Harta chaos obklopuje odjakživa. Teď je to válka. Dřív to byla rodina – tak to totiž bývá, když se narodíte jako čtvrtý syn do luceraské rodiny, která u pat Severních hor chová soby a v lesích zpracovává dřevo a do níž nakonec přibyli ještě dva kluci navíc. Jejich dům – přes zimu jediné teplé místo široko daleko, naplněné skutečnou i pomyslnou vřelostí – nikdy nebyl klidný. Zdálo se totiž, že ani množství každodenních úkolů rozdělených podle věku, které na děti na farmě od samého rána čekaly, nedokázalo vybouřit energii skrývající se v šesti chlapcích, zvlášť když společně žili ve všehovšudy dvou relativně malých místnostech po třech postelích. Hádali se. Prali se. Dráždili se. Provokovali se. Bojovali spolu. Ale při tom všem vždycky drželi pohromadě v té nezlomné rodinné věrnosti, pokud se jim kdokoliv zvnějšku – třebas děti ze sousedních farem, které byly sice relativně vzdálené, ale to uličníkům nikdy nebránilo se vídat, či divoká zvířata, kterých se v podhůří pohybuje spousta – postavil do cesty. Když byli malí, omezovali se na bitvy se sněhovými koulemi, kdy šlo o čest rodiny. Když byli starší, koule mnohdy nahradily pěsti a centrem zájmu se staly dívky, provokace či prostý rozmar – a o čest rodiny šlo tak nějak pořád. Hart na své dětství vzpomíná se šťastnou nostalgií jako na období, kdy měl k dispozici obrovské kusy krajiny, jež mohl objevovat, kdy se mohl o nepracovních nedělích ráno ztrácet do lesů a večer se z nich vracet, kdy se mohl v každém směru spolehnout na své bratry, co mu pokaždé kryli záda, ale nikdy se mu nezdráhali vlepit výchovný – nebo popravdě jakýkoliv, často i bezdůvodný – políček. Hart, snad tím, že měl to nešikovné postavení prostředního dítěte, rostl tak trochu nekontrolovaně, ovlivňován hodně svými staršími sourozenci, avšak zároveň často delší dobu nepovšimnut, protože jich zkrátka a dobře bylo pořád hodně a nikdo neměl tak úplně čas řešit vylomeniny každého jednotlivce. Tohle období silně formovalo jeho divokého a přidrzlého ducha, neboť nikdo jiný by v jejich domácnosti neobstál a nejspíš by se nenajedl vzhledem k tomu, že živit šest kluků je jako krmit smečku hladových vlků, stejně jako jeho schopnosti. Jeho bratři ho naučili rozdávat i přijímat rány, jeho domov ho naučil tvrdé dřině i přežívání v divočině, jeho rodina mu vtiskla věrnost a pocit sounáležitosti.

​

S dospíváním před ním však čím dál tím častěji vyvstávala otázka, co dál, kam dál. Ne, že by pro něj na jejich farmě nebylo zaměstnání. Práce na podobných místech nikdy nekončí a člověk navíc – zvlášť takový, který přírodě a zvířatům rozumí, který zná krajinu líp než své boty – se hodí vždycky. Nikdy by tam však nebyl sám za sebe. Farma měla z tradice připadnout jeho nejstaršímu bratrovi, Edmundovi, aby se zbytečně netříštily pozemky, a Hart se tedy buďto musel smířit s tím, že bude trvale jen čtvrtým synem bez ambicí pro cokoliv svého, nebo si měl najít svou vlastní cestu. Zrovna u něj – trochu svobodnějšího a trochu troufalejšího než byli všichni jeho sourozenci – nikdy neexistovaly pochyby, že si vybere druhou možnost. Jedinou otázkou bylo, jakým směrem se vydá. Mohl se toulat. Mohl se živit na jedné z dalších farem jako najaté ruce, pracující se soby a jinými zvířaty, a postupně si vydělat tolik peněz, aby si mohl pořídit svůj vlastní pozemek. Mohl v zimě kácet stromy na severu a přes léto pomáhat sklízet obilí na jihu, spojený se zemí, v níž vyrostl a kterou miluje, ale zároveň nikdy neusazený. Jenže to se z nějakého důvodu nikdy nezdálo dost, naopak by to mnohem spíš připomínalo promarněnou šanci na něco většího, lepšího. Své štěstí se proto rozhodl zkusit jinde – v Kvadrantu jezdců. Jeho rodiče Hartovo rozhodnutí přijali se stoickým klidem lidí, kteří něco podobného už stejně napůl očekávali. Volbu mu nevymlouvali – namísto toho udělali nejspíš to nejtěžší, co rodiče pro své děti mohou učinit: nechali ho jít.

​

Fyzicky pro něj kvadrant nepředstavoval problém – je ostatně vysoký a s každým rokem byl o něco urostlejší, s širokými rameny a svaly. Na Gautletu mu pomáhala jeho rychlost i výška, ve výzvách zas zkušenost a um ohánět se pěstmi, sic zde k nim navíc musel přidat i zbraně – dýky a, k překvapení některých, kopí. Jeho tendence nebrat ohled na pud sebezáchovy a s prudkostí se vrhat po hlavě do různých situací, jako by byl nezranitelný, ho paradoxně chránila do stejně míry jako mu škodila, avšak ve výsledku se ukázala jako funkční. Ne protože by mu na životě nezáleželo, ale spíš protože jinak jednoduše žít neumí. Trénovat mu tedy nevadilo, naopak, tělesná aktivita mu vždycky byla bližší než dlouhé vysedávání nad učebnicemi či knihami, na něž se málokdy dovedl soustředit delší dobu bez toho, aniž by začal podupávat nohou nebo se neklidně vrtět, očividně toužící být někde úplně jinde. To z hlediska psychiky pro něj akademie představovala větší nápor. Přestože Hart byl ze své rodiny zvyklý na kompetitivnost a někdy až tvrdé urážky, na Basgiathu byla situace přece jen trochu jiná. Nebezpečnější. Solitérnější. Bez oné bratrské věrnosti, kterou znal z domova. A navíc disciplinovanější. Byl sám v prostředí, kde se nedůvěra podávala k večeři a neustále bylo nutné se dívat přes rameno, ačkoliv Harta by za slabší zabitelný článek zřejmě nikdo nepovažoval; kde byla vyžadována poslušnost a individualita zároveň v poměru, který Hart nikdy nedovedl tak úplně vystihnout.

 

Dodnes to popravdě nedovede. Hlavně v prvním půl roku mnohdy narážel – na všechno možné: na svou zbrklost a nezadržitelnost, která ho občas stála zbytečné stehy navíc; na svou vlastní drzost, kdy byl několikrát trestán třebas za porušení večerky či odmlouvání proti rozkazům, co se mu zdály nesmyslné; na nedostatek soudržnosti, která všude okolo chyběla zejména před Rozřazením, kdy byli všichni primáni vnímáni mnohem víc jako maso než cokoliv jiného; na skutečnost, že mu najednou neměl kdo hlídat záda; a nakonec na smrt. Na smrt především, všudypřítomnou a často hnusnou, nepřirozenou a bolavou, kvůli které dávalo smysl se nevázat, ale zároveň mu tohle přesvědčení chutnalo divně. Hart si na ni nikdy tak úplně nezvykl a ztrátu každého jezdce vnímá hluboce. Není mu lhostejná úplně stejně, jako doufá, že on nebude jednou lhostejný ostatním. V jeho případě však častá konfrontace s Malekem nevedla k větší opatrnosti, vlastně měla spíš opačný efekt. Když totiž nezáleží na tom, jak dobrý jste, když umírají i ti nejlepší z nich, dost možná je prostě zbytečné dávat si pozor. Mnohem větší smysl mu dávalo spoléhat se na své schopnosti a velkou dávku štěstí. Všechno ho to poznamenalo – jen, kupodivu, snad víc k dobrému. Vedlo ho to k uvědomění, že takhle žít nechce. A tak se Hart v prostředí, kde je přirozenější bořit, rozhodl budovat.

​

Prvním nutným krokem byla Prezentace a následné Rozřazení – tedy moment, kdy se z masa stal skutečně kadetem, kdy našel někoho, kdo mu vždycky, za každých okolností bude chránit záda. Dnes, po víc jak patnácti letech, s Bàrdem žertuje, že se drak navzdory své mnohdy až přehnané rozvážnosti spletl a chtěl si ve skutečnosti vybrat někoho úplně jiného, protože to je v jejich případě jediné vysvětlení, které se zdá jako možné. Jsou jako oheň a led, kontrastují spolu a přesto se ve výsledku vlastně dokonale doplňují. Když před ním přitom Bàrdachdean poprvé skutečně stanul, Hart si myslel, že je mrtvý – jak to tak bývá, když vám zastoupí cestu desetimetrový zelený drak s jizvami na čumáku, které rozhodně nezískal tak, že by ho při hře poškrábala koťátka. Bàrd k němu sklonil hlavu. Vtáhl do sebe jeho vůni. Pootevřel tlamu. A pak do něj jen žďuchl čumákem – zkusmo, hravě, byť tak silně, že Hart klopýtl dozadu a spadl. Jenže to bylo všechno. Nepřišla rána ocasem ani zaškrábání drápů, namísto toho si Bàrd v jeho hlavě povzdechl a pronesl smířlivé: „Tak pojď, než přijdeme pozdě.“ A Hart se začal culit, neb jen jeho – někoho, kdo si nikdy nedělal s dochvilností starosti – si vybere drak, který má strach, že něco zmešká při Rozřazení. Nefungovali spolu hned – ze začátku, v prvních pár týdnech, spolu měli spory, které se obvykle týkaly Bàrdovy opatrnosti a Hartova nezřetele k tomu, že některé věci by asi bylo lepší promyslet, protože jsou nebezpečné. Jednoho dne, kdy Bàrd odmítl učinit určité letové manévry po vzoru jejich letky, protože se mu zdály příliš riskantní, Hart jednoduše vybuchl. Měl pocit, že ho Bàrd drží zpátky, snad dokonce sabotuje, protože zelený došel k závěru, že si vybral špatného jezdce. Dva dny spolu nemluvili, dva dny se oba užírali, až to nakonec byl zelený, kdo ustoupil a vysvětlil mu důvody svého chování. Tehdy jako by všechno dokonale zapadlo do sebe. Hart mu řekl, že jej chápe, ale měnit se nebude. Bàrd to respektoval. Začali spolu komunikovat. A od té doby věci prostě… fungují. Někdy nespokojeně, ale fungují, sic celá spolupráce je dost založená na tom, že jeden z nich je nakonec nucen ustoupit. To je moc upřímnosti. Bàrd postupně učinil celou akademii snesitelnou i po psychické stránce. Samota se s ním vytratila, svět naplnilo souznění, které překračuje cokoliv, co Hart do té doby – a vlastně i kdykoliv poté, jakkoliv je to něco, za co kvůli své ženě a dítěti cítí výčitku – zažil.

​

Krátce na to na něj Bàrd začal přenášet svou magii a zrovna tak netrvalo dlouho, aby se u Harta projevil signet, který mu ve své první manifestaci zachránil život. Ve výzvě s terciánem, který se z nějakého důvodu rozhodl, že se ho zbaví – jen možná za to mohla skutečnost, že se Hart týden předtím nerozumně rozhodl v Chantaře tahat s jeho holkou – měl najednou jedny ruce navíc, které z něj terciána odtrhly. Hart, zmatený, nejdřív nechápal a přičítal to otřesu mozku, případně ztrátě krve z dýky zabodnuté v jeho břiše. Vzhledem ke spoustě svědků se však vzápětí vysvětlilo, že přesně tohle je jeho signet. Multiplikace. Sebe a, jak zjistil později, i ostatních. Hart ho ne vždy využívá rozumně. Další významnou změnou po Rozřazení byla skutečnost, že se nálada v letce posunula, upevnila se, jako by se s nimi, s primány konečně začalo počítat. Přestali být individualitami, začali být kolektivem – což je něco, čeho se Hart už nikdy nevzdal. Se svou otevřenou, extrovertní povahou je zvyklý být mezi lidmi, pomáhat jim a zároveň se s nimi škádlit – nebo se někdy poprat, když to žádá situace a je třeba vyčistit vzduch, přesně jak to znal z domova. Snad i kvůli tomu se Hart stal v sekundě velitelem jejich letky a tercii ho povýšili ještě jednou, tentokrát na velitele perutě. Platil za někoho, kdo se dovede o své kadety postarat, nikdy, za žádnou cenu, je nenechá ve štychu, vždy se s nimi bude snažit nacházet cestu, ale zároveň se jimi nenechá oblbnout natolik, aby jim nesmyslně odpouštěl jakékoliv povinnosti nebo jim život dělal zbytečně snazší. Utvářel jednoduše dobrou kombinaci mezi přítelem a velitelem, kterou se naučil balancovat překvapivě dobře.

​

V tercii taky potkal ji. Kal. Dělostřelkyni s havraními vlasy a úsměvem ostřejším než břit nože, pod nímž se však skrývalo něco hedvábně měkkého; něco, co možná dlouho spalo, ale to jen proto, že to očividně čekalo jen na něj, byť to na začátku ani jeden netušil. Nezamiloval se do ní hned – stejně jako s Bàrdem, i tento vztah potřeboval čas uzrát. Z jednorázovky se stal příležitostný, ale pravidelný sex, z něj se nakonec vyklubala skutečnost, že po půl roce ani jeden neměl potřebu hledat kohokoliv dalšího a z toho to už nebylo daleko k lásce. Takže ne, Hart jí nepropadl hned, avšak o to hlubší byl jeho pád, když se to skutečně stalo a on se vedle ní jednoho dne probudil s vědomím, že takhle to chce celý život. Když ve stejném roce absolvovali, Hart ani na moment neváhal a ze své pozice velitele perutě si vybral stejnou základnu, na níž byla poslána Kal – Samara, jeho domov na dalších deset let. S Kal upřímně viděl budoucnost. Na nějaký čas ji dostal, a to zvlášť po tom, co černovláska neplánovaně otěhotněla jen pár měsíců poté, co začali sloužit. Narodila se jim dcera Asha, se zrzavým chmýřím a zelenými kukadly, rozkošná a už od útlého věku až znepokojivě chytrá, která si zejména Kal obtočila kolem prstu. Harta taky, jen jinak – ukázalo se, že jezdec je možná dobrý partner, avšak jako otec pokulhává. Ne, že by nebyl starostlivý, jen netušil, jak se vlastně starat, ne když kolem zuří válka a on je její pevnou součástí. Viděl ji vyrůstat jen po kouscích, protože Kal s Ashou nemohly být přímo na základně na rozdíl od něj v aktivní službě. Byl až příliš často pryč, měl až příliš moc povinností – popravdě se je ani nepokoušel setřást, spíš si jich bral víc, byl až příliš zvyklý žít svůj život v neustálém pohybu a zároveň není dobrý v říkání „ne“.

 

Snažil se s nimi trávit čas, jak jen to šlo, ale nikdy nedostal tak úplně šanci se v rodičovství plně zorientovat, naučit se tak jednoduché věci, jak svou dceru přebalovat, uspávat, uklidňovat, když brečí. Hrál si s ní, byl s ní, když mohl, miloval ji, avšak jakoby bez těch nejtěžších povinností. Nakonec s nimi nejdelší dobu strávil poté, co byl rozsáhle popálen na pravé polovině torza v jedné z bitev, při níž základna přišla o Napravovače a nedokázali rychle najít žádnou adekvátní náhradu. Nestačilo to, pochopitelně – většinu dnů prospal, omámený Leighaesem nebo ztracený v bolesti. Kal mu to, překvapivě, nikdy nevytkla – možná si uvědomila, že mateřství jí na rozdíl od něj sedí víc než vojenská kariéra, ač i k té se musela vrátit; možná protože ho znala a nic jiného od něj ani nečekala, protože Harta ani přes jeho um stvořit si své kopie nikdy nebylo dost na všechna místa, kde chtěl být.

​

Šest let to celé docela fungovalo – možná netradičně, ale fungovalo. Pak Kal zmizela. Nebylo to s rychlostí gryfího náletu nebo úderu dělové koule, ale bylo to rychle. Vzala si ji horečka a Hart se jen tak tak stihl dostat k její smrtelné posteli, přestože Kal byla v té chvíli již ztracená světu. S Ashou zůstali sami, zmatení, protože si nikdo nemyslel, že z rodičů jako první odejde zrovna Kal. Hart se snažil, vážně se snažil zastoupit roli mámy, ale nakonec na scénu stejně musela přijít chůva. (Hart se ty dny nikdy necítil hůř vzhledem k tomu, že mu došlo, že s prvním odevzdáním Ashi do jejích rukou vnímá úlevu. Za to, že na to není sám. Za to, že se na svou dceru nebude muset celý den dívat a připomínat si Kal. Je to vina, kterou si s sebou nese.) Asha, kupodivu stoická – ať už má tento povahový rys po komkoliv – změnu přijala s melancholickou lehkostí, nejspíš pramenící z toho, že už v šesti letech svého otce prohlédla. Hartovi sice říká „táto“, ale oba ví, že je skoro víc jako její starší bratr, který s ní dělá jen ty zábavné věci a výchovu přenechává na jiných. Oběma to zatím vyhovuje, ač Harta upřímně děsí ta možnost, že se tenhle křehký balanc jednou rozpadne a Asha ho začne vinit – za mámu, za své dětství, za nedostatek vzorů. Měla by na to plné právo, Hart by se neměl čím hájit. O to víc si jí snaží užívat teď, když mu ještě dovolí ji chránit a brát ji do hor. Hart ztrátu Kal nesl hůř, než by sám čekal. Propadl se ještě víc do své vojenské povinnosti, ztrácel se v hospodách, jen aby nebyl konfrontován s prázdnotou, kterou po sobě Kal zanechala. Nikdy to nebylo dost. Nakonec si – dva roky po její smrti – zažádal o převelení do Chakiru, čistě proto, aby utekl vzpomínkám. Bylo mu vyhověno. Asha šla pochopitelně s ním, nalézajíc nový domov v přilehlé vesnici. Na Chakiru v tuto chvíli slouží již čtyři roky a vymohl si zde své další povýšení – po bitvě v roce 599 byl povýšen na podplukovníka, neboť se podílel na zlikvidování výbušnin umístěných v základech pevnosti.