Narodil se v poklidném městě Deacon, ukrytém mezi zelenými svahy a zurčícími potoky provincie Deaconshire. Jeho dětství bylo, navzdory jeho dnešní neurotické povaze, z velké části šťastné – ale zároveň nikdy úplně obyčejné. Eli je totiž jedním z pěti dětí rodiny Merinů, kde každé z dětí jako by ztělesňovalo jiný prvek – oheň, vítr, kámen… a on sám byl voda. Ne snad divoký proud, ale spíš potůček, co se vine cestou, která ho sama vede. Jeho otec, Thior Merin, byl místní znalec půdy a pěstoval léčivé byliny pro cech léčitelů – praktická, klidná duše s rukama od hlíny a nečekaně jemným hlasem. Jeho matka, Ressa, byla bývalá léčitelka, která se po ztrátě jednoho z důležitých pacientů rozhodla stáhnout z aktivní služby a věnovat se rodině. Znalosti si ale uchovala – a občas, když si myslela, že nikdo neposlouchá, zpaměti recitovala složení mastí při zametání podlahy. Elion poslouchal. Vždycky. I když u toho ztratil nit v knize nebo zapomněl, že se mu vaří voda.

​

nothing builds character like almost drowning in front of your entire family.

ten out of ten. highly recommend

​

Rodina Merin byla početná. Nejstarší bratr Karlan se přidal k městské hlídce a měl vždycky potřebu chránit slabší – tedy hlavně Eliona, který byl v jeho očích křehčí než přezrálý broskvový koláč. Sestru Aelie, o dva roky starší, Eli vnímal jako vítr v lidské podobě – rychlá, přímá, bez zbytečných řečí. Milovala střelbu z kuše a z Elionova mumlání o boltcích květin jí obvykle cukal koutek v kombinaci lásky a pobavení. Nejmladší z bratrů, Nerel, zemřel, když bylo Elimu deset – nemoc, rychlá a tichá, jako noční déšť. Tehdy poprvé pochopil, co znamená bezmoc, a právě tehdy ho začala trápit ona tichá panika z bolesti druhých. Ale nejblíže měl Eli ke svému dvojčeti, Corvinovi. Narodili se s rozdílem několika minut – ale Eli si do teď není jistý, kdo byl první. Corvin byl všechno, co Eli nebyl – rozhodný, přímý, klidný. A přesto je nic nikdy nerozdělilo. Spolu lezli po stromech, spolu sbírali léčivé květy pro matku, spolu četli o krvi a kostech, které se dají napravit. A když přišla výzva z Basgiathu, šli spolu. Jak jinak. Ale to… na to přijde řeč až později.

 

Dětství v Deaconu bylo malebné, i když pro Eliho občas až moc hlasité. Miloval podzimní mlhy, klidné večery v otcově zahradě, šepot listí a ševelení větru. Nesnášel trhy. Nesnášel, když na něj někdo křičel. A nesnášel jezero Coran. Protože právě tam, ve věku sedmi let, se téměř utopil. Bylo to v létě – ti klasičtí, příliš horliví starší sourozenci ho hecovali, že „je čas přestat se bát vody“. A on, protože byl Elion, protože vždycky chtěl, aby na něj byli pyšní, do něj skočil po hlavě. Proud ho stáhl rychle. Pamatuje si jen chlad, řasy, a ticho, které v něm zůstalo jako ozvěna. Když ho vytáhli, napůl omdlelého, zvracel vodu a matka ho držela v náručí tak pevně, že ještě teď má někdy pocit, že cítí její třesoucí se ruce. Od té doby vodu nevyhledává. A hloubky – ty nenávidí. Přesto všechno z něj nikdy nebyl slaboch. Jen trochu jiný. Vnímavější. Vždycky četl víc, než mluvil – alespoň v dětství. Všechno si pamatoval. A když začal kombinovat otcovu botaniku s matčinou léčitelkou zkušeností, bylo jasné, že z něj něco bude. Ne voják. Ne ochránce. Ale někdo, kdo drží věci pohromadě. Švy, životy… někdy i rozpadlé myšlenky. A právě takový, trochu pomačkaný, trochu ztracený, ale stále se sbírající, se v červenci 600 přihlásil na Basgiath. Spolu s Corvinem. Ale o tom, co se stalo potom, se Eli ještě pořád učí mluvit bez toho, aby se mu zlomil hlas.

​

nothing builds character like realizing your twin signed up for a death lot tery and forgot to mention it. solid experience. Zero stars for communication

​

Narukovali spolu. Dva bratři, dva protiklady, dva kluci s rukama od hlíny a srdcem na dlani. Elion i Corvin Merinovi složili vstupní zkoušky bez větších potíží – každý po svém. Corvin s klidem a přesností, jakoby vyplňoval daňové přiznání, Eli s třemi přetrženými nitěmi na koleni, jedním záchvatem paniky a sedmi stránkami podrobných poznámek navíc. Ale zvládli to. Spolu. Eli byl přesvědčený, že Corvin míří do pěchoty – vždycky mluvil o stabilitě, o nohou na zemi, o tom, že jeho místo je tam, kde se tvoří pevné linie, ne tam, kde se vznáší mezi oblaky. Když přišel Den branné povinnosti, Eli nervózně přešlapoval, těkal pohledem po frontách a snažil se spočítat, kolik lidí před ním půjde k léčitelům. Hledal Corvina. Ale Corvin v té frontě nestál. Našel ho… až ve chvíli, kdy si ho bratr odchytil, vytáhl ho stranou a s tím klidným, skoro až přemýšlivým výrazem mu oznámil: „Půjdu k jezdcům.“ A dřív, než Eli stihl cokoli víc než vyvalit oči a koktat „Počkej– cože?!“, Corvin už mířil k věži. K lávce. K přechodu, odkud se nikdo nevrací stejný, jako přišel. Eli tam stál, strnulý, bez dechu, se srdcem v krku a slovy uvízlými někde mezi žaludkem a hrudí. Snažil se ho zastavit, zvolat na něj, ale Corvin se jen otočil, naposledy na něj mrkl – a šel.

​

 

Když se pak znovu potkali, bratr už měl v očích jiný lesk. Ne změnu – spíš… potvrzení. A Elion, i když mu v duchu chtěl vynadat, mu to vyčetl nahlas. „Tohle jsi mi neřekl, Corvine. Měl jsem za to, že–“ „Já vím,“ odpověděl mu Corvin tiše a usmál se. „Ale já jsem šťastný, Eli. A doufám, že i ty budeš. Pro mě.“ Byla to slova, která Eliho bolela – protože znamenala, že se už dál nedrží za ruku. Ne tak, jako dřív. Ale přikývl. Co měl dělat? Bratr ho vždycky podporoval. Teď byl čas, aby mu to vrátil, i když s jeho rozhodnutím nesouhlasil. I když měl z draků husí kůži a z výšek žaludek na vodě. Smířil se s tím. Ale radost necítil.​

​

nothing builds character like oversharing with someone who just wanted directions. accidentally trauma-dumped. Would annoy again

​

První měsíce na Basgiathu byly hektické. Eli se ponořil do učení jako do bezpečné bubliny. Byl chaotický, roztržitý, upovídaný, často se zapomněl v knihovně nebo na ošetřovně, ale měl zvláštní dar – pamatoval si věci, které nikdo jiný nechtěl řešit. Původ konkrétní byliny, vedlejší účinky špatně sušeného kořene, detailní rozdíl mezi dvěma téměř identickými ranami – a měl šikovné ruce. Když se mu povedlo udržet pozornost dost dlouho, zašíval jako mistr, připravoval masti bez jediného zrnka navíc. A ano – občas si přilepil rukáv k pracovní desce. Ale fungovalo to. Přátelil se snadno. Když zrovna nemluvil moc rychle, lidi ho měli rádi – jako by kolem něj bylo něco měkkého, co nutilo ostatní k úsměvu. Byl to typ, který se přidá k rozhovoru se slovy „Pardon, že poslouchám, ale vy jste fakt řekli vřesová tinktura?“, a najednou z toho byl tříhodinový pokec o účincích různých macerací.

 

A tak plynul čas. Corvin trénoval s jezdci, Elion se učil léčit. Sem tam se potkali. Krátké úsměvy, pár bratrských poznámek, ale něco se posouvalo. Eli to cítil. Corvin šel dál. On zůstával. A pak přišel den D. Rozřazení. V akademii to slovo znělo jako zvon. Pro mnohé to byl jen další krok. Pro Eliho to byl milník. Den, kdy měl být oficiálně přijat do kvadrantu léčitelů – a den, kdy měl jeho bratr projít svou první velkou zkouškou jako jezdec. Byli oba nervózní. Ale tentokrát to bylo jiné. Eli to cítil hluboko v kostech, i když si to nechtěl přiznat. Netušil, že jen večer předtím to bylo naposledy, co Corvina viděl… takového, jakého znal.

​

nothing builds character like saving ten people and still losing the one who

mat tered. to o real. to o raw

​

Už od časného rána byl areál jako v horečce. Výkřiky, dusot, rozkazy, krev. Hodně krve. Věže vibrovaly napětím a ve vzduchu byl cítit pach spáleniny, potu, rozžhaveného kovu a adrenalinu, který by šel nakrájet. Primáni měli jediný úkol: udržet co nejvíc lidí naživu. Ošetřit, utěsnit, obvázat, zastavit. A dělat to rychle. Bez zbytečných otázek. Bez chyb. Někteří z Elionových spolužáků se zhroutili hned po prvním pacientovi. Omdleli, nebo stáli s vytřeštěnýma očima, neschopní se pohnout, ruce se jim třásly tak, že nedokázali ani rozbalit obvaz. Jeden kluk, který celou dobu tvrdil, že má „obzvlášť silný žaludek“, se po prvním pohledu na otevřený hrudník zhroutil k zemi a pozvracel si vlastní uniformu. Jiní běhali zmateně sem a tam, volali po pomocnících, zapomínali jména mastí, postupy, někdy i vlastní jméno. A mezi tím chaosem běhal Elion. V rukou měl jehly, ve vlasech zaschlou krev, na tváři výraz naprostého soustředění – a zároveň nepřítomnosti. Jako by se od sebe odpojil. Jako by jeho tělo fungovalo automaticky, zatímco jeho mysl visela někde jinde. „Kde je Corvin? Neviděli jste mého bratra?“ ptal se znovu a znovu, mezi tím, co někomu zašíval stehno, mazal popáleniny nebo držel ruku někomu, kdo už nemluvil, jen tiše lapal po dechu. Obvazoval, šil, přikládal, naléval lektvary, rozpoznával barvy krve a zápach spáleného masa, aniž by se zastavil. Nepřestal ani ve chvíli, kdy mu jeden propojený, celý od popela, chytil zápěstí a zachraptěl, že je jich tam moc. Nepřestal, ani když z jeho vlastního obličeje stékaly slzy a on nevěděl, jestli to je z výparů, vyčerpání nebo strachu.

 

„Léčitelé! Nosítka! Mrtvý jezdec!“ Všechno se na okamžik zpomalilo. Hlasy ustoupily do šumu, Eli ztuhl. Otočil se a v davu zahlédl nosítka. Pět léčitelů kolem nich – a ticho. Zvláštní, zlověstné ticho. Tělo na nosítkách bylo zkrvavené, napůl obnažené, kůže potrhaná, spálená, hrudník rozdrcený. Levá paže visela nepřirozeně, hlava zakloněná, čelist zlomená. Ale oči – oči byly pootevřené. A ačkoliv to tělo sotva drželo pohromadě, rysy v obličeji… byly mu až příliš povědomé. Srdce se mu zastavilo. Nešlo ho poznat. Nikdo by to nedokázal… kromě něj. Byli si podobní jako vejce vejci. A tohle vejce bylo rozbité. Odporně, nevratně. Eli zíral. Nevěřil. Nemohl. Chtěl křičet, ale pusa zůstala zavřená. Chtěl popřít, ale ruka už věděla. Sáhl na čelo těla – ještě teplé. Hledal známky pulsu, i když věděl, že tam nejsou. A pak viděl: malý šrám pod pravým uchem, který Corvin měl od pádu ze stromu, když mu bylo deset. Byl to jeho bratr. Byl to Corvin .Někdo šeptal, že ho roztrhal drak – že zpanikařil, udělal chybu, a drak, který si ho před pár dny vybral, zareagoval. Jiní tvrdili, že to udělal jiný jezdec. Eli neslyšel. Nechtěl slyšet. Jen tam stál, ruce ztuhlé, mozek odmítal přijmout realitu. A pak, jako by mu někdo vyškubl duši z hrudi, se mu konečně zlomil hlas. „To ne… to… to přece nemůže být on…“ Ale byl. A od toho dne byl Eli na světě sám. Bez dvojčete. Bez opory. Bez Corvina. A ten den – ten den Rozřazení – se navždy zapsal do jeho života nejen jako den, kdy se stal léčitelem… Ale jako den, kdy poprvé nedokázal zachránit toho, koho miloval nejvíc.