Pro Ezru odjakživa utvářeli domov lidé – jak to tak bývá, když celé mladí strávíte na cestách a ani poté se nikdy tak úplně neusadíte. Jeho minulost začíná někde v hluboko na tyrrendorských planinách, pod otevřeným hvězdným nebem, v barevném stanu. Když se poprvé nadechl suchého vzduchu, který v krku škrábe stejně jako svou chutí připomíná nekonečný horizont, bylo jaro a tábor byl rozložený sotva pár hodin poté, co začalo být jasné, že tentokrát Ezrael nežertuje a je odhodlaný prodrat se ven na svět. Jeho rodiče byli kočovníci, táhnoucí se křížem krážem krajinou, nikde neusazení, nezakořenění, ale o to snad šťastnější – svobodnější. Tohle volnomyšlenkářství se propisovalo i do jejich povah: otec Asil byl tvrdohlavý hrdý muž, jenž nesnášel jakékoliv omezování vlastní svobody a život mezi čtyřmi zdmi mu přišel absolutně nemyslitelný, zatímco matka Natalia si zakládala na rodině, již divoce milovala, ale nikdy nedokázala posedět tak dlouho, aby se o ni tím tradičním způsobem postarala. Nevadilo to, jejich rodina byla dost velká na to, aby si její členové navzájem vybalancovali veškeré nedostatky a vytvořili dobře fungující jednotku. Ezra do ní přišel jako třetí potomek – po bratrovi Isaiahovi a sestře Jaime – a po něm následovaly ještě dvě děti – dvojčata Sara a Sandra. Spolu s nimi navíc cestovali i prarodiče z obou stran stejně jako teta, sestra jeho matky, jež nikdy nezaložila vlastní rodinu. Odjakživa tak byl zvyklý být obklopený lidmi a fungovat v rámci většího celku, založeném na vzájemné spolupráci a hlubokému citu.

​

Jejich živobytí bylo všelijaké. Peníze – či jídlo a jiné potřebné věci, protože mezi kočovníky je výměnný obchod docela normální – si obstarávali drobnými řemesly: výrobou šperků, vyřezávaných věcí, šitím oděvů, jednoduše vším, co bylo možné dělat přes den na káře, když byli v pohybu, nebo po večerech u ohně. Krom toho o sebe pečovali i jinými, méně čestnými způsoby. Zejména ve městech představovaly děti šikovné žebráky, splétající všemožné tragické příběhy, jen aby zamlčely to, že za sebou mají ve skutečnosti milující rodinu. Zrovna tak se nezdráhaly krást, na trzích obírat nevědomé obchodníky nebo na ulicích obyčejné kolemjdoucí, svými šikovnými prsty jim sahaly do kapes a braly si vše, co chtěly. A pokud je někdo chytil? Pak jim posloužily rychlé nohy, či opět srdceryvné prosby a falešné slzy. Při Ezru byla tato fáze života naprosto formující – někdy tehdy se naučil hrát vymyšlené role, bez váhání lhát, rychle běhat a nakonec taky myslet rychle a vynalézavě. Byl dokonalý malý uličník a zlodějíček, tak trochu i postrach svých rodičů, protože ti moc dobře věděli, že pokud může předstírat před jinými, bude to dělat i před nimi. Tenhle úsudek byl pravdivý, nicméně jejich obavy byly ve výsledku zbytečné – přestože Asil s Natalii nikdy netušili o všech jeho vylomeninách, o všech těch domech, do nichž se vloupal, o všech těch dívkách, s nimiž si v různých městech a vesnicích pod různými jmény začal, o všech těch rvačkách, do kterých se pro zábavu i pro peníze pustil, jeho rodina byla pro Ezru vždy vším. Jeho dětství i vyrůstání tak bylo šťastné – možná ne vždycky bezstarostné, ale šťastné.

​

Ezra si však poprvé uvědomil, že chce od života něco víc, tehdy, když jejich rodinu opustil Isaiah – za křiku, za pláče, možná i za emočního vydírání ze strany rodičů, kterým se nelíbilo, že se jejich syn rozhodl vstoupit do kvadrantu jezdců. V jejich rodině rozhodně nebyla služba Navaře standardem, Bardovi si naopak zakládali na své politické neutralitě, nebo lépe řečeno přehlížení celé války s Poromielem, jako by se vůbec neděla. Isaiah byl však odjakživa jiný. Přemýšlivější, všímavější, perceptivnější ke zbytku světa a plný obav o budoucnost. Jeho argumentem bylo, že nedovede stát stranou, zatímco se šíří zprávy o vypálených vesnicích a zmařených životech. Nedokázali ho zastavit – a zdálo se, že jediný, kdo pro něj našel trochu pochopení, byl právě Ezra. Tmavovlasého dvanáctiletého chlapce tahle možnost nikdy nenapadla, nicméně když do něj nyní byla zaseta, postupně, nenápadně začala klíčit. Nejdřív jen v podobě touze po dobrodružství, po cestě neomezené tyrrendorskou hranicí, za níž se obvykle drželi, po rodině jiného typu – což nepochybně přiživila skutečnost, že Isaiah v Basgiathu nezemřel, ale se svým zeleným drakem začal působit na různých základnách v Esbenských horách i Tyrrendoru, kde se se svou rodinou také znovu setkal. Majestátní, hrdý, oděný v černé kůži. Později, jak Ezra vyzrával, se k tomu začaly přidávat i další důvody. Zkazky o pohraničních bojích. Strach o Isaiaha. Jeho dopisy, co pravidelně chodily na domluvenou adresu v Aretii. Kombinace neklidné duše, bratrova vzoru i touze být užitečný, ne se jen potloukat světem, jako by za rohem nic jiného neexistovalo, nakonec vyhrála i u Ezry – jen jeho směr byl jiný. Vzhledem k jeho stylu života ho to vždycky táhlo ke koním, věrným společníkům na cestách a s velkým srdcem. Když se loučil on, jen den po té, co svůj záměr oznámil, i tehdy tekly slzy a spílalo se. Ezra však – stejně jako před osmi lety Isaiah – odešel.

​

V kvadrantu přišel tvrdý náraz reality, již si Ezra zcela nedovedl představit. Svobodu vyměnil za vojenský dril, rodinu za skupinu lidí, s níž neměl nic společného. I koně byli v akademii méně laskaví, velká zla zvířata cvičená do bitvy, která se nikdy nebála hryznout nebo kopnout – ba naopak k tomu byla vedená. Ezra první rok pochyboval a nakonec i litoval, protože si ještě při vstupu do basgiathské brány neuvědomoval, jak velkého kusu své osobnosti se bude muset vzdát. Otevřené cesty, spaní pod širákem, svých rozmařilostí. Jeho ideály zůstaly stejné, věděl, že v to, co dělá, by dokázal věřit, jen ta forma ho postupně, pomalu ubíjela, protože Ezra nebyl zvyklý na násilnou smrt, na ztrhané a utahané výrazy všech okolo, na pozici malého ozubeného kolečka v soukolí armády, v níž neexistuje individualita, jen tvrdá dřina a mlčenlivé, poslušné tváře. Jestliže se v prvních měsících snažil své povinnosti šidit, protloukat se životem se stejnou lehkostí jako kdysi, Basgiath mu pod nohama sebral půdu a nechal ho upadnout – opakovaně. A on se tedy musel přizpůsobit, stejně tvárně jako v ulicích, v nichž žebral a kradl, jen úplně jiným způsobem. Protože cesta zpět neexistovala – jen směr kupředu, lemovaný jeho špatným rozhodnutím, se zuby zatnutými a tvrdohlavým pokynem vydržet.

​

Ezra však navzdory tomu, že svůj vstup do řad jezdectva vnímal jako chybu, vynikal – možná ne tím excelujícím způsobem někoho, kdo je dokonalý jezdec, dokonalý střelec z luku, ale maličkostmi ano. Tím, že měl pokaždé odpověď na jazyku, obvykle dokonce správnou – a když ne, na moment dokázal každého znejistět a přesvědčit ho, že správná je. Tím, že si z každé situace dokázal najít cestu nejmenšího odporu, hledající co nejmíň práce pro co největší výsledek. Tím, že se efektivně snažil vylhat z porušování pravidel – skoro nikdy se mu to nepovedlo, nicméně každý musel uznat, že to bylo spíš dáno okolnostmi, co ho obvykle prozradily, než tím, že by nedokázal působit důvěryhodně. A také svýma rychlýma nohama a pěstmi, které značily, že byl zvyklý se prát v zaplivaných postranních uličkách a nebál se špinavých triků. Přesně tyhle drobnosti se postupně nastřádaly, zachytily pozornost velení a Ezru? Toho vrhly svázaného do hluboké jámy uprostřed nočního lesa, s jasně daným, byť ne zrovna jednoduchým úkolem. Chtěli ho vyzkoušet, navzdory zájmu o něj měli pochybnosti, protože jeho schopnosti se mohly ukázat být slabostí stejně jako výhodou. Ezra však zadání splnil – a ještě k tomu s jedním z nejlepších časů. Když mu po návratu bylo nabídnuto místo v tajném praporu, přijal – a tím konečně vykročil směrem, v němž se nalezl.

​

Přesně tímto začalo období, kdy se jeho osobnosti, kdy se Ezra jako takový začal rozmělňovat do různých bytostí. Výcvik ho vedl cestou zvěda, někoho, kdo si dovede vždy poradit, kdo myslí rychle a především dokáže snadno vklouznout do kůže někoho cizího, někoho jemu samému vzdáleného – a to všechno se smyslem pro detail. Ten rok strávený v Basgiathu dalším a dalším tréninkem byl náročnější než cokoliv jiného, co kdy zažil. Učil se bojovat lépe než kdykoliv předtím, učil se o jedech a toxinech, učil se jakýkoliv jazyk, co mu kdy přišel pod ruku, přičemž s většinou z nich přicházela nutnost vtisknout si i dokonalý přízvuk – a ze všeho nejvíc se učil přežívat, nezlomit, vydržet zlomené kosti, výslechy i psychický nátlak. Jestliže předtím jeho život definovaly drobné rebelie, v tajném praporu na ně nezbývalo místo. Stal se pilným studentem, protože pokud měl vydržet, nedostávalo se mu na výběr. Rána začínala únavou a den ještě větší únavou končil. Přesto všechno však Ezra vytrval, protože cítil, že právě tohle je pro něj to správné. Že přesně tímto způsobem naplní svou neustálou touhu po pohybu, ale bude ji zároveň moc snoubit s věrností Navaře a s potřebou něco dělat. Přestože se někdy zdál nekonečně dlouhý, rok utekl jako voda – a v půlce tercie se Ezra konečně dostal za hranice Poromielu při své první misi. Nezabili ho, obstál, a navíc ještě donesl přesně ty informace, které po něm byly žádány.

​

Jeden úkol se přelil do dalšího, ten do dalšího, ten do dalšího – až se z jeho misí stala nekonečná řada identit, falešných přátelství, zlomených vztahů a mnohdy rovněž špatných snů či pošramoceného svědomí. Ezra o své práci už od počátku neměl iluze, ale ideál se přece jen liší od těch každodenních drobných rozhodnutí, co formují lidské životy. Nikdy ale nezapochyboval – věřil (věří), že to, co dělá, je správné. Šel ve šlépějích Isaiaha, s nímž se občas vídal a který mu říkal, že je na něj pyšný – obvykle s každým dalším povýšením, která postupně přicházela. Dokázal zjistit všechno, co bylo potřeba, co mu bylo zadáno. Změny v hierarchii velení, plány na velké organizované útoky, pohyby jednotek, vzorce strážných ve městech, nové designy zbraní a zbroje, slabiny ve skladech zásob, jednání mezi poromielskou aristokracií a armádou, pohyby vysoce postavených mužů království, jména navarrských zrádců. Dokázal se stát kýmkoliv bylo potřeba. Poddaným, vojákem, šlechticem. Dokázal být pryč tak dlouho, jak jen bylo potřeba. Týden, měsíc, rok. A jakkoliv je to absurdní, Ezra byl vesměs spokojený – dělal to, čemu rozuměl, způsobem, který znal. Necítil se vykořeněný, protože své kořeny nikdy nezapustil. Necítil se osamělý, protože samota – možná ne ta fyzická, ale duševní – mu byla samozřejmostí, již dokázal na povel přijmout a odmítnout. (Jen s každou identitou bylo paradoxně těžší být sám sebou, zvlášť když neměl jak vídat rodinu, která by mu to připomínala – byli daleko. Musel si vystačit s Isaiahem a i ten byl mnohdy zaneprázdněný.) 

​

Ne vždycky šlo však všechno podle plánu. Byly mise, které si vysloužily více mrtvých. Byly mise, které z něj odštíply o kousek navíc, než měly. Byly mise, z nichž se vracel pozdě kvůli všemožným komplikacím. Když se právě z jedné takové dostal zpátky na Keldavi a po podání hlášení zamířil automaticky do svého pokoje, utahaný tak, že sotva vlekl nohy, ukázalo se, že ho v jeho absenci a nemožnosti nahlásit své zdržení považovali za mrtvého. Místnost tak přidělili někomu jinému. Někomu, kdo si velmi rychle získal jeho srdce a hned vzápětí z vetřelce proměnil v lásku jeho života. Když se ho na počátek společné historie s mámou dnes ptají jeho děti, Ezra jim odpovídá, že mu přišla nádherná od momentu, kdy na ni poprvé pohlédl – bez ohledu na to, že v pokoji byla tma jako v pytli, on tehdy vnímal prakticky jen její siluetu a Lenora se pohybovala s rychlostí kulového blesku, nesetrvávající byť jen sekundu na jednom místě. A když pak přijala jeho pozvání na panáka, s dýkou v rameni a stále ještě prakticky vyceněnými zuby, přesně tehdy se do ní zamiloval s takovou pevností, jež by profesionální lhář a zrádce osobních vztahů neměl nikdy oplývat. (Ačkoliv jí tohle nikdy nepřiznal. Tváří se, že mu to trvalo, snad protože by mu tohle tvrzení nikdy nevěřila – vlastně ví, že nevěří. Je však pravdivé – Ezra se pro ni nicméně může tvářit, že se jedná jen o zromantizované vyprávění pro děti.) V každém jejím pohybu mu přišla působivá, v každém jejím gestu četl vnitřní sílu, v každém pohledu analytickou chytrost. Učarovala mu a Ezra? Ezra se po tomto večeru už nikdy nechtěl vzdát její přítomnosti, přičemž každá další minuta strávená po jejím boku, v její (jeho?) posteli, s jejími vzdechy v uších a jejím úsměvem v srdci, ho v tomto rozhodnutí upevňovala. Navarra možná nikdy nepřestala být centrem jeho života, jen Ezrovi tehdy došlo, že není jako Země, která se točí kolem Slunce, ale mnohem víc jako měsíc, jež má dvě orbity, obě dvě naprosto stejně pevné. (Velmi, velmi snadno mohlo dojít k tomu, že by se obě střetly a vybuchly mu do obličeje v divoké explozi – stačilo, aby Lenora začala na jejich království žárlit. Sama je však vojákem, a přesně proto mu vybrat nikdy nedávala. Naopak. Věřila mu, že i když si někdy musí zvolit jako první Navarru, k ní se vždycky vrátí hned, jak to bude možné. Ukázalo se, že její důvěra nebyla ani trochu lichá a že i profesionální lháři mohou mluvit pravdu, když mají dostatečnou motivaci.)

​

Lennie se stala jeho srdcem. Jeho stabilitou. Jeho domovem, který mu možná nescházel a který ve své podstatě nepotřeboval, ale Ezra ho najednou bouřlivě, bláznivě miloval a od té doby se ho není ochotný vzdát. Přitom byli – a stále jsou – úplně jiní. Lennie je vážná a odtažitá, zatímco z Ezry vyzařuje přátelské uvolnění. Lennie je analytická a potřebuje mít věci promyšlené dopředu, zatímco Ezra improvizuje a skoro nikdy se nedrží plánu. Lennie si snaží na válečných poradách udržet vážnou tvář, zatímco Ezra se na ni nezdráhá mrknout – a pak se ani nesnaží skrývat ten věčně klukovský úsměv tehdy, když vidí, jak jí pod drsnou maskou cukají koutky a ona nad ním chce protočit oči. Přesto si někde v těchto rozdílech našli místo, na němž se pokaždé zvládli sejít. Ezru nejdřív přitáhla její krása, ale nakonec zůstal pro její úsměv, pro její srdečnost, pro její vřelost, kterou si schovávala na ty večery strávené v jeho náruči. Nechávala ho odejít, nikdy se mu nesnažila zout jeho toulavé boty, a zrovna tak mu dovolovala se vracet se samozřejmostí vojáka a odhodláním silné ženy, která má ve svého partnera důvěru. Jejich dny byly prokládané hádkami a bitvami, ale zrovna tak milováním a sladkými, tak bolestně sladkými polibky, které z jeho rtů nikdy nedokázala smazat žádná jiná dívka, s níž kdy musel pro své království být. Obojí – jak laskavost, tak bouřlivost – bylo jejich jazykem, jemuž oba rozuměli. Jejich vztah však nebyl dynamický jen v tomto slova smyslu. Každý návrat na základnu znamenal další přiblížení, další otevření srdce, další noci strávené po boku druhého, až to všechno postupně, pomalu, jednoduše přerostlo ve vztah – organicky a přirozeně spolu najednou trávili každý volný večer a nikdo jiný pro ně neexistoval, organicky a přirozeně spolu jednoduše začali žít v jedné společné místnosti, která na něj pokaždé čekala. (A Ezra, ačkoliv by jí to nahlas nepřiznal – ne tehdy – začal žít pro ni.)

​

Když mu Lennie oznámila, že je těhotná, byl v šoku, přestože to měl čekat – a možná, jen možná, byl ještě k tomu vyděšený. Nikdy se nepřipravoval na to, že by byl otcem, vlastně s tím ani nepočítal. Ne se svým úkolem, ne s těmi častými absencemi, ne s vědomím toho, že se nebude schopen vzdát své kariéry a zůstat trvale jen na území Navarry. Navenek však nedal nic najevo, ne, když dobře věděl, že podobné oznámení má větší dopad na Lennie než na něj, že její život se posune víc než ten jeho. Nechal jí se rozhodnout, byť nahlas nic takového neřekl. Znala ho, věděla, s jakým mužem má co dočinění – že jí podpoří ve všem, v čem bude moct, ale nebude pro ni schopen trvale zůstat. Přesně proto to byla její volba, kterou učinila s hlavou čistou a se všemi kartami vyloženými na stole, neb Ezra se pro ni, vždycky jen pro ni, pokaždé snažil být upřímný. Neslíbil jí nic, co by nemohl dodržet, ale zrovna tak se jí rozhodl dát všechno, co měl a co jí dát mohl – a možná ještě o kousek navíc. Kdyby se ho někdo někdy zeptal, kdy se před svou rodinou začal tvářit tak, že je všechno v nejlepším pořádku, kdy si poprvé nasadil svou masku skrývající veškeré strachy a vlastní starosti, bylo by to přesně tady – a Ezra toho nikdy nelitoval. Namísto překvapeného pohledu se tedy usmál a požádal ji o ruku. Lennie odmítla. Naštěstí. Až zpětně mu došlo, že se prvně nemůže zeptat jí, nýbrž nejvyššího generála. Přesně to také udělal. Jen pro jistotu. Kupodivu ho dostal – zřejmě proto, že Navarra pro něj stále zůstávala na prvním místě a on se nezdráhal od Lennie odejít. Podobně ji o ruku požádal ještě několikrát. Pokaždé odmítla. Ezra se tím netrápil, věděl, že si postačí počkat. Že je k sobě váže něco hlubšího než jen oficiální stvrzení: krom lásky a souznění v tuto chvíli již také jejich prvorozená, Josephine, po roce a půl následovaná synem Rafaelem. Když si Lennie uvědomila, že je těhotná podruhé, byla na něj naštvaná – právem, protože Ezra mohl budovat to, co ona pro něj ztrácela. Stejně ho ale milovala a zrovna tak milovala jejich děti. Viděl jí to na očích. Přesně proto – a taky pro jeho srdce, které už stejně nikdy v životě nemohlo patřit nikomu jinému – se jí snažil pomáhat, co jen mohl, když byl zrovna na základně. K otcovství přilnul s lehkostí někoho, kdo k němu byl odmalička stvořený, kdo ani netušil, jak snadné bude své potomky bezuzdně milovat, kdo si uprostřed války našel ten nejsladší domov, v jaký kdy mohl doufat. (Stejně ale nepřestal odcházet. Nemohl. Pro Navarru. A nyní i pro své děti, pro něž chtěl – a pořád chce – válku co nejdřív ukončit.)

​

Lennie se sňatkem nakonec souhlasila – tím, že se ho zeptala. Na malý moment jí nevěřil, na malý moment na ni byl naštvaný, že si ze všech možných časů vybrala zrovna ten, kdy se Keldavi otřásalo útoky a nebylo jisté, zda vůbec přežijí. Pohádali se… a za tři roky se stejně vzali. V té době na tom už prakticky nezáleželo. Měli spolu dvě děti, sdíleli spolu život a každý věděl, že jeden je prodloužená bytost toho druhého, že Lennie pokaždé trochu zjemní, když se Ezra objeví v jejím zorném poli, zatímco z Ezrova pohledu se vytratí veškeré stíny, když se dostane do její blízkosti. Takhle měli však určitou jistotu. Když se přesunula Lenora, přesunul se s ní Ezra – než se však stačil zabydlet, mise ho odtáhla zas do terénu. Měl být pryč půl roku, takový byl plán. Jenže Arthur, v něhož se proměnil, se z obyčejného tesaře najednou stal dodavatelem zboží do gryfí akademii v Zolyi, na jejíchž pozemcích se tak mohl pohybovat, a celá identita se tak stala příliš vzácnou na to, aby ji mohl jen tak spálit, aby se nesnažil najít víc a víc detailů, aby se nesnížil k sabotážím zásobování, k němuž měl najednou přístup. Z půl roku se tak stal rok. Rok a půl. Osmnáct měsíců, během nichž si kolem sebe vytvořil širokou síť lidí, s níž jako pavouk nenápadně a lehce hýbal, manipuloval ji ve svůj prospěch – přičemž zejména ten poslední mu teklo do bot, protože z prováděných akcí bylo patrné, že někdo vynáší informace z akademie ven a zároveň v jejích zdech tropí něco, co nemá, otravuje vzduch. (Viděl strach v očích ostatních zásobovačů. A viděl, jak jednoho z nich – kluka, co mu jednou pomohl naložit trámoví – odvedli a už se nikdy nevrátil. Nezastavil je. Nezvedl hlas. Neohlédl se. Poromiel opustil přesně včas: tak pomalu, aby nikdo nepojal podezření o pravdivosti tvrzení, že se Arthur musí přestěhovat zpátky do Cordynu, a zároveň tak rychle, aby do předloženého příběhu nikdy nezačal přílišně rýt. Díky těm, které se mu během svého života v Zolyi naverbovat, podvratná činnost ustala jen postupně a tak, aby si ji nikdo nespojil s ním. Pohublý a o něco víc stíhaný přízraky těch, které musel nechat za sebou – ať už živé či mrtvé – se vrátil domů. Netušil, že ho tam bude čekat o člena rodiny navíc.

​

Evelyn. Evie. Malé batole, které se o svém otci učilo jen z příběhů a až nyní ho dostalo šanci poznávat. Právě ona spolu se smrtí svého staršího bratra, kterou rovněž promeškal, Ezrovi pomohla prozřít, uvědomit si, kolik toho promeškal a že by rád byl rodině blíž: možná že nikdy nebude schopen opustit terén úplně, ale s tím, jak stárne, si dobře uvědomuje své limity. Bolavé klouby a kolena, která nedovedou už tak ladně skákat po střechách (a v horším případě ze střech) či běhat v ulicích. Zhoršená výdrž, o malinko rozostřený zrak. Všichni ostatně ví, že zvědové mají určitou životnost, po níž se šance jejich přežití v poli snižuje – Ezra toto očekávání překonal o dobrých pár let. Snad i proto mu vyšli vstříc, když požádal o něco jako úlevu. O možnost sloužit ve zdech Basgiathu, vypomáhat s výcvikem, když bude třeba, se zaučováním nových kadetů ze speciálních praporů. Prosbě bylo vyslyšeno s podmínkou, že kdykoliv ho bude potřeba, Ezra se vrátí za hranice Poromielu se svým vlastním úkolem. Nebylo nic snazšího než souhlasit. Znamenalo to víc času s rodinou. Znamenalo to, že si ho Evie začíná pomalu pamatovat a stydí se před ním výrazně kratší dobu než předtím. Že může být Lennie větší opoře v životě a především v rodičovství, které si plnými doušky užívá, když je zrovna doma. Miluje být manžel. Miluje být otec. Ani jedno z toho se nezdráhá dát najevo.

​

​Jejich největší zkouška přišla roku 599 – a Ezra u její geneze zase nebyl, opět k jeho smůle ztracený kdesi v uličkách poromielských měst, tentokrát rekrutující místní do partizánského boje proti vlastnímu království. Útok na Chakir, brutální a zničující, který přímo zasáhl i jejich rodinu a o kterém se Ezra dozvěděl jen z doslechu. Dny, které následovaly, byly těžké… A noci ještě horší. Přestože každá jeho část volala po tom, aby se okamžitě otočil a zamířil domů, neudělal to. Splnil zadaný úkol, neuspěchal ho a až pak se vrátil. Až tehdy se ujistil, že děti jsou v pořádku. Lennie však zranili – dost vážně na to, aby ji následky provázely celý život. Všechny tyhle drobnosti, jeho absence v momentech, když měl být doma, jeho vina, že doma nikdy zůstat nedokáže a po pár týdnech na jednom místě je pokaždé neklidný, toužící zas vyrazit někam dál a dělat něco víc, ho v posledních letech víc a víc dohánějí. Projevuje se to ještě větší snahou: snahou být víc s Lennie, víc s dětmi, podílet se na jejich výchově a nepřidělávat nikomu žádné starosti, nedávat najevo své vlastní stíny i únavu – protože všichni toho mají tak akorát, natož aby se museli zaobírat ještě jím. Není to příliš těžké. Ne, když je jeho rodina tou největší motivací, jakou kdy může mít, ne, když mu stále dovoluji odcházet a vracet se, jak potřebuje. (Sic Raffy, v posledních letech ještě o něco vzdorovitější, si nikdy neodpustí ostrý komentář a kyselý pohled.)