Mina měla na to, v jakém světě žije, velmi pěkný, privilegovaný život. Šťastné dětství, milující, a hlavně bohaté rodiče a sourozence, se kterými si vždy rozuměla. Realita války se jí v průběhu života před akademií pořádně nedotkla. Celé generace její rodiny chodily k písařům, protože to bylo bezpečné a pohodlné, plus teda je její rodina plná excentrických nerdů, takže je na válku nikdy opravdu neužilo. Pokud někdo šel k léčitelům, byl považován za toho šílence, který leze do nebezpečí, ale našlo se i pár takových. Narodila se ve vesničce Sangria dvěma písařům, kteří společně pracovali na zaznamenávání místní historie a kultury. Její otec, Caelum, se zabýval primárně tou historickou částí, její matka Vivia se naopak zaobírala kulturou. Potkali se už na akademii, což nezapomínají připomínat svým dětem alespoň jednou za měsíc. Jejich prvním dítětem byl syn Calix, pak následovala Lyra a dva roky poté na svět konečně přišla Mina. Byla hrozně zvědavé dítko. Sotva se mohla plazit, už chtěla trávit čas s rodiči u psaní a se sourozenci, když si spolu hráli. Nebyla otravná, nesnažila se jim vnutit do hry, chtěla je sledovat. Dávala pozornost všem okolo a velmi rychle si všimla, že ji na oplátku nikdy nikdo nevynechal ze zábavných nebo zajímavých aktivit. Když jí bylo šest let, rodiče konečně dokončili svůj spis a celá rodina se přestěhovala do hlavního města. Tam krátce na to Mina započala své studium, ale více, než knihy ji zajímali draci. Příběhy o slávě a hrdinských činech mohla číst od rána do noci. Začala mít pocit, že jí něco uvnitř chybí, a usmyslela si, že to je určitě drak. Nijak se svým rozhodnutím netajila, ale desetiletému dítěti nikdo nevěřil, že se opravdu vydá cestou ohně a smrti. Těsně před dvanáctými narozeninami se jí narodili dva mladší sourozenci – dvojčata Gemma a Atlas. Calix, Lyra a Mina byli v té nepříjemné věkové fázi, kdy si ti dva byli daleko bližší než s Minou, a tak jí přestali věnovat tolik pozornosti.

Mině to ale nevadilo – ve škole si udělala plno přátel a doma měla dvojčata, která hltala každé její slovo. Dennodenně jim vykládala všechno od zajímavých příběhů z historie až po školní drby mezi spolužáky a dvojčata jí visela na každém slově. I když nebyla ta nejvíc populární holka, pořád byla dostatečně silné povahy na to, aby si vybudovala obstojný kroužek přátel, se kterými s postupem času začínala trávit víc a víc času. Přirozeně šlo o ty nejvíc cool děcka ve škole, děti jezdců, mezi které Mina chtěla opravdu patřit. Zatím, co rodiče byli ponořeni až po uši ve svitcích a starší sourozenci chodili na churamové párty někde u jejich vrstevníků, aby se dostali do uměleckého stavu (alespoň tak to jednou vysvětlili), ona se začala oblékat do černé, začala trávit hrozně moc času před zrcadlem a nebyl vesmír, ve kterém by vynechala svojí noční rutinu plnou mastiček a elixírů. Tohle měla společné s kamarádkami, které spolu s ní udělaly pakt, že umřou v boji dřív, než budou mít vrásky. Naprosto předvídatelně nastoupil Calix mezi písaře a Lyra mezi léčitele, což rodiče respektovali, přestože jim léčitelský kvadrant přišel příliš nebezpečný. Volbu, kterou pak v osudný den provedla Mina, ale dosud nepochopili. Vybrala si kvadrant jezdců a k hororu jejích relativně pacifistických rodičů pak dvojčata začala prozpěvovat, jak taky půjdou ke drakům. Ať už to ale rodiče vzali jakkoliv, na nejbližší rok to nebyl její problém.

Její představy o kvadrantu jezdců byly rozsekány ve chvíli, kdy vstoupila před lávku a viděla, jak dva kluci před ní zahučeli dolů jako pytle s moukou. Na parapet ale připravená byla, a tak ho prošla s relativní jednoduchostí. Vždycky měla talent na ladné pohyby a tenhle maličký úspěch ji naplnil obrovskou mírou sebejistoty a ješitnosti. Myslela si, že to bude úplná hračka – ne proto, že je to lehké, ale proto, že ona je tak moc dobrá. S čím ale nepočítala bylo to, že být jezdcem – nebo spíše budoucím jezdcem – je opravdu hodně práce. Nic se jí nechtělo, nenáviděla, že ji nutí ráno vstávat, posilovat, trénovat a podobně. Neměla na to kondičku, všechno ji bolelo a na Gauntletu několikrát málem zahučela dolů – a možná, že měla. Možná, že by si tak výrazně ulehčila život. Místo toho ale tvrdohlavě ten Gauntlet zdolala, samozřejmě s hodně nadáváním, skuhráním a stěžováním si na to, že to je nelidské zacházení. Byla tak vyčerpaná, že se k ní raději nikdo z draků při prezentaci nechtěl přiblížit. Při rozřazení to nebylo o moc lepší a ona už viděla, jak bude muset opakovat prvák jako úplný idiot, když tu jí do cesty vstoupila hnědá dračice. Nikdo jiný se na ni za celou dobu nechtěl ani podívat, všichni draci ji ignorovali, takže byla řádně zmatená, když se před ní postavila Frea. Mluvit spolu nezačaly, dokud nedošlo k prvnímu přistání. Frea si ji hodila na záda jako pytel brambor a vzlétla k nebi. Mina celou dobu neskutečně nadávala a snažila se své nové dračici poručit, aby ji okamžitě dala dolů. Dračice si to vzala osobně a přistála tak prudce, že Mina proletěla vzduchem a zlámala si ruku a několik žeber. Tak tak stihla nahlásit jméno. Bohužel jejich vztah se s postupem času nezlepšil. Frea se snažila donutit Minu k tomu, aby se vzchopila a dala do toho tréninku víc energie, Mina ji zas nemohla přesvědčit o tom, že stres jí akorát přivodí předčasné vrásky.

K obrovskému zlomu došlo až ve chvíli, kdy se Mině projevil její signet. Jednoho pěkného dne se válela na dece někde v trávě, Frea pobíhala kolem a snažila se dělat nějaké manévry, když tu najednou začala slyšet hlasy. První potichu, jako kdyby měla nějaké sluchové halucinace, pak ale hlasitost rapidně vzrostla a obě se okamžitě zhrozily toho, že Mina umí číst myšlenky. Nakolik byl jejich vztah napjatý a nepříjemný, Frea nechtěla, aby Minu zabili. To přesně si myslela, že se jí stalo, když pak začala vidět hrozně chaoticky – něco bylo extrémně přiblížené, něco bylo úplně rozmazané -, až pak najednou viděla jen tmu a ocitla se v úplném tichu. Mina si opravdu upřímně myslela, že jí někdo milosrdně zabil, bylo tomu ale jinak. Frea zavolala o pomoc a někdo z vedení akademie pak uvedl Minu do bezvědomí. Mina se velmi rychle naučila, že nakolik je líná, musí do svého signetu vrazit tu energii, protože pokaždé, když se jí při tréninku nechtělo něco dělat, ji magie vytrestala neskutečnou bolestí hlavy ze zvukových a zrakových vjemů. Všechno, na co sáhla, bylo nepříjemné, oblečení na sobě často nemohla vůbec strpět, jíst mohla jen jídla, které byly úplně bez chuti a pít mohla jen vodu, ještě k tomu pročištěnou pomocí magie. Bylo to peklo, ze kterého ale našla cestu ven s pomocí Freji, která projevila obrovskou míru soucitu a péče. Mina si pak opravdu dala tu práci naučit se svůj signet používat a vložila dokonce potřebnou energii do tréninku. Pro povahu, jakou má Mina, je důležité vidět co nejdříve výsledky a odměny, což naštěstí její signet poskytnul. Slyšela prakticky všechno, takže věděla všechno možné, co by neměla. Viděla každý letmý dotek i předání tajných psaníček, její koordinace a rovnováha se začala zlepšovat a jídlo si začala postupně užívat. Mělo to i svoje mínusy, samozřejmě. Ať chtěla nebo ne, slyšela každou noc přesně kdo s kým co dělá, viděla ty malé nechutnosti, které lidé běžně přes den dělají, a hlavně jí všichni neskutečně smrděli. Její trénink navíc zahrnoval rozpoznávání různých látek v jídle, což bylo taky pěkně nechutné a s postupem času se její problémy se spánkem začaly projevovat ve velkém. Čas začala využívat k fyzickému tréninku, kromě nočních aktivit totiž ani neslyšela nic zajímavého. Koncem prváku si už byla jistá tím, kdo je, a její vztah s Freou se výrazně zlepšil.

​

Během druhého ročníku se Mina začala dostávat do konfliktu s kadety, kteří měli pocit, že si nezaslouží pokračovat ve studiu. Samozřejmě její sebevědomí bylo příliš pevné na to, aby ji to trápilo, ale často se stávalo, že si ji ostatní vybírali k výzvám, nebo se ji snažili usmrtit méně legálními způsoby. Mina pochopila, že nemůže jen tak dávat najevo svůj signet, a tak občas musela záměrně prohrát. Dělat chyby, které by nikdy neudělala, zavrávorat tam, kde by jinak pokračovala s perfektní ladností a říkat nahlas jen věci, které reálně nemají žádný dopad. Její pohled na kvadrant se samozřejmě změnil od té počáteční naivity, ale ta její lenost ji samozřejmě zůstala. Zatím, co se všichni honili za tím, aby udělali co nejlepší dojem na vedení akademie nebo na nejpravděpodobnějšího budoucího velitele křídla, Mina si dál jela svoje s nulovým zájmem se nějak prokazovat. Frea to samozřejmě prožívala daleko více, chtěla, aby měla Mina nějakou hodnost už na akademii, ale protože jejich křehký vztah stojí hlavně na tom, že si navzájem respektují svůj postoj k životu, netlačila na ni tak, jako v prváku.

frea

Hnědý dýkoocasý || 2. kategorie - 11.8 metru || Samice

Frea neboli Freanughar je velmi hrdá dračice. Nepatří mezi největší ani nejsilnější, odmítá ale upadnout v zapomnění jako nějaká průměrná oranžáda. Většinu svého času tráví tréninkem různých letových manévrů, a i chvilky odpočinku jsou plné přemýšlení nad tím, co by mohla udělat lépe od poslední bitvy. Válečných zkušeností už několik má a mezi ostatními draky je považována za spolehlivou, byť odměnou motivovanou bojovnici. Málo co dělá z dobroty svého srdce, a i když se může zdát, že něco dělá bez vedlejších motivací, můžete si být jisti, že v tom nějakou odměnu vidí. Ráda o sobě tvrdí, že není jako ostatní draci, ale lidskou rasu stále vnímá jako podřadnou a neobětovala by se jen tak pro někoho. Nebude první, kdo se požene vstříc nepříteli, ale není samozřejmě zbabělec. Její odhodlání k přežití je neochvějné, nikdy se nepřihlásí na nějakou sebevražednou misi jen kvůli příslibu hrdinství.

Ve svém 60 let dlouhém životě měla mimo Minu pět jezdců, což je docela obstojný proces. Bohužel o všechny přišla, jejich vlastní blbostí a nebylo na nich nic speciálního – zdáli se být spolehlivými 

kadety, kteří měli potenciál vést celé armády a všichni až na posledního zemřeli během studia, k Freinému spalujícímu zklamání. Při službě u hranic se seznámila se svým druhem, Rhaznaurachem, se kterým měla do začátku spíše negativní vztah. Považovala jeho dobré srdce a hrdinství za performativní. Jednou si ale navzájem zachránili život a od té doby ho začala vnímat v úplně jiném světle. Při jednom z útoků na hranicích, kde spolu sloužili, přišel Rhaz málem o život a ona přišla o svého jezdce. Rozhodla se, že pak se svým druhem počká, až se bude chtít propojit on. Nechtěla ho opustit, hlavně po jeho zranění, ale zároveň to znamenalo, že si ten rok bude muset vybrat.

​

Výběr Miny jakožto své jezdkyně byl tak trochu to nejmenší zlo v dané situaci. Frea věděla, že se chce propojit stejný rok, co její druh, ale nikdo se jí nepozdával. Neměla zájem s ostatními draky bojovat o jezdce, ale taky nechtěla jen tak nějakou odpadlinu, kterou nikdo jiný nechtěl. Miny si všimla až ke konci, a i přes její nadávání z ní cítila povědomé odhodlání přežít. Když pak při bližším prozkoumání usoudila, že je Mina lepší volba než všichni ostatní, popadla ji přes rameno a už s ní letěla. Fakt, že má druha, si nechává pro sebe až do chvíle, kdy se cesta jejich jezdců nevyhnutelně protne.