top of page

gwyneth pryce

1.2. 579, Pamart, Luceras, Navarra

Kadet || 3. křídlo, Peruť drápu, 1. letka

HRÁČ: Tonie || FC: Alice Pagani

SIGNET

-

Gwyneth.png
Červený.png

the mountains never forgive and never forget.

Zeptat se Gwyn na to, jak si myslí, že ji vnímají ostatní, asi by na to nezvládla odpovědět. Je pro ni těžké ihned vědět, co si o ní ostatní myslí, pokud jí to dotyčný neřekne zpříma do očí. A konverzace s lidmi o tom, jak na ně působí, rozhodně sama nepovede. Na to je jí to až moc jedno. Jistě na tom má svůj podíl i situace, ve které vyrostla a ve které až do příchodu do Basgiathu žila. Nejistota, přetvářky a lži, ji učinili otupělou k tomu, co si o ní ostatní myslí nebo co si o ní snad říkají. Na jednu stranu je to pro ni výhoda, dává jí to možnost zůstat při všudepřítomných provokacích klidnou. Na druhou stranu tak nedovede předpokládat, kdo je její nepříte, na koho by si měla dávat pozor, což ji v kvadrantu nejednou dostalo do úzkých. Pro lidi mimo její kruh je těžké poznat, co se jí právě honí hlavou. Její resting bored face skoro nejde prokouknout a jediný, kdo by to zvládl, by byl Caden, její bratr. Po roce v Basgiathu by to ale možná nezvládl ani on. Naučila se být tichým pozorovatelem, divákem, který beze slova sleduje nejpodivnější a nejbrutálnější scenérii. 

 

Gwynin soukromý život je přesně tím – soukromý. Kdokoliv kdo by snad zatoužil z ní vytáhnout jakoukoliv informaci o tom, kdo byla Gwyn než přišla do kvadrantu, potkal by se s několikametrovou, tlustou kamenou stěnou. Nemá problém vést konverzaci, to se nebojte, ale svěřovat se? Nikdy. Zastává názoru, že tu od nějakého svěřování není. Není tu proto, aby si lízala rány u cizích lidí, co jí projeví špetku zájmu a dala jim všechnu munici, kterou by někteří s radostí použili proti ní. Ne, byla tu od toho, aby se naučila bojovat, aby se naučila o dracích a jednou na jednom z nich zmizela do války, daleko od domova. Několikrát na ni bylo dokonce v průběhu roku tlačeno, aby se svěřila – aspoň členům svojí letky. Ale s takovými věcmi jim nevěřila. Důvěřovala jim při zkouškách, výzvách a dalších úkolech, které dostávali a stejně tak jim dokazovala, že i bez vší té omáčky okolo, kterou chtěli znát, jí mohli věřit. Se svým soukromým životem však nevěřila absolutně nikomu. Ještě by někdo mohl zjistit, kolik nahromaděné agrese v sobě vlastně má. 

 

Narozdíl od svého prvního roku, je teď už částečně vycvičená a orientuje se v tom, co se po ní chce. Při čem dříve trpěla, dnes již nemá problém zvládnout a naučila se pracovat i sama se sebou. Neznamená to ale, že se někdy nezapomene nebo neudělá jiné chyby, za které by ji její profesor moc nepochválil, kdyby je viděl. Stále má problém s oponenty větší váhové kategorie. Na tom ale ustavičně pracuje a trénuje si fyzičku, aby vynahradila chybějící sílu rychlostí. Při výzvách se snaží být soustředěná, dělat vše správně a vyvíjí tak na sebe tlak způsobující často opakující se chyby. Její tělo zdobí několik malých i velkých jizev připomínajících jí, kolikrát by už rukou nepřátel umřela. A kolikrát málem umřela rukou jiných kadetů. Nutí ji pracovat na sobě víc tvrději a tak i mezi ročníky udržela stejnou rutinu, na kterou byla zvyklá. Je odhodlaná tento ročník udělat vše pro to, aby si ji nějaký drak vybral. Aby to byla ona, kdo si bude muset hlídat záda, až po ní půjdou nevybraní kadeti po jejím prvním letu na dračím hřbetu. Výhoda, kterou jí přineslo toulání se po horách, je výdrž. Nemusí být nejrychlejší, ani nejsilnější, ale své oponenty často vyždímala na tom, jak dlouho s nimi vydržela bojovat. Únava dělá v boji své a díky tomu si pár sekundánů i dalších nepropojených, co s ní jdou zpátky do primánu, nese jizvy právě od ní.

 

V Basgiathu se paradoxně cítí jako doma, i když pro ni byl domov tím posledním místem, kde by chtěla být. Ne kvůli kruté nátuře celého místa, ale kvůli horám. Nádherné, kamenné útvary stvořené samotnými bohy. Nekompromisní místa, ve kterých jedna chyba může znamenat i konec života. Nepřipraveného člověka sežerou zaživa a vyplivnou jen znetvořenou kostru. Část přírody, která dovede být krutá i nádherná. Hory jednoduše miluje a často by ji lidé mohli vidět užívat si basgiatských scenérií. Uklidňuje ji to, nutí ji to vzpomínat na dny, kdy bylo všechno ještě v pořádku a bere to skoro až jako meditační zážitek. V létě obdivuje kromě hor i horská kvítka, která se na nich objevují i přes tvrdé podmínky. Fascinují ji a kdyby to snad chtěla někdy někomu přiznat, řekla by, že je bere i jako inspiraci. Kvetou v tak drsném podnebí, mezi kameny a navzdory studenému větru, to si zaslouží jistý obdiv. Po nocích, kdy nemůže spát, by ji mohli lidé najít s knihou v ruce. Doma k nim neměla přístup a ani se neodvážila je domů nosit. Využívá tak možnosti, že tady k tomu má díky archivům přístup.

Druhé dítě bylo prostou chybou, které Alanor ze začátku litoval. Ne proto, že by s Tarou neměli dost financí na výchovu dvou dětí. Se svou severskou náturou se našel v kovářství. Byla to práce, která nevyžadovala žádnou lidskou interakci, jen ticho, zvuk ohně, soustředěnost a dávala dost na to, aby s pečlivým šetřením mohli uživit další hladový krk. Nelitoval toho ani proto, že by snad druhé dítě nechtěl. Když byl mladý, nedovedl si sám sebe představit s dětmi. Byl tvrdý, tichý a samotář, naprosto stejný jako jeho starší bratr Haran. Ani jeden z nich si nemyslel, že si najdou ženu, natož aby měli děti. A přesto se to Alanorovi poštěstilo a ačkoliv to nedával najevo, byl s jeho rodinou šťastnější. S druhým dítětem tedy nepočítal, ale nebránil se mu. Nelitoval toho ani proto, že by dvouletý Caden mohl žárlit. Na něm bylo jasně vidět, že touží po sourozenci. Se skromným obydlím v horách kolem nich nebylo tolik dětí a bylo vidno, že jeho syn strádá bez kontaktu s dalšími dětmi. Trávil čas po většinou s ním u ohně, v jeho malé kamenné dílně nebo s jeho matkou, i když měl dobrodružnou náturu. Ne, litoval toho čistě z důvodu, že jeho manželka nebyla matkou onoho druhého dítěte. 

 

Byla produktem jedné krásné, ale emočně vyčerpávající noci, kterou chtěl Alanor před svou manželkou zatajit. A možná to chtěl zatajit i sám před sebou. Porušil sám svou integritu jen proto, že se manželství s Tarou stávalo těžkým a něčím z čeho chtěl uniknout. Vyměnil léta budování za noc v teplé náruči, něco co by si snad ani nikdy sám neodpustil. Těhotenství se ale v malé vesnici zatajuje těžko a tak nedlouho po tom, co se sám Alanor dozvěděl, že bude znovu otcem, zjistila to i jeho žena. Jejich domov, jejich pečlivě vybudovaná rodina, se od toho dne pomalu drolili skrz jeho prsty. Aby aspoň to jediné, co mu přinášelo špetku štěstí, udržel pevně u sebe a nepřišel o svého syna, souhlasil s několika podmínkami, které pro něj Tara měla, z nichž jedna z nich byla utnout jakýkoliv kontakt s Gwendolyn a zapřít ono dítě. Alanor nejprve odporoval, stále to bylo jeho dítě a Gwendolyn byla sama. Jen ona a dítě by těžko přežívali. Jenže bylo jedno, jak moc se to Alanorovi příčilo, bylo jedno, jak moc protestoval proti jejím podmínkám, nakonec s nimi souhlasil. A po devíti měsících je porušil. 

 

Gwyneth přišla na svět v noci uprostřed sněhové bouřky válcující drsné pohoří Luceraských hor. Bylo jen chvíli po druhé hodině ráno a Alanor seděl na zemi malé chatky na druhém konci vesnice, s malou černovlasou holčičkou v náručí a tiše plakal. Gwen porod nepřežila, malou si nestihla ani pochovat než ji dostihla nečekaná smrt. Seděl tam takhle několik hodin a teprve, když se malá uklidnila, když přestala brečet a usnula, mohl si ji prohlédnout tak důkladně, aby svého tehdejšího rozhodnutí nelitoval. Šeptal větru, horám, sněhu i bouři závazek, že se o ni postará. Stejně jako Caden, byla jeho dítě, krev jeho krve, hodlal za ni bojovat, i když věděl, že to jeho rodině přivede akorát rozkol. Pojmenoval ji sám, podle jména její matky a s myšlenkou, že jí jednou bude o Gwen vyprávět. Doma se nedočkal vřelého přijetí kromě Cadena, který byl ze sourozence štěstím bez sebe. Tara zpočátku zuřila a trvalo několik měsíců plných hádek a nejistot než se s onou skutečností smířila. Jedovatost z celé situace ji ovšem nikdy neopustila.

 

Kdyby se Gwyneth někdo zeptal na její první vzpomínky, řekla by, že byly šťastné, stejně jako ona sama. Pamatuje si, jak vytrhla Cadenovi část blonďatých vlasů a utíkala s nimi po domě, dokud nespadla hlavou napřed do hrnců. Pamatuje si, jak všichni čtyři leželi ve sněhu a dělali andělíčky, zatímco na ně padal sníh. Pamatuje si, jak jí táta udělal v létě z horských květin korunku. Pamatuje si i jak každé odpoledne seděli s Cadenem na střeše a sledovali, jak v dálce létají kadeti na dracích. Jsou to vzpomínky plné fascinace, smíchu, poznávání světa a radostí. Čím blíž jsou ale její vzpomínky současnosti, tím kyselejší, podivnější a tvrdší jsou. Čím starší byla, tím víc si všímala věcí, které tam dřív nebyly. Nebo spíš které v jejích dřívějších vzpomínkách nefigurovaly. Neustálý křik z pokoje rodičů. Pohlazení a objetí, která dostávala jen od svého táty. Maminčiny slzy a podivné emoce, které měla v očích, když se na ni dívala. Jak byli od sebe s Cadenem odtrženi, kdykoliv byla poblíž. A jak ji Caden bral vždy pryč, když se stávala terčem maminčina vzteku. Nepamatuje si ale jen vše špatné. Má spoustu vzpomínek, které si bude střežit celý život u sebe a ve většině z nich figuruje právě Caden. Ten byl od malička jejím parťákem a kamkoliv šel, bral ji s sebou. Společně se vytráceli z domu do nedalekých lesů, lezl s ní na vyvýšená místa, aby se dívali na prolétající draky a povídali si o bitvách mezi draky a gryfy, bral ji s sebou do města, kde velmi tajně kradli své oblíbené ovoce z trhů. Čím starší byli, tím dál od domova se vypravovali. Delší cesty znamenaly, že nemuseli být tak dlouho v přítomnosti nefunkční rodiny. Až se dokonce začali vydávat i do hor. Procházeli se cestičkami mezi nimi a na ty jednodušší zkoušeli i lézt. Byla to jejich kratochvíle a sblížili se díky tomu natolik, že samotná Tara začínala žárlit.

 

Žárlila na ně natolik, že když Caden oznámil dva roky před branou povinností svůj záměr jít do kvadrantu jezdců a stát se dračím jezdcem, aby mohl bojovat s těmi nejlepšími bojovníky, které Navarra má, Tara svůj hněv z jeho rozhodnutí přenesla na Gwyn. Obvinila ji z ovlivňování jejího syna, obvinila ji z toho, že s ní Caden netráví tolik času, obvinila ji z toho, že s ní nechce mluvit, že je k ní chladný, obvinila ji v podstatě ze všeho, z čeho mohla. A nezapomněla zasadit poslední hřebíček do už tak rozklepané Gwyn. Ta se tehdy ve víru nenávisti dozvěděla, že ve skutečnosti není její dcera. Bylo to jako prozření, jako by do té chvíle neměla všechny dílky do skládačky, kterou se snažila vnitřně vyřešit a právě ho našla. Caden to nevěděl, hořečnatě se snažil Gwyn uklidnit, křičel na Taru, že to není pravda, ale jejich táta nic neříkal. Obličej měl stažený bolestí tak starou, že z toho Gwyn samotnou mrazilo a věděla, že Tara říká pravdu. Ten den přišla Gwyn o dvě matky, o důvěru ve vlastního otce, ale i o jakoukoliv schopnost svou situaci tolerovat. Celý její život kdy Tara jedovatě zatínala své drápy do její duše najednou povolily. Její slova už nebolely. Její nadávky už pro ni byly jen chmýřím co jí proletělo kolem ucha. Tara pro ni byla ničím, stejně jako Gwyn byla ničím pro ni. V ten samý den oznámila, že se do kvadrantu jezdců přidá ve svých dvaceti i ona. Dva roky chodila trénovat do hor s Cadenem. Výdrž, základy boje, bylo to jedno. Doma jen přespávala a celé své dny věnovala tomu, aby se odtamtud mohla jednou dostat pryč. Rizika jí byly úplně jedno. Nic by ji po té osudné noci nerozmluvilo její rozhodnutí.  A kdyby cestou do kvadrantu zemřela? Bylo by to lepší než žít celý život s otcem, co jí nikdy o její pravé mamce neřekl a s ženou, která by ji uškrtila, kdyby mohla. 

 

Psal se rok, kdy měl jít Caden do kvadrantu a kdy se jeho sen potkal s koncem. Hory jsou nekompromisním místem a každá chyba vás může stát i život. Cadena tehdy život nestál, ale jeden roztržitý skok a brutální pád na vyčnívající kámen ho připravil o možnost hýbat nohami. Peklo, které rodina zažívala předtím bylo ničím oproti tomu, co je mělo čekat od tohoto dne dál. Tara Gwyn proklínala, vinila ji, Alanor si vše jen vyčítal a Caden tiše trpěl. Sama cítila jeho bolest, viděla ji v jeho očích – bolest ze zničených snů, z plánů, které měl a které zničil jeden prostý pád. Nemohla takhle odejít do kvadrantu jezdců. Nemohla riskovat svůj život, když tu on byl připoutaný k posteli, v uvěznění vlastní matky a když to byl on, kdo chtěl k jezdcům jako první. Trvalo několik dní, než se mu vůbec sama mohla podívat do očí. Trvalo několik měsíců než spolu vůbec promluvili. Trvalo jim, než byli zase oni a mohla za to i Tara, která se je snažila rozdělovat. Ničila jim vztah, špinila ho hnusy, které si sama vymýšlela. Začala být ke Gwyn i násilná. Dělala cokoliv bylo možné, aby Gwyn zlomila a zmizela jim ze života. A Caden to věděl, stejně tak věděl, že má Gwyn výdrž a pokud tu byl jeden člověk, který se Tařině povaze mohl postavit, byla to ona. Gwyn se mu svěřila, že se přidá místo jezdců k písařům a až bude venku, tak udělá všechno pro to, aby mu byla co nejblíž. Caden ale trval na tom, aby se přidala k jezdcům. Netrénovala na písařku, trénovala několik let na to, aby byla jezdcem, aby bojovala v bitvě, která byla stejně nemilosrdná jako hory a aby byla daleko od jejich podělané rodiny. Měsíce ji prosil, doslova i nutil, ale bylo to až v den, kdy se měla odebrat do Basgiathu, a kdy se rozhodla. Kdy to viděla v jeho očích, všechny jeho sny, všechny jeho plány, to, jak si sám sebe představoval na hřbetě draka. “Splň ten sen za nás oba. Prosím, Gwyn.” 

 

První rok v Basgiathu a kvadrantu jezdců Gwyn změnil. Nebyla to ta samá Gwyn, která odcházela z domku v horách – vyděšená, ale připravená být daleko od všeho špatného, co znala. A Basgiath byl vším co potřebovala, aby si uvědomila, že by Taře měla děkovat. Její jedovatá slova a všechny uštědřené rány ji aspoň drobně připravily na nemilosrdnost kvadrantu. Za celý rok posilnila nejen duševně, ale i tělesně. Naučila se věci, které do té doby neznala. Boj zblízka? Zbraně? Všechno to pro ni bylo něčím nové a učit se musela rychle. Věděla to, protože jinak by tam nepřežila. Jinak by sobě i Cadenovi nesplnila jejich sen a to si nemohla dovolit. Byl to jediný člověk, co na ni nezanevřel. Její otec byl k ničemu, pro něj to nedělala. Tara byla plevelem, který by nejradši spálila. Jediný, pro koho to dělala, byl Caden a ona sama. Naučila se po roce žít v samotě, nevěřit nikomu a držet sebe samotnou za tlustou neproniknutelnou hradbou. Těžko se otevírala možnostem přátelství, protože si přišla, jako by Cadena zrazovala. Přátelství znamenalo mít aspoň trochu radosti v životě a co by to byla za člověka, kdyby si to dovolila užívat, zatímco Caden trpěl mezi rozhádanými rodiči, odkázaný na jejich péči? Nechtěla si to dovolit. Utvářela spojenectví, ano, ale ne přátelství. Její letka se na ni mohla spolehnout, udělala by pro ně vše, co bylo v jejích silách, ale bratříčkování nebylo pro ni. Přišla sem získat možnost být dračím jezdcem a nic jiného ji nezajímalo.

 

Bohové nebo snad osud pro ni měli jinou trajektorii. Svůj první rok přežila, ale nevyšla z něj s drakem. Při Rozřazování si ji žádný nevybral, jakkoliv bojovala o jejich pozornost, jakkoliv se tomu snažila dopomoct, první ročník skončila bez něj. Nehodlala se ale vzdát. A tak je v prvním ročníku znovu, připravená zabojovat o něco víc než předtím, ukázat, že na to doopravdy má. Pro Cadena a taky pro sebe. 

Bain.png

bain

Červený škorpioocasý || 3. kategorie – 14,8 metrů || Samec

Téměř jedno století starý Bainamghaurnar se dlouhou dobu nechtěl vůbec propojit. Prošel si se svým posledním jezdcem bitvami, které si pořádně pamatovali jen draci a po jeho smrti neměl žádné nutkání jít do takové bolesti znovu. Bylo to utrpení, na které nebyl připravený a věděl, že každé další spojení by bylo jen horší a horší. A tak přečkával až do posledních let, kdy byl donucen se znovu propojit. Svou novou jezdkyni, s níž sdílí barvu očí, si vybral už při Prezentaci a to přesně padesát let po smrti svého posledního jezdce. Bylo to podruhé, co ji viděl v zástupu kadetů a i když byl na jednu stranu divoce uražen, že si nezvládla své propojení obstarat už v minulém roce, na tu druhou z ní cítil, že si to zaslouží mnohem víc. Cítil z ní vražedný potenciál, který mu imponoval i u jeho prvního jezdce, ale musel ho z ní nejprve pořádně dostat. Jakkoliv byli oba klidní a skoro nemluvili, jemu stačil jeden náznak něčeho, co by se mu nelíbilo, a už by plival oheň. Ať to byl kadet, drak nebo nepřítel. Bylo mu to u zadku. Je neřízenou střelou, což je podle něj ve válce naprosto potřebná věc a potřebuje tak mít na svém hřbetě někoho, kdo ho bude v téhle stránce doplňovat. Nebo si to minimálně myslí.

Bain nikdy nebyl velká mluvka. Naopak, byl jeden z těch tišších draků, kteří nepotřebují používat slova, aby každý věděl, co si myslí, jak se cítí nebo jakou náladu má. Ve své aktivní službě se vždy snažil být mezi prvními kdo vzlétl, mezi prvními kdo zaútočil, mezi prvními kdo prolil krev a slova v tu chvíli nikdy nepotřeboval, pokud nekomunikoval se svým jezdcem. Léta v aktivní službě mu chyběly, i když si to nechtěl přiznat. Neustále mu je připomínají šrámy na jeho těle, stejně jako připomínají komukoliv, kdo je zahlédne, kolik toho přežil a s jakým drakem mají tu čest. Gwyn věděla, že má čest s mocným drakem už když se poprvé pořádně seznámili a byla to její vlastní hrdost z jejich propojení, která ho přesvědčila, že vybrat si dalšího jezdce byl dobrý nápad.

-

  • Poprvé do primánu nastupovala s krátkými vlasy, ale rok si je odmítala stříhat, takže má dnes své černé vlasy dlouhé do půli zad.

  • Vlasy si každé ráno zaplétá do volnějšího copu a společně s nimi do nich zaplétá i upravené kousky ze zbraní, které získala od svých oponentů v bojích. Dělá si z něj tak drobnou zbraň, která by mohla při šikovném švihnutí, nebo snad úmyslném chycení od jejího oponenta, ublížit. 

  • Z jedné výzvy si odnesla suvenýr v podobě jizvy na spodním rtu.

  • Miluje sladké, těžko mu odolává a jako první sahá při jídle vždy pro nějaké ovoce.

odměny.png

eventy

posty

bottom of page