my birth was not a storm, but the calm before it

 

Narodila se v Calldyru, jejími rodiči jsou uznávaní dračí jezdci navíc s draky, kteří tvoří pár. Na svět přišla v zimě ke konci roku 577 jako druhé dítě, jejímu bratrovi tehdy bylo již pět let a již od mala se předpokládalo, že v den branné povinnosti nastoupí do kvadrantu jezdců, aby dělala čest své rodině. Právě díky rodinné historii není divu, že v jejím dětství chybělo laskavé pohlazení a starostlivost rodičů, jako mývají jiné děti. Dříve než uměla mluvit viděla poprvé draka ve své těsné blízkosti, a dříve, než se naučila pořádně chodit, byla zahlcena věděním o dracích, jenž jí rodiče předávali. Skoro by se zdálo, že jim chybí potřebný mateřský cit, neboť veškeré pozitivní a laskavé zacházení nahrazoval dril a pravidla, která se nesměli za žádných okolností porušovat. Přísná disciplína, to jsou slova, která se jí vybaví mluví li někdo o rodině. Matku vídala častěji než otce, ten zůstával v aktivní službě což mimo jiné znamenalo, že v Calldyru nevyrůstala ani ona, ani její sourozenci. Rok po ní přišla na svět ještě její sestra, cestování se třemi dětmi nebylo jednoduché, ale s ohledem na dračí pár, který bez sebe vzájemně nevydržel déle jak tři dny a dětem bylo nejjednodušší, když se matka stěhovala dle potřeby. Imogen vyrůstala nejen v těsné blízkosti draků, ale také základen ne však přímo v nich, ačkoliv někdy nastali okolnosti, kdy museli být přítomni na základně. Zejména pak v momentech, kdy se jejich matka navrátila do aktivní služby.

​

Jako dítě strávila více učením bojových technik, vrháním hvězdic a dýk či soubojem s meči, než hraním si na louce a prozpěvováním si rozkošných dětských písniček. A díky onomu častému stěhování neměla nikdy možnost naučit se navazovat nové vztahy s jinými dětmi, jejími kamarády byla hrstka jezdců, které potkávala, když se zrovna nacházeli na nějaké základně. Byla poslušným dítětem, a ačkoliv nevnímala onu rodičovskou lásku, učila se věcem, a především vědění o dracích. V deseti letech dokázala rozpoznat druhy draků, věděla, jakým způsobem se, ke kterému druhu přistupuje a chovala k nim respekt a úctu. Přestože bylo její dětství bolestivé, plné ran, kopanců a pohmožděnin z tréninků, byla to i kvalitní příprava na kvadrant, kam se měla jednoho dne vydat.

​

Nejsilnější pouto si vytvořila se sourozenci, především s bratrem, kterého brala jako velký vzor a který jí učil všemu, co musí umět až nastane její den. Trénovala každý den, již před východem slunce stála na tréninkové žíněnce před domem a opakovala si chvaty, střílela z luku nebo studovala knihy. A trénovat nepřestala ani v den, kdy se její bratr vydal do Bagiathu aby se i on přidal mezi dračí jezdce. Trvalo rok, než jí přišel první dopis a mezitím se věnovala své sestře, rodiče trávili více času na základnách po Navařře, proto zůstávala se svou sestrou doma sama. Vštěpovala jí vše, co uměla a občas jí přečetla něco málo z toho, co jí napsal jejich bratr. Oba ovšem byli názoru, že by se jejich sestře dařilo kdekoliv jinde než v kvadrantu jezdců. Bylo pro ni těžké si zvykat na to, že již nejsou v domě tři a nelíbilo se jí, že po jejím odchodu zůstane nejmladší sestra odkázána sama na sebe i když jen na rok, než i ona bude muset nastoupit do kvadrantu.

​

Jak čas plynul, pomocí dopisů si připadala více než jen připravená na nástup do kvadrantu a studium na Basgiathu, sepsala si celou příručku a bylo to jistou výhodou, pakliže se jí podaří přejít lávku. Díky svému bratrovi se mohla na vše připravit dopředu, zajistit si správné boty a oblečení, uskromnit své věci, aby jí tlumok příliš nezatěžoval. Spoléhat se jen na ty nejdůležitější věci, které bude potřebovat. Bratr je několikrát navštívil i s jeho drakem a při jedné z těchto návštěv jí daroval sadu dýk, které pohodlně vklouzli do její ch dlaní. B\la připravená, ne díky svým rodičům, ale díky svému bratrovi.

her scales are my armor, her wings my escape

 

Den branné povinnosti se blížil a ona věděla, že je připravená stát se jezdcem stejně jako její bratr, její rodiče, a i jejich rodiče. Byla vybavená jen tím nejdůležitějším, co považovala za opravdu nutné, její tlumok byl zpola prázdný – bratrova “příručka” kterou si přepsala do deníku cestovala spolu s ní, jen dopisy předala své mladší sestře s prosbou, že si to do příštího roku ještě může rozmyslet. Nikdy nedávala city příliš najevo, ale svou sestru milovala tak jak jen starší sestra dokáže, ale přílišné naděje v ní neměla. Konec koncům, kvadrant nebyl pro každého.

​

Věděla, co má dělat, věřila si s každým krokem po schodech, kdy mířila na věř, ale ani dopisy jí nemohli předem připravit na nepříjemné pocity, když kadeti padali ze schodů a s křikem letěli vzduchem tak dlouho, dokud se neroztříštili o zem. Byl to nepříjemný pocit, stačil chybný krok, hloupé zaváhání a ležela by tam dole spolu s nimi. Imogen ale pečlivě trénovala, a i přes nepříjemné pocity vyšplhala na věž k lávce, která jí pro tu malou chvíli bránila stát se jezdcem. Přechod přes lávku jí připadal jednoduchý, trénovala to každý den, za různých podmínek a nebylo nic, co by jí mohlo zastavit v přechodu na druhou stranu. Nic, kromě ostatních kadetů zmámených strachem, kteří se zasekávali na místech a hrozilo, že je jiný kadet zezadu jednoduše strčí dolů. V kvadrantu je každý sám za sebe a o lávce to platilo dvojnásob! Tehdy to bylo poprvé, kdy někomu způsobila smrt. Byl to mladý chlapec, možná o něco starší než ona, který jí zatarasil cestu a paralyzován strachem zůstával nebezpečně dlouho na místě. Chtěla ho jen pobídnout, aby se rozešel, ale když se dotkla jeho ramene, vyděšeně vykřikl a jeho pravá noha uklouzla po hraně lávky, načež ji částečně strhl sebou dolů, když jí chytil za popruh od tlumoku. Zatímco on vysel z lávky dolů, ona zprudka dopadla na všechny čtyři, zatímco jí váha chlapce táhla dolů. Vytáhnout ho nedokázala, bylo mokro a ona se neodvážila natáhnout se pro něj dolů, byl to buď on nebo oba a ona rozhodně nemínila zemřít takhle hloupě. Uvolnila jednu ruku a chytila jeho dlaň, kterou na tlakových bodech stiskla, aby chlapce přinutila povolit stisk. “Dnes ne, Maleku, dnes není můj den.” šeptala tiše, zatímco se dívala chlapci do očí, rty naznačila že jí to mrzí a zprudka škubla jeho mírně povolenou dlaní, aby uvolnila popruh tlumoku. Kdyby sebou býval tolik neházel, možná by ho dokázala vytáhnout nahoru, možná by v kvadrantu přežil o den nebo dva déle, ale ona nevidí do budoucnosti, a tak ho pustila. Její pocity byli smíšené a kdyby jí netlačil čas a vědomí, že za svými zády slyší další hlasy, nejspíš by za padajícím chlapcem ještě chvíli zírala do propasti. Zbytek lávky přeběhla a nahlásila své jméno.

​

Stala se kadetem a mohla doufat, že si jí během prezentace nějaký drak vybere, ale aby se tak stalo, měla před sebou ještě spoustu práce. Vynikala v hodinách analýzy bitev, a šlo jí to i na žíněnce. Už od začátku panovala mezi kadeti jistá nevraživost, a bylo to pochopitelné. Dávala na sebe pozor, málo spala a soustředila se na vlastní přežití. První dny byly nejnáročnější, měla celkem slušný počet nepřátel k jejímu štěstí odpadali stejně rychle, jako gryfové v nehostinných podmínkách. Gauntlet pro ni byl neskutečnou výzvou, kde mohla spojit vše co uměla spolu s radami svého bratra, aby se dostala na jeho vrchol. V tomhle měla oproti jiným zkrátka výhodu, ale nebyl nikdo, komu by se s tím svěřovala, neměla k tomu důvod. Jen s pár jezdci se poznala blíže, a těmi byli členové letky do které spadala. Čtvrtí Křídlo, to byla její nová rodina. Gauntlet zdolala mezi prvními a nejrychlejšími, a byla by zklamaná, kdyby tomu tak nebylo, roky dřela, aby se sem dostala. Přesto bylo vítězství nad překážkou pomíjivé, neboť jejich letka utrpěla značné ztráty.

​

Během prezentace neměla zrovna dvakrát pocit, že by si jí nějaký drak vybral. Většinu cesty přes pole přemýšlela o nadcházejících výzvách, a protože v blízkosti draků vyrůstala, nebylo pro ni tak překvapivé jak velcí a strach nahánějící jsou. Věděla, jak se k nim chovat a toho také využila, když poklidně procházela kolem nich, zatímco oni jí hodnotili svými kritickými pohledy. Až když se vracela zpátky, ucítila na sobě uhrančivý pohled zelené dýkoocasé dračice, která mezi dvěma statnými draky působila male a něžně, jako by nebyla tolik kritická jako její druzi kolem. V hlavě jí zašumělo z toho intenzivního pohledu, kterým jí dračice doprovázela a Imogen si byla více než jistá, že v den rozřazení na ní právě tato dračice bude někde čekat.

​

A nebyla daleko od pravdy, protože neviditelná síla jí toho dne snad i vytáhla z postele. Hučelo jí z toho v hlavě, zatímco se rozhlížela kolem sebe, jestli nezaznamená nějaké známky její přítomnosti a bylo pravdou, že kromě toho tichého volání v jejím nitru nic jiného pořádně nevnímala. Dračici našla poměrně rychle nedaleko protékající řeky ani ne půl hodiny startu. Ještě, než se vydala k dračici, byla nucena znovu zabít. Tentokrát to byla na krátko ostříhaná zrzka jejíž jméno si nedokázala zapamatovat, věděla jen, že byla z druhého křídla, ale na tom nijak nezáleželo. Strhl se boj meče proti meči, několikrát se s touhle zrzkou setkala na žíněnkách, znala její zuřivé údery a využila její vztek proti ní. Až poté s dovolením přistoupila k dračici a v jejím nitru se otevřeli nové dveře, v nich zněl něžný hlas Klee, zelené dračice, která si jí vybrala jako svého jezdce. A když jí na zádech zapálila relikvie, kterou si jí zelená označila, zažehlo se malé světélko naděje, že zbytek času v akademii nebude tak hrozný. Pouzo mezi Klee a Mimi bylo poměrně silné již od začátku, neměla potřebu svou dračici odstínit, ale učila se to za její pomoci, neboť ji od samého začátku zahlcovala cennými radami. Brzy si začali rozumět stejně dobře, jako by byli sestrami. Díky tomuto spojení se projevil signet vcelku brzy, dříve než u většiny ostatních jezdců z její letky. A nebylo to nic moc příjemného, na první dobrou. Ovládnutí signetu jí chvílemi připadalo nemožné, měsíce trávila s protivnou profesorkou Gerosovou, která jí tlačila do extrémů a vtloukala jí do hlavy, že pokud signet neovládne, spálí jí. Po měsících tvrdé práce, a především podpory Klee, se její snahy proměnili v úspěchy a výrazné zlepšení. Musela se však naučit ovládat i své emoce, protože ty byli klíčem k úspěchu. Později toho roku se zúčastnila bitvy letek a válečných her, které jí v prvním ročníku bavili především po taktické stránce věci. Úspěšně dokončila první ročník, a v tom druhém se stala výkonným důstojníkem své perutě.

       every scar earned on the ground becomes a star when we take to the skies.

​

Jako sekundán si na bedra nakládala zase podstatně více než v předešlém roce. Klee se ji snažila trochu ukočírovat, aby to nepřeháněla, ale Imoginina potřeba posouvat se v bojích na lepší místa a likvidovat své vlastní chyby, byla zlozvykem. Byla sekundánka a přes její počáteční nelibost, se do kvadrantu připojila i její mladší sestra. V první chvíli měla pocit, že jí osobně zaškrtí ještě před nástupem, neměla tu vůbec být. Musela se soustředit na svou sestru a pomoct ji to tady přežít, připravit jí během dvou let, aby tu tercii zvládla sama. Okrajově se sblížila s několika jezdci, mezi něž patří i Zara se kterou zastávají obdobný smysl pro klidné jednání.

 

V druhém ročníku nastalo několik momentů, na které buď nezapomene nebo na ně raději zapomněla ihned. Netěšilo jí zabíjení kadetů, ovšem pohrdala masochistickými a nesmyslně brutálními jedinci, kteří se neostýchali napadnout primány – a tím se do jejího hledáčku dostali nepropojení, ne že by jim nepřála vlastního draka, ale jak by duchaplně řekla Klee “Ale ty jim je nepřeješ,”. Nejednou od sebe odtrhávala primána s nepropojeným, nejednou musela některému z nepropojených vyhrožovat, aby chránila svou letku. Letka byla místem, kde našla něco jako druhou rodinu – ne se všemi byla vyloženě kamarádka, ale patřili pod její zodpovědnost stejně, jako oni, pod její zodpovědnost patřila i její sestra u které si zařídila, aby byla ve stejné letce a tím spíše jí mohla ochraňovat a znovu trénovat. Obzvlášť pozor na ni dávala krátce poté, co se spojila s dračicí, sestrou Klee. Protože tehdy byly nepropojení tou největší hrozbou.

 

Většinu roku tak trávila doslovnou likvidací nepropojených, s některými měla po výhružkách natolik vyhrocené vztahy, že si opovážlivě dovolili vyzvat jí do výzvy – a to byla jejich chyba. Věděla o nich vše, co potřebovala vědět, blondýna se zeleným pruhem byla zraněná a blbě došlapovala na pravou nohu. Kluk vyšší minimálně o dvacet centimetrů se vždy příliš rychle unavil při neuvážené volbě úderů a sázel jen na to, že má převahu v síle. Joel Karnensen byl její nepřítel číslo jedna, a i pro nej se stal den kdy jí vyzval osudným. Prožívala svou vlastní Nemesis – spravedlivá odplata přišla.

 

Toho samého roku, při Válečných hrách teprve utrpěla její hrdost s pěstěného postavení a vydobytého respektu – když už ne u terciánů, u primánů jistě ano, ostatně jim chránila zadky. Klee byla zdatným průzkumníkem – nikdy nepatřila mezi ty nejbojovnější draky, leč i ona se uměla nebezpečně ohnat svým dýkovitým ocasem, jejich předností bylo analyzovat a taktizovat, nemluvě o tom, že Klee díky svému jemnému vzhledu létala i na svůj věk úctyhodně rychle. Ve vzduchu byla obratná, svérázná a prudká, jako by neměřila téměř čtrnáct metrů. Po domluvě s Velitelkou křídla vyrazila s Klee na obhlídku, během které jí ze špatně viditelného místa napadl oranžový mečoocasý se svým jezdcem – dalším, který patřil na seznam těch, kterých se chtěla zbavit. Nebyl sice větší než zelená, ale útočil vskutku zuřivě, navíc zaútočil zespodu, chytil jí za zadní nohy a táhl ji za sebou. Klee to vyvedlo z rovnováhy a chvíli jí drak skutečně táhl, zatímco Imogen se téměř zřítila ze hřbetu – chvála bohu za ostré ostny, kterých se mohla držet. Draci se ve rvačce snesli k zemi, krajinou se rozléhal řev, bolestné nářky a stromy v okolí rychle padali k zemi, stejně jako oba jezdci. Zatímco Klee své jezdkyni doslova nařídila, aby z ní slezla, neboť hrozilo že jí mečoocasý zasáhne, druhý jezdec se zřítil ze hřbetu a rovnou se jal útoku na tmavovlásku. Imogen bojovala stejně zuřivě jako její dračice, byla sice v jisté nevýhodě, protože tady je nikdo nehlídal, byli uprostřed ničeho jen oni čtyři, zatímco draci spolu zápasili se stejnou vervou jako jejich jezdci.

 

Po zdlouhavém souboji ostrá dýka projela skrze hlavní tepny na chlapcově krku, její obličej i oděv potřísnila krev. Nechala ho klesnout k zemi, ale dýku z jeho těla vytáhla dříve, ne vůbec klesl na kolena. “Pozdravuj ode mě Maleka,” pronesla k němu, než zemřel a ohlédla se přes rameno. Jakmile došlo k úmrtí draka, oranžový mečoocasý se stáhl, pravděpodobně měl se svým jezdcem silné pouto natolik, aby měl chuť se za smrt svého jezdce pomstít. Jeho tlama se rozevřela, jazyk sroloval, ale než stihl vyplivnout oheň, Klee do něj z boku zuřivě vrazila, donutila ho tak uhnout hlavou a dát prostor své jezdkyni, aby se stihla schovat. Nebylo ovem po všem, oranžový se nemínil vzdát a zaútočil znovu, tentokrát si ovšem hlídal i zelenou, které se zakousl do vrchní čelisti, zatímco se ocasem ohnal po Imogen. Stihla uhnout, měla štěstí v neštěstí, že jí ostrý ocas oranžového, před dopadem mihl jen natolik, aby jí usekl cop vlasů a proťal kůži na zádech od beder, vzhůru po zádech až přes lopatku po rameno.

 

Ostrá bolest z rány ale nebyla až tak velká, jako pocity její dračice. Ještě nikdy jí neviděla takhle rozzuřenou, její klidná a laskavá dračice, která překypovala moudrostí, intelektem, laskavostí a jenž byla vždy tak pozitivně naladěná, jako by se rázem proměnila v červeného škorpioocasého nebo mečoocasého. “NECH! MOU! JEZDKYNI!” s každým slovem byla zuřivější, jako ještě nikdy předtím. Ale poháněl jí strach, Imogen to cítila. Všechny ty pocity cítila natolik, až se nebe začalo zatemňovat a k zemi se pomalu snášeli kapky deště. Netrvalo dlouho, když Klee s drakem definitivně skončila – když se jí snažil chňapnout, mrštila ocasem a roztrhla dračici tlamu, od koutku až téměř na kost a co hůř, ještě chvíli neúspěšně mávala ocasem, který se jí zasekl mezi šupinami. Toho dne nebyla Imogen jediná, kdo odcházel s jizvou – i obličej Klee hyzdila rána, ze které se po čase stala jizva na upomínku, že právě toho dne jejich pouto dosáhlo pomyslného vrcholu. “Pokud zemřeš, zemřu spolu s tebou,” vypravila ze sebe dračice, ještě unavená z bitvy. “Nevybrala jsem si tě pro to, že umíš zabíjet, ale proto jaká jsi, Imogen. Jsi můj poslední jezdec, příšerko. A stejně jako ty bráníš své blízké a bránila bys i mě, tak budu bránit i já tebe,” jemně do dívky šťouchla hlavou. Déšť smýval krev, Klee si dokonce přilehla, aby se Imogen s jejím zraněním dostala na její hřbet a společně vzlétly. Zbytek Válečných her proběhl poměrně v poklidu, krom menších komplikací, které nastali poté, co se navrátili. Naštěstí, se Klee postarala o to, proč zemřel drak i s jezdcem... Zatímco Imogen musela navštívit Napravovatele, aby zastavil krvácení. Jizvu si ovšem ponechala, spojovalo jí to s Klee, bylo to jejich společné zranění a nebylo by fér, kdyby Klee jizva zůstala a Imogen ne.

​

Tercie, poslední ročník akademie a ona do nej vstupovala s hrdostí, ačkoliv ještě není všem dnům konec. V žebříčku postavení se vyšvihla zase o kus výš, stala se výkonnou důstojnicí a mínila dál pokračovat v tom, co dělala doposud. Být tu pro svou letku, pomáhat jim a chránit je. Klee a Imogen za ty tři roky ušli neskutečně dlouhou cestu, která je spojila a učinila z nich nerozlučnou dvojku. Ovládání Signetu a nižší magie již nebylo takovým problémem nemluvě o odstínění a ochraně vlastní mysli, aby udržovala štíty pevně zdvižené a nikdo nepronikl do jejího nitra, odkud sálala smaragdově zelená záře, poháněná dračí silou.