsobem, který by přiznala. Často se snaží vetřít do přízně těch silnějších a nebezpečnějších. Ne proto, že by toužila po ochraně – ale protože chce být viděna jako jedna z nich. Tvrdá mezi tvrdými, hrozba mezi hrozbami.

Echolokace. Pomocí tohoto signetu je Cal schopen „vidět“ skrze zvukové vlny – podobně jako netopýři. Vysílá vysokofrekvenční impulzy, které lidské ucho běžně nezachytí, a na základě jejich odrazu si vytváří mentální mapu prostředí. Nezáleží na viditelnosti – dokáže se orientovat i v naprosté tmě, v husté mlze nebo skrze kouř, stejně jako přes tenčí zdi či jiné pevné překážky. V hlavě se mu vytváří trojrozměrný obraz složený z tvarů a pohybu, bez detailů jako jsou barvy, výrazy tváře nebo psaný text. V terénu se nikdy neztratí.

Schopnost funguje ve dvou režimech – aktivním a pasivním. V pasivním režimu Cal neustále vnímá prostor kolem sebe v dosahu několika metrů, aniž by se na to musel soustředit. Je to, jako kdyby měl oči i na zádech – cítí, když se někdo přiblíží, i když ho nevidí. Aktivní režim, který vyžaduje větší soustředění a výdej energie, umožňuje přesné skenování vzdálenějších prostor nebo skrze složitější překážky. Čím víc vrstev a bariér mezi ním a cílem je, tím víc síly musí použít.

Signet je obzvlášť užitečný při průzkumu a odhalování skrytých hrozeb. Cal dokáže detekovat i nehybné cíle, pokud zachytí jejich dech, srdeční tep nebo jemný pohyb svalů. Umí své vlny „naladit“ na konkrétní frekvence – například rytmus chůze nebo tep určité osoby – a díky tomu rozpoznat přítomnost neviditelných nebo ukrytých nepřátel. V některých případech vnímá i drobné změny v dýchání a srdeční činnosti, které mohou naznačovat stres, strach nebo lež, ale nejde o přesný detektor emocí, ale spíš o zlepšenou intuici.

Nevýhodou signetu je jeho extrémní citlivost na hluk. Výbuchy, výkřiky nebo náhlé zvukové vlny mohou způsobit bolest, ztrátu orientace nebo dočasné „oslepení“.

Rudá dračí relikvie se mu táhne přes levé rameno a klíční kost.
Nepoužívá přezdívky. Všem říká celým jménem.
Jeho smysl pro humor je tak suchý, že z něj mají žízeň i ostatní kadeti. Nejradši má ale slovní hříčky a hloupé vtipy, které jsou vtipné hlavně tím, jak jsou trapné.
Je barvoslepý. Nevidí rozdíl mezi některými odstíny červené a zelené. V terénu se nikdy nehlásí k rozpoznávání jedlých rostlin. Jednou spletl bobule a od té doby se k nim nepřibližuje.
Nenávidí ryby v jakékoli podobě. Jako dítě je jedl třikrát denně a dodnes říká, že mu ten pach zůstal zažraný pod kůží. Už nikdy. Ani sousto.
Je přirozeně levák. Ale po zranění v prvním ročníku se naučil ovládat zbraň pravou rukou. Dnes bojuje stejně dobře oběma.
Nesnáší, když mu někdo sahá na věci bez dovolení. Ale neřekne nic nahlas – jen začne vše mlčky přerovnávat zpět.
Umí překvapivě velmi dobře šít. Naučila ho to matka. Ve svém ročníku už snad zašil víc roztrhaných uniforem a popruhů než kdokoli jiný.

bonusy

eventy

posty

Sora

Všechny herní informace pocházejí z knižní předlohy Fourth Wing a Iron Flame od autorky Rebecca Yarros, které patří plná autorská práva. Z angličtiny bylo vše přepsáno a korektizováno adminy, kteří si tak přisvojují práva na vlastní text. NIC NEKOPÍRUJTE.

Všechny postavy a texty k nim napsané, jsou autorské právo hráčů.

Admin Tým: Arxi a Vixara

Poděkování: Rebecca Yarros, Artstation, pinterest, TStudio, Sloan, Esmeray Lilith, PlayGround

Stav hry: Aktivní || Spuštění: 19.7. 2024