Když se Erion narodil, jedna část rodiny byla nadšená, druhá se na to úplně netvářila. Mladý Ravenhold se narodil do dosti bohaté šlechtické rodiny. Měl starší sestru Eris a o pár let později i dva mladší sourozence. Ovšem jeho otec měl jisté pochybnosti o tom, že je opravdu jeho synem. Z vyprávění ví, že se kvůli němu rodiče dost pohádali a na krátkou dobu s matkou a starší sestrou odešli k prarodičům, než se zase vrátili zpátky. Jak postupně rostl, občas slýchával nějaké poznámky o tom, že je to nejspíše bastard. Dost často se toho chytaly i další děti, ale Erion se to snažil nějakým způsobem ignorovat a nevšímat si toho. Raději se soustředil na to, aby dělal, co se po něm chce a byl tím ukázkovým synem a také bratrem. Občas to bylo opravdu složité, ale snažil se.

​

Jak postupně stárnul, začínal si všímat jistých věcí. Třeba to, že Eris nemá úplně tolik času a pořád někam cestovala nebo byla podrobena náročnému a těžkému tréninku. Erion se ji samozřejmě snažil povzbuzovat. Kdykoliv selhala, byl jí oporou a občas se také nabídl, že jí v tréninku pomohl. Sice byl mladší a nebyl tolik zkušený jako ona, ale i on pomalu začínal. A vždy uvítal, když mohl sbírat nějaké ty zkušenosti od své starší sestry, která mu byla příkladem a byla mu motivací. Proto byl i nadšený, když je matka vzala společně dva nejstarší sourozenci mohli společně strávit čas na základně a zjistit, jak funguje.

​

Moment, kdy jeho starší sestra odešla do kvadrantu, byl pro něj zlomový. Držel jí palce, to rozhodně, ale také měl o ní strach. Věděl moc dobře, že kvadrant jezdců není žádná procházka růžovým sadem a kdykoliv může zemřít. Ale věděl moc dobře, že je silná. Přeci jen v ní koluje krev jejich matky a ona přežije. Musí. Taky jí dal za úkol, že jakmile bude moci, musí mu okamžitě napsat dopis. Potřebuje vědět, že žije a je v pořádku. A najednou měl pocit, jako kdyby se mu přestalo všechno dařit. Jeho otec na něj tlačil, aby se přidal do kvadrantu léčitelů a měl tak o něm jistotu, že bude v pořádku a nezemře někde na lávce. A dokonce nad tím i uvažoval, než se seznámil s Arienem. Jednalo se o syna jednoho válečného poradce. Byli jako dva protiklady, které se navzájem doplňují. On byl smíchem, zatímco byl Erion ticho. Byli nerozluční, dokud se jednoho dne během tréninku něco nestalo. Opět vyrazili někam dál. Do přírody. Společně lezli po skále, kterou navštěvovali dost často. Ale tentokrát jeho dobrý přítel nechtěl jít. Počasí nebylo úplně přející, pršelo a skála byla kluzká. Jenže Erion ho přemluvil, aby lezli. A co se nestalo… Arienovi podklouzla na vrcholku noha a neudržel se. Zřítil se rovnou k zemi a na místě zemřel. I když věděl, že za to nemohl, poprvé pocítil, jak chutná ztráta smíchaná s vinou. Také se rozhodl, že nikdy nebude nikoho do ničeho nutit.

​

Čas letěl, Erion poctivě trénoval a jakmile mu bylo dvacet let, přišel čas se rozhodnout. Otec stále trval na tom, aby si vybral kvadrant léčitelů, ale Erion si místo toho raději vybral kvadrant jezdců. Nevybral si ho kvůli jisté slávě. Vyral si ho, protože cítil, že v poutu mezi jezdcem a drakem se skrývá odpověď na otázku: „Kdo jsem?“ A jakmile stál před lávkou, nehroutil se jako jiní kadeti. Přešel ji beze slov, bez jediného zastavení, bez jediného zaváhání. Možná byl jeden z nejrychlejších, kterým se to povedlo. A co mohl také od prvního ročníku očekávat? Bylo to opravdu náročné. Nejen, že měl kolikrát tolik otázek, ale občas nějakého toho kadeta z vyššího ročníku vyprovokoval, že dostal ošklivě po hubě. I když poctivě trénoval doma, na zkušenosti terciánů či sekundánů zkrátka neměl.

​

Gauntlet pro něj byl procházkou. Díky jeho výšce, stavbě těla a také síle, kterou postupně získával, to bylo pro něj jednoduché překonat. Horší pro něj byla prezentace, protože měl plno otázek a byl neskutečně zvědavý. Měl tendenci si prohlížet draky, i když nemohl. Možná i díky tomu zapříčinil úmrtí jiného kadeta, který šel s ním ve skupince. Erion se šikovně vyhnul mečovitému ocasu, který ovšem rozpůlil v pase kadeta před ním. Cítil výčitky svědomí, ale aspoň věděl, co by mohl očekávat.

​

Slunce už dávno mizelo za obzor, když se Rozřazení chýlilo ke konci. Těla zbylých kadetů byla ztuhlá únavou, tváře odřené od prachu a pádů. Napětí ve vzduchu se dalo krájet. Zbývalo posledních pár kadetů, kteří přežili, ale draci se s nimi nepropojili. Někteří to už vzdali a odcházeli pryč. Směrem k akademii. Ale on tam stále stál. Setřel si krev ze spánku, a to napětí z ramen povolilo. Ale něco v něm stejně zadrhlo. Všechny údery, které schytal… Ať už ty fyzické nebo tiché pohledy ostatních byly stále snesitelnější než to čekání. Nepřiznal by to nahlas, ale už začínal pochybovat. Možná nebyl pro nikoho dost, jak si myslel. Možná byli všichni draci už pryč. „Odešli všichni.“ Ozval se tichý a hluboký hlas. Byl v něm jistý klid, který ovšem neuklidňoval. Erion se otočil a spatřil ho.

​

Rudý drak stál na samém okraji louky, mezi kameny a zbytky stínů. Jeho šupiny nežhnuly ohněm, spíš rudly jako stará krev. Záře v jeho očích byla tlumená, jako žár pod popelem, který už dávno nechce hořet. „Očividně ne všichni.“ Pronesl primán. Drak mu neodpověděl ihned. Jen ho sledoval. Bez jakéhokoliv studu, bez soucitu a beze slov, která by ulehčila situaci. „Všichni si tě mohli vybrat, ale neudělali to. A víš proč?“ Zeptal se ho. „Nezajímá mě proč.“ Odsekl a na malou chvíli odvrátil pohled stranou. Periferně si všiml pohybu, a tak se znovu podíval na draka. Ten zvedl hlavu a v jeho pohybu se dalo vyčíst jisté pobavení nebo něco jako výzvu. „Mělo by tě to zajímat. Není to proto, že jsi špatný. Ale protože ne každý dokáže nést to, co jsi ochotný obětovat.“ Chvíli na sebe mlčky hleděli, než k němu drak přistoupil blíž. Krok za krokem, jeho tělo bylo tiché, ladné, jako kdyby byl naučený být neviditelný. Když stál přímo před Erionem, sklonil hlavu těsně k jeho hrudi. Mezi nimi byl jen dech a prach. „Jsi ten, kdo hledá odpovědi na otázky, které se bojí vyslovit. A to jsou ti nejnebezpečnější a zároveň nejpotřebnější. Ne každý je schopný to unést.“  Vysvětlil mu další fakt. „Ale já tě unesu. A ty uneseš mě.“ Na okamžik bylo všechno příliš tiché. Jako kdyby i hmyz a všechno kolem utichlo, než nakonec Erion přikývl. „Tak to zkusme.“

​

Talvareth se sklonil, aby se na něj jeho nový jezdec dostal. Usadil se instinktivně, jako kdyby si to jeho tělo pamatovalo, a přitom to nezažil. Drak chvíli nehnutě stál, než vzlétl. Byl to jiný let, než jaké předtím pozoroval. Jiní draci stoupali hrdě a kolikrát výbušně. Ale on stoupal tiše a plynule, jako kdyby neporušoval vzduch, ale spojoval se s ním. Vzduch kolem nich chladl, stíny se protahovaly a pod nimi se celý svět zmenšil na pouhý šepot. „Jsem Talvarethernach. Když nespadneš a udržíš se, budeš mi moci říkat Talvareth.“ Představil se Erionovi. Byl to zvláštní pocit – tohle první spojení. Nepatřilo to do žádné představy o jezdci a jeho drakovi. Nebylo v tom hrdinství a ani nadšení. Byla v tom jakási těžká důvěra. Jako když člověk najde starý meč, který je ošoupaný, těžký… Ale pořád smrtelně ostrý. A možní přesně takového draka potřeboval.

​

Druhý ročník byl pro Eriona zlomový. Po tom všem, co se mu dařilo v prvním ročníku, se v tom druhém vrhl do studia a tréninků s neutuchající energií. Věděl moc dobře, že už není nováček a očekává se od něj víc. A on očekával ještě víc sám od sebe. Trávil hodiny v tělocvičně, trénoval víc o samotě nebo se svým drakem, piloval taktiku a když ostatní spali, sedával s knihami o historii válek a strategii. Byl přirozeným lídrem, ale nikoli snadným. Měl dar přesvědčit. U svých spolužáků si tím vysloužil jistý respekt a také několik nepřátel. Zvlášť mezi těmi, kdo preferovali cestu nejmenšího odporu. Jedním z nich byl ambiciózní student jménem Kael, se kterým se dostal do otevřeného konfliktu, který vyvrcholil během společného taktického cvičení. Kael úmyslně ignoroval Erionovy rozkazy a málem tím zničil celým tým. Erion ho po návratu před veliteli zkritizoval přímo a tvrdě. Kael se mu od té doby snažil škodit, ačkoliv na oko působil jako loajální spolubojovník.

​

Zlom přišel, když Erion jednoho večera během nočního přesunu ztratil orientaci kvůli zmatečnému rozkazu nadřízeného. Nedal však najevo žádné pochyby a převzal velení. Dovedl svou letku zpět, ale za cenu vlastního zranění. Od té chvíle si ho jeho ročník začal vážit nejen jako stratéga, ale i jako někoho, kdo unese následky. V jeho tváři se však usadilo tiché zklamání. Od těch, co selhali, ale především od sebe samotného. Že to nechal dojít tak daleko.

​

Ovšem třetí ročník už nebyl o dokazování ostatním, ale o překonávání sebe. Učil se létat s větším nasazením, tréninky byly tvrdší a mise začínaly být až příliš reálné. Talvareth se v této fázi stal jeho kotvou i zrcadlem. Erion, ačkoliv obvykle tichý, s drakem často vedl až nečekaně syrové debat o rozkazu, o smyslu boje, o ceně loajality. Červený drak na něj netlačil, ale v jeho slovech býval chladný oheň – důsledný, hluboký a bez příkras. A to byl vždycky ten druh pravdy, který Erion potřeboval slyšet, když o něčem debatovali.

​

Během jedné z misí na severní hranici se Erionova jednotka střetla s houfem letců. Byli přepadeni, jejich formace byla rozbitá a velení padlo. Erion ho převzal znovu, ale tentokrát váhal. Ne proto, že by nevěděl, co dělat. Ale protože mezi rozhodnutími, která měl udělat, byla i ta, co by znamenala ztráty. Nakonec se rozhodl pro riskantní manévr s využitím svého signetu a přetvořil obranné konstrukce z trosek, aby měli možnost utéct. Bitvu přežili. Ale při návratu se dozvěděl, že jeden z jezdců jeho letky – Rhain, který mu v minulosti slepě důvěřoval, padl, když je kryl při ústupu.

​

To byla chvíle, kdy se Erion téměř zlomil. Ne fyzicky, ale v tichu, když seděl na hřbetu Talvaretha vysoko nad akademií a po tváři mu stekla jediná slza, kterou nikdo neviděl. „Já jsem mu řekl, aby zůstal vzadu.“ Zašeptal. Dost si to vyčítal. „A on zůstal, protože ti věřil. Někdy i důvěra krvácí.“ Od té chvíle se už neptal na to, co je správné. Ale začal se vyptávat proč.