Dahlia Hawthorne se narodila v roce 581 do výjimečného rodu – jména, které v Navarře mělo velkou váhu. Zatímco pro většinu by to bylo požehnání, Dahlia to takto viděla jen ztěžka. Její otec, Caius Hawthorne, byl sice dračí jezdec – ale nijak ohromující. Řadový člen jednotky na základně, tichý muž s laskavýma očima, který celý život tiše snášel sarkastické pohledy a trpká slova svého otce – Auberona Hawthorna, slavného válečného veterána. Nikdy nebyl schopný se mu postavit a vždy se mu snažil vyhovět. Caius byl podle něj měkký, slabý, nejistý, bez špetky vůdcovství. Navzdory všemu si však říkal, že syn mu může dát alespoň vnuka. Začal na něj tedy tlačit. Naléhal. Vnucoval mu své představy o pokračování rodu, ale když si Caius vzal Rachel, prostou ženu bez hodnosti, bez zásluh, beze jména, Auberonův tlak nepolevil. Místo vysněného vnuka však přišla vnučka, Dahlia. Jeho syn Caius ho zklamal. Nejen, že nikdy neproslul hrdinskými činy, ale nedokázal ani zplodit syna. A Dahlia v očích svého dědečka nebyla ničím. Žena podle něho nemohla pokračovat v linii dračích jezdců. Celé roky ji ignoroval, jako by ani neexistovala. A její otec mlčel. Mlčel tak, jak to dělal celý život. A dál se snažil zavděčit svému otci, jak jen to šlo. Dahlia neměla se svým otcem vyloženě špatný vztah, ale věděla, že kdyby si otec měl vybrat mezi ní a Auberonem, volba by byla vždy jeho otec. Nikdy se za ní nepostavil. A v Dahliiných očích nebyl Caius nic než srab. Slaboch a srab, který nebyl schopný si ani stát za svou vlastní rodinou. Oproti tomu měla daleko lepší vztah se svou matkou, která neměla za potřebí s Auberonem vycházet. Ze začátku manželství s Caiusem se o to samozřejmě pokoušela, ale později zjistila, že pokud nebude schopná dát mu vnuka, nikdy ji neuzná. A tak se přestala snažit a tuhle snahu radši vložila do výchovy své dcery.

 

Caius ale ve své snaze zplodit syna pokračoval dál a k jeho zklamání porodila Dahliina matka, Rachel, v roce 583 další dceru. Narození další dcery bral Caius s velkými rozpaky. Své rodině se sice snažil dát nějakou tu pozornost a lásku, ale díky ještě silnější šikaně ze strany Auberona, byl v jejich životě spíše nepřítomný, věčně v myšlenkách jinde nebo za honbě uspokojit svého otce. Rachel se o své dvě dcery starala ukázkově, naučila je něžnosti i síle, a hlavně jim ukázala, že není třeba lpět na tradicích. Jejich děda, Auberon Hawthrone, je navštěvoval velmi zřídka a pro dívky byla každá jeho návštěva spíše traumatizující. Byl chladný, zlý a děvčata často prosila Rachel, aby nemusely být doma, když se Auberon chystal na návštěvu.

​

Když bylo Dahlii patnáct let, její matka onemocněla smrtelnou nemocí – tuberkulózou. Zpočátku to vypadalo neškodně. Jen lehká únava, kašel, trochu bledší tvář. Rachel se usmívala, mávla rukou a tvrdila, že to nic není. Že přejde. A když Dahlia naléhala, aby si zašla k lékaři, odbyla ji klidným hlasem, jako by chránila ne sebe, ale je. Průběh nemoci se ale urputnou rychlostí zhoršoval a po ani ne roce Dahliina matka zemřela.  Pro Dahlii a její mladší sestru Grace to byla neuvěřitelná rána, protože ztratily jediné člověka, který pro ně znamenal rodinu. Od té doby už měly jen samy sebe. Smrtí ale tahle noční můra nekončila. Matčin pohřeb byl ještě horší. Byl chladný den, země byla tvrdá, neochotná otevřít se a přijmout další tělo. Na obřadu se sešlo jen pár lidí – otcova jednotka, pár známých. Rachelina rodina se ten den nemohla dostavit. Auberon stál vpředu, hrdě, vzpřímený jako vždy, s pohledem tvrdým jako kámen. Ani jednou se nepodíval směrem k ostatkům její matky. Ani jednou neoslovil Dahlii nebo Grace. Dokonce neměl problém občas s některými jezdci vtipkovat, jako by se nic nedělo. Ke konci pohřbu, když už většina odcházela, se Auberon zastavil u Caiuse. Jeho pohled pevný, ani náznak záchvěvu, když mu oznamoval, ať se vzchopí a že konečně třeba něčeho dosáhne.

„Brát si jí byla chyba. Nikdy jsem s tímhle sňatkem nesouhlasil. Měl sis vzít někoho z dračích jezdců, někoho silnějšího. Třeba by ti byla schopná dát syna. Ale tahle? Sám se podívej. Nikam si to nedotáhl, kvůli ní.“ Znechuceně se přitom podíval po Dahlii a její mladší sestře. Dahlia cítila, jak sejí svírá hrdlo a jak jí pálí slzy. Nebyla smutná. Od svého dědy už nečekala nic jiného než chladnost a ponížení. Byl to vztek. Vztek, že je schopná urážet někoho, kdo právě zemřel a kdo se nemůže bránit. Někoho, koho ona milovala a kdo obětovat všechno, jen aby ji a její sestru vychoval. Dahlia stiskla dlaně tak silně, až se jí nehty zaryly do kůže a postavila se před svého otce. Auberonovi se dívala do očí, zamračená, tvrdá a připravená bránit sebe, svoji sestru a svoji matku. Její rodinu.

„Jestli něco byla chyba, tak jste to vy. Máma byla silnější než všichni vaši jezdci dohromady. Něco dokázala, vychovala dvě slušné dcery! A vy... vy neumíte projevit úctu ani mrtvým, natož živým. Ona byla laskavá, silná, statečná. O tomhle všem si můžete nechat jen zdát! Nedivím se, že o vás jednou nikdo nebude mluvit s láskou. Až budete ležet v zemi vy, nikdo neuroní ani slzu!“ Vykřikla Dahlia a než se stihla po těch slovech nadechnout, přiletěla ji urážka i s pořádně mlaskající fackou. Dahlia se chytla za tvář, jakmile ucítila bolest a s nenávistí v očích se podívala na svého dědu, než z pohřbu utekla. A její otec? Všemu jen přihlížel, zase se své dcery nedokázal zastat. Ani své mrtvé manželky. Jen tam uslzený stál a blbě koukal.

​

Dahlia věděla, že ji doma nic nečeká, a i když ji trhalo srdce nechat sestru doma, rozhodla se zvednout kotvy. Utekla z domu a útočiště našla u svého strýce – manžele sestry jejího otce. Její strýc byl úspěšný obchodník s luxusním vínem a obchodoval jak lokálně, tak jiných částech Navarry. Jeho obchodní loď mu mohl leckterý obchodník závidět. Stejně jako její teta, ani její strýc neměl žádné předsudky a Dahlii tak k sobě přijmuli s otevřenou náručí. Jejich vlastní dcera odmítla převzít rodinný business, a tak strýc nabídl Dahlii místo v posádce. Byla to práce tvrdá, ale osvěžující – poprvé měla pocit, že skutečně někam patří a že se jí daří. A tam, mezi lanovím, slanou vodou a nekonečným obzorem, se poprvé zamilovala. Nejen do moře, do toho pocitu, když jí vlály její dlouhé vlasy, ale také do muže, kterého potkala na jednom z obchodních setkáních. Byl to muž čestný, o něco starší než ona a stejně jako Dahlia byl členem posádky obchodní lodě – lodě, se kterou její strýc obchodoval. Vztah s ním byl krátký, ale za to velmi živý a skutečný a udělal z Dahlii člověka, který si užívá každý přítomný okamžik do detailu.

​

Konečně si Dahlia mohla žít svůj život tak, jak si vybrala. Podle sebe. Bez kontroly dědy nebo svého otce. Nebo to si alespoň myslela, než se na ni děda rozvzpomněl. Pořád to byl ten samý dědek, co se drží svých tradic, ale na pohřbu zjistil, že Dahlia má talent. Má v sobě víc odvahy a statečnosti než jeho vlastní syn. Rozhodl se tedy Dahlii pozvat k sobě na základnu. Uplynuly tři roky a Auberon ji z ničeho nic poslal dopis s pozvánkou. Neformální, přímý, ale s jasným úmyslem pozvat ji na základnu Sumerton. Psalo se v něm o rodině, o dědictví, o tradici. Nabídl jí, že jí osobně předá veškeré své zkušenosti, aby se z ní stalo něco víc než jen jméno na rodokmenu. Něco hodného jeho odkazu. Dahlia tehdy dorazila. Věděla, jaký její děda je, ale myslela si, že se nakonec chce udobřit. Zlepšit vztahy v jejich rodině a omluvit se za to, co řekl o její matce. Dahlia naslouchala, když mluvil o slávě, o dracích, o výcviku, o řádu. Až do chvíle, kdy vyšlo najevo, proč ji skutečně pozval. Omluvy se tehdy Dahlia nedočkala, nýbrž se jí děda snažil naverbovat k jezdcům. Dahlia by mu nikdy takovou radost neudělala. Postavila si hlavu a řekla, že se k jezdcům nikdy nepřidá. „Chceš mě jen ohnout do svého schématu. Zneužít mé jméno. Ale já nejsem tvoje figurka.“ S těmito slovy základnu opustila, rychle a rozhodně. On si tohle nezasloužil. Dahlia se proto vrátila zpět na moře žít si svůj život, ale to by nebyl Auberon, aby se vzdal. Děda vytáhl trumf – zjistil si vše, co o Dahlii mohl a protože zjistil, že se zamilovala, rozhodl se vytáhnout tu nejšpinavější kartu. Začal Dahlii vyhrožovat, že pokud se nepřidá k jezdcům, jejího milého sprovodí ze světa živých. Dahlia věděla, že někdo jako její děda nežertuje. Takový necita s chladným srdcem byl schopný všeho. A tak se Dahlia vzdala. Zanechala na moři svoji lásku a zamířila, proti své vůli, do Basgiathu. Ale Dahlia se nenechala zlomit. Byla rozhodnutá dědovi dát co proto a zničit ho dřív, než on zničí její život.

​

Poslední dopis její mladší sestře, poslední rozloučení s jejím milým, krátké vlasy. Ne zlomená dívka, ale žena, která je rozhodnutá bojovat za svou svobodu, za svůj život. A pak už jen schody a lávka vedoucí k Basgiatshké akademii.