Greyson Crowe přišel na svět v mrazivém ranním šeru města Cadiz, v srdci zimy roku 581. Sníh tehdy nepadal tiše – svištěl mezi kamennými uličkami přístavu, hromadil se na střechách a dusil město v bílém příkrovu, který tál až měsíce poté. V Cadizu byl sníh každoročním překvapením – nikdy vítaným, ale vždy majestátním. A právě do této strohé krásy se narodil chlapec, který měl celý život žít v přepychu, ale nikdy v teple. Grey nebyl prvorozený. Ani druhý. Byl čtvrtým synem mocného muže, šlechtice, který držel přístavní obchodní sítě města v železném sevření, přestože formálně nestál v čele města. Jeho jméno se nepsalo v oficiálních dokumentech rady, ale šeptalo se s respektem v každé taverně, každém skladu, i mezi námořníky na palubách cizích lodí. Muž, který vládl městu bez koruny – šedá eminence, kterou si nikdo nedovolil ignorovat. Přestože rodina mohla žít v Calldyru, metropoli Navarry, nikdy to neudělala. Cadiz byl jejich domovem a jejich královstvím. A Grey vyrůstal v jeho stínu – mezi plachtami, ozvěnami lodních sirén a všudypřítomnou slanou vůní moře. Přepych měl na dosah ruky, stejně jako nudu a přetvářku, která přichází s bohatstvím, o nějž se nemusí bojovat.

 

we al l are living in a dream, but life ain’t what it seems

 

Jeho matka byla druhá žena pána domu – mladá, krásná a hloupoučká takovým tím způsobem, který zpočátku působí roztomile, ale později začíná být k nevydržení. Do života lorda Crowea vstoupila krátce po smrti jeho první ženy, matky Quinna, která podlehla vleklé nemoci jen pár týdnů po porodu. A s jejím odchodem se z domu vytratily i poslední stopy něhy. Pak přišla ona. S nevinným pohledem, zlatými vlasy spletenými do dokonalého účesu a hlavou plnou představ o romantickém manželství se šlechticem, kterému bude moci být ozdobou. Nikdy nepochopila, že se stala jen dalším strategickým tahem – výměnou za dědice, za čerstvou krev, za poslušnou ženu, která nebude klást otázky. Vždycky si raději idealizovala. Věřila, že časem její manžel obměkne, že v jejich vztahu rozkvete láska, že jednoho dne usednou společně v zimní zahradě a budou si předčítat verše. Místo toho dostala ledově formálního muže, který v ní viděl jen prostředek. Pocházela z nižší větve šlechty a toužila po pohádce – ale dostala politické manželství bez slitování. Grey vyrůstal vedle matky, která víc než realitu milovala představy. Nechápala temnotu rodiny, do které se provdala, a nikdy nepřestala mluvit o tom, že všechno bude lepší, až pán domu bude mít víc času. Věřila tomu, i když ji ignoroval celé týdny, i když před ním musela sklánět hlavu. Nikdy ho nenáviděla – dokonce ani když jí zakazoval mluvit do výchovy jejich syna. V jejích očích byl pořád ten silný, uzavřený muž, kterého stačí jen „pochopit“. A tak zatímco se Grey učil svět číst mezi řádky, ona žila v románu, který si napsala ve své hlavě. A i když ho měla ráda, nedokázala mu nikdy nabídnout pevný základ. Jen prchavé úsměvy, šepoty, závoje naděje. Nebyla zlá. Jen příliš slabá, aby pochopila, že on potřebuje víc než sny.

 

Quinn a Grey vyrůstali bok po boku – stejně nechtění, stejně přehlížení, stejně zatraceně osamělí v sídle, kde se láska dávkovala podle potřeb rodu, nikoliv podle pulzu srdce. V domě Croweových nebylo místo pro slabost. Každý krok byl součástí strategie, každý úsměv pečlivě zvážený tah na šachovnici. A ať už byli bratři rozděleni mateřskou linií nebo věkem, jedno měli společné: byli jen pěšci. A jak se později ukázalo – i oběti. Zbylí dva starší bratři představovali dvě naprosto odlišné tváře rodu Crowe – dvě představy, které se nikdy nenaplnily. Prvorozený, Alaric, byl zosobněním arogance, krásy a spalujících ambicí. O osm let starší než Grey, pohyboval se světem jako herec ve vlastním divadle. Mluvil jako muž, co chce řídit říši, usmíval se jako svůdce a jednal jako ten, kdo nikdy nepočítal s následky. Už v patnácti měl vlastní síť kontaktů, zálibu v mučení, jedech a špionáži, a touhu stát se jezdcem – částečně kvůli drakovi, ale hlavně kvůli moci. Věřil, že z něj bude legendární válečník, který se vrátí domů ověnčen slávou. Nevrátil se vůbec. Přišel jen dopis s pečetí Basgiathu, v němž se stroze pravilo, že během Rozřazení zemřel, a tělo se nepodařilo zcela zachovat, i tak si mohou vyzvednout jeho pozůstatky. Byla to smrt beze cti, beze smyslu. Druhorozený, Finnian, byl jeho naprostý opak. Tiché dítě s melancholickým úsměvem a očima, které jako by viděly svět jinak – v odstínech jemnosti, ne moci. Trpěl nemocí, která ho od dětství připoutávala k pokojům s léčivými parami a křehkému tichu. Jeho kosti byly slabé, srdce nepravidelné, a dech krátký i po pár krocích. Léčitelé mluvili o kletbě krve, o nemocné linii – ale Grey si ho pamatoval jako nejlaskavějšího ze všech bratrů. Finnian se nikdy nesmál nahlas, ale vždy ho dokázal rozesmát. Byl jako dočasný přístav, útěcha mezi studenými zdmi a ledovým pohledem otce. Zemřel, krátce po nástupu Alarica do Basgiathu, když Grey s Quinnem vstupovali do období puberty. Beze slova, v klidu, jako když pohasne lampa. A s ním zmizel poslední náznak měkkosti, který v domě Croweových přežíval.

 

Po jejich smrti se atmosféra změnila. Otec, kdysi živý a strategický jako dravec na trhu, se zlomil. Bolest z Finnianovy ztráty ještě nezačala blednout – a teď přišla další. Místo aby ho zármutek učinil lidským, stal se z něj stín. Kde dřív byla autorita, zbyl jen chlad. Začal pít. Ne na veřejnosti – to by jeho pověst neutrpěla – ale za zavřenými dveřmi pracovny, kde vůně pryskyřice začal ustupovat vínu a přepálené slivovici. A zbylí dva synové? Už pro něj nebyli dětmi. Byli posledními nástroji pomsty osudu. Quinn, o něco starší, se mu jevil jako dokonalý pokračovatel: ctižádostivý, výřečný, s nebezpečně podobnými rysy v obličeji i duši. Otec v něm viděl odraz svého mladšího já – a možná proto byl k němu shovívavější, i když tvrdý. Věřil, že Quinn udrží jméno Crowe nad vodou. Možná i sám sebe. A Grey? Grey byl... záhada. Prázdná nádoba. Mlčenlivý pozorovatel, který neodpovídal očekáváním ani neposkytoval jistoty. Otec se jej pokusil naplnit – disciplínou, příkazy, mlčením a kontrolou. Ale Grey nebyl Quinn. A nebyl ani Alaric. A tak, jak do něj jeho otec lhaly nalévaly oheň a povinnost, z nádoby začal prosakovat odpor. Tichý, ale neúprosný. Smrt Alarica byla poslední ranou. Ne pro otce – ten už byl jen obalem – ale pro Greyova vnitřního pozorovatele. V ten den, kdy do Cadizu dorazil pytel s ostatky, poznamenaný pečetí Basgiathu, Grey pochopil, že urozené jméno neznamená ochranu. Že hrdinské sny končí stejně jako nemoc: tiše, nenávratně a bez smyslu. Žádné slzy. Jen dlouhé ticho v jídelně a nepřítomný, znechucený pohled jejich otce, který se toho večera poprvé opil do bezvědomí. Grey se tehdy rozhodl, že on nikdy nebude další mrtvý syn v cizí truhle. Pokud měl padnout, tak po svém. A pokud měl přežít, pak jako někdo, koho svět neodmítne – protože se ho bude bát.

 

if i told you what i was, would you turn your back on me?

 

Otec, poháněný zoufalstvím a vinou, které nikdy nevyslovil nahlas, uvalil na zbylé dva syny tvrdý režim. Volnost se stala minulostí. Pohyb po Cadizu byl možný jen se strážemi v patách, rodinné sídlo se uzavřelo jako klec. Přísnost byla novým jazykem domu Croweových – a poslušnost se očekávala s tichou samozřejmostí. Ale Quinn nikdy nebyl ten, kdo by se nechal svazovat pravidly. Naopak – čím těsnější byla pouta, tím silnější v něm klíčila potřeba je přetrhnout. Touha po dobrodružství, adrenalinu, nebezpečí. A protože Grey byl jeho mladší bratr, vždy věrně po boku, stával se spolupachatelem těchto malých vzpour. Nenápadná dostaveníčka v přístavu, útěky za městské zdi, tajné návštěvy hazardních doupat, kde se mezi přezrálým vínem a čpavkem zkažených mincí sázel Zihnal jedním vrhem kostek. Grey zpočátku netušil, jak hluboko jeho bratr padá do víru problémů. Byl mladý, věřil v bratrskou loajalitu, a když bylo třeba, kryl ho. Nejen před otcem, ale i před strážemi. Vždy připraven převzít vinu, vymluvit se, odklonit pozornost. Neuvědomoval si, že Quinn ho mezitím táhne pod hladinu. Quinn totiž nesázel pro zábavu. Sázel, protože musel. Dluhy, které nabíral, byly obscénní a rychle rostly. Aby je zakryl, začal rozprodávat části rodinného majetku, pod rouškou obchodních transakcí přes falešné prostředníky. Něco mu vyšlo. Něco ne. A většinu rent od otce si přesměroval na vlastní účet, o němž nikdo nevěděl. Grey to neviděl – nebo nechtěl vidět. Měl ho pořád za staršího bratra, kterého je třeba chránit. Který by přece nikdy neublížil.

 

Jednoho večera, tehdy bylo Greyovi sotva sedmnáct, byl u toho, když se Quinn setkal s mužem, který nebyl trpělivý vůči dlužníkům. Vymahač měl na tváři jizvu a v očích prázdnotu. Dohadovali se – hádka přerostla v tichou výhružnost. Grey tehdy ještě věřil, že situaci zvládne. Vstoupil do toho, slíbil peníze, nabídl zajištění části dluhu. A opravdu – během několika dní je zajistil. Vybral z otcova účtu bez vědomí správce. Věřil, že to stačí. Jenže Quinn peníze nevzal, aby jimi zaplatil svůj podíl na dluhu. Vzal je a zkusil „vsadit na jistotu“. Prohrál všechno včetně vlastní soudnosti. Když se s Quinnem znovu ocitli tváří v tvář vymahači, bylo to jako hodit sirku do sudu prachu. Slova rychle přešla v hádku, hádka v chaos – a do toho všeho přišli strážní. Ne náhodou., rozhodně ne z pověření města. Byli nasazení. Poslední týdny sledovali pohyb těch dvou – dvou mladíků s příliš známým jménem a příliš častým výskytem ve špatných čtvrtích. Quinn je zahlédl jako první. Zpanikařil a napadl je, dřív než si stačili vyjasnit, proč tam vlastně jsou. V tom zmatku, v šílené spirále strachu, útoku a zoufalství, došlo k nevratnému. Když bylo po všem, dvě těla ležela na zemi mrtvá. Krk jednoho zlomený, druhý probodený něčím, co měl být jen rozbitý kovový hrot. A mezi tím Grey – bez dechu, neschopný pohybu, ještě pořád s otiskem bratrovy dlaně na paži. Neudělal nic. Nezastavil to.

 

Když si pro ně o několik hodin později přišla stráž, Quinn ani na okamžik nezaváhal. Hrál svou roli jako herec ve vrcholném aktu. Slzy, zlomený hlas, rozčilené obvinění: „To nebyl já. To byl můj bratr, Greyson.“ Nikdo se neptal víc. Vymahač, kterému šlo o peníze, ochotně přikývl. Viděl přece „Crowea“ – který, už to teď věděl, není ten, kdo platí. Otec mlčel, ani jedním slovem nebránil svého nejmladšího syna. Ať už z přesvědčení, nebo ze strachu, že další skandál by zničil zbytky rodinné reputace. Mlčel a otočil se k němu zády. Grey ještě nebyl plnoletý. Což neznamenalo ochranu – znamenalo to jiný trest. Nedostal možnost se hájit, přestože byl postaven před soud. Beze svědků, stačil jen úřední záznam, razítko, a následný převoz. Do Aretie. Tam, kde končili ti, co se provinili – ale ještě nebyli dost staří na to, aby je popravili nebo zavřeli do skutečného vězení. Vojenské nápravné zařízení, kde z mladistvých trestanců dělali... něco jiného. Vojáky. Stvůry. Těla vhodná k výcviku. Duše k přeprogramování. Aretii nezajímala pravda. Jen výsledky.

 

tel l you you're the greatest, but once you turn, they hate us

​

Cesta byla krátká. Mlha nad cestami neprosvítala ani poledním sluncem. Grey celý ten čas mlčel. Uvnitř něj se rozkládala tichá, bezedná díra. Neplakal. Neptal se. Nežádal vysvětlení. Jen seděl, svázaný, s pohledem do prázdna, kde kdysi bývala důvěra. V bratra. V rodinu. Ve svět. Aretii byla studená. Ne klimatem – ale atmosférou. Kamenné chodby páchly kovem, potem a hnilobou. Bylo to místo, kde jste ztratili jméno, ale dostali přezdívku podle toho, jaký první dojem jste udělali. Grey si udržel své jméno. Možná proto, že nikomu nestál za to, aby mu ho vzali. Možná proto, že měl v očích něco, co ostatní nutilo držet odstup. Každý den v Aretii byl zkouškou. Rána začínala rozkazy, dny končily bolestí. Výcvik nebyl o disciplíně. Byl o přežití. O vymazání slabosti. Přidělili mu práci, výcvik i ticho. Všechno to přijal za vlastní. Ne proto, že chtěl, ale protože musel. Protože pokud měl žít, musel se stát někým jiným. Někým, kdo už nikdy nebude čekat, že ho někdo ochrání. Někým, kdo si vystaví nové já – z kamenů, které po něm ostatní házeli. V Aretii se naučil mlčet. Sledovat, pamatovat, chápat, zasáhnout, když je čas – a nikdy dřív. Nevěřit nikomu. Neptat se. A hlavně – neodhalovat slabost.

 

Po více jak dvaceti měsících v nápravném zařízení přišel Den branné povinnosti. Ve vojenském zařízení se to šířilo jako ozvěna z jiného světa – příjezd důstojníků z Basgiathu, slavné válečné akademie, která brala vše: urozené i bezejmenné, geniální i ztracené. Výběr měl být jednoduchý. Buď budeš součástí pěchoty – potrava pro válku – nebo zkusíš štěstí v jezdeckém kvadrantu. Tam, kde nešlo jen o výcvik. Ale o přežití. Pokud padneš, padneš rychle. Pokud přežiješ, máš šanci stát se něčím víc než jen číslem. Grey neprojevil emoce. Nestál ve frontě s obavami v očích, neptal se jako jiní, co se stane, pokud selžou. Jen přijal rozkaz, sbalil přidělené věci, oblékl jednoduchou uniformu bez označení a s ostatními mlčky nastoupil do transportu. Těch „ostatních“ bylo dvanáct. Dvanáct mladistvých vězňů z Aretii, všem právě dvacet, všem dost na to, aby se už neptali „proč“ – jen „kam“. Transport byl chladný, trasa zamlžená a Basgiath se vynořil z mlhy jako zub z čelisti obra. Kamenný kolos uprostřed pláně vytesaný do skály, kde i vítr zněl, jako by mluvil cizím jazykem. Nikdo je nevítal. Jen další rozkazy. Pochod. Ticho. Nástup k zápisu.

 

Stál na kamenném okraji věže. Vítr mu rval šaty, slunce se opíralo o jeho bledou tvář. Ostatní se rozhlíželi, lapali po dechu. Někteří se hroutili. Jiní plakali. On ne. Zvedl hlavu, pohlédl důstojníkovi do očí, jako by mu nic z toho nepřišlo hodné zvláštní pozornosti, a hlasem tak klidným, až zamrazil, zahlásil: „Greyson Crowe.“ Nikdo mu neodpověděl. Nikdo nepotvrdil, že má právo být tady. Ale ten okamžik patřil jemu. Zastínil celé své prokleté dětství. Aretii. Quinna. Všechno. V ten moment nebyl nikým jiným než mužem, který se rozhodl přežít. Pak přešel k lávce. Kameny vytesané vysoko nad hlubokou, černočernou propastí. Smrt pod nohama, nejistota v každém kroku. Ale Grey ani na okamžik nezaváhal. Udělal první krok. A pak další. Přesně, pomalu, bez přerušení. Každý jeho krok říkal jediné: Nejsem tu, abych prosil. Jsem tu, abych si vzal. A když došel na druhou stranu, když překročil prah té akademie, kde se z kandidátů stávají kadeti, byl to on – ne ti, co křičeli, co se třásli, co plakali – kdo udělal první krok k tomu, stát se skutečným jménem, ne jen stínem minulosti. Grey nikdy netoužil po drakovi. Nehledal slávu. Ale v tom okamžiku si byl jistý jedním: už nikdy nebude tím, koho vedou v poutech.