Tak jako mnoho kadetů před ním a ještě mnoho po něm, kvadrant Cassiuse změnil a vybrousil k dokonale vražedné zbrani, kterou vyšlou na hranici s jedním cílem: eliminovat co nejvíce nepřátel a získat za to nějakou tu poctu. Až na to, že Cassiusův směr se ubral zcela jiným směrem, a eliminuje nepřátele zcela jinak, ať už se nachází za ochranným štítem, nebo přímo v něm. Svůj signet skrýval, a dnes je jeho nejsilnější zbraní, stačí mu jediný dotek, nezvednuté štíty, nestřežená mysl, a zjistí vaše nejhlubší a nejzvrhlejší tajemství. Co je ale horší? Neštítí se to proti vám použít ve svůj vlastní prospěch. Nedal by se označit za krutého, za někoho, kdo si libuje v soukromí druhých a rád se hrabe v jejich myslích, to ne, ale už je prostě takový. Nezajímavá mysl se rovná jeho nezájmu, nějaké ty pikantnosti, byť neškodné vůči Navaře? Změní se jeho pohled na vaši maličkost, ale nechá vás být, ovšem pokud má podezření na nekalé činnosti, nebo snad zacítí ve vaší mysli náznak zrady? Cassius vás v danou chvíli rád obejme, než vás přišpendlí k židli a bude vaši mysl probírat do těch nejtemnějších a nejvzdálenějších koutů, nemilosrdně ji převrátí a rozvrátí, jen aby našel sebemenší důkaz k usvědčení a vlastnímu dalšímu kroku k povýšení.

​

Rozhodně je kariérista, po vojenském žebříčku leze poněkud rychle, což není po chuti ostatním jezdcům, ale Cassius je nechává, a pokud ho někdo štve, nebo mu dokonce leze na nervy, pak stačí jediný dotek, okamžik, aby zjistil to, co zjistit potřebuje, a s úsměvem na tváři vás začne vydírat. Je takovou chodící schránkou plnou tajemství ostatních, a v Navaře je jen málo osob – jezdců – na které kdy sáhl a neprohrabal se u toho jejich myslí. Dá se říci, že má rád určitý pocit kontroly nad situací, pocit toho, že ví více než ostatní, a nachází se tím tak ve velké výhodě. Libuje si v určitém pocitu užitečnosti Navaře a generálovu Gordanovi, popřípadě samotnému králi, pro kterého během svého působení u armády objevil hned tři zrádce. Nedalo mu to kdovíjak velkou práci, ale Cassius se později rád plácal po rameni.

​

Jeho signet po něm vyžaduje společenskost, a Cassius se během těch let naučil mistrně chodit ve společenských kruzích, dokáže si poradit jak mezi čerstvými kadety, tak obyčejnými lidmi, vysloužilými jezdci nebo i Navarrskou smetánkou. V posledním roce studuje i kulturu Poromielu, rád by se tam jednou vydal v přestrojení a tu chátru zničil zevnitř. Nejspíše ho spousta jezdců nemá zrovna v oblibě, ale Cassius si jich nevšímá, a pokud má nepřátele? Pak to otevřeně nepřiznali, sám ale nenávidí pouze Poromiel, snad i z toho důvodu, že si na něj jednoduše nemůže jen tak sáhnout, vyhrožovat mu, vydírat ho, a nakonec ho zničit. Co nemůže po svém způsobu znesvětit, to ho ve výsledku irituje a frustruje. Jediný, komu se doopravdy svěřuje, je jeho zelená škorpioocasá dračice, je jeho neustálou společnicí a Cassius si bez ní dnes nedokáže představit život. Létání je pro něj zároveň jakási forma útěku od života na zemi, při kterém si dokáže sám vyčistit hlavu a psychicky se připravit na mentální slabosti druhých. S Akile ale získal i jednu malou nepříjemnost v podobě jejího druha, oranžového kyjoocasého Kalisma, který si našel nového jezdce, když už byl Cassius s Akile v aktivní službě. Cassius se nijak netají tím, že ho potřeby jeho dračice více méně obtěžují, a je radši, když letí Kalismo za nimi, než když musí s Akile do Basgiathu. Dalo by se říci, že by se s tím dokázal srovnat, nebýt Kalismova jezdce; v tom nedokáže Cassius číst, a jako s Poromielem, i to ho frustruje, a vede ho to k podezíravosti. Kdo má před Cassiusem zvednuté štíty, ten jednoduše může očekávat jeho vřelé objetí.

​

Navzdory své práci a povinnostem, má ve svém životě pár přátel a blízkých jezdců, se kterými vychází, a u nichž ctí jejich myšlenkové soukromí a nehrabe se jim v hlavě. Ale i kdyby to dělal, těžko by to mohli vědět, spadá pod přísnou bezpečnostní prověrku, a sám nikomu nikdy nesdělil svůj signet, pak by se totiž vzdal té nejsilnější zbraně, jakou má ve své kapse.

posty