Cassandra je na první pohled zcela obyčejnou dívkou. Možná, že vás při prvním setkání trkne její výška. Pro ženu je totiž lehoučce nadprůměrná a pod krémovým hábitem se snadno ztratí mezi ostatní vysoké mužské písaře. Dbá na svůj vzhled a upravenost. Její tmavé vlasy jsou vždy perfektně upravené, lesklé a voňavé. Její šedivé oči jsou neobvyklé, ale nijak chladné. Jedinou vadou na kráse, kterou Cassandra vnímá, jsou její pihy. Ty vždycky pokryjí její nos a tváře pokaždé, když se objeví letní sluníčko. Bohužel proti nim nemůže nijak bojovat a v kontrastu s její porcelánově světlou pletí působí až komicky.

​

Jeden by řekl, že se Cassandra pro život v archivu narodila. Už od malička nebyla příliš povahově výrazná. Ráda postávala mimo hloučky dětí a maximálně je poslouchala z dálky. Občas se nějakému povedenému fórku pousmála, ale nikdy nebyla aktivní součástí rozsáhlých debat. Pro svou uzavřenost, málomluvnost a introverzi byla často ostatními považována za divnou. V kvadrantu písařů se však cítí skutečně ‘jako doma’ - v ročnících se koncentrují lidé podobných povahových rysů a nijak svou zvláštností nevyčnívá. 

​

Za svůj život si získala opravdu jen pár blízkých, dobrých přátel, za které by položila život. Mezi nimi je přece jen trochu povídavější než před úplně cizími lidmi. Nejuvolněnější je však se svým bratrem Rivenem. Cass moc dobře ví, že je schopný se porvat a ona se mu snaží vštěpovat do hlavy, aby se držel od problémů dál. Ale to víte, hlava dubová si to nedá jen tak vysvětlit. Nikdy se jí tak úplně nesvěřil, jaké peklo si prožil s jejich otcem. Cassandra se pro něj snaží být oporou, protože ví, jak jeho kvadrant dokáže být psychicky i fyzicky náročný. Riven je jediný, na koho se čas od času upřímně usměje a nechá se od něj obejmout. I když samozřejmě ví, že je to proti kodexu písařů, který za jiných okolností vůbec neporušuje a dodržuje ho až s fanatickým přesvědčením.

​

Cassandra se díky své klidné povaze do sporů a hádek příliš nedostává. A díky bohu za to. Absolutně psychicky nezvládá, když na ni někdo křičí, nebo jen afektovaně zvýší hlas. Stalo se to za její život jen párkrát a tu situaci nikdy neustála nejlépe. Začne mít pocit, jak kdyby se všechny její útroby stáhly do malé koule, v krku se jí vytvoří knedlík a mluvení jí jde mnohem hůř než za normálních okolností. Dostane se do transu, kdy ze sebe nedokáže vymámit jediné slůvko, nedokáže se pohnout ani o píď. Je to výsledek všech těch incidentů se šikanátory, které jako dítě zažila. A možná taky všech těch hádek mezi rodiči, které jako malé dítě slyšela. Hádky a spory zkrátka Cassandra nedokáže ustát a vyřešit jako dospělá žena.

​

I za Cassandrou se táhne tíha otcových činů. Sama si je příliš nepřipouští, protože jej ani nepovažuje za svého skutečného otce. Tuhle roli v jejím životě sehrál někdo úplně jiný. Nicméně si uvědomuje, že nese DNA tohoto zvráceného individua, a to ji mnohdy děsí. Ačkoli byla vychovávána v převážně milující rodině, co když má ze svého otce víc, než si připouští? Co když se v jejím životě stane nějaká událost, nějaká tragédie, která v ní probudí něco, co je v ní hluboce zakořeněno a skryto?

​

Cassandra se ráda topí v knihách a různých příbězích. A nejen to. Dokonce sama nějaké povídky píše. Téměř nikomu ale o tom neříká. Schovává si je do šuplíku a doufá, že tam zůstanou a nikdy nespatří světlo světa. Její romantické představy by mnoha lidem byly jistě pro smích, Cass ale k nim utíká před každodenním stresem a starostmi. Od matky se toho moc nenaučila. Ovšem, přebrala po ní různé informace o květinách a květomluvě. Cassandra je rozhodně přesně ta osoba, za kterou se máte vydat, když chcete svému protějšku vyznat lásku, ale nevíte, jaký druh květiny zvolit. Její matka působila celý život jako floristka. Cassandra jí už od malého dítěte koukala přes rameno a spoustu informací dokázala pochytit.

​

Cassandřin vztah k drakům je převážně kladný, a to hlavně proto, že je její bratr dračím jezdcem. Těch majestátních zvířat se nebojí, ale z cizích jedinců, které nezná a jsou pro ni nečitelní, má takový zdravý respekt.

Jen málokdo má dokonalou, šťastnou rodinu. Arsenovi k ní měli na míle daleko. Cassandra spoustu let nevěděla, jaké rodinné tajemství ji obklopuje a proč se matka od svého manžela odstěhovala, když byl dcerce pouhý rok. Carina se s Cassandrou usadila do menšího městečka Tyr. Oproti velkému Lewellenu tu byl klid, i když začátky tu neměla mladá žena jednoduché. Zdejší komunita byla velmi uzavřená, na nově přistěhované často koukali skrze prsty. A obzvláště na mladou matku bez muže. Carina se ale nenechala odradit. Jako floristka se začala podílet na zvelebování malého městečka a časem byla zvána na různé společenské akce, aby jim v sále udělala květinovou výzdobu. To celé zvládala s malou Cassandrou za zády. 

Do Lewellenu se Carina zprvu poměrně často vracela. Se svým násilnickým bývalým manželem totiž nechala svého staršího syna - Rivena. Svůj bývalý domov navštěvovala jen kvůli němu, aby s ním trávila nějaký čas a dala mu trochu té mateřské lásky. Cítila se provinile, že utekla pouze s Cassandrou a Rivena nechala napospas Marnaxovi. Věděla ale, že pokud by se to snažila nějak změnit, situace by se mohla vyhrotit a ve finále skončit velmi špatně. Věděla, čeho je bývalý voják schopný a i když to nikdy nahlas nepřiznala a neomluvila se, trhalo jí srdce, že musela sourozence tímto způsobem rozdělit.

​

Mladá žena samozřejmě nezůstala už napořád sama. Pomalu ale jistě začínala zapadat do zdejší komunity. Romantický zájem o ni projevil místní knihovník Alric. Carina si vztahem zpočátku nebyla jistá, protože pro ni stále zůstávala prioritou malá Cassandra. Jenže viděla, že knihovník má srdce na pravém místě a že by se kvůli ní rozkrájel. Nelíbilo se mu ale, že Carina stále navštěvovala svého bývalého manžela. Nežárlil, jen se bál, že jí znovu ublíží. Zároveň ji ale přece nemohl odtrhnout od jejího syna, to by mu svědomí nedovolilo. A tak se do Lewellenu začala vracet jen Carina. Cassandra zůstávala doma v Tyru s Alricem. V tu dobu se se svým otčímem sblížila. Četl jí spoustu knížek a vyprávěl fantastické příběhy, které sám zažil, nebo je zaslechl. Anebo šlo jen o výplod jeho fantazie. Na tom Cassandře nezáleželo. Ráda poslouchala jeho hlas a víkendy díky němu utekly jako voda. Její dětský mozek téměř úplně vytěsnil všechna ta shledání s jejím pravým otcem. Bylo jich málo a zažila je opravdu v brzkém věku. Přirozeně si tedy našla cestu k Alricovi, kterého sice otcem nenazývala, definitivně ale sehrál otcovskou roli v jejím životě a později to byl právě on, kdo zásadně ovlivnil její výběr kvadrantu.

​

Cassandra měla opravdu klidné dětství. Na rozdíl od Rivena. S tím se opět začali vídat, až byli trochu odrostlejší. Respektive až zvládal starší bratr cestu do Tyru bez obav, že by se mu něco stalo. Vídali se ale opravdu velmi málo. Cassandra ho vždycky moc ráda viděla, jako dítě si bohužel nevšímala všech těch náznaků svědčící o tom, čím si Riven procházel. Nikdy o tom s ní vlastně nemluvil, ani v pozdějších letech. A Cass se ani nevyptávala. Byla ráda, že je se svým jediným bratrem za dobře, ačkoliv si všímala, jak ostrým pohledem pozoroval matku. Celé to rodinné drama jakoby se dívky ani netýkalo. Nebo si to aspoň spoustu let myslela.

​

Psal se rok 592, byl velmi chladný březen, když se do jejich rodinného domku dostali muži zákona. Cassandře bylo v tu dobu třináct let. Rozuměla, co si skupina povídala, význam slov jí neunikal, ale proč si chtěli promluvit s nimi… V tom smysl neviděla. Proboha, jaký sériový vrah? Šedé oči upínala na svého bratra, ale především na jejich matku. Ta minimálně musela vědět, jaký je její bývalý manžel nátury, a přesto s ním nechala své dítě. Během výslechu měla slzy na krajíčku, protože ji úplně sžírala představa, že její nejbližší odvedou někam kdo ví kam. Nakonec pár dní zůstala s Alricem, než se Carina vrátila. V Cassandře po celou dobu bublala zloba, možná i vztek. Věčně klidná dívka byla najednou mnohem temperamentnější. „Ty jsi o tom věděla?“ obořila se na svou matku, jen co získala trochu té odvahy. V Cařině očích byla její dcera ještě příliš malá na to, aby takové věci mohla pobrat a rozumět jim. Jenže dívka byla vnímavá, chápavá a rozhodně ne hloupá. „Vůbec tomu nerozumíš, chtěla jsem tě chránit,“ bránila se Carina. To ale mladou dívenku namíchlo ještě víc. Byla úplně běsná. Až ji to zpětně děsí, když na ten okamžik vzpomíná. „A kdo chránil Rivena?!“ prskla po své matce a při průchodu do svého pokoje práskla dveřmi. Od té chvíle se už s bratrem nevídali, protože byl poslán na převýchovu. Cassandra se najednou cítila hrozně sama. Měla pocit, že jediný, komu mohla v tu chvíli důvěřovat, byl Alric. Vztah mezi matkou a dcerou už zůstal velmi napjatý, nikdy se už nevrátil do starých kolejí.

​

Poprvé a naposledy svého otce viděla při jeho popravě ve stejném roce. Bylo jí sice z vícero stran doporučeno, aby se jí neúčastnila. Nicméně Cassandra si nemohla pomoct. Chtěla vidět, čí geny nese její DNA. Chtěla vidět toho muže, který ubližoval její matce a jejímu bratrovi. Potřebovala se tomu zlu podívat do tváře a říct si, že s ním nemá vůbec nic společného, že po něm vůbec žádnou charakterovou vlastnost nezdědila.

​

S Rivenem kontakt přerušili, z čehož se Cassandra nemohla několik týdnů vzpamatovat. Byla přirozeně introvertní, nepotřebovala nutně spoustu kamarádů, ale bratr jí nesmírně chyběl. Cítila se izolovaněji než normálně a vadilo jí to. S místními dětmi se nekamarádila, protože měla pocit, že nikam nezapadá. A nebyl to jen její pocit, byla to realita. Ve vesničce měla pověst té divné holky, která veškerý svůj volný čas tráví v knihovně a zákonitě s ní nemůže být žádná legrace. Navíc se přistěhovala, nenarodila se tu jako všichni její vrstevníci. V dětských partičkách se cítila nevítaná. Cassandra jedné z nich vadila pouhou přítomností, dívka nemusela ani nic říct. Stačilo, že kolem skupinky prošla a už po ní pokřikovali vskutku nehezká slova. Cassandra si je snažila nebrat k srdci a tvářila se, že se jí to nijak nedotýká, i když ve skutečnosti jí tahle přetvářka brala veškerou energii. Alricovi o šikaně neřekla. A matce? S tou nenacházela společnou řeč a rozhodně se jí nechtěla svěřovat se svými slabinami.

​

Šikana vyvrcholila jedno odpoledne, kdy skupina nezůstala jen u slovních útoků. Když šla Cassandra z knihovny, k hrudi si tiskla několik vypůjčených svazků, které měla strážit jako oko v hlavě. A další den by je bez jakýchkoli defektů vrátila, kdyby jí cestu nezatarasila právě ta skupina populárních děcek, kterým brunetka s šedýma očima ležela v žaludku. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zachichotal se jeden vyšší kluk, a s ještě zlověstnějším úšklebkem jí shodil knihy přímo do kaluže. Zakřiknutá Cassandra se nezmohla ani na jedno slůvko, v jejím krku se začal tvořit knedlík a oči se jí zalily slzami. Její knihy! Alric se bude tak zlobit! Měla úzkostný pocit, jak kdyby se jí kolem krku stahovala oprátka, když se kroužek cizích lidí kolem ní začal zmenšovat, jak se k ní blížili. Najednou kdosi vykřiknul. Nebyla to Cassandra, ani jedno z dětí kolem ní. Skupina se nakonec rozestoupila, jelikož si kolemjdoucí konečně začali všímat, že to, co se mladé dívce dělo, nebylo úplně v pořádku. Nakonec se všichni rozptýlili a na ulici kromě dospělých zůstala Cassandra, její knihy namočené ve špinavé kaluži a blondýnka, která se jí zastala. Představila se jako Tyriana Bryson a pověděla jí, že tyhle floutky moc dobře zná, že s sebou nesou samé problémy. Cassandra jí opakovaně děkovala, zatímco sbírala cáry rozmočeného papíru ze země. Dívky se díky této události daly do řeči. I přes své rozdíly našly několik společných témat a Cass tak získala první kamarádku. Tyr ji po několika týdnech představila i svým bratrům a zbytku skupiny dětí, se kterými trávila volný čas. Cassandra tak k dalším známým přišla jako slepý k houslím. Ale už se konečně necítila tak opuštěná. Někam patřila.

​

Složitá situace v jejich domácnosti a napjaté vztahy rozhodně jejímu duševnímu zdraví nijak neprospívaly. Matce se cíleně vyhýbala. Jediný, kdo jí zbyl, byl Alric, se kterým společnou řeč nacházela čím dál častěji. Teď víc než kdy dřív oceňovala, že byla vychovávána tímto chápavým, citlivým mužem. Cassandřina občas přecitlivělá povaha takový přístup uvítala. Když netrávila volný čas venku s nově získanými přáteli, dělala Alricovi společnost v místní knihovně. Často jí vyprávěl o svém studiu na Basgiathu, popisoval jí všechny průšvihy, kterých se dopustil a taky  jí sdělil důvod, proč se rozhodl působit v takto malé komunitě a nezůstal v centru dění ve městě. Cassandru jeho vyprávění nesmírně zajímalo. Vždycky seděla zapadlá do židle, ručkou si podpírala bradu a dívala se na svého otčíma s takovou nesmírnou fascinací. Očka jí doslova svítila. „Víš, jednou bych chtěl oživit ten zaprášený archiv, který tu máme,“ povzdechl si jedno odpoledne. Cassandra se s dětskou radostí nabídla, že když s tím počká na ni, ráda mu pomůže! Už v takto mladém věku věděla, že by ji tohle bavilo. Ztrácet se mezi policemi plnými knih, vdechoval jejich vůni a studovat staré jazyky. Alric začala Cassandru chystat na přijímací zkoušky do kvadrantu písařů. Začali velmi brzy, ale nikam nespěchali. Na detailní, pečlivou přípravu měli ještě spoustu let. Učil ji psát a nejen to. Dbal na to, aby její písmo bylo krasopisné. Co když bude zapisovat nové kadety a nepůjde to po ní přečíst? To by v kvadrantu příliš dlouho nevydržela. 

​

Thaddeus Bryson byl skutečně zvláštní podkapitolou v Cassandřině životě. Časem si celá skupina na Cassandru zvykla, ale on ne. Pořád se na ni díval skrz prsty a Cass byla v rozpacích pokaždé, co spolu zůstali osamotě. Neměli se totiž o čem bavit, i když se s ním snažila zapříst dialog. Bylo mezi nimi tak akorát trapné ticho. Existovala mezi nimi jakási bariéra, kterou nechtěl Thaddeus překročit. Proč? Protože měla Cassandra úplně jiné priority, protože nebyla tak dobrodružná jako zbytek skupiny? Protože se nervala a konflikty raději pozoroval z povzdálí? Těch důvodů mohlo být hned několik, ale Cassandra mohla jen hádat, co přesně mu na ní vadilo.

​

Už se znali několik měsíců a přesto se zdálo, že ji Thaddeus do party tak úplně nepřijal. Cassandra už vzdala všechny možné způsoby, jak jeho přesvědčení zvrátit. Zkrátka spolu nijak zvlášť neinteragovali. Pro Cass byla stále nejdůležitější Tyriana. Jednou v podvečer se chystala odejít z knihovny domů. Výjimečně v rukou nedržela žádné svazky knih. V klidné ulici ale zaslechla nějaký naštvaný křik. Otočila se a koho to neviděla… Thaddeuse, který se zase namočil do nějakého průseru. Jak typické! Vyřítil se zpoza rohu, viditelně se ohlížel za sebe, takže si nemohl všimnout Cassandry, která stála v jeho cestě. Než se stihla rozkoukat a uvědomit si, že chlapec běží přímo na ni, srazili se. Thaddeus díky bohu ještě v té době nebyl taková hora svalů, jaká se z něj stala později, takže srážku oba ustáli bez zranění. Jen na sebe naštvaně, nafučeně zírali. Cassandra se nadechla, že by něco pověděla, ale nestihla to. Zaslechla totiž blížící se dupot skupiny dětí, které v minulosti potrápily i ji. Thaddeus ukročil a chtěl běžet dál, jenže Cassandra jej chytla za volnou lněnou košili a stáhla ho do temného průchodu ke knihovně. Za výklenkem se schovali, ale museli být na sebe doslova nalepení. Cassandra mu pro jistotu přikryla dlaní ústa, aby ani nepípnul. Věděla, že skupina dětí se knihovně vyhýbala jako čert kříži. Nenapadne je zalézt do průchodu, pokud odtamtud nezaslechnou jedinou hlásku. 

​

Počkali, dokud se dusot dostatečně nevzdálil. Celou tu dobu si zírali do očí, přerývavě se nadechovali a doufali, že je nakonec skutečně neobjeví. Nestalo se tak. Cassandra při pohledu do Thaddeových očí cítila jemné mravenčení v břiše. V patnácti letech tomu rozhodně nevěnovala žádnou pozornost, ale byl to první náznak, že jí tenhle lump není úplně jedno. „Nic jsi neviděla, jasný?“ zašeptal Thaddeus a opět se zas tak typicky zamračil. On se na ni ani jinak nedokázal tvářit. Cass přikývla, jako první vykročila zpoza výklenku, aby Thaddeusovi udělala prostor a on tak mohl zase utíkat. Kdo ví proč. Cass se na to nikdy neptala. Tahle událost byla jakýmsi zlomovým okamžikem, kdy jí Thaddeus začal konečně věřit a konverzace se mezi nimi rozproudila.

​

V Tyru žila ještě pár let poměrně spokojeným životem. S bratrem si občas vyměnili několik dopisů. Věděla, že se rozhodl studovat Basgiatskou válečnou akademii. Už ale netušila, že jeho nástup s sebou nesl jakousi hořkost. Cassandra se rozhodla, že příští rok také nastoupí. Jednak ji k tomu motivoval Alric, jednak chtěla být opět bratrovi co nejblíž. Věděla, jaké úskalí studium písařství mělo, a že jejich shledání vůbec nemusí být tak růžové, jak si ho Cass malovala ve své hlavě. Chtěla se také zbavit matčina vlivu a její dětská partička se na studium také chystala. Všechno naznačovalo tomu, že touhle cestou by se měla Cassandra dát.

​

Kvadrant písařů byl pro trochu zakřiknutou Cassandru rozhodně tím pravým. Ráda se pohybovala v knihovně a archivu, byla na to už roky zvyklá a moc dobře věděla, jak se chovat. Alric ji na studium připravit svědomitě a dobře. Přijímací zkoušku zvládla Cassandra bez jediné chybičky. Během prvního ročníku se po několika letech setkala s bratrem. Opravdu to setkání nebylo takové, jaké si představovala. Nemohla mu vpadnout do náruče, i když po ničem jiném netoužila. Přeci jen se objevila věc, se kterou bude mít Cassandra problém - neusmívat se a netoužit po objetí od milovaného člověka. Mimo kvadrant se bavila hlavně s Rivenem a Brysonovými. Snažila se držet mimo problémy, jak měla ve zvyku. 

​

Ve druhém ročníku už trávila většinu času v archivu, kde vypůjčovala knihy a svitky. Nadchla se pro studium mrtvých jazyků a nemohla se dočkat, až se na týden společně s ostatními vypraví do hlavního archivu v Calldyru. Cassandra se zatím stále drží svého původního plánu - vystudovat a vrátit se do Tyru, aby pomohla pomoct Alricovi s renovací místního archivu. Rozhodně neaspiruje na vysoké pozice v písařském kvadrantu. Ale kdo ví, třeba se její cesta změní a bude chtít po vystudovaní zůstat v Basgiathu.