cold fronts don’t scare anyone – try a payne with a purpose.

Ve starých bestiářích bývá štír líčen jako noční predátor – pavoukovec s ocasem zakřiveným jak posměšný úsměv osudu, jenž v sobě nese jed dost silný, aby zastavil dech. Útočí ze stínu, trpělivý a nemilosrdný, klidný až do okamžiku zásahu. Ten ocas – nástroj trestu i výstrahy – je poslední věcí, kterou jeho oběť zahlédne. Když Evelynne přizná, že se v mnohém podobá štíru, vyvolává to různé reakce. Někteří ucuknou – z jejich očí vytryskne syrový strach, jiní se zarazí s tichým respektem, jako by právě spatřili zbraň s krásně vykládanou rukojetí. Občas se ozve uchechtnutí – duté, nepatřičné, často od těch, kdo věří na zašlé legendy o náruživých stvořeních, která s draky sdílejí víc, než by chtěli přiznat. Ale Evelynne podobné reakce jen unavují. Jsou zbytečné. Předvídatelné. Nehodné jejího času. Je bezohledná? Ne. A přece ano. Vše záleží na okolnostech. Neboť jako štír není vrozeně krutý, ale útočí, když je vyprovokován, i Evie se nevrhá po krku prvnímu, kdo jí zkříží cestu. Ale podcenit ji? To je jako položit dlaň na led, v domnění, že se neroztrhne do prasklin. Že nepřimrazí kůži. Chladná, klidná, s ocasem připraveným k výpadu. Krása tvořená mrazem.

Ráda se ztrácí v davu – ne proto, že by měla co skrývat, ale protože máloco přináší takovou výhodu jako podcenění. Sebeovládání má vypěstované jako bojové umění – naučila se být tichá tam, kde jiní křičí, nehybná tam, kde ostatní prchají. Ale poznat ji přesto lze. Stačí jediné: podívejte se jí do očí. Dívá se na vás, jako by zvažovala, jak hluboko jste ochotní klesnout, než se přestanete bát. Evelynne ví, kým je – a svět se může stavět na hlavu, nic to nezmění.

Je chladná, ale jen na povrchu. Tenká vrstva ledu, která kryje lávu. Vnější klid, mistrně udržovaný, jako by každé pohnutí tváře bylo slabostí, kterou si nemůže dovolit. A možná nemůže. Ne ve světě, kde se každé zaváhání platí krví. Evie je mistryně sebeovládání, přestože je viditelné, jak občas sama se sebou bojuje. Emoce se v ní sice vaří, někdy až k bodu varu, ale ven se nedostane ani pára. Výraz má vycvičený – prázdný, klidný, tvrdý jako mramor. Stejný jako její matka, až se za to nenávidí a miluje to zároveň. Stačí jediný její pohled a člověk zapomene, co chtěl říct. Ticho, které ji obklopuje, není nepřítomností. Je to přítomnost... sevřená jako pěst. Rozkazuje svým rysům, a ony poslouchají, neposlechnout by byla urážka. Není to typ, co by červenal rozpaky nebo se zakabonil hněvem. Lhostejnost jí slouží jako brnění. Úsměvy jsou vzácné, čisté jako led po sněhové vánici – a o to cennější. A pokud se vám stane, že zahlédnete její skutečný výraz, ten nechráněný, neinscenovaný, pak jste se dostali pod vrstvy ledu, až k samotnému plameni.

Jestli jste citliví, nežádejte ji o radu nebo názor, protože uslyšíte krutou pravdu. Zeptali jste se, odpověděla vám. Evie nikoho nebude chválit, aby si získala spojence. Nelže, aby vás utěšila. A rozhodně nelže, aby si vás naklonila. Pochlebování považuje za slabost a lichotky za zbytečný šum. Když od ní uslyšíte něco hezkého, zapište si to do paměti – taková slova u ní nepadají náhodou. Řekne-li, že váš postoj nevypadá jako zhroucený stan, ale jako něco, co by možná ustálo bitvu, pak máte zatracené štěstí. A když pronese, že někdo má potenciál vést – ten dotyčný dnes velí celému křídlu. Ne, Evelynne Payne není bezcitná. Ani sobecká. Jen ví, jak drahá je pravda – a jak levně se dnes prodává útěcha. Když vám pomůže, udělá to beze slov, bez potřeby vděku. Posune kámen, který vám zavazí v cestě, ale nepomůže vám vstát. To už je na vás. Nemá potřebu někoho vodit za ručičku.

Její dotek může být jako zima – studený, klidný, konejšivý. Jindy v sobě nese palčivost mrazu, který spálí dřív, než člověk pochopí, co se stalo. V Evelynne žije nebezpečná dualita – může se stát nočním štírem, tichým a přesným, jenž bodne bez výstrahy, a klidně i sebe samu, jen pro tu tichou satisfakci ze zásahu. Ale stejně tak se může zvednout jako orel, mocný, vzdálený, spravedlivý – pozorující svět z výšky, kde není prostor pro malichernost. Není člověkem, který by zapomínal. Ne na gesta, ne na dary, ne na podanou ruku v těžké chvíli. Kdo jí kdy pomohl, dočká se odměny – ne vždy v té podobě, jakou očekává, ale vždy s přesností a elegancí, která značí vděčnost nesenou hrdostí. Ale stejně tak si pamatuje křivdu. Někdy se rozletí jako orel, jediným úderem srazí viníka k zemi a nechá ho tam – poníženého, ale živého. Jindy... se z ní stává štír. Bodne. Vyčkává. A pak bodne znovu, přesněji, hlouběji. Nezapomíná. Neodpouští snadno. A rozhodně se nespokojí s remízou. Noci tráví bděním – přemýšlí, plánuje, přemítá. Nesnáší nevyrovnané účty. Ve světě, kde pravda ztrácí ostré hrany, je její paměť zbraní. A ano – když jí někdo zničí uniformu, ona vám zničí všechny. A pak vám zamrazí dveře. Ne protože musí, ale protože může.

Hyberia Payne vás nikdy neobjala tak, jak to dělají jiné matky. Nepodívala se na vás jako na dítě, které si zaslouží lásku. Ne, byli jste pouhá investice do budoucnosti. Další tah na šachovnici. Když vás přivedla na svět, nebylo to s dojetím, ale s chladnou kalkulací – další cihla do jejího monumentu z ambicí. Další z mnoha dětí, co se měly vyšlechtit k dokonalosti, připraveny plodit nové dědice a dál šířit krev, kterou tak urputně chtěla očistit od minulosti prohrané války. Sourozenci, hladoví po jejím uznání, byli vašimi prvními protivníky. Soutěžilo se o její pozornost jako o světlo v kobce, kde vítěz byl nejen ten nejschopnější, ale rovněž ten, kdo jí nejméně připomínal její vlastní selhání. Nehodlala stát stranou a dívat se, jak jméno jejího rodu mizí v blátě minulosti. Nepotřebovala legendy, nepotřebovala se opírat o slávu mrtvých. Věřila, že z bahna se nevystupuje vzpomínáním, ale činy. Chtěla se stát tou, kdo dokáže, že krev Payneů ještě není vyčerpaná. Každý syn byl projekt. Každá těhotenství investice. Muži? Nástroje. Genetické přísady do pečlivě smíchaného koktejlu dědičnosti. A mezi nimi, mezi těmi vojáky, jak nazývala své potomky, přišla na svět Evelynne, další z mnoha chyb v jinak dokonalém plánu.

iIt’s fine, it’s co ol. you can say that we are nothing, but you know the truth

​

Evelynne si z prvních let života mnoho nepamatovala – jen záblesky. Vůni levandulového prádla, které její vychovatelka věšela u okna, tlumené hlasy přicházející ze dvora, kde kluci křičeli a rvali se o matčinu pozornost, a ticho. To si pamatovala nejvíc. Ticho mezi stěnami, které obývala, a které se nad ní sklánělo jako stín pokaždé, když si uvědomila, že ona k těm křičícím dětem na dvoře jejich rodného sídla nepatří. Narodila se jedenáct měsíců po svém bratrovi, čtvrtém v pořadí, kterého příznačně nazývala matka Čtyřkou (a Evelynne ho tak občas nazývá doteď, aby mu připomněla, že v matčiných plánech nebyl víc než pořadovým číslem). O to absurdnější bylo, že právě ona dostala jméno dřív než si ho zasloužili ostatní členové rozrůstající se rodiny. Žádné číslo, žádnou neosobní přezdívku, ale skutečné jméno. Možná to bylo z nedbalosti, možná ze zklamání, že není dalším synem. Možná proto, že Hyberia v ní už předem viděla cosi zbytečného, nepoužitelného – a tak ji pojmenovala rovnou, aniž by se musela její dcera podrobovat stejným testům a výzvám jako bratři.

Na rozdíl od svých bratrů nebyla vedena k boji. Neučila se útočit, bránit, přežít. Nepočítala modřiny na těle, nepřetahovala se o klacky, nesnažila se plnit rozkazy. Její trénink měl jinou podobu – mnohem zákeřnější, znepokojivou a pro malou dívenku odstrašující. Vychovatelky ji učily, jak držet správně vidličku, že má mluvit pouze tehdy, pokud je tázána, stát zpříma, decentně se smát namísto toho, aby jí z hrdla vyrážel bujarý smích hyeny. Jak naklánět hlavu, aby působila něžně, jak držet ruce v klíně, jak svádět pohledem. Ale hlavně se učila, jak potěšit muže. Jak být správnou manželkou. Jak být tichou, půvabnou dekorací v životě někoho jiného. Nechápala to. Nerozuměla, proč její dlaně nemůžou být stejně špinavé od bláta jako jejích bratrů. Proč i při večeři směli ostatní mluvit o taktice, a jí bylo dovoleno jen pozorovat, poslouchat a nepřekážet. Nedokázala se přes to přenést. Nesnášela to.

Hyberia si pro ni nenacházela čas. Ne že by ho neměla, pro chlapce si vždy nějakou minutu ve svém nabitém rozvrhu našla – jen Evelynne jí za něj nestála. Matka se objevovala jen tehdy, když bylo co oslavit: nový úspěch, zisk jména, proměna dítěte v nástroj. A Evelynne byla, v tomhle ohledu, jen prázdný rám. Neměla jméno, které by znamenalo směr, funkci, cíl. Měla jen jméno, které možná mělo skrytý význam, ale také jí udržovalo stranou – byla opuštěným ostrovem, zapomenutým mezi těmi, kteří získali svůj směr. A tak začala dělat to, co každé přehlížené dítě. Zlobila. Přišlápla si sukni a roztrhla si ji schválně, jen aby musela na kobereček. Vysypala koláče do pece jen proto, aby je nikdo nedostal. Utíkala z výuky a přidávala se ke klukům na cvičiště, jen aby ji matka uviděla – jen aby ji vůbec někdo uviděl. V očích ostatních byla dětská, rozmazlená, neposlušná. Tohle všechno byl jen její způsob volání, jak si získat matčinu pozornost a být svým bratrům rovnocenná. Toužila po někom, kdo by jí ukázal, že existuje i jiný svět než ten, kde si lásku musí nejdřív zasloužit – a pak si ji doživotně odpracovat.

if it’s not bold, if it’s not ruffling feathers, what’s the point?

​

Puberta jí v krvi bublala jako žhavá láva, která si hledá cestu na povrch – nezkrotná, hořká a hrdá. Evelynne už dál nesnesla být jen ozdobou ve stínu. Ten den si Riot seděl v koutě cvičiště a broukal si nějakou válečnou baladu, prsty obtáčel kolem jílce meče, nohu roztaženou, jako by celý prostor patřil jemu. Věděla, co musí udělat. Stačilo slovo. Jedno jediné, jedovaté jako žihadlo, které zasáhlo přesně ten kousek jeho ega, co byl už tak přetlakovaný testosteronem. Vyprovokovala ho k tomu, aby vstal a zaútočil. Byla připravená – nebo si to aspoň namlouvala, než se na ni vrhl jako vzteklý pes. Skončila zbitá do krve, rty roztržené, rameno jí viselo v nepřirozeném úhlu, žebra bolela při každém dechu. K vlastnímu uspokojení na něm zanechala svůj vlastní podpis v podobě modřin, škrábanců, dokonce i jeden, dva kousance (a on jí za trest vyrazil zub). Nejpyšnější byla na svůj zákeřný útok kolenem přímo do rozkroku, chudák se složil na kolena a kvílel bolestí, za což si od matky odnesla výtku o tom, že její synové by měli být schopni se rozmnožovat a plodit další krev nesoucí jejich jméno.

Hyberia na tuhle situaci nereagovala podle dívčiných představ – rozhodně ne s obdivem vůči bojovnosti, kterou její dcera prokázala. Nedostalo se jí slov uznání, ani pohlazení po vlasech. Místo toho se stala terčem přednášky: že se chová jako zvíře, že je ostudou rodu, že zklamala na celé čáře. A tak o měsíc později udělala totéž. A pak znovu. A znovu. Vždycky skončila na zemi, v kaluži vlastních slin a krve, někdy i v bezvědomí, protože Riot neznal míru a postrádal i ten nejzákladnější smysl pro sebereflexi. Občas ho museli bratři odtrhnout, než by ji umlátil k smrti. A Evelynne, místo aby se stáhla, šla dál. Zkoušela to znovu a znovu, provokovala své bratry (hlavně Riota, protože ten se rozčílil nejsnadněji), a snažila se matce dokázat, že i ona si zaslouží cvičit po jejich boku.

Až nakonec – možná z únavy, možná z politování – se Hyberia podvolila dceřině nátlaku. Možná trochu obdivovala její vytrvalost, možná jí připomínala sebe samu, když byla mladší a měla hlavu plnou idejí o tom, jak se stane velkou dračí jezdkyní. Přistoupila na její návrh s důležitou podmínkou: bude moci trénovat se svými bratry, pokud bude dál vykonávat své povinnosti. Samozřejmě, že souhlasila bez delšího váhání. Trénink byl zkrácený, sotva třetinový oproti tomu, co dostávali bratři, ale Evelynne se do něj vrhla s takovou zarputilostí, že každý úder byl výkřikem. Každý pád zkouškou víry. Každý pohyb byl protestem proti roli, do které ji natlačili. Nechtěla být jen dcerou, co čeká na svatbu. Chtěla být rovnocenným soupeřem. Chtěla své jméno vykovat v potu a bolesti. A hlavně – chtěla matčino pohlazení. Stejné, jakého se dostávalo ostatním, když zvítězili. A chtěla ho víc než cokoli jiného na světě.

i don’t want the world, but i’l l take this city

​

Nejblíž ze všech měla vždycky k Hunterovi. Dělil je od sebe sotva rok, vyrůstali bok po boku, dýchali stejný vzduch, dostávali stejné porce přísnosti – ač s různým přístupem. Když nastal jejich dvacátý rok života, ten okamžik, kdy mohla být přijata do kvadrantu jezdců, matka jí znovu podrazila nohy. Chtěla ji spíš vidět v řadách pěchoty, ve stejné roli, v jaké sama vystudovala Basgiath, když jí neměla šanci se propojit s drakem. Jenže Evelynne takovou podřadnou roli odmítla. A když Hunter přešel lávku, udělala to s ním. Ne proto, že by potřebovala jeho ochranu – ale protože tam, kde šel on, musela být taky.

Najednou nesoupeřila jen s bratry, ale s desítkami dalších uchazečů, každým, kdo měl ambici osedlat si draka. Na žíněnkách neváhala lámat kosti, při Rozřazení klidně připravila své soupeře o život. Neváhala zabít kohokoliv, pokud někdo stál mezi ní a jejím cílem. Uprostřed krve, sténání a praskajících kostí si ji vybrala Ysmé – hnědá dračice, co se k ní chovala jako k mláděti, které se musí neustále popostrkovat kupředu. Evie v ní našla… matku. Jinou, ale přesto tak odporně známou. Přísnou. Opravující. Neustále poukazující na chyby, tlačící ji k lepšímu výkonu, než jaký předvedla. Bylo to jako doma – a stejně jako tehdy, i teď se snažila ukázat, že na to má. Že je lepší než Hunter. Že není jen jeho mladší sestřička.

Jenže se nic nezměnilo, pořád to bylo stejné jako předtím: Hunter vedl – a ona šla za ním. Když získal post velitele letky, byla jeho zástupce. Když zamířil výš, kráčela v jeho stínu, přebírala jeho pozici s rukama stále špinavýma od nenaplněných ambicí. Teď, jako velitelka perutě drápu, převzala místo po něm. Zase. Pořád jako by dojídala zbytky z jeho stolu, a to ji rozpalovalo doběla. Navenek klid, ledový jako její cryokinetické schopnosti, ale uvnitř? Zuřící ledová bouře. A tak, kdykoli má příležitost, chladí mu horký čaj, dokud z něj nemá zmrzlou kostku ledu, zamrzá mu dveře nebo mu vytváří ledovou plochu pod nohama. Malé zlomyslné připomínky, že se jen tak nevzdá.