Hyberia Payne měla plán – plán na obnovení rodinné slávy; plán na správnou volbu toho, komu do rukou vložit loajalitu; plán na naplnění ambic, jež se ani trochu neshodovaly s jejím postavením v rámci rodu, až příliš daleko od všech důležitých postů a ještě dál od hlavního dědice. Ač se nacházela v bídné pozici pouhé sestřenice a ještě k tomu pátého potomka, byla od útlého věku odhodlaná dál nepřihlížet úpadku Paynů, trpících za to, že si během války proti císaři vybrali špatnou (rozuměj poraženou) stranu, a ovečku v jejich erbu zvednout z bahna ne pomocí ohánění se dávnou historií, ale mnohem raději ukázání schopností, jimiž Paynové (přinejmenším někteří z nich, nebo lépe řečeno, konkrétně ona sama) oplývají. Měla se stát jezdkyní, důstojnicí, vůdkyní. Měla se vyrvat z okovů své pozice nikdy nevyslyšeného, několikátého dítěte ze špatné větve rodu, které nikoho nezajímalo, a získat hlas, jež by rozezněl celou Navarru, až by vedla vojsko do bitvy – nejprve na hřbetě svého modrého či černého draka, poté z pozice za stolem, kde by měla dokonalý přehled o pohybech všech jednotek, vyskládaných v podobě figurek na mapě. Byla hrdá, odhodlaná, odvážná; byla všechno, co mají jezdci a především pak velitelé představovat. A přesto si ji žádný z draků nevybral. Napoprvé. Napodruhé. Dokonce ani na potřetí. Tehdy, vážně zraněná, ale s bradou vztyčenou uznala porážku a přešla k pěchotě, kde vyměnila draka za koně a dostala se do obávaných Tajných praporů. A její plán se změnil – přizpůsobil. Pokud nemůže být obávaná vůdkyně na hřbetě černého či modrého draka ona, budou to její potomci. Protože Navarru přece může ovládat i nepřímo skrze své děti, které ji budou uznávat jako modlu a poslouchat jako svého generála.

​

Vedle postupu vlastní kariéry, na níž nehodlala zcela rezignovat a která se v době těhotenství věnovala v rámci Tajných praporů především na dešifrování zpráv a jiné záležitosti vnitřní špionáže, se zaměřila na plození synů (do čehož se jí, bohužel, připletly i dvě dcery), kterým od prvního nádechu dávala najevo dvě myšlenky: že místo ve světě si budou muset vybojovat a že slouží v první řadě jí, v druhé Navaře, v třetí Paynům. Každému z nich věnovala jiný genofond, neb se nikdy nevdala, nenašla si stálého partnera nebo dokonce jen milence. Muži jí v tomto příběhu sloužili jako nástroje: pečlivě vybrané na základě schopností, vhodné na sex a následně odkopnuté, aniž by se dozvěděli, že zplodili potomky. Děti byly vychovávány s armádní přesností od nejútlejšího věku, kdy dokázaly vnímat a aspoň lozit – a do té doby se o ně starala chůva, protože k čemu by Hyberii byly malé, řvoucí uzlíčky, které v sobě nenesou žádnou užitečnost a vlastně svou přítomností tak akorát kazí efektivitu? Slabosti – slzy, slovo 'nemůžu' či dokonce 'nechci', náznaky neochoty – nebyly tolerovány. V domácnosti vládla vojenská disciplína protkaná tréninkem, která se nijak neodlišovala od kasáren – ale když byli synci hodní, maminka je oblažila svou přítomností, ba dokonce pohlazením, příběhem na dobrou noc, posezením u krbu po večeři, kde si hráli na rodiny a především si vytvářeli citové vazby tak nutné k tomu, aby matku v průběhu života neopustili a aby je Hyberia měla všechny do jednoho v hrsti. Byla toho soudu, že si nic menšího nezaslouží, když jim obětovala své ploché břicho a částečně i svou budoucnost, jelikož kvůli častým těhotenstvím šplhala po hierarchickém žebříčku pomaleji, než se jí líbilo. Měli jí to vynahradit, měli se stát veliteli, aby Hyberia mohla vládnout z mateřského stínu – a u koho nabyla dojmu, že těchto kvalit nedojde, neváhala se ho zbavit.

 

To se, ostatně, jako hororový příběh u ohně šuškalo mezi sourozenci o nebohé Dvojce, ztracené krátce po narození, protože nebyla dostatečně dokonalá. Synové (a jedna dcera) měli tak dojem, že se neustále musí snažit; že musí být lepší než ostatní i než všichni sourozenci dohromady; že musí vyniknout v něčem svém, aby se mohli postupně uchytit v různých oblastech velení a Hyberii se odvděčit za její čas, pozornost, lásku. I proto jim Hyberia věnovala jména až tehdy, jakmile se projevili, zejména mezi čtvrtým a pátým rokem – bylo to jako rituál říkající 'dobře, tebe si nechám'. Do té doby byli čísly. Nejstarší Jednička, z něhož se stal Archer, se vlohy pro přesnost a budoucí střelec. O rok mladší ztracená, zatracená Dvojka, z níž zbyl varovný příklad. Za další rok narozená Trojka, budoucí Riot, chaotický a krutý klučina, který se nejlíp cítil ve rvačce a který už ve čtyřech letech ostatním dětem ukusoval prsty. A s dvouletým odstupem, jen týden poté, co si Archer vysloužil své jméno, Čtyřka – nebo, jak je dnes známý, Hunter.

​

Do prvního roku se o něj matka prakticky nezajímala, přenechávajíc veškeré povinnosti chůvě, jíž po jedenácti měsících přibyla na starosti i Hunterova sestra, která byla nezvykle už na začátku života obdařená nikoliv číslem, ale plným jménem: Evelynne. Tuto skutečnost si Hunt nepamatuje, nikdo mu ji neřekl, nevyprávěl, pouze si ji vydedukoval na základě vyrůstání všech ostatních sourozenců, co přišli po něm. Po roce se na jeho výchově začala podílet více i matka, byť stále omezeně, zatížená svými povinnostmi na základně Pelham a do vesnice u její paty scházející pouze ve volných chvílích – většina starostí padla na vychovatelku, která měla přísné rozkazy a která kromě Hunta už dohlížela i na jeho starší bratry. Od tohoto momentu – dřív, než pořádně mluvil – začal jeho výcvik. Zpočátku se omezoval na ukotvení disciplíny, vytvoření návyků a schopnosti poslouchat, nic neočekávat. Každý den měl striktně daný režim, řízený příkazy bez jediné známky vyjednávání či snahy se domluvit. Očekávala se od něj okamžitá reakce, naplnění rozkazu – pokud se tak nestalo, byl potrestán, ať už fyzicky nebo otevřeným káráním; pokud ano, na konci každého dne byl odměněn červeným puntíkem, jejichž dostatečný počet přinášel odměnu, obvykle se skládající z laskavější interakce s matkou. Už od počátku všechny jeho aktivity, které se s každým měsícem komplikovaly, směřovaly ke zdokonalení. Skládaly se z tréninku pozornosti, kognitivních schopností i jeho fyzických vlastností od drobné motoriky až po zvykání se na diskomfort, třebas v podobě spaní na tvrdším povrchu nebo mytí v chladnější vodě. Jeho vztah s bratry se budoval paralelně jednak jako soupeřivý, aby byl lepší než oni, a jednak věrný, neb se proti vnějšímu nepříteli měli mezi sebou za každých okolností bránit. Vychovatelka byla spíš jejich důstojník, zatímco hlavní figuru trestu i odměn, lásky i přísnosti vždy sehrávala jejich matka.

​

V rámci společného vyrůstání se projevovaly povahové rozdíly jednotlivých chlapců – zatímco Riot vždy tíhl k agresivnímu sporu, v němž cenil zuby, a Archer si přemýšlivě hrál s drobnostmi, Hunter se formoval jako trpělivý, zvídavý pozorovatel, který má smysl pro povinnost a zajímá se o smrt víc, než je pro život zdrávo. Chvíli se zdálo, že bude mít prostě rád zvířata – sledoval je, ať už hopsající ptáčky nebo koně z okolí základny či toulavé kočky. I přes dětskou neohrabanost se je pokoušel nalákat, skamarádit se s nimi, jako by si malé živé tvorečky chtěl nechat, pečovat o ně v prostoru, kde se laskavost nenosila. Dlouho je spíš plašil, ale postupně přišel, jak na to – jak být tichý, opatrný, klidný. A jednou se mu to vážně nakonec povedlo. Se zraněným ptáčkem, pocuchanou sýkorkou se zlomeným křídlem po nárazu do okna, několik dní s ní trávil všechen volný čas. Pečoval o ni, choval ji u sebe v pokoji, pozoroval, jak se má ve zvyku pohybovat, jakým způsobem kompenzuje za zraněné křídlo – a pak, jakmile byla sýkorka téměř v pořádku, jí v malé dětské pěsti rozmáčkl a vykuchal malým kuchyňským nožem, který mu Riot věnoval ke čtvrtým narozeninám. Nebylo v tom nic brutálního, vlastně se tím ani nikomu nepochlubil, necítil při tom nic než čirou zvědavost toho, jak funguje tělo, a zároveň určitý smysl pro povinnost – neb vyhodnotil, že sýkorka už nevzlétne a tím ve své slabosti tak akorát zatíží svou sýkorčí rodinu, což je, jak matka ráda říkávala, jeden z největších hříchů, kterého se kde kdo může dopustit. Hunta navíc zajímalo nejen to, jak žije, ale i to, jak zemře – jak se zachová, zda se bude bránit nebo se mu dokonce vyvlékne, čímž si své přežití vůči němu zaslouží. V jeho dětské mysli se jednalo o jakýsi experiment, o zkoušku, která měla sloužit jemu samému i celé společnosti. Po této první provedl podobných ještě nespočet, pokaždé založených na trpělivosti i něčem, co by se mohlo označit za drobnou manipulaci: dal své oběti iluzi bezpečí, kterou jí nakonec ve vteřině sekundy vzal a ani se nad tím nepozastavil.

​

Všechno toto bral jako svůj koníček, zbytečný a pro matku nijak cenný, o němž se tedy nezmiňoval. Hyberia na to stejně přišla, když ho jednoho dne našla po lokty zahrabaného do kočičích střev. (K tomu si, pochopitelně, sundal černou košili, již nosili všichni sourozenci. Oblečení si prali sami, ale zamazat ji stejně šlo proti jeho vychování.) Myslel si, že ho matka potrestá za neefektivně strávený čas. Chvíli to tak vážně vypadalo, když ho s obličejem přísným donutila podat precizní, podrobné vysvětlení, co dělá a proč. Jenže pak – poté, co se mezi nimi rozlehlo krátké ticho – se Hyberia nakonec usmála a promluvila jinak, než čekal: „Myslím, že ti budu říkat Hunter.“ Dostal jméno a k tomu i pocuchání ve vlasech. Ten večer jedl s ní, upíral na ni modrá vykulená kukadla, která zářila štěstím, na rtech se mu formoval velký úcul a v hrudníku za teplo. Bylo mu pět a půl a on věděl, že ho matka miluje.

​

Od toho momentu se jeho výcvik zlomil a zintenzivnil – jako by konečně začal stát za to. Matka, v té době znovu gravidní a toužící před porodem získat hodnost majorky, si na něj vyhrazovala prostor ve svém plném rozvrhu, aby ho po večerech či brzkých ránech dvakrát týdně učila bojovat. (V tom nebylo nic výjimečného. Podobně činila s Riotem, jenž měl tři její dny, i Archerem, který si získal poslední dva.) Do jeho těla tloukla základy s pevností někoho, kdo nechce nic jiného než dokonalost, a zároveň ho podporovala v jeho zálibách. Ptala se na jeho strategie, s nimiž si získává důvěru zvířátek, ponoukala ho, aby si dával čím dál tím větší výzvy, aby víc přemýšlel o anatomii těl a o tom, jak zásahy do nich fungují. Všechno, co se naučil, pak trénoval se svými bratry, kteří ho učili své vlastní triky. Krom toho se vzdělával ve strategii, v historii, svůj čas trávil na překážkových dráhách, v koňském sedle, v lesích, v nichž se musel zorientovat. Zároveň pomáhal ve velkém pronajatém domě, kde na ně dohlížela vychovatelka, v té době rovněž již s čerstvě pojmenovaným, o dva roky mladším Chasem, který byl rychlý na svých nohách a ještě rychlejší v myšlení, a prozatím nepojmenovanou Sedmičkou. Každý moment jeho dne byl využit se záměrem, aby z něj stvořil vojáka, jehož loajalita se bude vázat k matce a i k Navaře. Hunta to bavilo. Byl rád v pohybu, jeho zvídavost byla také uspokojována, rány a tresty chápal jako zasloužené, matku miloval. Jeho život byl jednoduchý a omezoval se na jediné: splnit své úkoly. Dokonale, přesně, rychle. Nic jiného ho nezajímalo.

​

V deseti letech poprvé zabil člověka – kluka stejně starého jako on, který přišel na Pelham se svými rodiči; kvůli vrozené vadě chodil o berlích s nohama vychýlenýma do strany. Hunt si ho nevšímal, o své vrstevníky mimo svých bratrů neměl příliš zájem. Matka ho ale u jedné z večeří, kterou si v její společnosti vysloužil, zmínila a svého syna tím donutila zpozornět. Mluvila o tom, jakou je ten chlapec přítěží. Že nikdy nic společnosti nepřinese. Že je zbytečný a své rodiče akorát brzdí v rozletu. Rozkaz ten den nedostal, pochopitelně, že ne – ale stejně mu to vrtalo hlavou. A tak začal malého Ethana sledovat, vědomý si toho, že to, co chce provést, je teoreticky špatně a ze společenských konvencí by to obrátili proti němu, ale čistě prakticky chápal, že potichu mu každý bude vděčný za to, že mrzáček z jejich života zmizí. Uleví se jim. Nebudou muset tahat na zádech mrtvou váhu, která, jak říkala matka, společnosti nijak neprospěje – a už vůbec ne Navaře, jež ho v podstatě šatí, živí, nabízí mu domov. Musel být opatrný. Musel přemýšlet. Stal se z toho jeho úkol, během kterého se vlísal do Ethanovy blízkosti a ještě k tomu zvládl namotat dva další kluky, aby nebyl jeho jediný kamarád – a tedy i případný podezřelý. Trávil s nimi čas, když mohl, běhal s nimi po venku, o Ethana se zajímal, přestože mu byl v jádru naprosto jedno, a říkal všechny správné věci. A pak mu, jednoho dne, šikovně podrazil nohy tak, aby se mrzáček nabodl na větev, když se nikdo nedíval. Pro všechny ostatní to byla tragédie, nehoda. Pro Hunta se jednalo o čištění světa od slabších článků, o přirozený výběr. Matka na něj byla pyšná. A jeho jen možná trochu mrzelo, že se nemohl podívat dovnitř.

​

S tím, jak rostl, se zlepšoval – formoval se v matčino želízko v ohni, jež svým potenciálem předčilo i Archera. Ten odešel jako první, z rozkazu matky pouze do kvadrantu pěchoty k lukostřelcům a jezdcům, kde si sice vybudoval jméno, pověst a důstojnický post, nicméně matčiny ambice neuspokojil. Riot následoval, tomu bylo dovoleno nastoupit k jezdcům. Matka ty dny, kdy mělo probíhat Rozřazení, strávila nervózní tak, že ji Hunt poprvé viděl jinak než pečlivě upravenou, v tmavě modré uniformě oslnivě krásnou. Riot uspěl, propojil se, získal oranžového škorpionoocasého draka a v sekundě se stal velitelem letky. Hunt věděl, že ho musí následovat – bylo mu to dovoleno, bylo mu to předurčeno. Těšil se. Vždyť co nejhoršího ho mělo čekat? Smrt? Té se nebál nikdy, představovala pro něj abstraktní koncept, jež v sobě nese selhání v rozkazu, ale nikoliv strach z ukončení existence. Nástup do Kvadrantu jezdců se měl rovnat dalšímu kroku vstříc matčině lásce, vstříc jejím snům – a Hunt jí je jako syn, který k ní měl vždycky nejblíž, který se k ní vázal a obdivoval ji pro její sílu i odhodlání, pro její schopnost věnovat ránu i pohlazení, chtěl splnit. Když tedy dosáhl dvacátého roku života, neměl co řešit. Přešel Lávku – a nejtěžší na tom všem bylo vědomí, že rok nebude moct být se svou učitelkou, svým vzorem, svou matkou v kontaktu. K jeho překvapení ho na této cestě doprovodila též jeho mladší sestra, Evie. Hunt jí to dovolil, byť tím šla proti matčiným rozkazům, které ji vnímaly mnohem víc jako hodné plození dalších dětí, dalších synů. Byla to jediná jeho malá vzdorovitost, protože chápal, že Evie v sobě nese potenciál, který celý dosavadní život musela tlumit.

​

Kvadrant mu nepřinesl nic neznámého – dělal to, co vždycky. Trénoval. A přitom se pokoušel nezklamat, což bylo to jediné, co ho s blížící se Prezentací zneklidňovalo, zvlášť když ho vpřed hnala i kompetitivní touha vyrovnat se v očích matky Riotovi, jenž si pro tercii zajistil se svou pyrokinezí post Velitele Třetího křídla. Hunt věděl, že pokud se nepropojí, bude to muset zkoušet znovu a znovu, dokud se mu to nepovede – nebo dokud nezemře, neb selhání jako možnost neexistovalo, stejně jako jiná cesta než matkou vybraný Kvadrant. I když tak na Gauntletu patřil mezi nejlepší, pořád byl nervózní, chybělo mu ono nekonečné sebevědomí silných a šikovných kadetů, kteří ví, že se nachází tam, kam patří – Hunt jím ostatně nikdy tak úplně neoplýval, vždycky trochu zvláštní vzhledem k tomu, že pro něj každý den představoval nový a nový test. Přes veškerou jeho úzkost si ho ale našla Hella – hnědá, kyjoocasá samice, ne malá, ale ne přehnaně velká. Byla nádherná. Působivá. Chytrá. Disciplinovaná. Smrtící. A Hunt si v těch prvních dnech po Propojení uvědomil, že poprvé v životě miluje někoho víc než svou matku.

​

Hella mu dovolila létat na svém hřbetu a věnovala mu signet – geokinezi. Hunt věděl, že tím matku zklamou, ale ač se snažil, na Hellu nedovedl být naštvaný. (Tušil správně. V sekundě od matky obdržel první dopis, v němž stálo „Máš na víc.“ A nic dalšího. Matka měla v jeho očích pravdu, ale vzal to jako svou vinu, nepřisoudil ji Helle.) I přes nedostatečnost výjimečnosti v signetu se v sekundě stal velitelem své letky díky svým schopnostem a také objeveným smyslem pro komunitu. Ukázalo se totiž, že Hunta soužití a trénování s bratry naučilo věrnosti ke všem, kdo k němu patří – a že i když se s nimi osobně nemá rád, je ve sporech s dalšími letkami, s dalšími křídly ochoten odhodit veškeré antipatie, aby jim jednoduše kryl záda. Věděl, že je to potřeba; že loajalita znamená všechno, zvlášť pokud je založená na vzájemném respektu, který si Hunt cíleně budoval. Všímal si ostatních, oceňoval je, hodnotil je, nacházel si jejich silné stránky, jež mohl uznávat – ale zároveň kvůli tomu vnímal i slabé články, které se někdy v půlce primy rozhodl začít likvidovat se stejným umem, jako to kdysi dělal se zvířaty. Ne ostentativně, ne výrazně, nechlubil se tím. Vzal to jako svou povinnost, dělal to bez ohledu na rivalitu Křídel, pro Navarru a její armádu jako takovou, aby se nemusela vypořádávat s těmi, jež skrze život proplouvají díky náhodě, ale schopnosti na to nemají. A to, že se většinou jednalo o ženy nebo že si s tím dával zbytečně na čas, když si pokaždé prve našel cestu do jejich přízně, se pokoušel vysvětlit jako jakési cvičení vlastních schopností.

​

V tercii přišlo další zklamání – nedostal post Velitele Křídla, pouze Perutě drápu. Matka zuřila. Tiše, ale o to nebezpečněji mu v každém dopise, který si vyměnili, neváhala dát najevo zklamání, jež nejde nijak odčinit. Hunt se stejně snažil. Samozřejmě, že ano, když nic jiného než to, aby byl lepší, respektovanější, neměl. Nepomohlo to, což si – pochopitelně – nechává pro sebe, svou fixaci na matku nechává před ostatními přísně střeženou jako své tajemství. Ne proto, že by se styděl, ale protože do toho nikomu nic není a protože je to něco jeho. Situace se nezlomila ani poté, co byl v listopadu, po odchodu jmenován Výkonným důstojníkem.