Cyrano se narodil v přístavním městě Cadiz v provincii Luceras. Všichni jeho rodinní příslušníci působili jako ti typičtí seveřani - měli blonďaté vlasy, studánkově modré oči a věčně nabručený výraz. Cyrano svými hnědými vlasy vystupoval z řady a časem se ukázalo, že barva jeho kadeří, nebude jediným znakem, kterým se od své rodiny lišil. Několikrát v jeho nejbližším kruhu padla domněnka, jestli náhodou jeho matka jeho otci nezahnula. Cyranova veselá povaha se úplně vymykala všem seveřanským standartům. Byl takovým sluníčkem mezi samými mraky, a to už prakticky od dětství.

Ačkoliv byl odjakživa velmi společenský, blízkých přátel neměl mnoho. A nebylo divu. Pro spoustu dětí z Lucerasu byl Cyrano zkrátka příliš energický. Pořád chtěl vymýšlet nějaké lotroviny, dlouho neposeděl, a hlavně - šíleně moc mluvil. Introvertním a tichým jedincům z něj někdy vyloženě třeštila hlava. To mladý klučík nedokázal plně pochopit. „Ty, Ceirine,“ oslovil jednoho večera svého o deset let staršího bratra, „je se mnou něco špatně?“ Cyrano rozhodně nebyl plánovaným dítětem. Velký věkový rozdíl mezi bratry někdy byl na obtíž, ale dalo se říct, že Ceirin měl pro o tolik mladšího bratra pochopení jako jediný v nejbližším rodinném kruhu. Taky byl svým způsobem jiný - spousta jeho vrstevníků jej vnímala jako slabocha, který je hubený jako tyčka. Jeho slabošství ale pramenilo z dlouhodobé nemoci, o které samozřejmě nikdo nevěděl. Cyrano k němu ale stejně svým způsobem vzhlížel. Učil se od něj empatie, které měl Ceirin na rozdávání. „Dej tomu čas,“ poradil mu starší bratr.

A opravdu - časem se ta situace skutečně zlepšila. Místní dětičky rostly, do Cadizu se přistěhovaly nové rodiny a povahy obyvatel získaly na variabilitě. Ačkoli byl Cyranův pronikavý hlas stále nejvíc slyšet, už ho od sebe jeho vrstevníci neodháněli. A už vůbec ne mladá děvčata, kterým se začal poměrně sebevědomě dvořit. Takovým svým originálním způsobem - zpíval jim zamilované serenády. Zdali chtěl skutečně ulovit jejich křehké srdíčko, nebo jen rád zpíval a byl středem pozornosti, to se velmi často nedalo rozeznat. Občas tyhle dva účely splývaly do sebe. Ne že by tyhle svoje námluvy jakkoli dotáhl do konce. Tak přeci jen raději skládal serenády a předváděl se, než aby si získal srdce okolních dívek!

To ale samozřejmě netušili místní hoši. Ti si skutečně mysleli, že Cyrano pospává s každou, které zpívá. Záviděli mu? Definitivně. Všichni to byli mladí kluci, se kterými mlátily hormony, a oni na rozdíl od zpěváčka netušili, jak s dívkami mluvit. Stal se tak Cyrano nepřítelem číslo jedna? Jen kvůli hloupé závisti a žárlivosti. Kvůli mladým holkám? Nikdo by to nepřiznal nahlas, ale tato domněnka se postupem času stala realitou. Cyrano si toho však nijak nevšímal. Byl zvyklý, že se k němu vrstevníci občas chovali chladně. Ovšem jejich chlad se změnil a nabral podivně zvrácenou tvář.

Tenhle nikdy neřešený, a hlavně nikdy nevyslovený konlifkt vyeskaloval v jeho devatenácti letech. Parta přátel (pravých i těch falešných) se nijak netajila tím, že v tuhle dobu často popíjely sladké červené víno. Do obchodního města ho proudilo opravdu spoustu. Jak se k němu partička dostala? Často ho někde uloupila. Velmi často se jejich popíjení zvrtlo, dělali pak nepořádek v okolních ulicích, smáli se každé kravině. Byly tam ale i špatné opice, kdy celá dohra byla spíše agresivní než legrační. A to se stalo i v ten osudný večer, který Cyranovi obrátil život vzhůru nohama.

„On ho zabil!“ Cyrana vzbudil ze skoro až kómatického spánku ruch. Bylo kolem něj spoustu lidí. Na co zatraceně zírali? Na něj. Na jeho krví zmáčenou košili. Na bezvládné tělo blonďatého mladíka. A na dýku, kterou Cyrano svíral v zaťaté pěsti. Proboha, vždyť tohle bylo jedno velké nedorozumění! „Vím, jak to vypadá, ale já fakt nic neudělal!“ bránil se, ale nadarmo. Mrtvé tělo bylo rozdrásané, vražda byla od pohledu zatraceně osobní a emotivní. Ale tohle nebyla práce takového sluníčka, jakým byl Cyrano. Nemohla být! Nebo… přece jen ano?

Nikdy to nikomu nepřiznal, sám si stále stál za svou nevinou, ale on si z toho celého večera nepamatuje vůbec nic. A přitom se neopil pod obraz. Jeho teorie je taková, že ve džbánu bylo i něco dalšího než jen víno. Co a kdo mu to tam podstrčil, to už se nikdy nedozví. Stejně jako to, co se toho večera skutečně stalo.

Jeho narukování do válečné akademie rozhodně nebylo dobrovolné. V Basgiathu se ocitl za trest. Pro veselého snílka bude definitivně náročné zapadnout do tak nehostinného prostředí. Mladý člověk v produktivním věku by byl bez hlavy k ničemu, však? V područí armády bude třeba k něčemu. A kdyby ne, zemře ještě strašnější smrtí než setnutím hlavy.