freya d'armes
23.11. 581, Shire, Deaconshire, Navarra
3. křídlo, peruť ocasu, 1. letka
signet
-
fc
Danielle Rose Russell
if you stare at my chest long enough,
you’l l miss the knife in my hand.
Freya je zhmotněním kontrastů, které se nepřou – ale tančí. Zvenku vypadá jako lesní víla, která se omylem zatoulala do kasáren plných potu, zbraní a bahna. Drobná postava, kulatý obličej s ruměncem připomínajícím jabloňový sad v květu, vlasy jako hedvábná vlna a oči, které se tváří, že neublíží ani mouše – ale pokud ta moucha pronese hloupou poznámku, klidně ji probodne jazykem rychleji než dýkou. Na bojišti si poradí. Ale její opravdová výzbroj? To je jazyk. Freya mluví tak, že její sarkasmus často proklouzává mezi slabikami jako jedovatý parfém ve vánku. Na povrchu je to vlídné, téměř mazlivé – a pak člověk zjistí, že právě dostal slovní facku s třpytivou mašličkou. Když má náladu, každá její věta může znít jako flirt, i když je to v jádru důkladně rozebraný protiargument. A když je opravdu ve formě, její tón zní jako tiché „ne“, které už ale demoluje ego srovnatelně s výbuchem granátu. Dokáže rozvést diskusi o čemkoli – a myslím tím opravdu o čemkoli. Výběr stužky na balík zásob, správné pořadí knoflíků na uniformě, nebo třeba to, proč má být vedení oddílu demokratické a ne hierarchické. A vše podává s úsměvem tak sladkým, že by z něj jeden měl skoro výčitky svědomí, kdyby se mu chtěl bránit. Každý její monolog je jako balet – ladný, promyšlený, a na konci zůstane protivník se zatajeným dechem, aniž by tušil, jak se mu stalo, že vlastně souhlasí.
A její vzhled? Ach, ten bývá terčem daleko častěji, než by bylo vhodné. Freya má postavu jako vytesanou z čokolády – drobná, ale s výraznými křivkami, plným hrudníkem, co se zkrátka nedá nevidět. To je v Basgiathu obvykle dostatečný důvod pro nevyžádané komentáře – od hloupých až po ty, co by se daly zapsat na černou listinu. Ale Freya má na tyhle situace svůj vlastní způsob: zvláštní směs pohledu, který zmrazí okolní teplotu o deset stupňů, a slovní odpovědi, která by mohla být citována ve vojenských příručkách jako taktika tichého zneškodnění. Chápe totiž, že ženskost není slabina. Nosí ji jako šperk – někdy nenápadný, jindy okázalý, ale vždy po svém. Je hrdá na to, jak vypadá. Nehraje si na to, že její křivky neexistují, ale také nedovolí, aby je někdo použil proti ní. A to, jak se tváří, když se jí někdo snaží vtlačit do škatulky? Přesně tak, jako kdyby právě slyšela, že si má místo meče vzít do boje polštář.
Přesto je tu ještě jedna stránka Freyi – ta, kterou znají jen ti, co ji nepovažují jen za roztomilou atrakci ve zbroji. Umí být křehká, něžná a pohádkově přítulná. Když chce, její hlas hladí jako teplá deka, smích je jako šustění listí v letním lese a její přítomnost připomíná domov. Miluje krásu – nejen ve věcech, ale v lidech, gestech, v jednoduchosti pohledů. Miluje detaily, ladění barev, symetrii, a je schopná se dojmout nad tím, jak dokonalý je list v kapse její uniformy. Tahle dívka, která zná přesné složení výbušnin, zároveň vlastní zápisník plný skicovaných snů a nápadů na jména pro fiktivní draky. Není to slabost. Je to její rovnováha. Jako by neustále držela v dlaních váhy – jednu plnou oceli, druhou naplněnou květinami. A umí s nimi tančit, aniž by rozlila jediný okvětní lístek.
Mezi hedvábím, které milovala, a ocelí, kterou ovládala s přesností, si vždy našla cestu, která nebyla jednoduchá, ale byla její. Vyrůstala obklopená zbraněmi. Její strýček, bratr její matky, nebyl jen kovářem, ale legendou mezi zbrojíři. Lidé si říkali, že jeho čepele zpívají, a že ruce, které je tvoří, mají v sobě cosi magického. Freya u něj trávila každé volné léto. Nejen v dílně, kde se mu pletla pod nohy, ale na zadním dvoře, kde ji strýc učil, jak se zbraně drží, co který tvar znamená, proč jedna čepel zapluje hlouběji než druhá, a hlavně – jak s nimi tančit. Mezi všemi se nejvíc zamilovala do sai – vidlicových zbraní, které si oblíbila nejen kvůli jejich specifickému vzhledu, ale hlavně proto, že jí dávaly kontrolu. Přesnost, sílu, ale i eleganci, kterou ve svém boji milovala. Se sai v rukou je jako baletka se skalpelem – krásná na pohled, smrtelná na dotek. Umí je otočit mezi prsty, zaseknout mezi žebra, odzbrojit i zablokovat. A když je používá, má v očích zvláštní lesk – soustředěný, ale jaksi lehce pobavený. Ovládá i kuši a luk, ale s lukem vede neustálý boj – ne technický, ale fyzický. Její plný hrudník jí komplikuje držení a míření. Často si ho svazuje, ne z nedostatku hrdosti, ale z frustrace, že musí volit mezi estetikou a efektivitou. Její výstřely přesto téměř vždy zasáhnou cíl – ale za cenu komfortu, který se při tréninku mění v ironické ušklíbnutí a pár nepublikovatelných poznámek. S kuší je smířenější – rychlá, efektivní, tichá. Freya má ráda věci, které fungují a nestrhávají na sebe pozornost víc než je nutné.
Mimo zbraně má prsty šikovné i jinak. Ovládá šití – naučila se ho jako gesto rebelie, aby nebyla vázána na nudné vojenské uniformy bez vkusu. Svou výstroj si často upravuje sama: pevné stehy, všité tajné kapsy, decentní výšivky, které vidí jen ona. Miluje kaligrafii – pero, inkoust a klid. V jejím diáři je to jedna strana záznamu cvičení, druhá strana citát nebo glosa, která rozesměje i nejmrzutějšího poručíka. Zálibu má i v tanci – ten ji naučil vnímat prostor, těžiště, rytmus. Netancuje proto, aby byla obdivována. Tancuje proto, že je to způsob, jak ze sebe setřást napětí. A když ji nikdo nevidí, dělá piruety na kamenné podlaze a cítí se na okamžik jako dívka, ne voják.
Její povaha je soubor paradoxů – a ona si je toho vědoma. Na jedné straně má analytický mozek, co rozpitvá každý problém na atomy, na druhé straně se dokáže v emocích pohybovat s intuicí, která nemá logiku, ale funguje. Je diplomatická, umí jednat s lidmi, zná sílu úsměvu, přikývnutí, mlčení. Její plus? Vyrovnanost. Vnitřní klid, který nezlomí první neúspěch. Její mínus? Někdy se nedokáže rozhodnout. Tolik možností, tolik pohledů – její mysl váží, porovnává a zatímco jiní už jednají, Freya ještě ladí detaily v hlavě. Nesnáší nespravedlnost. Z ní se jí doslova vaří krev. Pokud někdo využívá své síly proti slabším, Freya se mění – z diplomatky v bojovnici. Nekřičí. Jen zasáhne – přesně, rychle, a bez výčitek. Také nesnáší, když se někdo dotýká jejího těla bez svolení – fyzicky, nebo slovy. Vtipy o jejím výstřihu? To je jízdenka na rychlokurz studu. Ironické je, že ty komentáře se dějí často. A ona? Někdy odpoví suchým „Zírání není taktika,“ jindy jen pozvedne obočí a poznamená, že pokud je to vrchol konverzace dotyčného, měl by přemýšlet o tichu jako nové kariéře.
Její největší strach? Selhání. Ne před ostatními – ale před sebou. Má v sobě zakořeněný pocit odpovědnosti, který ji žene dál, ale taky občas vysává. Bojí se zklamat ty, na kterých jí záleží. A ještě víc se bojí, že přestane být sama sebou, že ztratí rovnováhu mezi tím být silná a být lidská. Ještě hlubší než strach ze selhání je v ní zakořeněná obava, o které nikomu neříká – ne proto, že by se za ni styděla, ale protože ji obtížně pojmenovává i sama sobě. Má totiž v sobě vrytou hrůzu z toho, že jednou přijde den, kdy bude muset převzít zodpovědnost za jiný život v tom nejintimnějším slova smyslu – jako matka. Ta představa ji děsí. Ne proto, že by neměla cit. Naopak. Možná právě proto. Ví, jak hluboký a nevyzpytatelný ten cit může být. Viděla ho u své matky – v přebytku, v chaosu, ve slabosti přestrojené za náklonnost. Její matka nebyla zlá, ale byla... ztracená. Srdce jako nádraží – stále otevřené, ale každý vlak, co přijel, jen odvezl další kus naděje. Z každého muže, který v jejím životě zanechal otisk, zůstal nový život – ale žádná opora. Freya, ta nejstarší, stála uprostřed toho všeho, s pocitem, že musí být kotva ve světě, který se potápěl, zatímco ostatní se v něm jen učili plavat. A tehdy se zrodil ten strach. Ne z dětí samotných – ale z toho, že by jednou mohla být jako ona. Že by mohla přivést na svět někoho, komu nedokáže nabídnout stabilitu, bezpečí, domov. Bojí se toho, že by nedokázala být tou, kdo udrží něčí dětství neporušené. Bojí se lásky, která je tak velká, že ji může zlomit. A bojí se toho, že by musela být silná v časech, kdy by sama nejraději jen zmizela dostatečně daleko a nechala svět jít dál bez ní. Ať už je to dítě, nebo mladší sourozenec, Freya si připadá jako někdo, kdo se příliš dlouho učil být zodpovědný za ostatní, a příliš málo času měl na to být jen sám sebou. Když jí někdo položí otázku na budoucnost – rodinu, děti – obvykle se usměje, pokrčí rameny a změní téma. Ale její oči tehdy na zlomek vteřiny zhasnou. Ne proto, že by neměla sny. Ale protože tyhle sny nosí pod zámkem – zamčené v krabičce s nápisem neotvírat, dokud nebudeš vědět, že jsi jiná než ona.
Miluje chvíle ticha mezi bouřemi – ne to doslovné ticho, ale to zvláštní prázdno, které přichází, když všichni kolem odpočívají, když i zbraně leží stranou a ona může konečně jen být. V těch chvílích si sundává svou každodenní masku kadetky, válečnice, dcery, sestry – a je jen Freya. Holka, co ráda zavře oči a nechá si hřát tvář od poledního slunce. Vůně čerstvě rozdělaného ohně ji uklidňuje způsobem, který si nedokáže úplně vysvětlit. Možná je to vzpomínka na bezpečí – na chvíle, kdy s dětským klubkem sourozenců seděla u ohniště a předstírali, že svět je lepší, než opravdu byl. Možná je to pocit kontroly – oheň, který si sama založila, nad kterým si může sama vládnout. Hranice, které pálí jen tehdy, když to dovolí. A pak je tu ten čaj. Horký, s kapkou medu, jen jednou. Její malý rituál, něco, co jí připomíná, že není jen součástí systému, ale i bytostí, co má nárok na potěšení, byť jen na pár doušků. Ten med si hlídá. Je to maličkost, ale v tom medu se skrývá vše, co jí dává pocit domova – něco sladkého, klidného, jejího. Nepotřebuje dorty nebo přepychem ověšené pochoutky – stačí jí ta známá chuť, kterou si spojuje s klidem.
Má zvláštní vztah k botám. Vojenské boty, které už sedí přesně, nejsou jen výbavou – jsou symbolem. Důkazem, že si je prošlápla, že je její tělo zná, že ty boty prošly blátem, krví, potem a jsou stále její. V nich je pevná, zakotvená. Každý krok v nich je jako otisk odvahy, a když je zuje, ví, že ten den zvládla. Sedící bota je pro ni to, co pro jinou ženu může být drahý šperk – potvrzení vlastní síly. Své jizvy – ať už fyzické, nebo ty, které nosí uvnitř – zná jménem. Každá jedna je pro ni kapitolou. Nejsou to známky slabosti. Jsou to značky přežití. Tajné šrámy, o kterých nikdo jiný neví, a které by nikomu neukázala. Ale ona je zná. A když je někdy v noci nahmatá prsty, netřese se – jen se na chvíli zasní, jakou cestu už ušla. Miluje dotek meče, který si sama nabrousila – protože to znamená, že je připravená. Že si vybrala svou zbraň, že jí rozumí a že jí důvěřuje. To ostří pod jejím palcem není hrozba – je to slib. A v tom slibu je jistota, že i kdyby všechno kolem shořelo, ona bude vědět, kdo je. A nad tím vším visí jedna jediná představa – sen, který se v ní drží jako obraz vypálený do duše: jak usedá na dračí hřbet. Ne jako někdo, koho vybral osud náhodně, ale jako někdo, kdo si to místo vybojoval. Kdo padl, zvedl se, znovu zakrvácel a znovu šel dál. Pro ni ten okamžik nebude náhodou. Bude vyústěním každé bolesti, každé odmítnuté ruky, každé rány. A až se tam dostane, ví, že ten pohled z výšky nebude jen pohledem z hřbetu tvora, ale pohledem někoho, kdo přestal být jen dívkou a stal se silou.
Freya se narodila do světa, který se k dětem choval spíš jako k logistickému problému než jako k pokladu. Její matka, podplukovnice Aurleen Solmereová, byla ostřílená, disciplinovaná a ambiciózní žena s očima tvrdýma jako štít a duší plně oddanou službě. V době, kdy se Freya narodila, působila na vnitrozemské základně v provincii Deanconshire a měla jasno: dítě ji v kariérním postupu nezastaví. A tak se z Freyi stal balíček. Milovaný, ale přesto zabalitelný a přemístitelný balíček, který putoval přes hory do Shire, nebo-li Krajanky, jak tomu místní říkali. Město, které vonělo po vinných hroznech, koňské srsti a sluncem zteplalém kameni. Vypadalo jako vystřižené z učebnice topografie: nížina obklopená horami, sedm horských vesnic, a uprostřed toho všeho vysoký dům s věží, jako z pohádky. A o několik domů dál sídlil muž, jenž se měl stát její kotvou – její strýc. Strýc, kterému říkali Gideon D’Armes, nebyl běžným obyvatelem Shire. Byl to muž, jehož jméno se šeptalo s úctou i mezi kováři v hlavních městech. Výrobce zbraní, mistr detailu, vládce ohně a oceli. Jeho žena, elegantní a mlčenlivá Elaene, byla něžná jako déšť, ale její lůno zůstalo prázdné. A tak když Aurleen poslala dceru s dopisem a měšcem zlata, Gideon jen pokývl hlavou a pronesl: „Jedno dítě nestačí na to, aby naplnilo dům, ale je víc než dost, aby změnilo svět.“
deep into that darkness peering, long i sto od there wondering, fearing, doubting,
dreaming dreams no mortal ever dared to dream before
Freya se v Shire stala něčím mezi dcerou a učednicí. Bydlela ve vedlejší části domu, kde měla vlastní pokoj a výhled na vinici. Ráno se probouzela do vůně medoviny a po večerech poslouchala hukot výhní. Zatímco jiné děti se učily kreslit květiny, Freya se učila, jak rozeznat kvalitní ocel podle jisker, jak zvednout meč tak, aby ho necítila v zádech, a jak zablokovat úder dřív, než vůbec padne. Když byly Freye dva roky, dorazil do Shire její mladší bratr, Calen. Měl stejného otce jako ona – kapitána, který ze života Aurleen zmizel tiše, jako když zhasne svíce v prázdném sále. Po něm zůstala jen jizva v podobě složky v matčině záznamech a pár zbytkových rysů v tváři Calena. Ten však vyrůstal s vědomím, že je prvním synem – a to pro něj znamenalo všechno. Calen nosil tohle označení jako štít i jako meč. Hrdý, drzý, a neustále připravený prosadit svou pravdu, i kdyby měl při tom přejít přes vlastní sestru. Tvrdil, že jako první mužský potomek rodiny má víc možností, víc prostoru, víc práva. Ačkoliv byl Freyinou krevní linií mladší, nenechal ji nikdy zapomenout, že „nejstarší“ a „nejdůležitější“ nejsou synonyma. Byl hádavý, výbušný a často Freyu záměrně provokoval – ale právě to z něj dělalo někoho, koho se naučila respektovat, ačkoliv by ho někdy nejraději přiškrtila v noci polštářem z husího peří.
O několik let později, s pravidelností, jakou mívají vichřice, přišli na svět další dva bratři. Nejprve Hawitt, sedm let mladší než Freya – divoký, neposlušný, se sklony přehánět a hrát si na hrdinu. Byl ten typ dítěte, které nelezlo do potíží – potíže si ho nacházely samy. A pak, s odstupem jediného roku, Leoran – zcela odlišný. Chladnější, mlčenlivější, bystrý jako liška a se sarkasmem ostrým jako čepel. Oba pocházeli z jiných otců, oba byli produktem dalších zmatků a lásek, které Aurleen rozdmýchala a zase zapomněla. Když chlapci přišli do Shire, Freya už nebyla jen jejich sestrou. Stala se z ní něco mezi náhradní matkou, strážcem a rozhodčím. Denně řešila hádky, rozseparovávala souboje o zbytky chleba a sčítala škody, které po sobě nechávali. Jejich svět byl chaos – její přítomnost byla rovnováha. A pak, ve chvíli, kdy už si myslela, že dům víc dětského hluku nepojme, dorazila i Maelia – o dvanáct let mladší než Freya, s tváří jako z porcelánu a očima, které jako by ještě nic neviděly, ale už všechno cítily. Když ji přinesli, zabalenou v dekách, Freya se dlouze podívala k obloze a poprvé cítila něco, co nebylo zcela láskou. Možná lítostí. Možná únavou. Možná tím tichým vědomím, že její vlastní dětství právě nadobro skončilo.
Rodina D’Armes nebyla rodinou v tradičním slova smyslu. Byla mozaikou. Každý kousek jiný, každý ostrý na jiném místě. Gideon se nikdy nepokoušel dělat z toho rodinné idylky. Byl pevný jako kámen, stálý jako stěny svého domu s věží. Děti učil pracovat, učil je mlčet a učil je poslouchat zvuk železa, který pro něj byl hlasem pravdy. Freya díky tomu vyrůstala v prostředí, které nebylo laskavé, ale bylo poctivé. Naučila se v něm být pevná. Ne protože chtěla, ale protože musela. A právě v tomhle domově – mezi drsnou láskou, ocelovými výhni, vůní vína a rachotem sourozeneckých válek – se formovala dívka, která jednoho dne nevkročí do Basgiathu jako někdo, kdo hledá svoje místo, ale jako někdo, kdo si ho dávno vytesal. S mečem, se jménem, a s minulostí, která ji nespaluje – ale žene vpřed.
there are chords in the hearts of the most reckless,
which cannot be touched without emotion
Když bylo Freye šest, poznala kluka, který jí navždy změnil život. Tehdy si ho poprvé všimla – špinavého, vyhublého, s příliš velkýma očima a ještě větší nedůvěrou ve tváři. Motal se kolem výhní jako zloděj u chrámu, pozoroval z dálky Gideona, sledoval pohyby jeho rukou, a občas – když si myslel, že ho nikdo nevidí – hladově zíral do výlohy, kde byly vystaveny ručně vykládané čepele, jako by mu nestačil pohled. Potřeboval víc. Potřeboval dotek. Jednoho pozdního večera se Freya zdržela déle v zadní části obchodu, kde Calenovi zašívala kalhoty, když zaslechla tiché škrábání u dveří. Nešla za Gideonem. Vzala do ruky jednu z lehkých zbraní a postavila se ke vstupu. Když se dveře otevřely, objevil se v nich on – kluk s odřeným loktem, šátkem na hlavě a rukama připravenýma něco vzít. Jenže než stačil utéct, Freya už ho přišpendlila ke zdi. Doslova. Příliš malá na to, aby ho přemohla silou, ale dost mazaná, aby mu cestu ven zatarasila dlouhou čepelí. Ten chlapec, jak se později dozvěděla, se jmenoval Theodore César, a v tu chvíli si podle jeho výrazu nebyla jistá, jestli má větší strach nebo obdiv. Gideon se při pohledu na tu scénu jen ušklíbl. Nevolal stráže. Nevyhrožoval. Podal chlapci měšec s několika drobnými a nechal ho jít.
Jenže Theodore se opravdu objevil znovu. A tentokrát ne s nataženou rukou, ale s očima plnýma zvědavosti. Stál u okna, pozoroval výheň, někdy přinesl zpátky drobnost, kterou si „omylem“ odnesl. Gideon mu nikdy nezabouchl dveře. Naopak – vzal ho do učení. A když si Theodore získal jeho důvěru a ruce zčernaly od uhlí, když se naučil uctivě mlčet a stejně tak neuctivě ptát, adoptoval ho. Oficiálně, i když mu krátce nato přišli do péče Freyini mladší bratři. Freya si k němu našla cestu rychle. Možná proto, že viděla v jeho očích ten samý hlad, který znala z vlastního odrazu – hlad po místě, kde by mohla zapustit kořeny. Byli sehraná dvojka. On vtipkoval, ona ho shazovala jedním pozvednutým obočím. On vymýšlel, ona opravovala. A když to bylo nutné, stáli zády k sobě s noži v rukách a výsměchem na rtech.
Ale co šlo hladce u Freyi, zadrhlo se u Calena. Jeho vztah k Theovi byl od začátku jako rozbitý nůž – nepoužitelný, ale nebezpečný. Žárlil. Na Gideonovu pozornost. Na Theodora samotného. Na to, že i když byl prvním synem, nikdo o něm nikdy nemluvil s takovou hrdostí jako o nalezenci. Zpočátku mu Calen dělal jen malé naschvály – schovával nářadí, vyměňoval označené kousky kovu. Pak začal házet vinu na něj za každou rozbitou věc, každý nepořádek. A Freya? Freya se postavila proti vlastní krvi. Obhajovala Theodora s tvrdohlavostí sobě vlastní. Ne naivně, ale s přesvědčením, že pravda je víc než rodinné pouto. Calen to nesl těžce. Každá hádka mezi nimi byla jako výstřel do boje. A žádný z nich neustoupil. Freya se tak s Calenem dostala na ostří nože – obrazně i doslova. A přesto… ten chlapec, kterého přistihla při krádeži, se stal jejím nejbližším spojencem. Tajemstvím, které sdílela jen s ním. Bratrem, kterého si nevybrala krev, ale volba. A tím nejpevnějším bodem v jejím světě, který se stále otřásal.
who shal l say where the one ends, and where the other begins?
Krátce po tom, co se v domě objevil poslední přírůstek – malá Maelia s očima po matce, které ještě nestihly pochopit svět – Freya pocítila, že hranice její trpělivosti a sil se začínají trhat jako špatně zašitý steh. Jen o pár měsíců později zemřela Elaene, Gideonova manželka. Bez varování. Bez rozloučení. Odešla tiše, tak jak žila – jako přítomnost, která nezaclání, ale když zmizí, zanechá prázdno. Gideon se po její smrti změnil. Truchlil hluboko a mlčky, jako by jeho srdce zamkli ve výhni a zapečetili. Znovu se neoženil. A v té tiché rezignaci padla péče o děti plně na Freyu. Ačkoliv jí bylo tehdy teprve třináct, byla nejstarší – a to bylo všechno, co stačilo k tomu, aby se stala matkou. Ne titulem, ale fakticky. Zodpovídala za jídlo, za špinavé ponožky, za rozbité lokty, za to, že se nezabijí navzájem dřív, než dorazí večeře. A přestože jí Theo pomáhal jak mohl – nosil nákup, vařil, bránil ji před nájezdy hlučných bratrů, a ti si z nich utahovali, že jsou „jak staří manželé“ – Freya to nesnášela. Opravdu. Do morku kostí. Nebyla matka. Nechtěla být. A přestože vypadala navenek pevně, uvnitř ji to sžíralo. Nenáviděla ten pocit, že se dusí v roli, která jí nikdy nepatřila. Že každý její krok musí být pro někoho jiného. Jen Theo to věděl. Poslouchal ji, když plakala do polštáře, aniž by to nazýval slabostí. Jen seděl, dýchal vedle ní a občas řekl něco pitomého, co ji přimělo se zasmát.
Calen zatím vřel ve vlastní bublině závisti. Theodore mu nikdy nesedl a smrt Elaene jen prohloubila prázdnotu, kterou cítil. Pro Calena byl Theo vetřelec. A teď navíc vetřelec, který se ve světě rodu D’Armes stával pevnou součástí. Myslel si, že mu ukradne to, co mu právoplatně patří – dědictví. Obchod. Jméno. Ačkoliv Theodore raději vyhazoval věci do vzduchu, testoval třaskaviny a nikdy o Gideonovu výheň neprojevil zájem tak, jak si Freyin mladší bratr představoval, Calen si ani tak nenechal vymluvit, že je ohrožený.
Když bylo Freye osmnáct, přišla ta zpráva. Doručena jezdcem, zapečetěná známkou armády. Plukovnice Aurleen Solmereová (ukázalo se, že děti jí v kariérním postupu skutečně nezabránily) padla při útoku na Chakir. Nikdo neplakal. Nikdo nekřičel. Byla to žena, která jejich životy spíš obcházela, než aby je žila. Freya ji mohla spočítat na prstech jedné ruky. Její příchody byly krátké, vždy s nádechem povinnosti a parfémem, který se vytratil dřív než vzpomínka. Přesto to bolelo. Protože teď to bylo definitivní. Už žádná naděje, že se jednou objeví a řekne: „Miluju tě.“ Už žádný důvod doufat v změnu. Freya se zhroutila. Zavřela se ve svém pokoji, ignorovala bušení na dveře, Gideona, Thea i sourozence. Ležela pod dekami a svět ji přestal zajímat. Nešlo jen o matku – šlo o to, že najednou neměla žádnou oporu. Už nebyla dcera. Už nebyla někdo, kdo by mohl mít zastání. Byla jen… matka někoho jiného. A tu roli nenáviděla víc než kdy jindy. A právě tehdy, v jedné deštivé noci, Theo vyšplhal k jejímu oknu, rozmáčený, špinavý, s úsměvem, který si musel přinést z jiné reality. Posadil se na okno, podal jí medovinu a řekl: „Zdrhneme. Do Basgiathu. K pěchotě. Spálíme mosty a postavíme si vlastní.“ Freya se na něj dlouze zadívala – a pak se poprvé po dnech ticha rozesmála. A přikývla. Bylo to rozhodnutí bez rozmyslu. A právě proto bylo její. Ukotvilo ji. Znovu ji postavilo na nohy. Vrátila se do role nejstarší sestry, silné, funkční, ale s vědomím, že má plán. A naději. A Theo stál vedle ní.
I když, jak se ukázalo, s Theem po boku to mělo své nevýhody. Její drobné románky – ty tiché pokusy ztratit se v něčím náručí, aspoň na noc – začaly mít zvláštní tendenci končit dřív, než by si přála. Theo se totiž neoficiálně pasoval do role jejího osobního strážce. Hrával si na staršího bratra a „omylem“ vpadával do rozhovorů s nápadníky, dělal z nich hlupáky, strašil je řečmi o tom, jak má Freya náročný vkus a smysl pro sebeobranu. Ačkoliv se nikdy nevyjádřil jasně, Freya si začínala být jistá, že jeho starostlivost má ostny, které si zatím netroufla pojmenovat. Ale v hloubi duše věděla, že bez něj by Basgiath nikdy nebyl možností. Bez něj by nikdy neměla odvahu začít znovu.
this it is and nothing more
Theo odešel první. Byl o rok starší a jeho plán byl vždy jasný – pěchota. Výcvik. Basgiath. Odešel v létě, bez fanfár a bez slz. Jen krátké objetí s Gideonem, přikývnutí směrem k Freye a chraplavé „Dělej, co musíš, ale přijď za mnou.“ Odešel jako stín a zanechal za sebou prázdno, které nikdo nedokázal úplně zaplnit. Freya věděla, že se přidal k pěchotě. Věděla, že je někde tam venku, v armádní uniformě, s jizvami a dobrodružstvími, které jí nemůže popsat. Nemohl jí psát. Nemohl jí posílat vzkazy, že je v pořádku. Jen ten slib a vědomí, že za rok ho bude následovat, jí držely nad vodou. Ten rok trpělivě připravovala Gideona. Nemluvila o tom přímo. Jen více trénovala. Trávila víc času u výhně, ale méně doma. Učila mladší bratry, jak opravit oblečení, jak rozdělat oheň, jak se postarat jeden o druhého. Věděla, že odchod nebude snadný – ale byl nutný. A Gideon? Viděl to. Věděl, že ji nezastaví, ačkoliv v očích měl tichou bolest toho, kdo už jednou ztratil manželku a teď ztrácí i dívku, kterou vychoval jako vlastní.
Calen byl nadšený. Ne kvůli Freyině snu – ale kvůli tomu, že se konečně zbaví další konkurence. Po Theově odchodu začal vykazovat známky nově nabyté svobody – byl hlučnější, domýšlivější, a nedělalo mu problém se do Freyi slovně navážet, jakmile nebyl Gideon nablízku. S jejím odchodem si představoval vlastní nástup do role „hlavy mládeže“. Nikdo už se mu nebude stavět. Zbytek sourozenců to nesl rozporuplně – smutek se mísil s hrdostí. Nejhůř na tom byla Maelia. Dívka s tváří anděla a emocemi hurikánu. Po Theově odchodu brečela jako by jí vyrvali srdce z hrudi. Když přišlo na Freyu, nebylo to jiné. Ačkoliv Freya byla přísná, byla to právě ona, kdo Maelii učil plést copánky, šít panenkám oblečky, třídit hvězdy podle jasnosti. Rozloučení v červenci bylo hořké. Freya se snažila usmívat, ale její ruce se třásly. Objetí s Gideonem bylo dlouhé a těžké. A pak už jen krok za krokem, dál od Shire, dál od domova, vstříc něčemu, co se teprve mělo stát jejím světem.
Zkoušky pro vstup do pěchotního kvadrantu složila bez jediného zaváhání. Znalosti měla pevně vryté pod kůží – od taktiky přes fyzickou připravenost až po zbraňové systémy. Ale právě fyzické zkoušky byly tím, co překvapilo všechny nejvíc. Nikdo nečekal, že „ta s prsy a boky jak od venkovské pekařky“ uběhne časy jako kdokoliv z mužů. Že bude mít výdrž. Že nezkolabuje. Jenže Freya měla něco, co ostatní ne – motivaci být silnější, než si kdokoliv myslel. Přesto to nebylo bez trnů. Na nádvoří při čekání na zápis čelila dalším rýpavým komentářům. Stála opřená o zeď, pozorovala ostatní, když zaslechla smích. Skupina nových uchazečů do jezdeckého kvadrantu. Dívky s vyčesanými vlasy a drsně smíchem, jaký znají jen ty, co si nikdy nemusely vybojovat vlastní místo. „Ta s těma bokama nikdy nepřejde lávku,“ sykla jedna. „Ještě jí ty prsa převážej,“ dodala druhá. A ostatní se zasmáli. Normálně by to přešla. Od puberty byla zvyklá na podobné poznámky. Ale tehdy… tehdy to bylo jiné. Bylo to poslední kapkou do poháru, který přetékal už roky. Bolest z odchodu. Zodpovědnost. Vzpomínky na Thea. A najednou věděla, že do pěchoty jít nemůže. Ne takhle. Ne teď. Ne s tímto cejchem.
A tak místo toho, aby následovala Thea, se otočila. Přešla nádvoří, hlavou se jí honily slova těch dívek – a zaryla se hluboko. Nešla k pěchotě. Zamířila k věži jezdců. K lávce. K tomu, co podle všech nikdy nedokáže. Přihlásila se k do kvadrantu jezdců pod jménem Freya D'Armes, aby uctila strýčka, co jí byl náhradní rodinou, nikoliv svou matku, zvedla hlavu, a vykročila k hraně dospělosti. A mezi šepoty, posměšky a očekáváním selhání, udělala první krok směrem k tomu, kým měla doopravdy být.
-
-
-
BUDE DOPLNĚNO S VÝVOJEM POSTAVY VE HŘE
-
Má popáleniny na obou dlaních, které si způsobila jako dítě, když jí spadl ještě rozpálený kus kovu z výhně. Kůže se zahojila, ale jizvy zůstaly. Občas si musí zvyknout na správný úchyt zbraně, než se cítí pohodlně.
-
Nosí za uchem malé, téměř neviditelné tetování ve tvaru symbolu starého cechu zbrojířů – znak, který si nechala vytetovat tajně ve čtrnácti, aby se jednou mohla prohlásit za „sama sobě cechmistrem“. Gideon nikdy nezjistil, kde k tomu přišla, ale zřejmě se to dozvěděl – a nikdy neřekl ani slovo.
-
Když je nervózní, zaplétá si vlasy do složitých copů – prsty pracují automaticky, pohyb jí pomáhá udržet klid. Většinu času si je ale nechává částečně rozpuštěné, nesnáší totiž jejich stahování z obličeje.
-
Ve stresu má nutkavou potřebu počítat věci. Cihly, schody, švy na rukávu. Dává jí to iluzi kontroly, když všechno ostatní utíká. Theo to pozná jako první známku toho, že „něco není v pořádku“.
-
Umí přesně odhadnout váhu věcí v ruce – s přesností na dekagramy. Vychází to z let strávených v dílně, z neustálého třídění materiálů, ostří, komponent. Používá to i mimo výheň – při měření jídla, zbraní, nebo při sázení, kdo má těžší hlavu a kdy padne.
-
Když spí, mluví ze spaní – ale jen ve chvílích, kdy má pocit viny. Nikdy to neví, ale Theo ji párkrát slyšel, jak šeptá jména svých sourozenců, nebo se omlouvá matce, kterou nikdy doopravdy nepoznala.
-
Neumí pískat, ale tváří se, že to umí. Když se to po ní chce, vydechuje, jak nejlépe umí, a dělá pohyby rty, ale zvuk nikdy nevyjde. Theo ji s tím dlouho škádlil, dokud jednou při výcviku neřekla: „Pískání je ztráta dechu. A já ho radši šetřím na poslední slova.“
-
Vede si v hlavě vlastní lexikon nadávek, které si sama vymyslela kvůli sourozencům. Občas z ní vypadne něco jako „drakobřuch“ nebo „tupozmij“ – většinou v situacích, kdy už je opravdu naštvaná, ale nechce sklouznout ke klasickému vulgarismu. Theo má teorii, že je to forma emocionální sebeobrany.
-
Vyhýbá se vlastním narozeninám. Ne kvůli věku – ale protože každý další rok jí připomíná, že její život se nerozhoduje pro ni, ale skrze ni. Často si najde záminku, proč být o samotě. Theo jí přesto každý rok nechá pod polštářem malý balíček – někdy s čajem, jindy s kusadlem šroubu, jen tak pro vtip.
-
Píše si krátké poznámky na vnitřní stranu zápěstí inkoustem, který se smývá až po několika hodinách. Jsou to buď poznámky ke zbraním, jména lidí, které chce pozorovat, nebo vzkazy sobě, jako: „Zhluboka dýchej.“ „Není to tvoje vina.“ „Zůstaň pevná.“
-
V hloubi duše miluje dramatické příběhy. Má slabost pro hloupé romantické balady, i když to nikdy nepřizná nahlas. Když je sama, recituje si z paměti úryvky, které slyšela od potulných zpěváků – a tváří se, že to dělá jen kvůli tréninku paměti.
bonusy
eventy
posty
Madam Satan
Všechny herní informace pocházejí z knižní předlohy Fourth Wing a Iron Flame od autorky Rebecca Yarros, které patří plná autorská práva. Z angličtiny bylo vše přepsáno a korektizováno adminy, kteří si tak přisvojují práva na vlastní text. NIC NEKOPÍRUJTE.
Všechny postavy a texty k nim napsané, jsou autorské právo hráčů.
Admin Tým: Arxi a Vixara
Poděkování: Rebecca Yarros, Artstation, pinterest, TStudio, Sloan, Esmeray Lilith, PlayGround
Stav hry: Aktivní || Spuštění: 19.7. 2024