Jednu zimní noc v městečku jménem Resson, jeden život vyhasl a druhý právě začal. Pod jednou chudou střechou se narodilo páru ve vyšším věku dítě, syn, jemuž dal otec jméno Dariel. Bohužel matka porod nepřežila. Už kvůli vyššímu věku bylo těhotenství pro ni rizikové, porod bohužel byl komplikovaný a lékařská péče daleko, a tak ho nezvládla. 

​

Od doby, kdy dokázal udělat první krůčky, otec ho brával do své práce. Byl obchodník s plodinami a také pomáhal přepravovat zboží z Poromielu do Navary. Tu cestu s povozem taženým voly absolvoval Dariel se svým otcem nesčetněkrát. A nikdy ta cesta nebyla stejná. Otec mu vyprávěl často o matce, která už nežije, ale také o starší sestře, která studovala v Basgiathu a chtěla se stát léčitelkou. Cestou mnohokrát zahlédl gryfy na jedné straně a draky na druhé, a fascinován těmito tvory se otce vyptával. Tehdy poprvé tato vzdálená setkání zažehla touhu přiblížit se těmto stvořením a dozvědět se o nich více. 

 

Jakmile se naučil číst a psát, seznámil se skrz dopisy se svou sestrou. Měli si hodně o čem psát, Dariel jí vyprávěl psanou formou úplně všechno, co s otcem dělali, ale nejen to. Nebyl zrovna oblíbený mezi dětmi a často se dostal do problémů, aniž by to bylo jeho vinou. Od mala byl spíš menší a drobnější postavy, jeho světlejší vlasy budily zvláštní dojem, a tak se stával mnohdy terčem posměšků u dětí z měst. Nechtěl se dostávat do konfliktů, protože mu to připadalo zbytečné. Odmítal padnout na úroveň těch, kteří jej šikanovali. Jakmile se ale někdo navážil do jeho otce či jejich práce, neudržel se a do rvačky se přeci jen dostal. Často z rvaček vyvázl s krvavým nosem, modřinami a škrábanci různě po těle, které mu pak otec musel ošetřovat. Dostával vždy přednášky o tom, jak toto chování je zbytečné a on to sám věděl. Jen si nemohl pomoci. 

​

Se svou sestrou se poprvé setkal pár let po té, co dokončila akademii a začala pracovat jako léčitel dračích jezdců na blízké pevnosti Athebyne, kam mimo jiné jezdili s otcem díky obchodu párkrát do roka. Svou sestru obdivoval ještě, než měl možnost se s ní setkat tváří v tvář. Jako léčitel dračích jezdců pro něj byla fascinací a věděl, že by chtěl jít v jejich stopách. Když otec předával zboží v Athebyne, měl většinou čas na průzkum okolí. Tehdy se poprvé setkal se svou sestrou, když si ho opět vyhlédla parta mladistvých, která si ho začala dobírat. Jakmile se začali navážet do jeho rodiny a otce, který tvrdě pracoval, aby je oba uživil, neudržel se a pustil se do rvačky. Ani netušil, kolik ran schytal, než partičku rozehnala nádherná žena, která mu pomohla vstát. V té době byl ještě stále dítě, a jen ze starých fotek věděl, jak jeho sestra vypadá. V první chvíli si její vzhled nespojil, ale když začala ošetřovat jeho rány a pustili se do řeči, dozvěděl se, kdo je. To bylo poprvé, co se setkali. Vrátili se za otcem, protože pomalu se blížil čas vrátit se zpět domů. Otec byl nadšený, že svou dceru vidí po tolika letech, a tak se s nimi sestra poprvé od doby, co ji Dariel znal, vrátila domů do Ressonu. To místo si pamatovala, ale neslo nádech jakési nostalgie. 

​

Jednoho dne se nad městem mihnul stín, který nezůstal jediný a v ten moment město čelilo útoku. Lidé utíkali se skrýt před ohnivými obry. Země se otřásala a některé stěny domů útok nevydržely a zřítili se k zemi. Byl to boj o život, chaos, který zavládl rozdělil lidi do několika skupin, když se jen snažili přežít. Dariel byl poprvé svědkem boje mezi gryfy a draky, ale také byl svědkem smrti svého otce. Když v chaosu prchajících lidí upadl a hlavou narazil na tvrdou dlažbu, nešlo ho už zachránit. Chtěl se pro něj vrátit, jelikož jako dítě ještě nechápal, že už nešlo nic dělat, ale jeho sestra ho vzala za ruku a odtáhla do bezpečí. Útok přečkali v úkrytu, ale ztráta otce zasáhla oba sourozence silně. Sestra s ním nemohla zůstat, protože se musela vrátit do Athebyne za svou prací. A tak Dariel zůstal sám.

​

Nebylo to snadné, když jako dítě musel začít obdělávat pole a padlo na něj břemeno otcovy práce, ačkoliv měl sestru v dosahu a sám vlastně nebyl, ale jeho sestra s ním nemohla zůstat neustále. Měla svou práci, která byla stejně důležitá jako fakt, že Dariel se musel naučit žít sám a postarat se o vše, s čím do té doby otci jen pomáhal. Vrstevníci si jej dobírali, protože neměl čas ani náladu s nimi trávit čas, ale postupem času vztek nad tím, že si jej dobírali, vystřídal spíš smutek. Nechápal, jak někdo mohl být tak krutý, mísila se v něm neskutečná zahořklost z toho, že nemohl otce zachránit nebo udělat víc. Cítil se provinilý, že ztratil čas rvačkami kvůli špatně mířeným slovům z úst lidí, které ani nepovažoval za přátele nebo blízké. Jak rostl, stal se zamlklý. Pracoval sám na tom, aby se uživil a pokračoval v obchodu, který byl teď břímě na jeho bedrech. Několikrát do roka podle dohody přepravoval suroviny do Athebyne, jako to dělali s otcem, než zemřel. A tato cesta nebyla již plná příběhů, ale ticha, které mu drásalo nervy. Myšlenky, které se mu neustále motaly v hlavě, byly nejhlasitější, když bylo kolem ticho. Snažil se soustředit na drobné věci na cestách, jako zpěv ptáků nebo hučení křídel draků, ale to nebylo dost, aby se svými ranami neužíral. Přemýšlení nad minulostí jej dohánělo k šílenství. Měl pocit, že neměl na výběr, než pokračovat v cestě, kterou znal. 

​

V Athebyne vždy složil zboží a zároveň měl prostor se setkat se svou sestrou. Vždycky byla dost starostlivá a vždycky mu ošetřovala rány, když se náhodou připletl do nějaké rvačky nebo si na něj někdo začal dovolovat. Čím dál více měl pocit, že lidé zneužívají jeho nezájmu se prát. Bylo to jako kdyby snad nesl ceduli, že si do něj kdokoliv může kopnout. Spíš než rvačky, snažil se vše vyřešit klidnými a vlídnými slovy, ale na většinu povalečů to neplatilo. Do Athebyne se těšil jen na svou sestru, která jej brávala na jedno místo kolem pevnosti, kde byl nádherný výhled. Diskutovali spolu o všem, co je zrovna napadlo, sledovali draky a jejich jezdce, kteří se vyjímali nad pevností v oblacích. Dariel byl tímto naprosto fascinován. Když sledoval tu volnost, kterou měli, měl pocit, že by to chtěl zažít taky. Ten pocit nechat se nést na zádech nádherného, avšak nebezpečného tvora, vytvořit si s drakem pouto a dokázat, že nebyl jen slabý kluk z malého města, který dřel jako kůň, aby se uživil. Začal mít nějaký sen, díky kterému si ale přišel naivní. Po návratu zpět do pevnosti si na něj došlápli nějací pobudové, kteří po něm chtěli peníze. Ačkoliv se snažil z toho vymluvit, jejich agresivita vzrůstala a nakonec na něj zaútočili. Sestra se je snažila zastavit, ale místo toho, aby mladíci couvli, jeden z nich vytasil nůž a zabodl ho do její hrudi. Když jeho sestra padla na kolena v bolestech, cítil ohromný vztek. Chytil ji a díval se do jejích očí, v nichž pomalu vyprchával život. Šílenství v jeho hlavě se rozrostlo a pohltilo jej. Vrhnul se po těch mladících. Nevěděl, kolik ran dal, kolikrát udeřil jejich tvář, protože se absolutně neovládal. Když mu však někdo chytil ruce, chtěl se bránit jako šílený. Možná v té chvíli připomínal zvíře, které se chtělo jen osvobodit ze spárů zajetí, ale nepomohlo to. Omráčili jej jedinou ranou do hlavy.

​

Probudil se v Aretii, jak se později dozvěděl. Jeho domovem se stalo na několik let nápravné zařízení pro mladistvé, kam ho zavřeli za vraždu dvou mladíků, z toho jeden zmlácený utekl a přivedl pomoc. Když ho chytili a omráčili, převezli ho právě sem. Odmítal mluvit o tom, jak to bylo nespravedlivé, o smrti své sestry a ztráty rodiny. Uvědomoval si, že přišel o všechno a ztratil práci, kterou měl. Neviděl cestu ani směr, na několik let se v podstatě zbláznil, než se z toho pomalu vyhrabal. A když byl schopen fungovat, nastala v jeho životě další změna. Poslali jej do Basgiathu, aby buď přežil nebo zemřel. 

​

Původně se chtěl rozhodnout, že se stane léčitelem a bude následovat stopy své již zesnulé sestry, ale když stál před branami akademie, vybavil si ty nádherné velké tvory, kteří jej fascinovaly. Necítil, že by měl jeho život dál smysl, a tak se vydal na cestu, kterou většina kadetů nepřežije. Byl si jistý tím, že může zemřít, ale byla tu i malá šance, že přežije. Sám netušil, jak se mu podařilo zdolat lávku, kterou musel přejít, aby se dostal do citadely. Prostě jen šel a hleděl před sebe, každý krok promýšlel a nenechal se odradit strachem, který v ten moment začínal cítit. Ale byl nahoře, jenže to nebyl konec jeho cesty, nýbrž začátek. Pro něj to znamenalo novou šanci a naději, že by jeho život nemusel být bezcenný. Trénoval hodně, aby překonal gauntlet a dostal šanci na propojení s drakem. Když většina už spala, on ještě trénoval a cvičil. Ráno byl první na nohou a opět si dával pořádně do těla. Studoval dráhu do detailů a vymýšlel strategii, která by se mu mohla vyplatit. A sice věděl, že jeho šance je stále dost nízká, snažil se připravit, jak nejlépe mohl. Dřina a plánování se mu nakonec vyplatily, i když jeho skóre bylo mizerné, dostal se na letovou plochu živý a to bylo všechno, na čem záleželo. 

​

Na rozsáhlé travnaté ploše měl poprvé šanci se setkat v draky, kteří se rozhodli toho roku propojit. Udržoval odstup od všech, jak bylo doporučeno, ale i tak se několikrát stal terčem útoku. Cítil, že někteří jej už teď vnímali, jako slabý článek, kterého je potřeba se zbavit. On si upřímně ani nevěřil moc na to, že by nějakého draka zaujal. Sice udělal všechno proto, aby přežil doteď, ale to stále neznamenalo výhru. Musel se bránit holýma rukama, protože neměl žádnou zbraň, což mu situaci neulehčovalo. I tak se nevzdával vidiny, že by jeho život mohl mít nový smysl. Věděl, že pokud měl nevýhodu v jedné věci, musel vypilovat své silné stránky, které jej mohly zachránit. Neustále se rozhlížel kolem a odrážel každý útok, který na něj kdokoliv ušil. Většinou zareagoval dost včas na to, aby mu stačilo protivníkovi podkopnout nohy a sebrat mu zbraň, následně mu dát pár ran, aby ho rozhodil a utekl, co nejdále od něj. Postupem času viděl mnoho kadetů, kteří vzlétali na dracích, kteří se rozhodli pro spojení. On zatím zůstal bez zájmu draka. Až v jeden moment se zastavil a hleděl na červenou dračici, která se snažila přimět jednoho kadeta, aby se na ni podíval. Předváděla se a dělala všechno proto, aby upoutala jeho pozornost. Ale on měl takové tušení, co se stane. Nebyl zrovna moc daleko od nich, aby se nerozběhl v momentě, kdy se kadet dračici podíval do očí. Když viděl, že se dračice chystá chrlit oheň, běžel rychleji, aby ho strhnul stranou, předtím, než ho upeče. Což se mu povedlo, ale dračice chrlící oheň se netrefila úplně do prázdna. Její oheň mu popálil levou ruku. Zachráněný kadet se dal beze slov na útěk a Dariel sedící v trávě v neskutečných bolestech se zuhelnatěnou kůží odlupující se z jeho ruky, ucítil na tváři dračí dech. Zvedl pohled a hleděl na červenou dračici, která oba dva uchazeče před chvílí téměř spálila. A pak slyšel její hlas ve své hlavě. Bylo to divné a děsivé, ale vyzvala jej, aby na její hřbet vylezl. Dariel zatnul zuby a i s jednou popálenou prakticky nepoužitelnou rukou, se to odhodlal zkusit. Povedlo se mu na dračici vylézt, pevně se jí chytil, když vzlétla do oblak. Neměl ani tušení, jak se udržel na jejím hřbetě, ale dračice ho vzala na milost a sdělila mu své jméno. Po té, co je oba zapsal, zkolaboval a ze svého zranění se nějakou dobu léčil. 

​

Od té doby to měl opravdu těžké a to nejen kvůli své dračici. Primán pro něj byl doslova šílený, nebýt jeho silné vůle a snaze se neustále zlepšovat, už by nežil. Se svou dračicí měli problém najít společnou řeč a Dariel se musel hodně učit, aby jí pochopil a dokázal s ní nějakým způsobem spolupracovat. Zatímco ostatní z jeho ročníku úspěšně létali na svých dracích, jeho dračice vždycky ztropila nějakou scénu a trvalo několik minut až dokonce ze začátku hodin, než byla ochotná ho nechat vylézt na svůj hřbet. Jeho dračice ale nebyla jediné úskalí, které zažil. Spousta ostatních jezdců si na něj zasedlo a vnímali ho jako slabý článek. Jedna skupinka se do něj dokonce pustila a dělali mu naschvály. Stal se terčem šikany a několikanásobného pokusu mu ublížit mimo žíněnky. Až se jej jednoho dne zastala jedna sekundánka. Doteď si pamatuje moment, kdy se skupinka kolem něj rozutekla strachy. Velmi rychle se Zarou Aerthis našli společnou řeč a stali se z nich přátelé.