Potkali jste nedávno dívku, která se na vás podívala s tak bezelstným úsměvem, že jste na okamžik zapomněli dýchat? Její oči září jako letní obloha, když vás vítá jemným, téměř nesmělým stiskem ruky. Pak, aniž byste tušili jak, už sedíte s šálkem bylinkového čaje, posloucháte její laskavý hlas a cítíte, že jste právě byli – s odzbrojující samozřejmostí – adoptováni Irisiou. A pokud nejste zrovna mistři konverzace, připravte se: Iris vás s radostí zahltí otázkami o vašich bolístkách, strastech i radostech, protože každé srdce, které se k ní přiblíží, je pro ni vzácné. Její srdce hoří jako svíčka za soumraku pro každého, kdo trpí. Když zahlédne nespravedlnost, nemůže zůstat potichu – byť by ji protivník převyšoval silou i mocí. Iris se vrhá do hádek o čest a dobro stejně zaníceně, jako by šlo o její vlastní život, a to i tehdy, když ji rozčilí bezcitný důstojník nebo bezohledný spolužák. Slova se u ní však často mění v činy, a i když se později schoulí v rohu ošetřovny a tiše se omlouvá, v zápalu boje nikdy nezná strach.

Iris má duši křišťálově čistou, snad až dětsky prostou. Jako novorozeně, které se upřímně raduje z ptačího zpěvu nebo odlesku slunce na vodě, vnímá svět skrze to, co ji dojme, zarmoutí nebo potěší. Když cítí potřebu někoho utěšit, neváhá vás vzbudit uprostřed noci – ne proto, že by byla bezohledná, ale protože v její hlavě nikdy nenapadne, že byste mohli toužit po spánku více než po její útěše. Její čistá, laskavá povaha vás odzbrojí, protože nikdy nechce nikomu ublížit; jen rozdávat naději, úsměv a kapku léku na duši. Právě tahle nevinnost z ní dělá také někoho, kdo se nikdy doopravdy nebojí. Stejně jako dítě, které se učí chodit a znovu se zvedá, i když už potřetí upadne, Iris věří v dobro, dokud se sama nespálí –a že se spálila doopravdy: v den, kdy se snažila zachránit umírajícího kadeta při Válečných hrách ve svém třetím ročníku, ji jeho poslední výboj ohně popálil na krku, čelisti, rameni a kousku hrudníku. Později se k tomu přidal další totožný incident z Chakiru. Její pravé ucho od té doby neslyší, ale ona ten výkřik bolesti nikdy nepoužila jako důvod, aby se stáhla od světa. Od té doby má z ohně podvědomý strach a drží se od něj dál.

Nedokáže lhát. Každá její myšlenka, každé přání, každý strach se odráží v jejích očích jako ve zrcadle. Není v ní nic skrytého, žádný úskok, žádná přetvářka. Je průzračná, zranitelná a přitom tvrdohlavá jako šípkový keř: když jí někdo ublíží nebo se jí snaží něco vzít, brání se s upřímnou zuřivostí, která je stejně nešikovná jako dojemná. Nepotřebuje promyšlené intriky; její jedinou strategií je čistota srdce a vytrvalost, kterou málokdo dokáže pochopit, natož porazit. Dívá se na vás těmi svými velkýma, laskavýma očima, které jsou tak nevinné a zářivé, že v nich vidíte své lepší já – a možná i trochu naděje, že vás opravdu považuje za přítele. Věří vám hned a celým srdcem, protože proč by někdo chtěl ublížit? Vždyť dobro je tak přirozené, že? Když zjistí, že tomu tak není, její srdce tiše zapláče. Slzy se jí však jen zřídka rozkutálí po tváři; Iris se totiž snaží být statečná i tehdy, když ji něco bolí až do nejhlubšího koutku duše. V těch vzácných chvílích, kdy ji přece jen spatříte plakat, víte, že se jí svět zhroutil pod nohama. Jen málokdy uvidíte, že by nervózně těkala pohledem. Když k tomu dojde, už pro ni na chvíli neexistujete; něco jiného upoutalo její dětsky zvídavou mysl a vy jste v tu ránu zapomenuti. Nemusíte se tím trápit – Iris vnímá svět stejně přelétavě jako motýlek, který se nikdy příliš nezdrží u jedné květiny.

Ačkoli v sobě nosí odvahu, kterou by jí mohl závidět nejeden dračí jezdec, její statečnost dostává trhliny v okamžiku, kdy se na scéně objeví její vlastní fyzická bolest. Hrůzy bojiště? Snesitelné. Výhrůžky a nadávky? Snadno přejde. Ale píchání jehlou do kůže nebo pálivá bolest v ráně? V tu chvíli se z Iris stává křehká dívka, která se nejraději schová do kouta, protože bolest je jediná věc, před níž její srdnatost prchá. Z jejího každého pohledu, každého gesta a každého slova vyzařuje tak nezaměnitelná upřímnost, že vás až zamrazí při představě, že by někdy mohla lhát. Obviníte-li ji z nečestnosti, její oči se rozšíří zděšením, jako byste právě roztrhli stránku její duše. Iris se umí uzavřít do své vlastní víry, když nechce slyšet, že se mýlí – a pokud je přesvědčená, že něco je správné, brání to s dětskou zarputilostí, která se nenechá zlomit. Ale stejně tak se může ze dne na den nadchnout pro nový názor a ke starému se už nikdy nevrátí; její schopnost odhodit minulost je téměř odzbrojující a činí z ní nečekaně přizpůsobivou společnici.

V jejím srdci se mísí romantická naivita s překvapivě neochvějnou silou. Její víra je upřímná jako první jarní květ – jemná, ale pevná. Dokáže se rozohnit jako bouřkový blesk, když někdo ublíží slabšímu, a když se její spravedlivý hněv rozptýlí, znovu se na vás usměje s odzbrojující otevřeností a něhou, která by mohla roztavit i ledovec. Iris je rozená průkopnice ideálů. Vede druhé vpřed za sny, které se zdají nemožné, a svou vírou dokáže zažehnout světlo i tam, kde už dávno zhaslo. V jejím světě jsou zázraky samozřejmostí – a když dojdou, vytvoří pro vás nové, jako by zázraky rostly na stromech, které ona sama sází ve svém srdci.

Irisia se narodila v maličké osadě Icegard, ukryté u průzračného Sargasového jezera, kterému místní neřeknou jinak než Modré oko Lucerasu. Voda tam byla tak čistá, že odrážela nebe jako zrcadlo, a krajina kolem – husté lesy a sněhové pláně, většinu roku přikryté bílou peřinou – se zdála být nedotčená člověkem. Byl to divoký, krásný kout světa, ale pro Iris nebyl vždy laskavým domovem. Narodila se jako prostřední dítě do rodiny místní bylinkářky a zapšklého, hrdého Lucerasana, který nerad pouštěl cizince blíž než na dohled. Její matka byla ženou, která znala léčivou sílu bylin lépe než vlastní srdce; předávala své znalosti Iris od chvíle, kdy malá dívka dokázala rozpoznat pampelišku od pryskyřníku. Otec byl jiný – tichý, odměřený, s očima chladnýma jako zamrzlé jezero, a srdcem, které se odmítalo rozehřát i na slunci.

​

someday my pain wil l mark you, harness your blame

​

Dětství Iris nebylo jen radostí. Jako malá se často smála se svými bratry – starším Aidanem a mladším Nicholasem – u břehu jezera, kde trávili letní dny koupáním a hraním. Jedno takové odpoledne se však změnilo v noční můru: když Iris bylo sedm, na břehu přistáli draci s jezdci, kteří v dobré náladě zpívali, kouřili churan a nevšímali si trojice dětí. Aidan, plný pubertální drzosti, je začal provokovat, a než kdo stihl cokoli udělat, Nicholas zmizel v plamenech dračího dechu. Irisin výkřik zůstal uvězněný v hrdle; oněměla a její ticho trvalo celé měsíce.

Z tragédie se jejich rodina nikdy nevzpamatovala. Matčino srdce puklo žalem, otce pohltil alkohol, vztek a zármutek. Aidan, jako jediný zbylý „muž“ v rodině, převzal vládu nad domem – a našel si hromosvod v mladší sestře. Za každou její domnělou chybu, za každé připomenutí ztraceného bratra, za otcovu nepřítomnost – za to všechno Iris pykala bolestí. Její záda si dodnes nesou svědectví o tvrdých ranách řemenem i čemkoli, co se Aidanovi právě dostalo do ruky. A přesto, uprostřed těch nejchladnějších nocí, kdy se schoulila mezi staré přikrývky a potají si šeptala pohádky, se v ní rodilo odhodlání. Každá rána, každý šrám ji učil nejen bolesti, ale i touze léčit druhé. Od své matky si zapamatovala, že bolest se dá utišit – a od svého bratra, že některé rány nikdy nezmizí. Právě proto se rozhodla stát léčitelkou: aby byla pro ostatní tím, koho ona sama tak zoufale postrádala. Trvalo však dlouho, než mohla vejít bránou do Basgiathu, aby si svůj sen splnila.
 

with the wild wolves around you, in the morning, i'l l cal l you

Do Basgiathu odešla s hlavou vztyčenou, i když se jí srdce třáslo – nikdo z Icegardu tam nikdy nestudoval, a tak neměla ponětí, jak krutý může Svět válečné akademie být. Vyrůstala na matčiných radách a bylinkových odvarech předávaných z generace na generaci, ale skutečné lékařské znalosti jí chyběly. Od prvního dne proto hltala nové informace, nasávala je jako houba a s každou hodinou studia se učila své vědomosti přenášet z teorie do praxe. První ročník byl pro ni šokem. Rozřazení i Válečné hry odhalily, že Basgiath není místo pro slabé žaludky ani měkká srdce – Iris však odmítla otupět. Byla u toho, když kadeti vydechovali poslední zbytky života, a místo aby se stáhla, držela je za ruku nebo se snažila být tím posledním, co uvidí, aby nezemřeli sami. Neztratila nic ze své jiskry ani laskavosti, právě naopak – její schopnost konejšit i v těch nejhorších chvílích jí rychle vysloužila respekt mezi spolužáky i staršími léčiteli. Rodinám, které si přišly vyzvednout těla, nabízela tichá slova útěchy a upřímnou soustrast, protože věděla, jaké to je přijít o někoho, koho milujete. I když její znalosti byly zpočátku omezené, brzy se ukázalo, že má cit pro jehlu a nit – šití ran ji fascinovalo a šlo jí téměř přirozeně. Když nastala situace, kdy nebylo možné přesně následovat příručky, neváhala improvizovat, aby zachránila život – nikdy však tak, aby porušila Chrictonův kodex, k němuž se každý léčitel zavazuje a který jí připomínal, proč se na tuhle cestu vydala: pomáhat všem, kdo potřebují, a nikdy neublížit bijícímu srdci. Naučila se sbírat i zpracovávat léčivé byliny, poznávat, kdy a kde je trhat, a také kdy může špatně zvolená rostlina uškodit víc než pomoci.

Druhý rok – sekunda – přinesl realitu skutečného ošetřování lidských zranění na denní bázi. Iris se rozhodla následovat chirurgickou specializaci, protože chtěla pomáhat i tam, kde by jen bylinky nestačily. Každý den cvičila šití, ošetřování složitějších ran a učila se zvládat i krvavé zákroky. Součástí studia byla i cvičení KPJ, přežití v divočině, kdy musela pod tlakem a v náročných podmínkách ošetřovat zraněné kadety jiných kvadrantů. Některé zachránila, jiné se jí nepodařilo udržet na životě díky rozsáhlým zraněním, na které její zkušenosti a schopnosti nestačili – neměla magii, kterou by si mohla pomoci. Závěrečné zkoušky sekundánů, které byly rozděleny na písemnou, ústní a praktickou část, zvládla s vytrvalostí, která byla větší než její strach.

swing wide your crane and run me through, and the story's al l over

​

Třetí rok, tercie, byl nejtěžší. Už to nebylo jen o studiu v bezpečí Basgiathu – terciáni byli vysíláni k těžkým případům z bojišť, a Iris poprvé čelila ranám, které nemusela jen ošetřit, ale někdy i rozhodnout, zda je lepší amputovat, aby zachránila život. Musela se naučit jednat rychle, s odvahou, i když se uvnitř třásla. Během Válečných her ve třetím ročníku se snažila zachránit umírajícího kadeta, který ji v poslední křeči bolesti popálil svým výbojem ohně – tentokrát to byla Iris, kdo přežila, ale s jizvami, které navždy připomínají, odkud přišla a proč nikdy nepřestane bojovat za každý ztracený úsměv. Téhož roku se zúčastnila ošetřování po krvavé bitvě o Chakir, kde byl její kvadrant povolán ke stovkám zraněných. Právě tam ji zranil umírající poručík, který při agónii ztráty kontroly popálil Iris pomocí svého signetu pyrokineze – jizvy z Chakiru se přidaly k těm z Válečných her a ještě prohloubily její podvědomý strach z ohně. Přesto ani tehdy neztratila odvahu a zůstala mezi posledními, kdo se starali o přeživší. Krátce poté byla poslána do Sumertonu – základny zasazené do zasněžených vrcholků hor u jižních hranic Navarry, kde se střetává několik provincií a která často čelí nájezdům gryfů a letců z Poromielu. Sumerton ji ohromil svou drsnou krásou, ale i tím, jak často se ocitá na hraně zoufalství.

Po úspěšném složení závěrečných zkoušek byla ihned přidělena na Samarskou základnu – jednu z nejdůležitějších pevností Navarry. Byla v centru dění při útoku na Samaru 5. dubna 600 p.s., kdy se nepřátelským jednotkám podařilo proniknout až do vnitřního okruhu pevnosti a způsobit obrovské ztráty. Iris pracovala téměř bez přestávky, ošetřovala raněné, uklidňovala umírající a snažila se dostát každému slovu Chrictonova kodexu. Když byl v polovině června 601 p.s. nahlášen útok na Sumertonskou základnu, byla Iris mezi prvními převelenými. Po svém příjezdu se okamžitě zapojila do záchrany přeživších, ošetřovala těžce popálené kadety i jezdce a pomáhala odnášet těla padlých, přestože se jí vlastní ruce třásly strachem a bolest z jizev jí připomínala, že je zpět v plamenech, které ji kdysi téměř zničily. Přestože v ní Basgiath i bojiště probudily obavy, které nikdy předtím nepoznala, její laskavé srdce a víra v dobro vydržely všechny zkoušky. Ztratila iluze, ale ne naději. A to je pro léčitele cennější než jakákoli medaile.

• Na krku, čelisti, pravém rameni a kousku hrudníku nad pravým prsem se jí vinou růžové a bělavé jizvy po těžkém dvojím popálení. I když se mezi jezdci z Basgiathu najdou mnohem děsivější zranění, Iris své jizvy nerada ukazuje – cítí se kvůli nim rozbitá a nedostatečná. Má za to, že léčitel by měl být symbolem klidu a bezpečí, a její zjizvená kůže je pro ni každodenní připomínkou chvíle, kdy někoho nedokázala zachránit.

• Na pravé ucho neslyší, a proto se často nepatrně naklání nebo natáčí hlavu, aby zachytila slova levým uchem. Naučila se základy znakové řeči, kdyby jednou přišla i o druhé ucho, a sama občas nevědomky doplní mluvu drobnými gesty rukou.

• Má zvláštní slabost pro fialové kosatce (na vině může být její jméno) – jejich barva a elegance ji uklidňují. Snaží se, aby v její ošetřovně a pokoji nikdy nechyběly čerstvé květy; věří, že barvy a vůně květin léčí srdce stejně dobře jako její odvary a masti.

• Až absurdně se bojí plamenů a to díky velmi špatným zkušenostem.

• Její hlas zní překvapivě krásně – měkce a konejšivě, jako by se v každém slově ukrýval příslib, že všechno bude zase v pořádku. Přesto neumí ani trochu zpívat; její zpěv je falešný a zmatený, ale to jí nebrání pobrukovat si tichounké melodie při práci.

• Je neuvěřitelně roztržitá, když je ponořená do přípravy odvarů, mastí nebo celkově ošetřování – zapomíná jíst, pít i odpovídat na otázky.

• Miluje vyprávění příběhů – hlavně pohádek, které si pamatuje z dětství. Ráda je převypráví zraněným kadetům, aby je rozptýlila, i když někdy děj totálně překroutí, protože si pamatuje jen půlku.

• Po kapsách a brašně nosívá spíš sladkosti, nejčastěji barevné bonbony, které ráda rozdává každému, kdo vypadá, že by potřeboval trochu radosti, nebo si je sama cucá, když se snaží zahnat nervozitu.

• Přestože ji ostatní často berou jako křehkou, má nečekaně pevný stisk ruky – v její drobné dlani se skrývá síla někoho, kdo držel za ruku umírající a odmítl je pustit.

• Má v sobě hluboce zakořeněnou lásku k dětem; v jejich smíchu a bezstarostnosti nachází léčivou sílu, která hojí i její vlastní rány. Snila o velké, milující rodině, plné vřelých objetí a bezpečí – přesně o té, jakou nikdy neměla. Ve svých nejtemnějších vzpomínkách si nese bolestné obrazy dětství, kdy ji její vlastní bratr týral a vybíjel si na ní hněv; na zádech jí po těch letech zůstaly zhojené jizvy jako němí svědci prožitého strachu. Tyto stopy v ní vyvolávají občasné záchvěvy úzkosti, přesto se snaží věřit, že každý může najít své místo, kde ho budou milovat.

bonusy

eventy

posty