there is the empty chapel, only the wind’s home it has no windows,

and the door swings, dry bones can harm no one

 

Jeho nejranější konkrétní vzpomínka se váže k popravě. Seděl svému otci na ramenou, aby lépe viděl, a velkýma očima sledoval dění. Ne, protože by chtěl. Musel. Otec mu nedával na výběr, jak mu připomínaly vystouplé rudé podlitiny na zádech. Když dopadl meč a vystříkla krev, jeho otec se omezil na jednu jedinou poznámku: "Vidíš, co se děje zrádcům a lidem, kteří nectí rodinu." Eldric nechápal, ale jeho matka se tehdy rukama objala, ve tváři měla vepsaný děs. Tady tato vzpomínka končí. Nikdy nepřišel na to, komu byla tato slova namířena. Kdo jakou věrnost porušil. Kdo nectil rodinu. Byly doby, kdy si nad odpovědí lámal hlavu a snažil se dát všemu smysl. Postupně na tom však přestalo záležet – všichni ostatní aktéři celé situace jsou mrtví a Eldric své odpovědi už nikdy nedostane. 

​

Jeho otec – rovněž Eldric – byl kovářem, váženým a počestným mužem pevně zaklesnutým do caldyrrské komunity řemeslníků. Jméno své matky, ženy v domácnosti pečující o její správný chod a starající se o děti (tři sourozence: nejstarší Aimee, prostřední Aislin, nejmladšího jeho), Eldric nezná. Ztratilo se mu, nepamatuje si ho. Jeho matka v jeho mysli obecně figuruje jen v rozmazané siluetě náznaku něhy, která nikdy nedošla naplnění. Úsměvu, který se nikdy neprodral na rty. Laskavého slova, které nikdy nebylo vyřčeno. Nebyl důvod, nebyl prostor, nebyla odvaha. Eldricův otec řídil jejich domov podle velmi specifických pravidel, v nichž nebylo pro sentimentalitu místo a v nichž neexistoval prostor na chyby, přešlapy, nedokonalosti. Kromě toho jediného jasného výjevu jsou všechny Eldricovy vzpomínky na první roky jeho dětství nekonkrétní a nekoherentní, nevýjimečné a monotónní, až se slévají se do jedné černoty charakterizované bolestí a strachem – Eldric je tak nedovede ukotvit v čase, spojit s konkrétní myšlenkou na minulost, protože v jeho životě byly tak nějak... Odjakživa. Neustále přítomné, neustále hrozící, často dopadající. V jeho hlavě začínají postupně nabývat jasnějších kontur až od šestého roku, až od druhé vzpomínky významné svou konkrétností: smrtí matky při porodu spolu s jejím novorozencem. Je paradoxní, že přesně tehdy začíná jeho život nabývat jasnosti, i když jediné světlo v jeho životě vyhaslo. 

​

i remember those are pearls that were his eyes.

‘Are you alive, or not? is there nothing in your head?’  

​

Pamatuje si... Pamatuje si, že se nikdo se u nich doma neodvažoval dívat do očí, nikdo se nesnažil tichými, skrytými slovy nabízet útěchu, nikdo nikomu nevěnoval drobné úsměvy, které by říkaly jediné: "Vydrž. Jsem tu s tebou." Naopak. Každý ze sourozenců rychle pochopil, že musí bojovat jen sám za sebe, bez ohledu na ostatní, všemi možnými prostředky. Ochrana druhého – ať už fyzická či verbální – se trestala, zastávání si pokaždé vysloužilo políček či hůř, sounáležitost znamenala nutnost si svou vinu odpracovat. Jejich otec z nich tyto kvality rychle vytloukl, ze tří dětí učinil cizince, co se proti sobě raději obrátili, v momentu krize si bodli kudlu do zad, než aby si pomohli. Nikomu přitom nenadržoval, nehrál si na favority nebo na oblíbence – měl jen oběti, které nikdy přesně netušily, za co přijde trest a co je ještě v pořádku: stačilo se špatně podívat, špatně se zatvářit, špatně myslet, nebo prostě jen existovat. Cokoliv mohlo vyprovokovat otcův hněv, a pak už byl nezastavitelný. Nikdy na ně nekřičel, ale v tom byl ještě nebezpečnější – protože urážky a ponížení pronášené klidným, sebejistým hlasem zní jednoduše o něco hůř. Přicházely facky, rány pěstí, výprask opaskem, kopance nebo – vůbec nejobávanější trest ze všech – "očištění ohněm", které vyžadovalo jen dvě ingredience: odhalený kus kůže a svíčku. I když to často bylo k ničemu, děti se zoufale snažily dělat všechno proto, aby otce nenahněvaly, alespoň ne vědomě – každá ušetřená modřina se totiž počítala. Navenek jejich rodina působila přitom téměř dokonale: ovdovělý otec, poctivý pracant, a jeho tři ratolesti. Všichni sourozenci chodili řádně upravení, chovali se způsobile, zdvořile a slušně. Ve škole patřili mezi tiché, ale zato pilné studenty, na které nepřicházely žádné stížnosti, jen chvála. Každá návštěva jejich domu se podivovala nad perfektně naleštěnými podlahami a dokonale uklizenými prostory. Za tuhle iluzi už nikdo nenahlížel. Nikdo neviděl, že jakákoliv výtka sousedů vůči jejich chování se podepsala na těle provinilce – nebo rovnou všech tří, aby si uštědřenou lekcí pořádně pamatovali. Že jakékoliv špatné hodnocení znamenalo hodiny a hodiny opakování dané vyučované látky, bez spánku i bez jídla. Že dětské hlasy rozeznívaly zdi budovy jen vzácně a pokaždé si dávaly pozor, aby všechny promluvy zakončily slovem "pane". Smích ani slzy neexistovaly, bolest se stala rutinou. Zbylo jen prázdno a jakási existence, která se údajně nazývala životem. 

​

i think we are in rats’ alley where the dead men lost their bones

​

Aimee zmizela z tohoto bytí jako první. Jednoho dne prostě najednou nebyla, její postel byla prázdná, z její skříně zmizelo pár šatů a z otcovy pokladny signifikantní, sic jím nikdy nespecifikovaný finanční obnos. Otec zuřil. Nevěřil, že Aimee mohla opustit domov sama bez pomoci, zvlášť když při tom ještě dokázala ukořistit klíče od těžké dřevěné truhličky na peníze i od šuplíku, v níž ji ukrýval. Svět se tehdy stal ještě o něco temnějším, ještě o něco nevyzpytatelnějším – protože jejich otec poprvé pochybil a ukázalo se, že je to všem docela jedno. Jestliže si kdykoliv předtím dával pozor na to, aby své děti neuhodil do obličeje či na jakékoliv viditelné místo, tentokrát v záchvatu vzteku praštil Aislin tak, až upadla a sekundárně se uhodila o hranu stolu. Postaral se o ni až o několik hodin později a přivolanému lékaři přednesl výmluvu o tom, že se nešťastné děvče zranilo při rvačce s mladším bratrem – přesně tak totiž dovedl v jedné historce vysvětlit i Eldricův rozražený ret. A přesně tak pak úspěšně ospravedlňoval všechny další zranění, které děti utrpěly. Nikdo se nad tím nikdy nepodivoval, nikdo se nikdy nepozastavil nad tím, že se ani jedno z dětí nikdy nemělo tendence projevovat agresivně. Stačily jim dvě věty pronesené starostlivým hlasem: "Jdou do puberty a chybí jim sestra. Je to pro ně těžké." Tehdy se k prázdnotě a životu přidala navíc opravdová, citelná samota. 

​

Aislin nezabil jejich otec, ale jen hloupá náhoda. (Alespoň tak to dvanáctiletému Eldricovi řekli.) Stačilo jedno špatné došlápnutí, které vedlo k zaškobrtnutí a nakonec k pádu – nic hrozného, kdyby se celá vec neodehrála na schodech. Když otec po několika hodinách nezájmu k dívce přistoupil, už nedýchala. Dost možná neměla nikdy šanci přežít do dospělosti – pokud ne pád, tak jejich existence by ji zabila skoro určitě. Eldric s otcem zůstal sám, v prázdném domě, s prázdným srdcem, vytržený na okraji, bez kohokoliv a bez jediné naděje nebo představy toho, že život může vypadat i jinak. Nic jiného neznal. Jeho povinnosti okolo domu se zmnožily. Jestliže si předtím Aimeeiny úkoly dělil mezi sebe a Aislin, najednou všechny spadly na jeho ramena. Nemělo cenu si stěžovat, vlastně nemělo cenu cokoliv říkat – jednoduše je musel udělat a ani trochu nezáleželo na tom, kolik hodin spánku jim obětuje. Ve vší logice se měl Eldric někdy v této chvíli zlomit, stát se jen skořápkou člověka bez vlastní vůle, vědom si toho, že je další na řadě a že nemá jak utéct. Nestalo se. Eldrica oheň nespálil, ale nechal v něm zahořet drobný plamínek půdu sebezáchovy. 

​

​

after the agony in stony places, he who was living

is now dead with a little patience

​

Vůbec nejdřív pro něj aplikoval způsob, který už znal: snažil se být perfektní, dokonalý syn, víc a líp než cokoliv předtím, nejlepší verzí sebe samého, který otci nikdy nezavdá důvod ke vzteku. Nezáleželo na tom. Buď se mu to nedařilo, nebo byly standardy nastavené příliš vysoko. Zvolil jinou strategii a otci se snažil čím dál tím víc vyhýbat. Starý kovář si ho však pokaždé našel – a to včetně té jedné příležitosti, kdy se pokusil utéct podobně jako Aimee. Jeho otec už tímto způsobem přišel o jedno dítě a druhému to nehodlal dovolit. Nakonec se obrátil k vnitřní hrdosti. Každou výtku, každou ránu snášel s hlavou vztyčenou a s přesvědčením, že na něj nedoléhají. Že možná ničí jeho kůži, ale jeho přesto zasáhnout nedovedou. Odosobnil se, propadl se do toho podivného stavu života, co ale mnohem víc připomíná smrt. Eldrica nikdy nenapadlo s někým promluvit nebo vzdorovat. To první nemělo smysl, to druhé také ne, protože se jen těžko vzdoruje pseudo – Bohu, který jakýkoliv odpor ve svém domě nesnesl, a jeho děti ho proto ani neznaly. Tento systém vydržel Eldricovi ze všech nejdéle, do jeho patnácti let: dokud ho jeho otec skoro nezabil. Ani tehdy však jeho reakce nebyla otázkou vzdoru – mnohem víc se jednalo o instinkt, o krátký zablest podvědomí nabádající k přežití. Kdyby tehdy nic neudělal, zemřel by – a přitom jen kvůli takové malichernosti jako bylo zkažený oběd, který Eldric zapomněl zpracovat dřív, než chytne plíseň. Politováníhodné, ale v jejich rodině ne likvidační. Když už Eldric ležel na zemi stočený do klubka a otec do něj kopal, chlapec vzal do dlaně nůž na sýry, který spolu s ním spadl na zem. Bodl otce do lýtka, muže tím překvapil, zbavil rovnováhy a sám sobě dal naopak čas reagovat. Bodat nepřestal. Z instinktu se stal vztek. A ze vzteku vzdor.

​

Muž, který své děti vždy nabádal k tomu, aby tresty nesly důstojně a v tichu, křičel. Když nemohl křičet, naříkal bolestí. Přivábil tím sousedy, sousedi přivolali městské hlídky. Eldrica se svůj čin nepokoušel zastírat, nesnažil se utéct – zůstal vedle otcova těla se zkrvavenýma rukama, zkrvaveným oblečením i tváří, prázdný a lhostejný. Proč by se vůbec namáhal? Neměl kam jít a co dělat, nikdo na něj nikde nečekal, jiný život než tenhle dům neznal. Ani u soudu se o pár dní později nesnažil mlžit, jen bez okolků a bez vytáček přiznal vinu, kterou beztak pořád cítil na svých rukou v podobě nesmazatelných, neviditelných rudých skvrn. (Příběhu o tom, jaký byl jeho otec za zavřenými dveřmi, by stejně nikdo nevěřil.) Eldric tak s jasným rozsudkem skončil v nápravném zařízení pro mladistvé a eventuálně byl přesunut do klasické věznice, kde měl strávit další dekádu a půl. Otcův dům ho naučil obezřetnosti, preciznosti, houževnatosti, ochotě přijímat rány a nad bolestí se ani nepozastavovat. Ve vězení se konečně naučil, jak je rozdávat. Probudilo se v něm cosi divokého. Nesnažil se na sebe strhávat pozornost, nevyvolával spory, ale zároveň najednou odmítal snášet jakékoliv křivdy a ústrky, jakékoliv povyšování jen na základě toho, že se někdo povyšovat *mohl*, jakékoliv omezování toho záblesku osobní svobody, kterou měl – a přesně tak se ve vězení cítil. Svobodný. Nesvázaný. Jako že může konečně dýchat. Jak paradoxní... Po tomhle pocitu prahnul, zoufale se ho držel. Na počátku prohrával, na svou vzdorovitost doplácel, protože ho nikdo nikdy předtím neučil zasazovat údery a zrovna tak se před nimi krýt. V té druhé dovednosti není doposud nijak dobrý, ale možná právě to ho činí nebezpečnějším oponentem – jako by mu bylo absolutně jedno, co se s ním stane. Tehdy to platilo dvojnásob. Postupně, po pár měsících a nakonec i letech, se karta začala obracet. Jeho svaly ztvrdly, obalily kosti. Zesílil, povyrostl, zrychlil. Praxí se naučil bojovat a nikdy, nikdy, nikdy neustoupit. Někdy v této době se taky stal Vlkem – jméno Eldric už nikdo neznal a příjmení Wolfbane bylo zas příliš dlouhé na úderné oslovení. Z chlapce se stala šelma. (A pokud to navíc znamenalo zavrhnout otcovu památku, jen dobře.)

​

sighs, short and infrequent, were exhaled, 

and each man fixed his eyes before his feet

​

Možná i to byl důvod, proč ve dvaceti letech dostal první nabídku, svou vůbec první skutečnou volbu: dosloužit zbylých třináct let tam, kde je, nebo zkusit své štěstí v kvadrantu jezdců. Vlk nad svou odpovědí ani na moment nezaváhal. Jeho prostor se zas o něco rozšířil, opět se mohl o něco volněji nadechnout čistého vzduchu, nesvázaný malou celou a mřížemi – a sotva záleželo na tom, že se zrovna nacházel na parapetu, s každým poryvem větru blíž volnému pádu dolů, do propasti. Basgiath zpočátku nevnesl do jeho života nic nového. Dril vojenské akademie mu živě připomínal kombinaci domova a vězení s tím podstatným rozdílem, že v jejích zdech nebyl zdaleka jediným kadetem a že se trest nezdály zbytečné. Mohl využít svou hlavu, své tělo, byl pobízen k tomu, aby kladl otázky a tvůrčími způsoby nacházel odpovědi, ať už to bylo na žíněnce, v učebně nebo na Gauntletu. Všudypřítomné smrti jako by si nevšímal, proplouval jí bez zaváhání, bez špetky emocí, bez strachu z toho, zda náhodou nebude další – žil v něm natolik dlouho, až se mu stal rutinou, a ten podivný stav ne – bytí mu byl natolik známý, že ho představa nekonečné černé prázdnoty, ničeho, neděsila. Nepředstavovala nic neznámého. Ze zvyku a z instinktu se akorát snažil nevyčuhovat, nepřitahovat na sebe zbytečnou pozornost, pokud na něj již nebyla upřena. Byl dokonale, nezajímavě průměrný, nehodný pozornosti, protože přesně takový dojem mu kdykoliv předtím zajistil přežití. Do bitvy šel jen tehdy, pokud ho někdo vyzval – ať už slovy, dotekem či pohledem. Avšak v takovém případě zas neváhal a rval se s odhodláním někoho, kdo nemá byť jen špetku bázně. S odhodláním vzteklého vlka.

​​

​

when i look ahead up the white road there is always another one walking beside you

​

Tahle familiárnost vymizela spolu s oranžovou smrští jménem Sytheornach – zkráceně Sythe. Vlk si z jejich prvního setkání odnesl hlubokou sečnou ránu na boku a pocit frustrace, protože drak mu se zasyčením sdělil pouze jen své jméno a jinak se s ním neobtěžoval komunikovat. (Jediné, co nechal skrze pouto prosakovat, byly emoce a drobné, hodnotící zvuky – uchechtnutí, frustrované vydechnutí, smích – vědom si toho, že přesně tímhle svého jezdce případně znejistí mnohem víc, než by kdy mohl slovy.) Trvalo to měsíc, během něhož se Vlka snažil všemožnými způsoby zabít, než se Sythe podvolil, prolomil svou hradbu téměř absolutní mlčenlivosti a přijal tu možnost, že právě on bude jeho dalším jezdcem. Tři měsíce, než na Vlka začal přenášet svou magii, a tím pouto o zas o něco víc utvrdil. Partnerství, které se mezi nimi rozvinulo, bylo nepravděpodobné, nefunkční, skoro nechtěné – Sythe vnímal takřka každého svého jezdce jako mrtvou váhu na svém hřbetě, kterou nosí jen z nutnosti a nikdy si není tak úplně jistý, zda si vůbec touží vytvářet na lidi vazby. Drak tak neustále osciloval mezi tendencí Vlka zkoušet, objevovat jeho hranice a soudem, že zrovna tento kadet by mohl mít potenciálu na to, aby to s ním dotáhl až na bitevní pole a třeba i pár let vydržel, takže by si ho ideálně neměl jen z rozmaru zabít – až dodnes se však k žádné možnosti vlastně nepřiklonil, ne skutečně, což z něj v jeho nepředvídatelnosti činí prototypického oranžového. Vlk rychle pochopil, že se svým drakem nejspíš nikdy nebude mít tak silné pouto jako ostatní kadeti, že se nikdy nestanou jedním duchem, ale maximálně tak tolerovanou přítomností, neustále ukotvenou v myšlenkách. Jezdce to nepřekvapilo, naopak mu to skoro bylo přirozené – stejně si ani nedovedl představit, jak přesně by cokoliv jiného vypadalo. (První oblast sdílené magie, kterou se naučil skutečně ovládat, bylo z tohoto důvodu zejména odstínění.) Vztah plný nejistoty a agrese mu byl známý, jen s tím rozdílem, že nyní odmítal být pouhou hračkou, co se nechá vláčet – byl to posun správným směrem, protože Sythea tato neustále doutnající připravenost vystartovat a bránit se na Vlkovi rozčilovala do stejné míry, jako mu imponovala. Tenhle tentativní, pomíjivý respekt je dost možná to hlavní, co Sytheovi dosud brání Vlka spálit na popel – stejně jako skutečnost, že by si musel znovu hledat jezdce, jež by nejspíš nebyl o nic lepší než jeho nynější. 

​​

fear death by fire

​

Druhý zlom přišel o dva a půl měsíce později – "Pozdě, tak uboze pozdě, ty prašivé štěně," jak mu nikdy nezapomene připomenout Sythe – kdy se konečně projevil jeho signet. Pyrokineze. Ovládání ohně. Jak jinak. Celý jeho život byl spojen s ohněm a bolestí, již způsoboval – jak poetické tedy je, že se ho měl naučit ovládat? Vlka to skoro zlomilo. Tak bezprostředně znovu vnímat jazyky plamenů mu připomínalo každou slabost jeho dětství, s pocitem jejich tepla na své kůži vzpomínal na puch spáleného masa a chtělo se mu zvracet... Sythe se mu smál, utahoval si z jeho rozhodnutí vstoupit do kvadrantu jezdců, když se bojí zrovna ohně. (Zdálky přitom oheň Vlkovi nevadil, už ne, a stejně tak představa, že by jím měl zemřít. Ale žít s ním každý den, každý moment, to je přeci jen něco úplně jiného. Ta představa v sobě nenese žádný konec.) Stala se z toho však jen další ukázka toho, jak moc je Vlk zběhlý v přežívání. Stejně jako tehdy, když ležel na zemi stočený v klubku, otec do něj kopal a Vlk (Eldric) naprosto jistě věděl, že se nezastaví, dokud nepřestane dýchat, se v něm i nyní něco náhle, bez varování jednoduše posunulo. Paralyzující strach byl odsunut do pozadí, protože v tomhle světě neměl místo, a zbylo jen silné, emočně vyprázdněné odhodlání se nenechat pokořit něčím tak malicherným. Něčím, nad čím může získat kontrolu. I když ho oheň kvůli vrtkavému poutu s drakem dodnes někdy zradí, strach z něj už nemá – stal se jeho pevnou součástí, úplně stejně jako všechny ty drobné jizvy po popáleninách na jeho těle. Přijal ho, ač to nebylo bez obětování dalšího kusu sebe samého. (Copak na tom však sešlo?)

​

Basgiath byl jeho domovem po tři roky. Stal se místem, kde poprvé skutečně našel volnost a – což by mnohým jiným zřejmě přišlo absurdní – jakýsi podivný náznak pocitu bezpečí. Po propojení měl svůj vlastní pokoj, čímž si vysloužil soukromí, které si navíc mohl ochránit. Souboje na žíněnkách jeho boji vtiskly skutečnou techniku a tu syrovou agresivitu, co se v něm skrývala, podchytily, čímž se naučil bránit líp než kdy jindy. Ani s jídlem už nebyla spojená zrádná nejistota – tedy s výjimkou pár konkrétních, tréninkem vynucených příkladů. A Sythe? Ten ho zocelil mentálně. Oranžového může jezdec buď přežít, nebo ho postupně zabije, žádná prostřední cesta neexistuje. Na konci třetího roku už mu ale pod kůži mravenčila neklidná energie a touha se znovu posunout, trvale zmizet že stísněného prostoru Basgiathu a konečně si najít místo i ve skutečném světě, protože nikdy předtím nic takového činit nemusel. (Jeho doma, nápravné zařízení, vězení i Basgiath vytvářely jakési bubliny, z nichž byla občasnými propustkami narušována jen ta poslední. Nestačilo to. Tehdy stále chtěl ještě o něco víc.) Cítit se konečně, konečně zcela svobodný. Kdyby se někdy na tyhle myšlenky obtěžoval dívat zpětně, nepovažoval by je za nic jiného než za absolutně, hloupě naivní. 

​

i was neither living nor dead, and i knew nothing,

looking into the heart of light, the silence

​

Jeho novým domovem se staly Esbenské hory a jejich základny, počínaje mohutnou Samarou. Přechod z vojenské akademie ke skutečné válce s gryfími letkami možná nebyl jednoduchý, ale Vlk do této jiné, pozměněné každodenní reality vklouzl s překvapivou lehkostí někoho, kdo se přizpůsobí každému nepříteli a každému boji. Mentálně stále tíhl k disciplíně i k poslouchání rozkazů – kvůli čemuž se opakovaně dostával do sporu se svým drakem, jež má ve zvyku činit přesný opak – a do chodu pevnosti tedy rychle zapadl, aniž by odmítal jakýkoliv úkol, který mu byl dán. Aniž by cukl před jakoukoliv bitvou, která ho čekala. (Boj je ostatně dost možná to jediný styčný bod, v němž si se svým drakem nachází porozumění. Sic mají oba svůj specifický styl – Sythe si rád pohrává, zatímco Vlk preferuje rychlou efektivitu – s určitou samozřejmostí sdílejí neúctu k životu a ochotu se rvát, jako by každá bitva byla způsobená osobní křivdou.) Nejprve tak činil s jistým náznakem nadšení, který mu byl nový: měl pocit, že se konečně může vymanit ze sevření minulosti, konečně dělat jen to, co sám chce. Brzy však vystřízlivěl: stačily k tomu dva divoké roky hraničních bitev s Poromielem v letech 589 a 590. Několika z nich se účastnil i Vlk – a šrouby se vlivem nebezpečí znovu utáhly. Ze sevření tvrdé vojenské morálky a zrovna tak z tíhy, kterou mu na nohy navěšela minulost, se nešlo vymanit. Svoboda nepřicházela, vlastně si ji ani sám nedovolil, netušil jak – jen další a další mise, další a další úkoly, další a další bitvy, útoky, obléhání a smrt. Všude smrt. Nikdy si neuvědomil, že na něj doléhala. Nebo lépe: dost možná nedoléhala, jenže právě to byl ten problém. Jestliže se od ní zvládl odosobnit už v dětství, zatímco ve vězení a v Basgiathu si tuhle schopnost ještě upevnil, v Esbenských horách k ní začal být zcela lhostejný – jen tenhle pocit postupně přerostl i přes život, jež se utápěl (a stále utápí) v nekonečné rutině. V jednu chvíli – aniž by si přesně dokázal uvědomit kdy – začal jednat takřka mechanicky, jako by se ho nic, co se kolem něj dělo, prakticky nijak nedotýkalo, což není nutně daleko od pravdy.   

​

Uvědomění, že bytí je vážně jen tohle – ne-život a pak smrt, která může být kdykoliv, odkudkoliv (a potenciálně od jeho vlastního draka) – v něm poprvé pohnulo tím špatným směrem: k náznaku rezignace. Vlk nikdy nepatřil mezi ambiciózní jedince, ale s tímhle zjištěním se tento jeho charakterový rys ještě upevnil natolik, až byl jednoduše spokojený – pokud se to tak dá nazvat – s tím, kde se nacházel. Proč ostatně šplhat výš, když ve výsledku nic není? Když nikdy nenajde to, co hledá, sic sám ani netuší, co to je? Ve své ne zrovna krátké vojenské kariéře tak došel povýšení jen jednou: na kapitána. Má bojové zkušenosti – má jich hodně, přežil toho hodně – ale nemůže se nutně pyšnit žádnými výraznými zásluhami, žádnými hrdinskými skutky. V Samaře a později i v Sumertonu, kam byl roku 595 převelen k doplnění stavů, platí za někoho, kdo si je ochotný vykonat sebehorší rozkaz, kdo neuhne před možnou smrtí, kdo je dobrým, rychle uvažující a schopným pěšákem – ale pro velitelský post mu jednoduše něco chybí. Možná ambice, možná schopnost spolupracovat se svým drakem, možná naděje, že má cokoliv vůbec nějaký smysl krom zachování života v nynějšku. A jeho postavení pochopitelně komplikuje též Sythe, ochotně a rád: nejen svým přístupem ke svému jezdci, jemuž se nikdy nezdráhá házet klacky pod nohy, ale rovněž skutečností, že si před několika lety našel v Esbenských horách družku. Sorchaen tehdy truchlila po svém posledním jezdci, což na Vlkovu službu nemělo krom Sytheových nálad větší vliv – dračice si však před nedávnem znovu našla svou jezdkyni, a to znamená jediné: pravidelné výlety zpět do Basgiathu.