Každé dítě patří svým rodičům, že jo? Ať už jsou jakýkoliv, vždy je mezi vámi jisté nepřerušitelné spojení, které vám bude navždy připomínat, kým skutečně jste a odkud pocházíte. Můžete se snažit jakkoliv, ale nikdy se toho pocitu náležitosti nezbavíte. Nikdo vám nedokáže ty vzpomínky, ať už radostné, či srdcervoucí, vzít. Jsou však takové děti, které své rodiče nikdy nepoznali. Oliver jako chlapec často vyzvídal, kým ti jeho vlastně byli. Sníval o tom, že byli předními jezdci a když byli povoláni do války, nemohli se o jejich syna postarat. Nebo měl nějakou superschopnost, takovou, kterou mívají v knížkách, a život tam venku byl pro něj až moc nebezpečný a proto ho schovali sem. Mohl být synem slavného panovníka, jehož království se pomalu rozpadalo a proto nechal svého novorozeného prince ukrýt v sirotčinci. Mohl být synem kohokoliv, ale čas sám ukázal, že ve skutečnosti je synem nikoho. Ničí dítě. A tak skončil tady.

 

Jeho vychovatelé mu nechtěli ublížit, nebo aspoň z počátku tomu nevěřil, ovšem nikdy se nedomluvili na tom, co dítěti na otázku: ,,A kdo jsou ti moji rodiče?” odpoví. A tak se jejich příběhy staly jakési části nesložitelné skládačky, jejichž kousky do sebe vůbec nezapadaly. ,,Tvůj otec tě sem přivezl na jaře, sliboval, že se pro tebe jednou vrátí. Nic nám o sobě neřekl, jen mu zpoza košile vykukovala dračí pečeť… Našli jsme tě při požáru jednoho z vesnických domů. Byl jsi jediný, kdo tu tragédii přežil… Jsi levoboček vysoce postavené dvorní dámy, která tě musela schovat před svým manželem…” Toužil se ptát všech. Otázal by se veškerého personálu na to, odkud se sem dostal, ale to by ho dříve nesměla přepadnout touha po pravdě. Bylo mu jedenáct, když se poprvé vkradl do kanceláře vedoucí a otevřel svou složku.

​

,,Rodné jméno: Neznámé; přiděleno Oliver Ren

Věk: Neznámý; soudíme podzim 580

Rodiče: Neznámí.”

​

A tam dole bylo spěšnými tahy napsané: ,,Nalezen na podzim roku 580 v jedné z ulic Shiru. Zabalen kousek od odpadků. Musel tam být čerstvě, tak mladé dítě by každou další minutou mohlo umřít, kdyby jsme ho nenašli my.”

Onu noc, když ho našli v záchvatu hněvu uvnitř té kanceláře, tak poprvé zažil opravdový fyzický trest. A tehdy taky pochopil, že fyzická bolest je oproti té duševní naprosto osvobozující. To ovšem krapet předbíhám.

 

Někteří mají o životě v sirotčinci zkreslené představy. Bylo to místo, kde děti mohly dostat šanci na druhý život, dle jiných sice stále mizerný život, ale pro ně daleko lepší, než kdyby se sem nikdy nedostaly. Bylo zde mnoho dětí a to znamenalo mnoho šancí najít si přátele a tudíž potenciální novou rodinu. A dokonce Oliver, který již od mládí oplýval jakousi podivnou aurou, si mezi těmi dětmi našel kamarády. Caleb a Cassara byli dvojčata, která se stala plodem nešťastného manželství, které skončilo zhruba stejně rychle, jako začalo. Mladá matka je tak z důvodu neschopnosti postarání se o ně odhodila tady. A tak skončili ti tři spolu.

​

Všední den v sirotčinci byl poměrně prostý. Malinká část z něj tvořila zábava a zbytek byly užitečné lekce a vyučování. Motto jejich sirotčince bylo, že minulost již neovlivní, ale budoucnost ovlivnit dokáží. A k vzdělaným, nebo zručným dětem se budoucnost prý chová ohleduplněji. Oliver si tak povrchově osvojil nespočet praktických dovedností a do relativní hloubky, coby takové místo nabízelo, se dostal se znalostmi matematiky, historie a biologie. Ale i tenhle poklidný život musel někdy skončit a to právě ten den, kdy se dozvěděl pravdu o svém původu.

​

Vychovatelé nejspíš věděli, proč to před ním tajili. Od toho dne se totiž Oliver měnil. Jako by to v něm zaselo semínka zkázy, nebo přesněji to jen započalo jejich růst, jelikož se s nimi možná již narodil. Byly to téměř nepozorovatelné změny. Oliver byl stále prvotřídním studentem a milým člověkem, ale vztah k sobě samému začal pomalu hnít. Poprvé si toho všimla Cassara s Calebem, když se v noci vloupali do jeho pokoje a spatřili, jak v nepravidelných intervalech jeho tělo naráží do protější zdi s potlačenými, nelidskými vzdechy mezi jednotlivými pokusy. Tehdy jim přísahal, že už to nikdy neudělá, ale nemizející modřiny na jeho těle tvrdily něco jiného.
 

Ovšem ne každé dítě v sirotčinci zůstane navždy. Konaly se pravidelné prezentace - jejich skupina jim říkala “Výstavy,” kde byly jednotlivé dívky a chlapci ukazováni v tom nejlepším světle, ve snaze najít jim novou rodinu. A čím mladší jste byli, tím větší šance byla. Oliverovi bylo čtrnáct, tudíž jeho šance nebyly na bodu mrazu, ale jeho o dva roky starší kamarádi měli daleko méně zářivější vyhlídky. A přesto si vybrali je. Celou noc to oslavovali. Smáli se a tančili, ignorující ten fakt, že se tady jejich cesty rozpojí. Budou znovu ti dva a Oliver. Dvě přímky, které se jen na okamžik střetly. A když další den byli odvedeni na zkoušku do jejich nového domova, slíbili mu, že se ještě vrátí. Oliver tak netrpělivě čekal u oken první den. Druhý. Celý týden. Ale ti dva se už nikdy nevrátili.

 

Od toho momentu to s ním šlo z kopce. Jak už jsem ale zmiňoval, Oliver nikdy nebyl žádný grázl a ačkoliv se bál s někým dalším seznámit - kdo ví, jestli by o něj vůbec někdo stál - zůstal na venek stále pozitivní. A jelikož se stal jedním z nejstarších dětí, tak trávil svůj volný čas po zvonění s profesorkou matematiky, nebo v knihách, místo s jinými dětmi. A zatímco na venek se to moc neprojevilo, uvnitř začaly probíhat nenávratné změny. Začal sám sebe nenávidět. Nedokázal vystát vlastní odraz a tak se mnohokrát stalo, že jeho pěsti byly od střepů a krve, jen aby se nemusel dívat sám sobě do očí.

​

O tři roky později, na jedné z dalších Výstav, když mu bylo sedmnáct, se usmálo štěstí i na něj. Byl to nečekaný zdroj radosti, který na jeho život spustil paprsky světla. Byl sice starší, ale rodina, která to s ním chtěla zkusit, nehledala tolik syna, ale spíše někoho do domácnosti, kdo zaplní místo pomalu stárnoucího otce na farmě. A proto byl jeho věk přínosem.

​

Další den se tak vydal na jednu z odlehlých farem poblíž města Shire. Strávil tam celý týden a připadalo mu to jak z pohádky. Konečně jeho šance na šťastný život. Pomáhal na polích, krmil a mazlil se se zvířaty, vstával dokonce brzy ráno, aby mohl udělat časně snídani. A když ho v neděli pozdě večer vezli zpět do sirotčince, před odchodem mu řekli, že to není naposledy, co se vidí. Znovu netrpělivě čekal u oken a hledal v dálce přijíždějící vůz, avšak marně. Oni lhali. A když s brekem napadl jednoho z vychovatelů, řvoucí na něj: ,,Proč se nevrátili?! Proč?! Slíbili mi to! Slíbili!” Byl jen odbyt slovy, že se už neozvali zpátky a nejspíš ztratili zájem. Poté jeho tendence k sebepoškozování zesílily. Potřeboval utišit to prázdno v jeho duši. Byl ochotný čelit jakékoliv bolesti, jen ne te psychické. Už ji nezvládal.

 

A s blížící se osmnáctkou pociťoval, jak se mu okolo krku upevňuje oprátka. Bylo to pár měsíců před tím vymyšleným dnem, kdy se měl stát plnoletým a kdy se znovu vloupal do kanceláře vedoucí a celou ji obrátil vzhůru nohama, jen aby našel nějakou zmínku o Calebovi nebo Cassaře. Byl tam o nich jen jediný dopis, nejspíš od jejich nové rodiny, zmiňující se o tom, že je v Den branné povinnosti opustili a nejspíš nastoupili do Basgiathské válečné akademie. Nebyl však natolik naivní, aby veškerou naději dal do těch dvou. Potřeboval jen vizi do budoucna. Potřeboval jen přežít dva roky. Ten den opustil stěny sirotčince navždy.

 

Možná se však ptáte, proč Oliver stále pokračoval? Tento svět byl totiž krutým vtipem. Přál si neexistovat, nikoliv zemřít. To byly dvě naprosto rozdílné věci. Stále v něm byl slaboučce plápolající plamen, který věřil, že i na něj někde čeká štěstí. A přesto, že jizvy na jeho předloktích, či zádech nemohly pro druhé symbolizovat naději, byl to jediný způsob jak dokázal fungovat. A tak vstoupil do světa jako nový člověk. "Cassian Calore" - zkomolil jména těch dvou jediných duší, kterým kdysi důvěřoval a vymyslel si k tomu všechny ostatní informace o své osobě.

 

Následující dva roky se do sebe vpily pod tíhou mlhy. Nedokázal oddělit hodinu od minuty, den od týdne. Myslel, že je na život venku připravený, ale realita byla jiná. Nikdo mu už pod nos jen tak nenaservíroval ohřáté jídlo několikrát denně. Musel si to všechno vydobít. Avšak v krajních situacích uděláte cokoliv, abyste přežili a Cassian nebyl výjimkou. Naučil se krást, kuchat zvířata, ale taky, v těch nejvíce beznadějných nocí, prodat své tělo. Ale tady venku nebyl čas na to se aklimatizovat. Strach ani slabota nebyly tolerovány. A když musel neustále svádět boj o svůj život, neměl moc času přemýšlet a takový stav on potřeboval. A tak, v pouhých osmnácti letech, začal putovat sám napříč Deaconshirem. Ani se nikde příliš dlouho neohřál a už byl znovu na cestách. To vše, jen aby se nemohl zastavit. A právě jednu letní noc, když v Deaconské rovině spal pod širým nebem, se poprvé setkal s drakem. Bylo to z dálky a nevěděl, zda je tam sám, nebo se svým jezdcem. Uchvácený onou scenérií si v ten moment dal slib, že jej uvidí ještě někdy.

 

Když nastal Den branné povinnosti, měl už dávno určeno, jaký kvadrant si vybere. Jeho představa klidu šla ruku v ruce s nebezpečím. Vystoupal nekončící schody vzhůru a bez pochybností se odvážil k tomu prvnímu kroku. Jeho tělo tak zaplavil ten známý a sladký pocit adrenalinu. Měl jen jedinou myšlenku - přežít. A tak si znovu zatančil tango se smrtí.