Kořeny rodiny Moone sahají až do dávných let a jejich historie zaplnila nejen několik stránek rodinné kroniky, ale i zdi jejich sídla v podobě maleb předků. Pramen jejich bytí a úděl, který si rodina nesla pyšně na svých ramenou, totiž byla služba jejich království v neustávající válce. Ať už se činili jako pěšáci nebo dračí bojovníci, ať zachraňovali životy jako léčitelé nebo psali o hrdinských skutcích jako písaři, rodina Moone své království nikdy nehodlala zklamat. Bylo to povinností i výsadou, učit se na škole v Basgiathu, a nikdo z rodiny tomu neutekl. Ani Jace. Třetí syn, který se měl ve dvaceti pokoušet o přijetí do válečné akademie a pokračovat tak v rodinné tradici, si ve svých sedmi letech narozdíl od svých bratrů vybral kvadrant, ve kterém byla pravděpodobnost přežít nejmenší. Od malička považován za rodinného vtipálka a komedianta, svým pevným rozhodnutím svou nejbližší rodinu překvapil. Všichni hádali, že půjde do pěchoty nebo se vydá ve stopách své babičky, kterou měl z celé rodiny nejradši, jako léčitel. Malý Jace chtěl však usednout na zádech draka a vydat se do bitvy znám jako největší postrach gryfů, stejně jako jeho děda. Člověk, kterého znal jen z obrazů, výčtů bitev nebo z babiččina vyprávění, pro něj byl inspirací a ač to nikdo do téhle chvíle netuší, byl pro něj od malička velkou inspirací. 

 

Čím starší byl, tím pro něj byla příprava do akademie náročnější a možná za to mohla fyzická náročnost nebo stres z tlaku jeho rodiny i jeho samotného na excelentní přípravu, ale mysl a tělo mu začali kolidovat. Když měl zůstat v klidu, jeho tělo se začalo nejvíce hýbat. Když by se měl hýbat, mysl tělo paralyzovala. Některé dny nemohl ani vylézt z postele, jiné dny měl pocit, že by se mohl strhat. Začal dokonce i zapomínat. Jen občas a vždy drobné věci, ale časem se to prohloubilo. Jeho mysl byla něčím, s čím neustále bojoval a v jednu chvíli se kvůli tomu i uzavřel do sebe. Nestíhal své myšlenky, což byl pro něj naprosto nový a nepoznaný pocit. Jednoduše se měnil a až ve svých osmnácti letech se tomu naučil porozumět. Nebo si spíš jen přiznal myšlenku, že tomu nebude nikdy rozumět. Jeho rodina si té změny všimla, ale ani jeden z nich nevěděl, jak mu pomoct. Jeho matka hledala ve všech textech, které měla k dispozici. Jeho babička zkoušela různé bylinky. Jeho nejstarší bratr se častěji snažil vracet z hranic, kde sloužil, aby mu odvedl myšlenky jinam. Jeho druhý bratr mu vozil knížky, které s jeho stavy nesouvisely, ale i ty ho měly přivést myšlenkami jinam. Nic nefungovalo a Jace sám se s tím musel smířit. Knihy nezvládl číst déle než pár stránek, bylinky mu přišly odporné a jakékoliv pomocné kecy od jeho mamky byly k ničemu.

 

Poprvé pocítil trochu klid až když se seznámil s Medou – dcerou dračího jezdce a aspirující jezdkyní, která byla stejně stará jako on. Pojila je spolu povinnost a chtíč sedět na zádech draka, každý po tom ale toužil z rozdílného důvodu. Pro něj to byla rodinná tradice, čest a touha udělat svou rodinu pyšnou. U ní to byla jen krvavě rudá pomsta. Trávili spolu dost času na to, aby se z nich brzy stali dobří přátele a Jace ve chvílích, kdy byl s ní, zapomínal na své cíle. Přišly mu malicherné oproti těm jejím, k ničemu a nepotřebné. Ničím kvůli čemu by se musel stresovat. Kvůli čemu by snad musel hodiny rozdýchávat panické stavy. Stala se pro něj kotvou a i když byl stále neposedný, i když stále zapomínal, byl mnohem uvolněnější a lépe se mohl na svůj úděl soustředit. Možná i proto měl pocit, že se do ní zamiloval. Trklo ho to do nosu chvíli před tím, než měli odjet do Basgiathu. Doteď si ten moment pamatuje a sem tam se mu zjeví v hlavě jako trýznící přízrak. Stála před svým domem, oblečená jako vždy když spolu šli trénovat, ale už když se k ní vydal věděl, že je něco jinak. Poprvé totiž nezářila, navzdory svým blonďatým vlasům a úsměvu na tváři, poprvé viděl v jejích očích něco, s čím se dennodenně setkával on sám. Strach. Dívala se na něj se skrytým strachem v očích a v tu chvíli pro něj nemohla být krásnější. Vždy byla tvrdá, vždy tvrdě dřela a nebála se jít po krvi. Vždy s ním uzavírala sázky o tom, kolik gryfů v aktivní službě zabijou. Vždy počítala s tím, že se do války dostane a teď v ní poprvé viděl pochyby. Potřebovala ho stejně jako potřeboval on ji a tak tam pro ni byl. Na cestě do Basgiathu, na lávce, při hodinách, při trénincích, při výzvách. Stáli silní spolu a i když jí nikdy o svých pocitech neřekl, měl pocit, že o nich ví. Byli si blízcí, tak blízcí jak jen dva mladí lidé mohou být a vydrželo to až do Gauntletu. Ten Meda nepřežila.

 

Jace doteď neví, jak prošel prezentací před draky. Nepamatuje si to. Až na pach spálených těl a vzdáleného křiku má absolutní temno. Myslel jen na Medu, na její křik a na to, že svou pomstu už nikdy nevykoná. A že člověk, který si to místo v kvadrantu snad nejvíc vydřel, prostě jen tak jednoduše odešel. Myslel na to, že trénoval tolik let, ale nikdy se nepřipravil na to, že by o lidi kolem sebe doopravdy mohl přicházet. Myslel na to, jak je člověk oproti bohům a nástrahám tohohle světa malý. Myslel na to, že víc než nevyslovená láska ho bolela ztráta toho, co pro něj Meda znamenala. Klid. Neuronil pro ni slzu, jakkoliv se při pohledu na její padající tělo drtilo jeho srdce. Myslel na to, jaké to bude na ni zapomenout. Myslel na jejího otce, na svou rodinu, na své bratry a na vše, co mu přišlo do hlavy. Myšlenky se znovu vracely rychlostí, která ho na několik hodin naprosto otupěla a bylo to až večer, kdy pálili majetek mrtvých, kdy věděl, že se přes to musí přenést. Povinnost a čest, tyto jednoduchá slova vypálená v hlavě ho donutila do ohně vhodit jediný majetek, který si do Basgiathu vzala. Slib její mamce, naškrábaný na starém roztrhaném papíře plný slov o pomstě a lásce, kterým nerozuměl. A s tím jedním hořícím papírem věděl, že je čas se posunout dál. Jít dál. Pro něj. Pro ni. Pro všechny. 

 

V den Rozřazení se stále cítil nesvůj, ale byl bdělý a připravený. Nic ho v ten den nemohlo zastavit a s myšlenkou na Medu a na jejich společný cíl se proplétal mezi stromy, dokud nepocítil jakési tahání. Jako by někdo vzal vytaženou nitku na jeho bundě a jemně tahal. Vzalo ho to až na větší prostranství a přesně na tom místě ten pocit zmizel. Jako se z ničeho nic objevil, tak se vypařil ve vzduchu a Jace tak zůstal mezi větrem roztančenýmy stromy sám. Nejprve nevěděl, jestli si to nevymýšlel, ale pak spatřil mezi stromy oranžový stín. A s tím momentem začala nejsurreálnější chvíle, jakou kdy zažil. Jace nemohl vědět, že se dostal do dlouhotrvajícího sporu mezi dvěma draky jen tím, že se s ním jeden propojil a nevěděl o tom do chvíle, kdy se na něj v zápalu boje mezi dvěma draky neotočila hlava hnědého draka. Hlavou mu projel její prudký hlas říkající mu, aby nasedl jakmile před ním poklekne a nečekal. Se skučením mu oba draci zmizeli z dohledu a nevěděl, jestli má dál čekat nebo utíkat. Trvalo to pár minut, ale hnědá dračice se doopravdy objevila. Se zaduněním se snesla na zem a doopravdy před ním poklekla. Hnala ho svým hlasem na svá záda a Jace nečekal. Vyhoupl se jednoduše na její hřbet a sotva se chytil jednoho z jejích ostnů a už se spolu vznášeli vzhůru k obloze. Moment, kdy se ocitl na letovém poli si pamatuje doteď. Měli celý let na to, aby mu Niamh vysvětlila celou situaci a jen co se dostal z jejího hřbetu byl stále trochu v šoku. Tak v šoku, že když přišel nechat zapsat její jméno, třikrát ho zkomolil. Už když mu Niamh své jméno opakovala poprvé, v hlavě na něj děsivě vrčela. Potřetí? Vyhrožovala že ho ještě jednou zkomolí a sežere ho na místě před všemi kadety. Tehdy zapomněl, že mu vidí i do myšlenek a když si řekl, že by mu to šlo kdyby neměla tak těžký jméno, přes celé pole na něj zařvala. Jace se jednoduše poučil a dodnes by její jméno zvládl vyhláskovat.

 

Celý rok byl pro něj časem srovnávání se se ztrátou Medy, dalšímu učení a trávení času s nejbojovnější ženou, kterou kdy znal. Niamh byla konstatní entitou v jeho hlavě a stejně jako Meda se brzy stala důvodem, proč byl klidnější a proč se jeho myšlenky tolik netočily v kruhu. Stala se nedílnou součástí jeho života a když na něj začala přenášet svou magii a jeho signet se začal projevovat, jejich pouto se ještě více prohloubilo. Naučili se kooperovat – on jakožto ovladač prachu, ona jako kyjoocasá co mu mohla díky svému ocasu dobře vytvořit materiál s kterým pracovat. Měli stejné ambice. Niamh už několik let ve válce odsloužila a chtěla se znovu vydat do hor k hranicím, zatímco Jace pokračoval v rodinné tradici a v rodinných povinnostech. Bylo to skoro dokonalé propojení. Během jejich prvního roku se toho stalo hodně a i když byla Meda stále v jeho mysli, postupně se stávala jen bolestivou, krásnou vzpomínkou. Nový rok přinesl spoustu příležitostí z nichž jedna z nich byla možnost stát se vedoucím jedné z letek. Jace nemohl odmítnout čistě z povinnosti, ale i protože věděl, že z toho bude Niamh na větvi. Šplhali společně v žebříčku nahoru a třeba ho jednou čekal i post velitele křídla. Teď mu ale s jeho mentálními problémy stačily povinnosti, které měl.