Danika se narodila v nejdrsnějším koutě Navarry – na Severním pobřeží Lucerasu. Tam, kde vítr zní jako výsměch, sníh nikdy neroztaje a krajina působí, jako by ji příroda vytvořila z čiré zášti. Oficiálně se tahle oblast považovala za neobyvatelnou. Ale kdo kdy bral oficiální názor jako překážku k přežití? Roztroušené záznamy o této pustině mluvily o bílých pláních, sněhových bouřích, sobech, tuleních, a v horším případě ledních medvědech. Ale o lidech? Téměř nic. A přesto tam žili. Její kmen – mezi sebou se vzájemně nazývali Ledovjani – byl jedním z posledních, kdo se držel starých cest, starého jazyka a ještě starší hrdosti. Nepodřizovali se. Nezdomácněli. Byli duchové kraje, který vás s radostí zmrzne dřív, než stihnete vyslovit slovo „komfort“.

 

i wanna heal, i wanna feel what i thought was never real

 

Danika se narodila během jedné z těch bouří, které v těch končinách neohlašují nic – prostě přijdou. Její matka říkala, že to byla znamení, že svět se otřásl, protože na něj přišlo něco tvrdšího než mráz. První roky svého života Danika vnímala víc zvířata než lidi. Její první hračkou byla vybělená kost z tuleního krku, první učebnicí jizvy na rukou starších. Každý den byl o přežití. A přežití nebylo povinnost – bylo to privilegium. Jejich rodina se stěhovala z místa na místo, táhla po větru a pod pohledem bohů, kteří mlčeli a dívali se, jak si jejich děti poradí beze slov. Danika se učila stahovat zvíře už dřív, než uměla říct víc než pět slov. Lovit, vyrábět šípy, určovat, jakou kůži si nechat na zimu a jakou vyměnit při setkání s jiným kmenem – to pro ni bylo běžnější než rozhovor. Když někdo onemocněl, nehledali pomoc, ale způsob, jak to zvládnout. Když někdo umřel, poděkovali za jeho sílu a zužitkovali vše, co šlo. Ne z krutosti, ale z respektu. Ledovjani nežili pro slávu. Žili, protože nezemřít bylo umění.

 

V mládí znala jen kmen. Rodinu. Několik tváří, jejichž jména voněla po starých příbězích, po dýmu, mrazu a krvi. Občas se střetli s jinými kočovníky, ale i ti už byli spíš výjimkou než pravidlem. Ledovjani byli jako poslední stránky knihy, kterou už nikdo nečte, ale kterou si svět stejně nedovolí spálit. Danika to vnímala – tu pomalu se plížící konečnost. Neříkala to nahlas, ale věděla, že něco se blíží. Nakonec to přišlo dřív, než čekala.

 

i’ve taken my beatings, i’m sharing my scars

 

Krátce před svými šestnáctými narozeninami zažila Danika svůj první, opravdový zlom. Začalo to sny. Nejasné, tiché, s podivnou tíhou, která zůstávala i po probuzení. Sny, ve kterých na ni mluvili bohové. Ti, kterým se každý večer děkovalo za maso a oheň. Ti, co žili ve skalách a větru. Šeptali, nabádali ji, ukazovali jí krev, směr. Každou noc bylo to volání silnější. Každou noc se budila zmatenější, s pálivým pocitem za očima, jako by jí někdo pokládal do mozku obraz, na který nebyla připravená. Nikomu o tom nejdřív nic neřekla – ale její chování se začalo měnit. Byla neklidná. V očích jí hořelo něco, co tam dřív nebylo. V rozhovorech se začala ptát na věci, na které se žádná Ledovjanka neptala – co je za horami, co znamená Navarra, proč se ostatní bojí změn. Někteří to přičítali dospívání. Stařešina kmene ale zpozorněl. Když začala mluvit o snech a bozích, kteří jí říkají, že musí pryč – že se má vydat jinam, že tohle není její cesta – rozhodl se, že je třeba ji vyzkoušet. Ne jako dítě. Jako bojovníka. Jako někoho, kdo buď patří k nim, nebo ne. Zkoušky Ledovjanů nebyly o medailích, byly o přežití. Musela projít celým pásmem zasněžených roklí sama, bez doprovodu, bez mapy, s minimem zásob. Měla ulovit soba. Najít cestu bez slunce. Přečkat bouři pod holým nebem. Obstarat oheň tam, kde ani větvička neroste. Uspěla s tvrdohlavostí, která se jí zatínala do zubů. Vrátila se zmrzlá, potrhaná, zraněná – ale živá. Všichni to vnímali jako znamení, že bohové si ji přece jen vybrali.

 

Danika se od té doby měnila rychleji. Nespala klidně. Mluvila ve spánku. A když ji jednou načapali, jak záměrně přilákala ledního medvěda k tábořišti jen proto, že si chtěla „ověřit vlastní sílu“, byla z toho panika. Zvíře málem roztrhalo jednoho z jejich lovců. A ona to přežila. Škrábanec na boku, oči jako smršť. Nikdo jí nedokázal říct, jestli byla blázen, nebo zázrak. Stařešina v ní začal vidět hrozbu, posla něčeho, co by mohlo zničit víc než jen jeden kmen. Ale protože zákony byly zákony, dostala ještě jednu šanci, poslední. Tradiční rituál – předmanželský souboj mezi dvěma zástupci dvou kočovných klanů. Tanec s noži. Stvrzení svazku. Obřad, kde se krev měla objevit jen jako symbol. Danika bojovala s chlapcem z klanu Koryšek – byl silný, rychlý, cvičený. Ale ona ho přemohla. V zápalu boje to přehnala a bodla příliš hluboko. Zemřel dřív, než jí stihli říct, že tohle nebylo zapotřebí, že to byl jen rituál. Danika tvrdila, že to byla nehoda. Že zpanikařila. Že mu nechtěla ublížit. Ale v očích starších se už rozhodlo. Nikdo jí neuvěřil. Možná kvůli tomu, co viděli předtím. Možná kvůli tomu, co z ní cítili. Byla nebezpečná a nepatřila už k nim. Ještě ten den jí bylo oznámeno, že musí odejít. Do exilu. Pryč z ledu, pryč z tradic, pryč z domova. Tam, kam prý sama chtěla jít. Do světa civilizace, o kterém doposud slyšela jen jako o čemsi odpudivém, přepychovém, slabém. A přesto – když jí nasadili kapucu, když jí dali do ruky vak a vyvedli ji z osady v tichu a beze slz – necítila vztek. Ani stud. Jen zvláštní úlevu. Možná... možná ji bohové opravdu volali.

 

i got no patience now, so sick of complacence now

 

Trvalo jí týdny, možná měsíce, než se skutečně dostala mezi lidi. A ne mezi „ty, co ještě občas loví lukem“, ale mezi takové, co znali pevné střechy, latrínu uvnitř domu a chleba bez nutnosti zabít zvíře. Nejprve narazila na osady. Malé, roztroušené, větrem unavené a jazykem jen těsně známé. Mluvili tam jinak – rychle, zpěvně, se slovy, která Danice připomínala domov, ale jen jako ozvěna dávno zapomenuté písně. Občas rozuměla, občas ne. Většinou to bylo jedno – lidé se jí báli i beze slov. Připomínala spíš přízrak než člověka. Oblečená v potrhaných kožešinách, se zamazanou tváří a očima, které nedokázaly lhát, ale zato dokázaly děsit. Děti na ni ukazovaly prstem. Nazývaly ji čarodějnicí. Zvířetem. Jednou jí někdo plivl pod nohy., na což nic neřekla, jen stáhla ramena víc do kabátu a snažila se nevnímat, jak hluboko to bodlo. Zpočátku se chovala, jak byla zvyklá – instinktivně. Jedla rukama, spala na zemi, zůstávala potichu a sledovala okolí jako lovec. Nikdo se jí nedotkl, současně ji nikdo nevítal. Ale nezabili ji, což byl dobrý začátek. Pomalu se učila, co znamená „město“. Nejdřív malá tržiště, kde si mohla vyměnit kůži za kus chleba. Pak větší vesnice, kde poprvé viděla oheň, který nehořel na dřevě, ale v lampách. Lidi, co se nebalili každé ráno na cestu. Domy, které nepřipomínaly přístřešky, ale pevnosti. A mezi tím vším — oblečení. Barvy. Šněrování. Hedvábí. Pro Daniku to bylo jako kouzla. Nechápala, proč by někdo nosil šaty, které nejsou praktické. A přesto na nich bylo něco… svůdného. Jako zakázané ovoce, které voní po slabosti, ale chutná jako sen. Naučila se jazyk. Pomalu. Lopotně. Každé slovo jako kámen, co musela překousnout. Lidé jí opravovali s pobavením nebo pohrdáním. Ale učila se. Naučila se číst nápisy. Pak i jednotlivá písmena. Psát bylo peklo. Ale když se konečně podepsala sama — poprvé měla pocit, že existuje ve světě, který ji do té chvíle odmítal. Ještě tehdy nosila dlouhé vlasy. Ne jako ozdobu. Ale jako připomínku domova. Něco, co jí zbylo z minulosti. Lidé říkali, že je krásná. Muži se na ni dívali s obdivem, ženy s ostražitostí. Ale jakmile na ni někdo sáhl bez ptaní, zjistil, že pod šaty a kůží se skrývá něco, co nezapadá do představ o křehkosti. Prala se. A byla v tom výborná. Možná až příliš.

 

Začalo to jako obrana. Pak to byla reakce. Nakonec to byl ventil. Boj jí dával smysl. V boji nebyla outsider. V boji byla někdo. A tak když se jednou na tržišti v Luceře do ní pustil jeden z rozmazlených šlechtických synků, který si myslel, že „divoška“ znamená snadný terč, Danika mu ukázala, jak moc se spletl. Nikdo už dnes přesně neví, kdo začal první. Ale když bylo po všem, on měl zlomenou čelist, nos a ego. A ona pouta na zápěstí. Byla to událost, hotový skandál. Mnozí volali po exemplárním trestu – „tohle přece není způsob, jak se chová člověk“. Ale co měli s ní dělat? Neuměla se přizpůsobit. Neuměla žít v jejich světě. A měla už skoro dvacet. Rozhodnutí padlo rychle. Nebudou ji soudit. Pošlou ji tam, kde nebude nikomu vadit. Kde se může zničit, nebo přežít. Kde si ji svět vezme jako krmivo. Do Basgiathu. Do pěchoty, jako potravu pro válku. Bylo to pohodlné řešení. A ona to přijala bez odporu. Ne že by věděla, co ji čeká.

 

i wil l never know myself until i do this on my own

 

Po příjezdu do Basgiathu bylo předem jasné, kam s ní – do pěchoty. Nevedli žádné debaty, žádné testy, žádné rozřazování. Stačil pohled na její záznam a výraz, kterým se dívala na svět – pohled někoho, kdo už přežil všechno, jen ještě neví, proč. Automaticky zamířila tam, kam akademie uklízela případy jako ona: do tvrdé, nevděčné a ve válce krví nasáklé náruče pěchoty. Nebyla to čest, nebyl to výběr. Bylo to jednoduché – buď padne, nebo bude užitečná. Jenže Danika byla něco jiného než další ztracená existence, co má skončit v bahně pod drakem. Byla houževnatá. Tvrdošíjně vnímavá. Všechno sledovala, všechno analyzovala. A i když se nikdy neřídila podle pravidel, dokázala během několika málo týdnů pochopit chod akademie tak dobře, že většina druháků vypadala oproti ní jako turisti na školním výletě. Rozkazy pro ni byly... volitelné. Ne že by otevřeně odporovala – jen si všechno interpretovala po svém. Tréninkům se ale oddala naplno. Ne proto, že by jí imponovala disciplína. Ale protože to bylo něco, co mělo jasné hranice, kde výsledek nebyl „možná“ nebo „záleží na názoru“, ale „vyhrál jsi, nebo jsi skončil v bezvědomí“. A to bylo konečně prostředí, kde se cítila jako doma. Zpočátku zápolila s jazykem. Někdy víc, než bylo bezpečné. Akademie nebyla zrovna místo trpělivosti a soucitu. Jenže Danika se nedala. A tehdy se v jejím životě poprvé objevil někdo, kdo nezdrhl po prvním výpadu – Dax.

 

Neznala ho. Netušila, proč k ní přichází. Možná měl poruchu úsudku, možná špatný smysl pro humor. Ale neodtáhl se. Neutíkal, když na něj štěkala nesmyslné věty ve stále ještě pro ni krkolomném navarském jazyce. Nesnažil se jí opravovat s úšklebkem. Neposmíval se. Namísto toho se zhostil role učitele a pomáhal jí, klidně a trpělivě. Nosil jí poznámky, ukazoval písmena, vyslovoval slova pomalu a opakovaně, dokud si je nezapamatovala. A ona? Zprvu mu nevěřila. Testovala ho. Jednou po něm hodila židli – ne úplně v afektu, ale dostatečně na to, aby mu nabila čelo. On ji bez mrknutí oka zvedl ze země a ránu jí vrátil, i když se netrefil do hlavy. Ale gesto bylo jasné. „Já neutíkám.“ V Danice se něco zlomilo. V tom dobrém slova smyslu. Začala mu důvěřovat. Pomalu. Neohrabaně. S občasným výkřikem, kopancem, tichým pohledem, co říkal víc než jakýkoli vděk. Pomáhala mu na oplátku tím jediným způsobem, který znala – na žíněnce. Naučila ho padat, uhýbat, rvát se do posledního dechu. Bili se navzájem jako by šlo o život, ale nikdy ne s nenávistí. Bylo to čisté, syrové přátelství. Z něj vzešla nerozlučná dvojka, o které se v pěchotě rychle rozšířila šeptanda. Danika byla divoška. Zbraň bez pojistky. A Dax byl ten, kdo tu pojistku občas zvládl připnout, aniž by mu ukousla ruku. Když někoho dostala k zemi – a že jich bylo – nikdo si netroufl říct, že šlo o náhodu. Několik daleko větších chlapů skončilo na zádech s její podrážkou na hrudi. Kadeti se jí začali vyhýbat, nebo ji obcházeli v širokém oblouku. Ale Dax zůstal. Obdivoval ji. Ne kvůli tomu, jak mlátila ostatní, ale kvůli tomu, že byla autentická. Mluvila bez filtru. Nehrála si na nic. Neznala přetvářku, nepoužívala manipulaci k vlastnímu prospěchu. Byla to jen pravda, někdy brutálně neomalená. Jo, občas mu nechtěně rozdupala ego – třeba když řekla, že „vypadá unaveně, jako by měl měsíc v hlavě mlhu a kaši místo vůle“. Ale nikdy nelhala. A i když její empatie občas chyběla jako záchranná síť při skoku do hlubin, všechno to bylo... osvěžující. Opravdové. V Danice rostlo něco nového. Pomalé zakotvení. Ne domov. Ale možná začátek.

 

put me out of my misery, give me what i want

 

Ve druhém ročníku se u Daniky konečně naplno projevilo to, co se dalo jen těžko přehlížet už od prvního dne – že není typický kadet. Ať už to bylo míněno jako urážka, nebo ne, ona si to přebrala po svém. Boj s mečem zvládala tak přirozeně, jako by se s ním narodila – každá rána měla váhu, každý úder smysl, a i když její styl rozhodně nebyl učesaný, fungoval. Ať už do ruky vzala cokoliv, co mělo ostří, nebo se tím dalo někoho zmlátit, během chvíle si s tím poradila. Ale překvapivě jí šla i lukostřelba, přestože zpočátku bojovala s rádoby načančanými luky ze zbrojnice v Basgiathu, které se ani trochu nepodobali tomu, co znala. Její domovina ji naučila střílet s jednoduchými luky o síle zimy a vytrvalosti. Ukázala, že trefit cíl na dálku jí jde stejně dobře, jako trefit někoho mezi oči pěstí. Profesory to zaujalo. Ne snad jen dovedností. Ale tím, že z ní prý „něco vyzařuje“. Nešlo to přesně pojmenovat. Orientovala se podle hvězd, četla stopy, dokázala určit směr podle tvaru větví, tepu vzduchu, napětí v tichu. Byla jako doma, a to i když byla tři dny beze spánku, s roztrženým kolenem a ztracenou botou. Nepotřebovala komfort. Potřebovala směr, a ten si našla vždycky. Nebylo divu, že přitáhla pozornost.

 

Toho únorového večera byl mráz tak křehký, že praskal pod kůží. A právě v téhle noci ji někdo vytáhl z postele. Ne symbolicky – fyzicky. Sotva otevřela oči, dostala ránu do zátylku a zhaslo světlo. Probudila se o několik hodin později, zavěšená za zápěstí a kotníky na stromě, noční košile se jí lepila na kůži a vlasy jí visely kolem tváře jako rampouchy. Krev jí hučela v hlavě, dech se jí zadrhával v krku a první, co si pomyslela, bylo: „A je to tu zase.“ Napřed si myslela, že to byl útok. Pomsta. Někomu šlápla na kuří oko. Až pak si všimla, že před ní stál velitel, obklopený sedmi kadety. A ten jí klidným, až příliš uhlazeným tónem oznámil, že má před sebou zkoušku. Pokud se dostane zpátky na akademii živá, bude zařazena do výběru pro Čtvrtý prapor – tajné jednotky Navarry. Všechno na ní bylo proti. Byla bez zbraně, bosá, svázaná, unavená, zmatená, v nočním oblečení, v neznámém lese, kde se ozývaly zvuky, jež ani nedokázala zařadit. Na zemi ležel na větvi přišpendlený úkol. Krátké instrukce a kus slepé mapy. Odešli, nechali ji tam viset. Krev se jí vrátila do rukou během pár desítek minut a s ní i bolest. Ta ji ale nezastavila. Tělem si pomohla nahoru, vší silou vymrštila nohy do kmene, několikrát se otočila, než se konečně jedním pohybem prověsila tak, aby se mohla opřít zády o větev a přetrhnout provaz třením o kůru. Trvalo to. Pálilo to. Ale šlo to. Když dopadla na zem, nohy už skoro necítila. Přesto se postavila. Vytáhla si dřevo z vlasů a naostřila ho o kámen. První zbraň. První krok. Zorientovat se v terénu bylo obtížné, ale ne nemožné. Danika se na instinkty mohla spolehnout – a ty jí říkaly, že musí jít proti větru, podél koryta řeky. Po několika hodinách našla stopu. Křik ptáků. Rozrytou zem. Stopy vlků. Obešla je. Ne ze strachu, ale protože neměla čas. Musela najít druhého kadeta. Naštěstí ho našla. V jámě, ztraceného, zbídačeného. Chudáka Daxe. Vytáhla ho pomocí provizorního lana, které upletla z vlastní noční košile a kousků větví. Celou noc šli. V dešti. V blátě. Jednou je napadl rys – odrazil se z větve, šel po nich. Zvládla ho vyplašit ohněm z pochodně, kterou si vyrobila z lišejníku a smůly. Přišla o kus rukávu a většinu trpělivosti, a navíc dostala pěknou novou jizvu na rameni a stehnu. Ale nevzdala to, přestože putovala dvě noci, hladová, lehce promrzlá, skoro nahá, s bolavým tělem a Daxovou zodpovědností na zádech a kolem krku. Daxe prakticky dotáhla do akademie, veliteli se přitom dívala do očí s takovou klidnou intenzitou, že by jí v tu chvíli mohl dát království a ona by řekla, že ji to nezajímá. Vyhrála.