Možná to bude znít jako klišé, ale mladá Darcelle měla opravdu klidné a milionové dětství. Rodiče měla naživu, byla jedináček a užívala si tak jejich lásku jenom pro sebe. Rodiče ji už od útlého věku vedli k tomu, aby konala jenom dobro. Starala se o ostatní a pomáhala slabším. Svým způsobem ji vedli k tomu, aby pokračovala v jejich stopách a jakmile k tomu dojde, dala se cestou léčitelky. Ona měla ovšem jiný plán. Jistě, starala se o ostatní a pomáhala slabším. Ale spíše je dost často bránila, když došlo k nějakému konfliktu a starší děti se rozhodly šikanovat ty mladší. Proto Darcy dost často chodila domů s vyraženým zubem, monoklem pod okem nebo natrženým rtem. Neřekla by o sobě, že by konflikt vyvolala. Nikdy neudeřila jako první, pokud to nebylo oprávněné. Rodiče se o ni báli a doufali, že nesejde z cesty a nepřidá se třeba k jezdcům nebo pěchotě. Ovšem v Den D se jejich obavy naplnily, protože se opravdu vydala cestou pěchoty. Že by na ni byli pyšní? To se říct nedalo. Spíše byli zklamaní. Nelíbilo se jim její rozhodnutí a možná to dávali dost jasně najevo. Jí to ovšem bylo svým způsobem fuk, protože ona byla šťastná.

​

Jako primánka si našla poměrně dost přátel. Okamžitě zapadla a jak to tak bývá, měla i nějaké ty nepřátele, kteří ji nemohli vystát a ona je. Nevadilo jí to, protože měla svou partu a to jí stačilo. Rozuměla si také s kadety z jiných kvadrantů a dokonce si našla přátele i mezi jezdci. I když tam často mezi jimi a pěchotou panovala jistá rivalita, ona si tam dokonce našla svou lásku. Axlan byl vysoký zrzek s nádhernýma zelenýma očima. Ona na něm mohla ty své nechat. Když se na ni usmál, jeho dolíčky ji dokázaly odzbrojit. Zamilovala se do něj až po uši a on se zamiloval do ní. Dokonce i jeho dračice ji kvůli němu tolerovala a nepokoušela se ji zabít při první příležitost.

​

Byla v sekundě, když se to všechno odehrálo. Čekala je jedna mise, která pro ně měla být jako jisté cvičení. Měli spolupracovat s jezdci a shodou okolností s nimi byl i její milovaný Axlan se svou dýkoocasou oranžovou dračicí. O jejich vztahu se samozřejmě vědělo, nebylo to nic tajného. Ale jakmile se jednalo o nějaké cvičení, fungovali společně na úplně profesionální úrovni. Ani jeden z nich neměl v plánu, aby je ovlivňovaly emoce ani cokoliv podobného. A šlo jim to opravdu na výbornou. Ovšem do momentu, než došlo k napadení. Samozřejmě jezdci byli bez svých draků a nemohli ovládat své signety. Všichni byli odkázáni na své znalosti a dovednosti, kterými oplývali. A byli uprostřed lesa, kde to nikdo neznal. Díky bohu celá jejich družina dokázala spolupracovat téměř na výbornou a pohybovali se po lese jako po másle. Do momentu, než narazili na červeného dýkoocasého draka, který jim samozřejmě zatarasil cestu. Co čert nechtěl, byl to zrovna drak Axlanova největšího nepřítele - jeho vlastního bratra. Věděla o jejich rozepři, ale úplné detaily jí nikdy neřekl. V ten moment všem začal boj o přežití. Darcelle se snažila ukočírovat v klidu dva kadety, kteří se měli stát léčiteli a také písaře. Její milý se pokoušel ukočírovat zbytek skupiny, jenže to nešlo moc dobře. Dýkoocasý se po všech ohnal svým ocasem a následně Axlana oddělil od skupiny. Všem došlo, o co se snaží. Darcy mu chtěla běžet pomoc, ale než stihla jakkoliv zareagovat, mohutná červená hlava otevřela svůj chřtán a mladého sekundána pohltily plameny. Všichni zůstali na místě jako přikovaní. Pokožka na tváři mladé kadetky z pěchoty byla červená od toho žáru. Nevěděla, nad čím měla křičet dříve... Jestli nad tím, že na ně zaútočil drak nebo nad tím, že je její partner mrtvý.

​

Než se kdokoliv nadál, objevil se tam druhý drak. Oranžová dýkoocasá dračice. Tu jizvu na jejím čenichu by poznala snad kdekoliv. Byla to dračice, která se propojila právě s Axlanem. Byla rozzuřená a zraněná. Ne fyzicky, ale psychicky. Její jezdec je mrtvý. Svým ocasem se ohnala po červeném drakovi, který se rozhodl raději odletět, než se pouštět do nějakých větších konfliktů. To se nedalo říct o oranžové. I když to nebyl dobrý nápad, mladá sekundánka ji znala. Dovolila si s ní utvořit oční kontakt a pokusit se jí to vysvětlit. Jenže to bylo marné. Dračice otevřela svou tlamu a pomstila se. Darcelle skončila s celou levou rukou popálenou. Rukáv uniformy se jí přiškvařil ke končetině. Bolelo to, dívka křičela. Dračice dodnes věří, že to je celé její vina a mohla něco udělat, aby její drahý jezdec žil.

​

I když byla nějakou dobu indisponována, jakmile jí bylo povoleno opět fungovat v kvadrantu, začala opět trénovat. Strupy ještě neměla všechny zhojené a u léčitelů se objevovala velmi často, protože jí během tréninků praskaly a krvácely nebo se nějaký omylem strhnul. Nehodlala nic zanedbat a potřebovala se opět dostat do své formy, kterou několik dlouhých týdnů zanedbávala. Do svého tréninku dala snad všechno, co se dalo. Krev, pot a slzy. Kolikrát si musela sáhnout až na dno a překousnout všechnu tu bolest, která projížděla jejím tělem a mohla se dostat dál. Chtěla něčeho dosáhnout. Chtěla být lepší jak pro sebe, tak i pro svého Axlana. Chtěla dokázat svým rodičům, že se na ni mohou spolehnout a nemusí se za ni stydět. Vybrala si pěchotu z nějakého důvodu a chce si ten důvod pořádně obhájit.

​

Jednou ji probudil chlad. Otevřela oči a zjistila, že se nachází v lese. Byla přivázaná ke stromu pouze ve svém pyžamu a obklopená dalšími kadety a velitelem. Neměla nejmenší tušení, co se děje. O takové zkoušce ještě neslyšela a docela se obávala, že se jí někdo rozhodl zbavit. Tahle myšlenka ji opustila v momentě, jakmile dostala pokyny a velitel spolu s ostatními odešli. Ona tam zůstala zcela sama a ještě chvíli překvapeně hleděla na místo, kde stálo hned několik osob. Věděla moc dobře, že nesmí ztrácet čas a musí jednat. Napřed se rozhlédla kolem sebe, zda neuvidí něco, co by se dalo použít k přeříznutí provazů, ale to bylo marné. Nikde nic nebylo. Podívala se nad sebe, pod sebe... Začala sebou trochu mlít a posouvat lano po svém těle nahoru. Díky bohu, že byla dost ohebná a z provazů se někam vykroutila. Ještě si musela osvobodit ruce, ale to už nebylo tak složité. Lano si ovšem vzala s sebou. Jeden nikdy neví, kdy se bude na něco hodit.  Do rukou vzala slepou mapu a pokoušela se zorientovat. Vydala se nějakým směrem. Potřebovala se dostat k něčemu, co bude jejím záchytným bodem a ona se tak bude moci úplně zorientovat. Nemohla se zorientovat pomocí hvězd, protože nebe bylo zatažené.

​

Darcy došla na menší louku, kde uprostřed stál strom. Okamžitě k němu přispěchala a prohlédla si ho. Mraky na temném nebi se začaly postupně roztrhávat a místy dokonce vykoukl měsíc. Díky slabému slunečnímu svitu si všimla, že na stromě roste lišejník. Poté se podívala na slepou mapu, kde měla znázorněnou řeku a lesy. Na malou chvíli se zaposlouchala. Slyšela zvuky zvěře, praskání a vrzání stromů a vodu. Rozeběhla se směrem, odkud slyšela vodu. Podle slepé mapy by měla přejít přes a pokračovat dál na sever. Díky lišejníku se mohla zorientovat, kde se přibližně nachází. Díky bohu, že občas dávala v těch hodinách pozor.

​

Když docházela k řece, pomalu začínalo svítat. Věděla moc dobře, že si bude muset sehnat nějakou zbraň, protože jestli ji napadne nějaké zvíře, neozbrojená bude v koncích. Proto u řeky popadla větší kámen, kolem kterého obtočila provaz a vyrobila si tak provizorní Bolaso. Nebude to tolik efektivní jako třeba oštěp, ale pro začátek je to dobrá zbraň. Věděla také moc dobře, že bude muset brzo něco sníst. Jenže co si chce člověk posbírat v březnu? Musí to vydržet. Jakmile najde druhou osobu, tak si něco společně uloví. Přeci jen - ve dvou se to lépe táhne.

​

Když našla jámu, kde se nacházela druhá osoba, měla přibližně posledních čtyřiadvacet hodin. Kolem jámy se motala puma, která tam vycítila svou kořist, ale dolů skákat nechtěla. Věděla moc dobře, že by se ven nedostala. Dívka musela jednat. Pokusila se přikrást k hladové šelmě, která zrovna byla rozptýlená něčím zcela jiným. Darcy roztočila svou provizorní zbraň a plnou silou udeřila zvíře do boku. Puma vyvřískla a naprosto nenávistným pohledem propálila svou novou oběť, která zároveň byla jistou hrozbou. Ale šelma byla stejně hladová, jako dva kadeti. Proto se nerozhodla utéct a místo toho se vrhla po Darcelle. Ta se rozhodla nějakým způsobem bránit. Nikdy proti kočkovité šelmě nebojovala, ale podařilo se jí udeřit do hlavy. Poté znovu a ještě jednou. Když se ukázalo, že je šelma trochu omámená z několika ran a nemůže se úplně zvednout, kadetka jednala. Okamžitě k ní přispěchala, omotala jí kus lana kolem krku a tahala. Tahala dokud kočkovitá šelma nepadla k zemi a naposledy nevydechla. Kdo by mohl říct, že někdy uškrtil přerostlou kočku? Ona to tvrdit mohla. Kromě pár škrábanců a kousanců skončila dívka poměrně dobře. Kočku samozřejmě rozvázala a přispěchala k jámě, kam hodila kus lana. Její osoba byl dvoumetrový kadet, kterého moc dobře znala. Neměli se úplně v lásce, ale co se dalo dělat, že? Úkol byl zkrátka úkol. Dalo jí to zabrat, ale vytáhla ho nahoru. Společně se museli zorientovat a vydat se zpátky. Díky bohu, že Throx uměl rozdělávat oheň snad za pomocí čehokoliv. Díky jeho ohromné síle se dokázali najíst a sníh, který byl kolem nich jim posloužil jako jistý zdroj tekutin. Sice to nebylo úplně nic moc, ale pro zahnání extrémní žízně to bylo trochu účinné. Nikdy by nečekala, že to kdy řekne... Ale s Throxem se jí spolupracovalo skvěle. Možná byl silný a dokázal přežít, ale nebyl nejostřejší pastelka v penále. Ovšem společně se dokázali do Basgiathu dostat v pořádku a včas.

​

Celá tahle zkouška byla jistá vstupenka k tomu, aby se dostala ke speciálnímu praporu. Tušila, že nějaký nejspíše existuje, ale nikdy si to neověřovala. A nyní měla tu možnost se k nim přidat. Splnila úkol, zhodnotili ji na výbornou a byla oceněná za její snahu během prvních dvou let. Jistě, že se chtěla přidat ke speciálnímu praporu. Znamenalo to ovšem opustit jezdectvo a užívat si z koňského hřbetu, ale co se dá dělat? Tohle je příležitost, která vám nespadne do klína. Od té doby jí začala pořádná vojna. Svým tréninkům se věnovala ještě víc než kdy předtím. Svůj pokoj navštěvovala jen na přespání, jinak čas trávila běháním a v tělocvičně. Potřebovala se zdokonalit. Jakmile vstoupila do třetího ročníku, dařilo se jí snad ještě mnohem více. Dostala se na post Výkonné důstojnice a rozhodně si hodlala tenhle post udržet. Trénovala se svými kadety. Tohle bylo teprve peklo, kdy možná bude litovat dne, že se opravdu nedala cestou k léčitelům, jak po ní chtěli rodiče.