Esme se narodila do prominentní vojenské rodiny v Calldyru a vyrůstala na místní obrovské základně. Její otec, plukovník Eleazar, doma moc často nebyl, co půl roku byl vyslán na různé pěchotní základny po celé provincii, a tak se o ni a její sourozence starala převážně majorka Arisbeth, jejich matka. Ta od svých dětí očekávala perfektní chování, a i když jí její vojenské povinnosti zabíraly hodně času, odmítala možnost chůvy, poněvadž by je dle jejího názoru akorát rozmazlila. Esme má tři starší sestry Giselle, Elyana a Kelani a celkem pět starších bratrů Xavion, Cypress, Cisco, Arsen a Gallien – dvojčata jen o rok starší, než je ona.

​

Už od jejího narození bylo jasné, že je něco jinak – možná dokonce v nepořádku. Esme neustále plakala, křičela a jakmile mohla chodit, začala utíkat kdo ví kam. Dokud byla ještě příliš malá na začátek vzdělání, musela ji Arisbeth nechávat v oploceném altánku nebo v zamčené místnosti. Už tehdy se Esmino srdíčko začalo lámat, čím více plakala po lásce své matky, tím více se její matka oddalovala.

​

Se sourozenci nemá zas tak velký věkový rozdíl, od začátku si s nimi ale nerozuměla. Stejně jako její rodiče, i sourozenci dokázali vidět na druhých hodnotu jen v závislosti na rychlosti, efektivitě v boji a podobně. Sestry byly rychlejší a ladnější, bratři zase přesnější v lukostřelbě a silnější v boji. Její dětství nebylo pohádkové, přesto si užívala všech privilegií, kterých se jí dostalo jakožto dívce z bohaté, respektované rodiny. Rodiče a učitelé ji sice trestali za problémy se čtením a psaním, na druhou stranu ji ale upláceli šperky a oblečením, protože její výbušné reakce na tresty ohrožovaly pověst rodiny. Nikdo z jejích sourozenců tyhle problémy neměl, a tak rodiče vlastně ani nevěděli, co s ní mají dělat. Útěchu nenašla u nikoho ze svých sourozenců, právě naopak. Všichni ji viděli jako neskutečně hloupou a rozmazlenou, a kdykoliv k ní její bratři Arsen a Galien projevili jakoukoliv laskavost nebo se jí pokusili nějak podpořit, ostatní bratři jim dali jasně najevo, že jakmile se budou snižovat na její úroveň, dopadnou stejně, jako ona.

​

Esme bylo skoro jedenáct, když se pokusila o svůj první útěk z domova. Samozřejmě se jí to nepovedlo a od té doby se snažila utéct alespoň jednou za týden, nikdy nebyla úspěšná. S nástupem puberty to bylo ještě horší – bouřící se hormony její nestabilní povaze vůbec nepomohly a když se k tomu přidali i pohlední vojáci na základně, byla o jen otázka času, než se stane něco katastrofálního. To si naštěstí její matka uvědomila a po krátkém rozmýšlení se rozhodlo, že ji otec vezme s sebou na základnu ve městě Lucera, kam měl být vyslán na další půlroční službu. Charakter Eleazarovy práce se Esme nikdy nedozvěděla a popravdě ji to ani nezajímalo. Otec pro ni byl v podstatě cizí, dokonce si myslela, že se jí konečně podaří utéct. Bohužel otec byl daleko přísnější než matka, a tak Esme trávila čas tréninkem, za který dostávala odměny, protože fyzické věci jí vždy šly nejlépe, pak přišla řada na studium, které jí vůbec nešlo a dostávala za něj různé tresty, ať už fyzické nebo jednoduchý týden na samotce. Pak se Esme samozřejmě vždycky vzbouřila, začala dělat otci ostudu, pít s nic netušícími vojáky a následně se klasicky pokusit o útěk, za což dostala ještě přísnější tresty. Tenhle toxický cyklus se opakoval pořád dokola a od svých šestnácti let se domů už nevrátila. Otec s ní zůstal na Lucerské základně trvale, a dokonce se mu zdálo, že se mu daří její vzpurnou povahu zkrotit. Pravdou je, že Esme tohle zacházení uvedlo do velkých depresí a časem přestala plánovat svůj útěk, protože měla pocit, že to nemá smysl, protože tomuhle životu nikdy neunikne. Rozhodla se, že nejlepší cestou ven bude vzít si život. Ani to se jí nepovedlo a po několikátém pokusu o ukončení své existence byla Esme pod přísným dohledem, téměř nikdy nebyla sama.

​

Geniální nápad dostala až když ji začal otec připravovat na nástup do kvadrantu pěchoty. Tento den se blížil velmi rychle a její nápad jí vrátil chuť do života. Nechala se poučit o kvadrantech, dobrovolně se účastnila tréninků navíc a otec byl tak nadšený, že mu to ani nepřišlo podezřelé. Plán to nebyl moc promyšlený, pravda, ale alespoň existoval. V onen osudný den si do batohu nenápadně nacpala nějaké cennosti a své nejlepší šperky v truhličce, vyházela ven prakticky všechno kromě oblečení a zbraní, navenek se ale dál tvářila, že se jde nahlásit k pěchotě. Tak, jak doufala, dav to byl obrovský a nebylo těžké využít dovedností ze všech nepovedených útěků a ztratit se v davu rodičům, kteří se přišli hrdě podívat. Namířila si to co nejrychleji do kvadrantu jezdců, tou dobou už začala panikařit, že ji někdo hodí zpět k pěchotě. Vyletěla po schodech jako neřízená střela, málem pár lidí shodila dolů. Protlačila se až nahoru, kde spatřila poprvé parapet. Netrpělivě se ošívala v řadě, neustále do někoho narážela a celkově ji pár lidí pustilo před sebe, protože už nemohli vydržet její šílené chování. Úzkost v ní stoupala každou vteřinu, jakýkoliv hluk s ní trhnul, takový měla strach, že ji někdo chytí. Zároveň cítila, že nějaká malá část v jejím srdci nechce takhle opustit celou svoji rodinu, takže měla strach i z toho, že se otočí a poběží zpět. Sama předtím ani netušila, že se dostane takhle daleko, a tak se tam ocitla úplně bez plánu. I to byl důvod, proč se z ničeho nic rozhodla, že už prostě nemůže čekat. Strčila do chlapce před ní, který kvůli toho omylem vrazil do osoby před ním a v zápětí se ozval křik, jak nějaký kluk zahučel dolů kvůli její netrpělivosti.

​

Místo toho, aby se uklidnila, Esme zpanikařila, že ji za tohle popraví, využila momentu, kdy všichni koukali na padajícího kluka a prodrala se k parapetu, na který vlítla bez jakéhokoliv přemýšlení a cupitala dál a dál, jak rychle to jen šlo. O sebevědomí přišla až skoro na konci a když ucítila, že její nohy přestávají našlapávat se stejnou jistotou, jako předtím, udělala samozřejmě to první, co ji napadlo. Mírně pokrčila kolena a pak se vší silou odrazila. Jako panter skákající po své oběti, i ona proletěla vzduchem s rukami nataženými do stran a při dopadu povalila skupinku nových kadetů, kteří stáli na její přistávací ploše.

​

Byla v bezpečí. Alespoň relativně – teď už s její výběrem nemohla její rodina udělat vůbec nic. Dokonce jí nemohli ani přijít vynadat nebo jí dát pár ran bičem, protože prváci nesmí komunikovat s nikým mimo kvadrant. Navíc byla mezi jezdci nikdo. Její jméno tady neneslo prakticky žádnou váhu, protože kadeti jezdců se úplně nezajímají o pěchotu. Bohužel její povahu tohle nenapravilo. Na žíněnkách byla velmi dobrá, v hodinách historie usínala, neustále odmlouvala a byla drzá na své kolegy i na své velitele. V porovnání s tím, co jí dělali rodiče, byly tyhle tresty docela v pohodě, přestože si na ně stěžovala nezávisle na tom, o co šlo. Jediné, co ji vadilo, byl ten smrad síry a ohořelých těl.

​

Přišel čas na gauntlet. Ten jí potíže nedělal, měla pocit, že se vlastně na tohle připravovala celý život. Na co nebyla připravená byla prezentace. Pomalu kráčet v řadě, nedívat se na draky a být v klidu, to bylo to poslední, co by zvládala dělat. Snažila se, ale když ji kadet, který šel za ní, začal verbálně popohánět a pak do ní dokonce strčil, Esme se otočila a pustila se do něj, první slovně a pak mu samozřejmě taky vrazila. Kadeti kolem je odtrhli od sebe a naštěstí z toho nebyl větší konflikt, protože nějaký rudý drak právě proměnil několik kadetů najednou v popel. Všichni okamžitě zmlkli a vrátili se k chůzi. Nakonec to tedy Esme zvládla a s kadetem si to vyřídili na žíněnce. Přestože nebyla nejsilnější nebo nejlepší z kadetů, většina si raději držela odstup, protože se Esme projevovala jako další šílený student, se kterým nemá cenu začínat nějaké konflikty.

​

Při rozřazení už byla daleko sebejistější, adrenalin pumpoval jejím tělem a veškeré rady o tom, jak se má chovat, letěly opět oknem. Jakmile vstoupila na letové pole, začala energicky procházet kolem ostatních primánů s bradou nahoru, hrdě, jako kdyby si šla po nějakého specifického draka. Měla představu, že si ji vybere ten největší, nejčernější drak, místo toho se ji zase někdo pokusil zabít, když to vypadalo, že se na ni jeden oranžový drak dívá se zájmem. Kadeta se úspěšně zbavila a ani se neotáčela, aby viděla, jestli s ním ten oranžový drak navázal spojení, nebo jestli ho sežral. Nebyl to její problém. Najednou, z ničeho nic, se jí v hlavě ozval hluboký, ale přesto jemný hlas. Esme nebyla schopná skrýt své zklamání, když viděla, že nejde ani o největšího, ani o nejčernějšího draka.

​

Nimue chvíli vypadala, že má úplně usmažený mozek z toho, jaký chaos má Esme v hlavě, jakmile se ale zorientovala a hrábla po své jezdkyni tlapou a téměř si jo hodila přes rameno, aby mohla vzlétnout. Esme se tak tak udržela a hystericky křičela, protože jí Nimue zanechala obrovské škrábance šikmo přes hrudník, od levého ramene až k žebra na pravé straně. Aniž by o tom pořádně uvažovala, začala Esme bušit do krku draka, který ji nesl desítky metrů nad zemí a Nimue upřímně zvažovala, že ji hodí na zem. Raději ale přistála, aby mohla krvácející Esme nahlásit jméno a nechat se ošetřit.

​

Její vztah s Nimue byl na začátku trochu nestabilní, Esme ale zjistila, že vždycky, když na ni dračice mluvila, její hlava se trochu uklidnila. Místo deseti různých myšlenkových procesů byly najednou aktivní třeba jen tři. Netrvalo dlouho, než našly společný jazyk a od té doby se jejich vztah jen prohlubuje. S manifestací signetu to nebylo tak lehké. Trvalo to docela dlouho. Esme jednou při tréninku v posilovně začala cítit neskutečné horko a začala panikařit, že místo signetu prostě vyhoří, jak už to jednou viděla u jiného kadeta. Dramaticky vyběhla ven z budovy, ale než stihl někdo pomoct, celá vzplanula.

​

Myslela si, že je mrtvá. Místo toho klečela na zemi, obklopená plameny. Její ruce a krk se rozsvítily oranžově, jako kdyby jí v žilách koloval oheň. Oheň ji možná nepálil zvenku, ale zevnitř to bolelo stejně. Začala opět křičet bolestí, celá vyděšená, nechápala, co se to děje. Nimue ji musela chvilku mentálně uklidňovat, aby Esme plameny zase stáhla, protože její kontrola nad nimi začala mizet a její oblečení začalo být místy propálené. Esme tahle zkušenost traumatizovala a první měsíc po manifestaci signetu se jí nepodařilo vyvolat ani jiskru. Musela se dostat do nebezpečné situace s bandou nepropojených primánů, aby se jí podařilo překonat její mentální blok a konečně něco podpálit. Od té doby už zase všechno šlo hladce. Stejně jako ostatní trauma, které nasbírala za svůj dosavadní život, i tohle pohřbila hluboko v sobě a pokračovala v proplouvání životem jeden kázeňský přestupek za druhým.