they said: run. i picked up a crossbow.

Corvin je typ mladého muže, který na první pohled zaujme. Není to nutně tím, jak vypadá, ale spíše jak se chová. Jeho řeč těla je vždycky trochu napřed, jeho úsměv je o chlup příliš pobavený a jeho slova se nebojí ublížit. Má v sobě něco nespoutaného, a to je drzost, která není hraná. Provokace, která mu proudí v krvi jako zbraň i obrana zároveň. Pochází z vesnice, což je na jeho držení těla i způsobu řeči znát. Sprostá slova mu nepřipadají vulgární, ale spíše efektivnější. A když mluví, je těžké ho neposlouchat. Hlavně kvůli tomu, jak věci říká.

​

Když chce, dokáže působit jako bouřkový mrak. Z dálky vypadá klidně a tiše, ale jakmile se přiblíží, je z něj cítit jisté napětí. Uvnitř něj se vaří hněv a jistý pocit frustrace, kterou se naučil skrývat sarkasmem, ironií a jistou suverénní lehkostí. Ovšem někdy z něj ta frustrace vyletí jako žhavá jiskra. Nečekaně, prudce a všichni v jeho blízkosti to jasně pocítí. Začne házet věcmi kolem sebe, mlátit do věcí či lidí kolem sebe a je mu naprosto jedno, zda jsou z jeho letky, perutě či křídla. Když to potřebuje, je schopný si bouchnout i do svého draka. Jindy zase překvapí svou vřelostí, kterou si nikdo nezasloužil. Proto dokáže nejednoho člověka vyvézt z míry, když hned popřeje dobré ráno a zajímá se o pohodu svých kadetů s až moc milým úsměvem, ve kterém se neskrývá žádný sarkasmus a pronese několik vět bez rýpavé poznámky.

​

Je temperamentní, je nepředvídatelný a rozhodně není vychovaný podle dvorních zvyklostí. Ve skutečnosti se jim dost vysmívá. Ovšem on není zlý, nikdy. Nebo spíše občas. V jádru je to člověk, který se kousne do jazyka a nastaví záda, když je to jednoduše potřeba. Když dojde na jeho přátele nebo jeho křídlo celkově, umí být až neuvěřitelně obětavý. Díky svému signetu dokáže duplikovat prakticky cokoliv. Ať se jedná o zbraně, výbavu či nástroje, kterými dokáže vyzbrojit ostatní. Nesnáší pocit, že by někdo z jeho lidí šel do boje nechráněný, i když oplývají signety. Sám by raději vyhořel než nechat své lidi padnout kvůli nedostatku. I když to nedává najevo, vede ho silný a téměř tvrdohlavý přístup, kdy chce zkrátka pomoc všem i když není úplně nejmilejší.

Jeho signet Corvina do určité míry dokonce formuje. Občas i on sám přemýšlí nad tím, která verze jeho osobnosti je ta pravá. Může být veselý a přátelský, ovšem vzápětí je sarkastický a chladný. Umí být neodolatelně šarmantní i nečekaně krutý a často jen proto, že ho to v tu chvíli píchne někde hluboko uvnitř, kde se pořád dusí staré věci. A možná se jen snaží vytvořit tolik verzí sebe sama, kolik je potřeba, aby mezi nimi konečně našel tu, která ho nebude tolik bolet.

​

Hudbu má v krvi. Po rodičích si nese lásku ke zvukům, co hladí duši. Večery, kdy se tiše stáhne stranou, usedne si do stínu hradeb či nějaké tajné místnosti nebo dokonce vyšplhá na střechu akademie a brnká si na kalimbu, jsou chvíle, kdy je opravdu sám sebou. Zpívá si potichu a nikdy ne před ostatními. Je to jeho kousek bezpečí, něco čistého a opravdového, co nechce vystavit zbytku světa. Hudba mu pomáhá dýchat, když všechno ostatní selhává.

​

Co se týče jeho intimního života, není lehkomyslný, ale ani není uzavřený. Je někdy až překvapivě něžný, zvlášť když je s někým, kdo v něm dokáže probudit jistý klid, který sám v sobě nenachází. Ale nějaká pouta ho děsí. Hlavně proto, že se bojí, že by někdo viděl to všechno, co se v něm skrývá. I to, co on sám nechce znát. Není bezcitný, ale city jsou pro něj jako nevybuchlé sudy prachu, se kterými se musí dávat zatraceně velký pozor.

​

A proto žije jako někdo, kdo se směje nahlas, ale nikdy se neusměje očima. Někdo, kdo podrží i když před chvíli pronesl, jak je dotyčný úplně neschopný. Někdo, koho nejde mít úplně rád, ale také na něj nejde zapomenout. Corvin je jako duplikovaný předmět – nikdy nevíte, co je originál. Ale někde mezi těmi verzemi se skrývá někdo, kdo za to opravdu stojí.

Jeho život začal ve vesnici Lerwhin. Odlehlá a větrem ošlehaná vesnice na hranici s Poromielem na samotném okraji Tyrrendoru. Kolem které byly pastviny a strmé srázy, kde se ovce pásly po stovkách a jezdci v aktivní službě si zde občas dopřávaly jistou pauzu mezi přelety nebo mezi misemi. Vesnice byla maličká, uzavřená, ale její lidé byli tvrdí, zvyklí na jisté odříznutí a na společnost jezdců. Obyvatelé na jezdce hleděli se směsí obdivu, strachu a hlavně uznání. Jeho rodiče byli obyčejní pastevci, kteří měli ve svém srdci hudbu. Jeho matka hrála na kalimbu a otec si rád zpíval do rytmu onoho hudebního nástroje. Corvin se to všechno samozřejmě učil. Jeho ruce byly šikovné, uši citlivé, ale jeho duše byla neklidná. Něco v něm hořelo už od malička, ale neuměl to pojmenovat.

​

Bylo mu jedenáct let, když se to všechno změnilo. Hejno gryfů s poromielskými letci se přiřítilo jako noční bouře. Přišli rychle, bez jakéhokoliv varování a s jistou krvežíznivostí ve svých žilách. Ženy se svými dětmi utíkali do bezpečí jeskyň, kterými se samozřejmě dostali do vesnic dál od hranic. Muži brali co nejvíc zásob a utíkali. Stejně jako jeho rodiče. Zachránili se, ale na svého syna ani nepomysleli, když tam zůstal. Ne, že by zůstal stát kvůli strachu, ale z jeho tvrdohlavosti. Byl schovaný ve staré stodole a sledoval, jak se gryfové s letci vypořádávají s jezdcem, kterého odřízli od draka a on s nimi bojuje pomocí svého signetu. Sám dokázal sundat skoro celé hejno, dokud ho jeden gryf nepřitiskl k zemi a svým zobákem mu neprovrtal díru do hlavy. To neskutečné zařvání, které se ozvalo z hrdla zraněného oranžového dýkoocasého draka mu trhalo uši. Musel si je na chvíli zacpat a ve stodole se přesunul tak, aby na velkého šupináče viděl. Měl hluboký šrám přes oko, jeho křídlo bylo potrhané a měl ošklivě poraněnou přední nohu. Letec, který zabil jeho jezdce se k němu na svém gryfu pomalu blížil. Proto tehdy Corvin neváhal. Ve stodole vzal starou kuši, jeden jediný šíp a potichu se vyplížil ven. Kuši natáhl a vypálil. Nevěřil by, že by se někdy trefil, ale letce se mu podařilo zabít a tím i jeho gryfa. Odhodil kuši a tehdy neváhal. Sebral první kbelík vody, který našel a běžel si to k tvorovi, kterému se pokoušel aspoň trochu ošetřit zranění. Neuvědomoval si, že by neměl, ale on na něj nevrčel. Nevyhrožoval mu, a hlavně ho nespálil. Také se Corvin rozhodl, že se jednou stane jezdcem a všechny letce do posledního zabije. A také neodpustí svým rodičům, že se pro něj nikdy nevrátili. Jakmile oranžový drak se trochu zregeneroval, okamžitě odletěl.

​

Dalších devět let byl chlapec posedlý přípravou na akademii. Nepřipravoval se hlavně po té fyzické stránce, ale i po té psychické. Trénoval s kuší, lukem, krátkým mečem, ale i s oštěpem či sekerou. Trénoval denně, tvrdě a sám. Jeho tělo i mysl se zocelily a Corvin rostl v muže, který sice mluvil ostře a smál se příliš nahlas, ale pod tou maskou se skrýval někdo, kdo měl hluboko v sobě zakořeněný pocit, že svět je křivý. Bylo to hlavně díky jeho rodičům a letcům. A jakmile mu bylo dvacet let, nastal ten Den D. Na parapetu byl opět blízko smrti a dokonce dvakrát, když mu uklouzla noha a on visel na okraji. Jen tak tak se dokázal vyškrábat nahoru a po druhé ho strčil kadet, který šel za ním, že je moc pomalý. Karma ho ovšem dostihla a on spadl dolů, zatímco on se zase vyškrábal nahoru. Jedinou výhodu měl v momentě, když se na nádvoří poprvé objevili draci. Díky tomu, že jednomu byl v opravdu těsné blízkosti kdysi ho nijak nevyděsili. Veškeré výzvy a souboje na žíněnkách tak nějak zvládal, i když snad jen zázrakem. Gauntlet zvládl v průměru, což nebyla žádná sláva, ale také žádné selhání. V hlavě mu šlo jen o jediné – přežít to.

​

Během prezentace se ovšem stalo něco, co rozhodně nikdo nečekal. Když procházel se svou letkou, jeden z draků mu zatarasil cestu svou nohou a sklonil k němu svou obrovskou oranžovou hlavu. Corvin okamžitě poznal tu jizvu přes oko. To byl on, ten oranžový, kterého kdysi zachránil. Je tady a chce se propojit? Samozřejmě nechápal, proč ho zastavil. Vydechl proti němu hustý oblak páry a s hrdelním zavrčením se zase stáhl zpátky. Jeho spolužáci mu pokládalo plno otázek, na které on ovšem nikdy neodpověděl. Nebo jim jednoduše lhal.

​

A rozřazení? To pro něj bylo peklo. Běžel, co mu nohy stačily. Nechtěl se zdržovat nějakým střetem. Běžel a jen hledal toho jednoho jediného draka. Je tady, chce se propojit a nejspíše mu dal najevo, že se chce propojit právě s ním. Jenže už byl skoro ztracený. Nevěděl, kde je, cestou se stihl vykoupat, když zapadl do nějaké hlubší tůně, a ještě k tomu si se cestou porval a připravil o život asi dva kadety. „Otoč se, ať pořádně vidím, co z tebe zbylo.“ Ozvalo se v jeho hlavě a on to udělal. Stál tváří v tvář velkému oranžovému drakovi s dýkovitým ocasem. Nasucho polknul a díval se do toho jednoho zlatého oka. „Utečeš jako tehdy tví rodiče nebo zůstaneš jako chlapec, kterého si pamatuju?“ V ten moment mu to došlo. Je to opravdu on. Ten zraněný drak, kterého zachránil. Mluví s ním. Slyší ho ve své hlavě. Corvin měl pevný postoj a neměl v úmyslu utéct. „Slíbil jsem, že se stanu jezdcem, a proto jsem tady.“ Pronesl to odhodlaně i když v něm byla jistá nejistota. „Čekal jsem na tebe dlouhých devět let a nezklamal jsi mě. Možná jsi mi zachránil život, ale teď mi musíš dokázat, že se zvládneš udržet.“ A to byla pobídka k tomu, aby na něho vyšplhal. Tehdy se z Corvina a Rhaze stala nerozlučná dvojice.

​

Po Rozřazení došlo k jednomu ostřejšímu útoku na jeho letku. Několik nepropojených kadetů z jiných křídel se rozhodlo, že se jich několik pokusí zabít, aby mohli přebrat jejich draky. Jeden jeho spolužák ztratil výbavu. Přišel o dýky a vypadalo to, že to opravdu nezvládne a mladý chlapec z vesnice tehdy zpanikařil. Jenže v ten moment se to stalo. V jedné ruce držel svou dýku a v té druhé ji najednou držel také. Pak se objevila další a další. Všichni byli zmatení a dívali se, jak během chvíle dokázal zduplikovat dýku hned třikrát. Než se nadál, dvě hodil svému spolužákovi a společně jako letka se postarala o skupinu nepropojených. Nezabili je, jen jim dostatečně dali najevo, že si s nimi nesmí zahrávat. Tehdy mu došlo, že nemusí krást, ale jednoduše dá víc.

​

Jeho signet se stal jistým požehnáním. V sekundě už byl jistější, ostřejší a silnější. V taktických úlohách si získal jistý respekt, v KPJ dokonce překvapil. Duplikoval zásoby, improvizované štíty, rozbitou zbroj, když narazili na draka. Nešlo jen o sílu, ale hlavně o včasnost a vnímání okamžiku. Dalo by se říct, že měl jistý dar být tam, kde ho bylo potřeba. Dokonce byl jmenován velitelem letky. Nebylo to pro jeho disciplínu, ale hlavně proto, že dokázal udržet lidi pohromadě. Byl nevyzpytatelný, ale byl loajální. Věděl, kdy je lepší mlčet a kdy zase křičet. A když bylo nejhůř, vždycky měl připravené něco navíc. Jednu zbraň navíc, jedno rameno navíc. Jeho letka ho následovala, protože věděli moc dobře, že pro ně půjde i do plamenů.

​

V tercii povýšil na velitele křídla. Už to nebyl jen ten výstřední kluk z vesnice, ale stratég. Důkaz, že ne každý velitel musí mít signet, který zabíjí, ale že rozum, obětavost a schopnost vytáhnout z kapsy zbraň pro každého jsou někdy víc než oheň a blesky.