Castorice Nott

castorice not t

5. 8. 580 Calldyr City, Navarra

3. křídlo, peruť plamene, 2. letka

signet

Aquakineze

Hyeri Lee

why play fair when you can play wel l?

Castorice na první pohled působí dojmem někoho, kdo si spletl vojenskou akademii s galavečerem – je vždy dokonale upravená, voňavá, s bezchybnou manikúrou a letmým úsměvem. Její uniforma je uhlazená, její výstřih podezřele hluboký a její postoj tak pevně sebevědomý, až působí, jako by vlastnila půdu, po které kráčí. Castorice se nenamáhá být nenápadná – právě naopak. Každý detail jejího vzhledu je promyšlený tak, aby provokoval. A když otevře pusu, je to většinou ještě horší. Má hedvábný hlas, sametově klouzavý, který zní téměř vždycky lehce vyzývavě – jako by každé slovo bylo zároveň lichotka i provokace.

Její pověst je stejně výrazná jako ona sama. Mluví se o ní jako o čúze – někom, kdo rád rozeštvává ostatní, rozbíjí vztahy a vleze každé druhé holce do postele. Mezi kadety ale koluje víc historek než faktů a nikdo si není jistý, co je hrané a co skutečné. Její nálady se mění jako počasí, její úsměv je nečitelný a její mlčení často výhružnější než otevřený hněv. Není snadné říct, co ji skutečně dokáže rozrušit. Většina běžných lidských reakcí jako vztek, uraženost nebo frustrace se u ní neprojevují běžným způsobem. Castorice se nerozčiluje. Nevybuchuje. Spíš se na chvíli odmlčí, zpozorní, a potom se něco – nebo někdo – v následujících dnech zhroutí. Máloco se jí skutečně dotkne. Máloco pronikne až k jádru. Její ego je natolik obrněné, že po něm veškeré urážky a pomluvy sklouzávají jako déšť po šupinách.

Jedná s lidmi způsobem, který záměrně mate – jednou někomu zalichotí, podruhé mu podrazí nohy (a to někdy doslova). Flirtuje, ponižuje, provokuje, vyčkává. Má zvláštní schopnost pozvednout člověka tak, že se na chvíli cítí jako střed jejího světa – a potom ho s naprostým klidem shodit zpátky dolů. S každým jedná jinak, ale vždy tak, aby byl právě on ten, kdo nakonec ztratí nervy. Na všechno má poznámku, do všeho má potřebu se vložit. A když někomu dá najevo, že ho má přečteného, je to většinou proto, že to tak opravdu je. Castorice má totiž paměť jako slon, sluch jako sousedská bába a pozorovací schopnosti, které by jí záviděl i vojenský vyšetřovatel. Má doslova mentální složku na každého – silné stránky, slabiny, bývalé milence, nejistoty, styl boje, oblíbené pití. Všechno, co by se mohlo hodit. A dříve nebo později se to hodí. Je velmi inteligentní – ale nikoliv jako učenec. Spíš instinktivně. Vnímá atmosféru místnosti, dynamiku lidí, a ví, kdy zasáhnout, kdy couvnout, kdy se smát a kdy mlčet. Nikdy to není náhoda.

Ve vlastní letce se vyznačuje především svou sobeckostí. Nepředstírá, že je týmová hráčka – pokud jí něco nevynáší výhodu, zábavu nebo aspoň důvod k pohrdání, neúčastní se. Zlá ale není. Tedy – ne nutně. Zlo by naznačovalo motiv, plán, nějaký velký cíl. Castorice nemá zájem ovládnout svět, zničit všechny okolo ani dokazovat, že je nejlepší. Protože pro ni není třeba nadřazenost dokazovat – ve své hlavě je nad ostatními vždy. Někdo by možná řekl, že její vnímání sebe sama občas ztrácí kontakt s realitou – ale Castorice by jen mávla rukou a dodala, že je to spíš jasnozřivost s dramatickým podtónem.

Její vztahy s ostatními kadety jsou napjaté, komplikované a velmi zřídka přátelské. Přesněji řečeno: žádné skutečné přátele nemá. Nikdo ji nemá rád doopravdy. Možná až na jejího otce – muže s dost penězi a dost vlivem který neváhal investovat do toho, aby jeho dcera přežila studium na akademii. Podle všeho oslovil rodiny několika kadetů, které za ochotu dohlížet na jeho dceru obdržely velkorysou odměnu. Většina z těch kadetů však brzy zjistila, že nejlepší ochrana spočívá v tom, držet se od Castorice co nejdál. Kromě těchto placených „spojenců“ si však Castorice po několika měsících obvykle najde někoho silného – fyzicky nebo postavením – koho si postupně omotá kolem prstu. Z pohledu ostatních to vždycky vypadá stejně – Castorice si najde někoho, koho využívá pro vlastní ochranu. A ona? Ona tvrdí, že je to jiné. Říká, že její city jsou skutečné. Možná tomu sama věří. Možná jen nechce přiznat, že neumí být blízko nikomu bez toho, aniž by tím něco sledovala. Možná to ani nerozlišuje. Láska, ochrana, manipulace – co když je to pro ni jedno a totéž? Možná neví, co cítí. Ale ví přesně, co nikdy nechce: být ta, kdo bude prosit o milost. Zničit dřív, než být sama zraněna – to je pravidlo, podle kterého hraje.

Castorice nevadí, že ji ostatní považují za někoho, kdo je neustále na někom závislý – koneckonců, sama ten dojem občas ráda přiživí. Podceňování se totiž vyplácí. To ale neznamená, že by si neuměla poradit sama. Jak na žíněnkách, tak ve Válečných hrách se ukázalo, že má sobě v něco, co se na Basgiathu vysoce cení – brutalitu, nemilosrdnost a schopnost hrát špinavě. Nikoho, kdo ji opravdu pozoroval, to koneckonců nemohlo překvapit. Nepřemýšlí o cti ani o pravidlech. Přemýšlí o tom, co funguje. Má výborné reflexy, vysoký práh bolesti a v sobě dost vnitřní agrese na to, aby bez varování přešla z úsměvu do útoku bez jediné ztráty elegance. A díky tomuhle je ostatními zároveň nenáviděná i tolerovaná. Castorice Nott se nelíbí každému. Vlastně – většině lidí se nelíbí vůbec. Ale každý, kdo s ní přišel do kontaktu, by potvrdil jedno: její přítomnost se nedá ignorovat. Je jako těžký parfém v přetopené místnosti – omamná, vtíravá a neodbytná. Jakmile ji jednou ucítíte, už ji z hlavy nedostanete.

Castorice Nott se narodila ve zlatém vykládaném lóži světla a hedvábí, do světa, který ji nikdy neodmítl, protože byl od samého začátku stvořen tak, aby se kolem ní otáčel. Je jedinou dcerou měřených ambicí a nesmírného bohatství, vybudovaného na impériu těžby drahých kovů, dítětem, které si nevyprosilo lásku, ale dostalo ji v podobě tiché žárlivosti každého, kdo znal její příjmení. Její matka, žena, o níž se v domě nemluvilo, zmizela z jejího života dříve, než stihla zanechat skutečnou stopu – možná utekla, možná zemřela, možná se prostě rozhodla, že luxus a pozlátkem lemovaný život po boku muže, který miloval jen vlastní odraz v očích ostatních, není důstojným vězením. A tak Castorice vyrůstala bez mateřské dlaně, ale zato s pečlivě udržovaným obrazem dokonalosti, který nad ní bděl jako stín.

i was never punished. that would require someone to believe i could be wrong

Její otec, Pollux, viděl ve své dceři důkaz vlastní nadřazenosti, zrcadlo své schopnosti ovládat a tvarovat budoucnost podle svých představ. Nikdy ji netrestal, protože věřil, že její rozmary nejsou slabostí, ale známkou velkosti, že její výbuchy a náladovost nejsou projevem nestability, nýbrž výrazem výjimečného ducha, který se jen ještě nenaučil, jak vládnout světu, který na něj není připraven. Všechno, co chtěla, dostala – nejen proto, že si to vynutila, ale proto, že otec věřil, že zaslouží jen to nejlepší. Bylo jednodušší kupovat klid dítěte než naslouchat jeho výbuchům. Soukromé koncerty harfistek, diamantové náhrdelníky, a učitelé, kteří cestovali přes půl kontinentu, aby ji naučili, jak rozeznat pravé hedvábí podle zvuku, který vydává při pádu na mramor – nic nebylo dost drahé, nic dost dokonalé. Jen sloužící, kteří ji museli oblékat, česat, poslouchat její rozmary, znali pravdu: že ta malá bohyně z mramoru je schopná nejděsivějších slov bez jediného pozvednutí hlasu, že za jejím úsměvem se skrývá chlad, který dokáže přivodit zimnici i uprostřed letního poledne. Služebnictvo ji nenávidělo, ale jako všichni, kdo se ocitnou v příliš blízkém kontaktu s mocí, o tom mlčelo.

i didn't cho ose war. i chose a stage no one could ignore

Castorice věřila, že je nepřemožitelná. Věřila tomu tak hluboce, tak výrazně, že kdyby měla kdykoli pochybnost, udusila by ji v brokátovém kapesníku a posypala diamanty. Jenže jednoho dne, v patnácti letech, se někdo odvážil postavit se přímo proti ní. Ne ve stínu, ne za jejími zády, ale přímo, veřejně, před zraky ostatních, a řekl, že je jen nána, která nikdy nebyla nic jiného než ozdoba. Že kdyby přišla o peníze a šaty, nezbylo by z ní nic. Že neumí nic, co by mělo cenu. Ta slova byla jako přímý úder do těla, které nikdy nebylo zraněno. Ne proto, že by byla pravdivá – ale proto, že zazněla příliš nahlas. A v ten večer, kdy se vrátila domů, ještě s očima planoucíma potřebou po odplatě, vešla do otcovy pracovny a pronesla jednoduše: „Budu dračí jezdkyní.“

Pollux se ani nepokusil ji rozmluvit. Věděl, co to rozhodnutí znamená – a věděl i to, že Castorice nikdy nešla zpět. Když si něco umanula, svět se ohýbal, dokud se tak nestalo. Takže místo protestů otevřel truhlice a rozkázal najmout ty nejlepší: soukromé mistry boje, taktiky, fyzické kondice i vojenských dějin. Každý z nich byl vybrán nejen pro své schopnosti, ale i pro ochotu snést její rozmary, výsměch a aroganci. Učila se rychle – nejen proto, že byla chytrá, ale protože vítězství bylo to jediné, co znala. A jejich bolest, když ji podcenili, byla jejím pohonem. Ve vlastních očích byla vždy někým, kdo se rodí pro víc. Jezdec? Samozřejmě. Hrdinka? Pokud to znamená víc obdivu. Zabiják? Pokud to znamená respekt. Pokoru nikdy nepovažovala za ctnost. A tak odešla – v plném lesku – z domu, kde si každá dlaždice pamatovala její podpatky, a vydala se tam, kde život bolí, kde krev stříká a kde slabost znamená smrt.

they hated me. which meant they were watching. which meant i’d already won

Na Basgiathu nepřišla hledat proměnu, ale potvrzení – a první rok jí ho poskytl v míře, která překvapila i ji samotnou, když se stala jezdkyní mohutné dračice jménem Aidonia, samice, která její ego povznesla výš, než kdy bylo. Smrt, která ji obklopovala téměř denně – spolužáci padající z výšky, spálené tváře – se pro ni stala běžnou kulisou, do níž se dokázala bez odporu začlenit. V průběhu jediného roku stihla způsobit pořádný rozruch – rozeštvávala ostatní, narušovala vztahy, vytvářela nové a nemilosrdně je trhala na kusy. Dělala si nepřátele i obdivovatele, často zároveň, a i když jí mnoho lidí šlo po krku, zůstala stát. Částečně kvůli vlastním schopnostem, částečně díky zaplacené i získané ochraně… a hlavně díky naprosto bezostyšné ochotě udělat cokoliv, co je nutné – co zajistí její přežití, moc, nebo aspoň iluzi obojího.

aidonia

Červený kyjoocasý || 3. kategorie - 13 metrů || Samice

Aidoniarumaelthira je rudá dračice středního věku, známá svou majetnickou povahou a ochranitelskými sklony. Mluví ostře, bez zbytečné jemnosti nebo diplomatických oklik – říká věci tak, jak jsou, bez ohledu na to, zda to druhé straně zní příjemně. Mezi ostatními draky působí rozvážně, ale jen dokud jí někdo nevstoupí do osobního prostoru nebo se nepokusí zpochybnit její autoritu. V takových chvílích je neústupná a dává jasně najevo, že s ní není radno si zahrávat.

Při Rozřazení si vybrala Castorice zdánlivě instinktivně, přitahována nejen jejím klidným postojem a chladným pohledem, ale především fyzickou podobností se svými dvěma předchozími jezdkyněmi – obě byly disciplinované, málomluvné a efektivní důstojnice s černými vlasy a držením těla, které připomínalo vojenský rozkaz. Aidonia předpokládala, že i Castorice bude podobná, že dostane tichou partnerku, která nebude zbytečně okázalá. Brzy však zjistila, že se mýlila – Castorice sice vypadala neochvějně, ale chovala se jako tornádo, které se občas zastaví jen proto, aby se mohlo podívat, koho zrovna srazilo.

Jejich vztah je složitý a proměnlivý. Někdy si rozumí, obzvlášť když jde o boj – tam Aidonia oceňuje smysl Castorice pro brutalitu, rychlé reakce a bezohlednost vůči nepříteli. V těchto chvílích je mezi nimi klidné, takřka nevyřčené pochopení. Ale mimo bojiště je to jiná hra: hádají se, odsekávají si, ironizují každé slovo toho druhého a často se uchylují k tichu, které je spíš pasivním odporem než harmonií. Aidonia nesnáší zbytečné provokace a zvyk jezdkyně říkat ostré věci jen proto, aby si zajistila navrch, považuje za dětinský a zbytečně nebezpečný. Nelíbí se jí ani pověst, kterou si její jezdkyně vystavěla – pro Aidonii je to něco, co vrhá stín nejen na Castorice, ale i na ni samotnou, a jako hrdá bytost se s tím těžko smiřuje.

Zároveň ji však před ostatními brání – nepřipustí, aby někdo Castorice znevažoval v její přítomnosti, i kdyby měl pravdu. Kritika, pokud vůbec zazní, zazní jen z jejích úst. A možná to nejsou ani kritiky – spíš konstatování faktů, která by si Castorice nikdy nahlas nepřiznala. Že není tak nedotknutelná, jak působí. Že její pověst výsměšné dívky je pancíř, pod kterým by se jednoho dne mohla udusit. Ví, že Castorice není bezcitná – jen si raději zničí každý most, než by připustila, že po něm někdo může dojít až k ní. Cítí její emoce, zná její vztek i zklamání, a i když jí to nikdy neřekne přímo, nese je s ní – mlčky a tvrdě. Castorice tahle slova odmítá slyšet. Nechce soucit. Nechce analýzu vlastních emocí. A už vůbec nechce, aby jí její vlastní drak připomínal, že se uvnitř stále snaží něco necítit. Protože Aidonia nikdy nezpochybňuje svá rozhodnutí. A už vůbec ne to, koho si zvolila jako svou jezdkyni.

Aquakineze – schopnost ovládat vodu. Na první pohled to možná není schopnost, kterou by člověk s Castorice spojoval, ale podle ní je to přesně to, co si zaslouží. Voda je tichá a trpělivá, ale zároveň neústupná, ničivá a nepolapitelná – a právě v tom vidí její skutečnou sílu. Nejde o dramatický živel plný výbuchů a plamenů, ale o něco mnohem efektivnějšího – něco, co proniká všude, co se nedá snadno zastavit, co je krásné a dokáže být smrtící zároveň. V jejích očích je aquakineze znakem všestrannosti, elegance a nečekané moci.

Ovládá zatím pouze vodu v kapalné podobě – s párou ani ledem nehne. Její schopnost je tak omezena na situace, kde je voda přímo dostupná. Vodu si sice nedokáže vytvořit z ničeho, ale umí ji extrahovat z okolního prostředí – zejména z mokré půdy, vegetace, nebo jiných savých materiálů. V prostředí s vyšší vzdušnou vlhkostí je schopnost dobře použitelná, avšak v podmínkách sucha se její účinnost výrazně snižuje. Pro tyto situace si proto obvykle nosí vlastní zdroj vody v menší nádobě – nejen jako zálohu pro boj, ale i pro praktické účely, protože svůj signet využívá poměrně často: k rychlému očištění ran, hašení plamenů, nebo prostě jen tehdy, když se koupe a má chuť si s vodou hrát.

V boji se zaměřuje především na dvě základní techniky. První z nich jsou tlakové výstřiky – proudy vody vystřelované pod silným tlakem, které lze využít k destabilizaci protivníka, narušení rovnováhy nebo k vytlačení ze střetu. Druhá technika je založena na vytvoření extrémně úzkého, koncentrovaného proudu vody pod vysokým tlakem, který se při správném zásahu chová jako čepel. Tento proud je schopen proniknout lehčími vrstvami zbroje nebo ochrannými materiály a způsobit hluboká řezná zranění.

Ovládání vody je závislé na pohybu rukou – signet nefunguje čistě mentálně. Fyzická koordinace, prostor pro pohyb a vizuální kontakt s cílem jsou klíčovými faktory pro účinné použití schopnosti. Castorice z těchto důvodů preferuje boj ve střední vzdálenosti a vyhýbá se přímým srážkám nablízko, kde by byla její pohyblivost omezena.

Ačkoliv je její bojový styl s použití signetu momentálně relativně úzce specializovaný, zvládá v rámci těchto mezí vodu ovládat poměrně efektivně a s vysokou mírou přesnosti. Schopnost stále rozvíjí – zatím ji využívá spíš přímočaře, ale je zřejmé, že ji těší hledat nové možnosti, a že potenciál vody zdaleka nevyčerpala.

Zdědila poměrně vysokou postavu po otci – a doma k ní běžně nosila podpatky. Ne proto, že by potřebovala být ještě vyšší, ale protože bylo důležité, aby i její stín působil autoritativně.
V boji používá primárně štíhlou, lehce zakřivenou čepel – dost lehkou, aby s ní mohla vést plynulé, přesné pohyby, a dost výraznou, aby na bojišti vypadala dobře. Rukojeť je hladká, s tenkým proužkem perleti. Nevybrala si ji kvůli praktičnosti, ale protože vypadá jako něco, co by se mělo držet v rukavičkách.
Tvrdí, že její výstřih je součástí taktiky. Kdo se dívá dolů, nehlídá si krk.
Má přezdívku pro téměř každého, koho kdy potkala. Ne vždy má příležitost je použít nahlas – ale většina by se poznala, kdyby slyšeli „Princ s komplexem z velikosti“, „Slečna Tragédie ve třetím dějství“ nebo „Štítovka Bezcitná“. A to jsme zatím jen u její letky.
Ráda používá svůj signet při každé příležitosti – když se nudí, tak si v jídelně v poháru vytváří vodní víry nebo nechává vodu poletovat kolem prstů jako prstýnky z kapek. Používá ho i tehdy, kdy by stačila ruka – třeba při nalévání vody nebo zalévání květin.
Doma má několik koček. Vždy je překrmovala tak moc, že je služebnictvo muselo přenášet z jednoho patra do druhého. Dle Castorice štíhlá kočka vypadá zanedbaně. Té nejoblíbenější, se srstí černou jako noc, říká Namýšlená Číča – a to jméno vyslovovala vždy s naprostou vážností. Namyšlená Číča má vlastní polštář, vlastní misku z černého porcelánu a dokonce i vlastní služku.

bonusy

eventy

posty

Sora

Všechny herní informace pocházejí z knižní předlohy Fourth Wing a Iron Flame od autorky Rebecca Yarros, které patří plná autorská práva. Z angličtiny bylo vše přepsáno a korektizováno adminy, kteří si tak přisvojují práva na vlastní text. NIC NEKOPÍRUJTE.

Všechny postavy a texty k nim napsané, jsou autorské právo hráčů.

Admin Tým: Arxi a Vixara

Poděkování: Rebecca Yarros, Artstation, pinterest, TStudio, Sloan, Esmeray Lilith, PlayGround

Stav hry: Aktivní || Spuštění: 19.7. 2024