Kalliopé se narodila jako Kaleida do malé rodiny v poromielském městě Zolya a dětství měla velmi veselé. Její rodina nebyla chudá, a tak nikdy netrpěla na hlad nebo zimu, zároveň si užívala určitého luxusu, ať už šlo o jídlo, zábavu nebo třeba knihy. Se svým starším bratrem často chodívala prozkoumávat historické památky a navštěvovali místa, kde podle různých mýtů mají být všemožná fantastická stvoření. Jejím plánem bylo dostat se do akademie a stane se letkyní. Gryfové ji fascinovali. Všechno se ale zlomilo, když došlo k jednomu z útoků veninů. Bylo jí tehdy deset let, a přestože všichni kolem panikařili, ona se se zájmem rozhlížela kolem a křičet a plakat začala až když viděla, jak jedna wyverna roztrhla někoho úplně cizího ve dví. Starší bratr ji pak krátce na to odnesl do sklepa k sousedům, kde se s ní schoval. Kalliopé si myslela, že se k nim za chvíli zbytek rodiny přidá, její bratr ale už tou dobou věděl, že několik wyvern dosedlo na jejich dům a ten se sesypal pod jejich váhou. Když pak vylezli ze sklepa, Kalliopé sice viděla rozpadlý dům, ale stále si myslela, že tam někde přeci musí být. Až když se vydala blíže, uviděla roztrhaná těla, první svého otce a pak i matky. Samozřejmě se k nim okamžitě rozběhla, a i její bratr byl příliš v šoku na to, aby ji včas chytil. Musel ji pak odtrhnout od těla jejich matky a popadnul ji dřív, než se stihla rozkoukat skrze slzy v očích. Krátce na to už byla šli vstříc Draolským útesům.

​

Tohle rozhodnutí nebylo úplně z jejich hlavy, a tak primárně následovali rodinu sousedů, ke kterým se přidali. Cesta byla extrémně náročná, fyzicky i psychicky. Neměla příležitost truchlit, přišla úplně o všechno a když se ptala, kam jdou a proč, bratr jí řekl pouze to, že za hranice Navarry se ty příšery dostat nemohou. Vyptávala se dál, chtěla pochopit, proč tam je bezpečno a doma ne, ale nikdo jí to nechtěl pořádně vysvětlovat, i když bylo jasné, že ví více, než jsou ochotni přiznat. Byla příliš hladová a vyčerpaná na další vyzvídání, konec cesty strávila na bratrových zádech v polobezvědomí. Museli se vyhýbat různým pastím, velkou část ji raději bratr nesl, protože hrozilo, že by šlápla špatně. Tam, kde museli být úplně natisknutí na skále, musela ale po svých. Skrze mlhu si neviděla pomalu ani na ruce a odpočinek v zatáčkách byl děsivější, než postup podél skály. Téměř všichni měli nějaké zranění, včetně jejího bratra. Ona samotná měla jen odřeniny, a protože ji bratr nosil, neměla ani tolik puchýřů. Dodnes se jí ale nahodí husí kůže, když podobné zranění vidí. Vybaví si, jak to šlo cítit, co všechno z toho teklo, prostě to bylo nechutné. Pořádně neví, jak přesně se to stalo, ale sousedka spadla z útesu. Na vině byl primárně hustý déšť, který se spustil v naprosto nevhodnou chvilku, její bratr ale vinil částečně sebe, protože Kalliopé byla jeho prioritou a vzal ji do náruče, aby ji v tu chvíli zaštítil od pohledu na tu tragédii. Chtěla jít sousedovic kluka obejmout, slyšela jeho pláč, ale bratr ji nepustil. Když dorazili na vrchol, Kalliopé byla už úplně mimo, a protože se se sousedy rozloučili v zájmu zachování jejich tajemství, nemohla se klukem od sousedů ani rozloučit.

​

Její bratr byl odhodlaný v Aretii vybudovat klidný život a možná se později posunout do jiné provincie. Plánoval sehnat práci a starat se o Kalliopé jako o vlastní dceru. S čím ale nepočítal byla infekce, která se mu vytvořila v ošklivé ráně na noze. V jednu chvíli žebrali na ulici společně a pak se její bratr prostě už nikdy neprobudil – celou dobu se snažil být statečný, aby si Kalliopé nevšimla, že je nemocný, a tak to pro ni byla další náhlá smrt. Spolu se svým bratrem k Malekovi poslala i sebe – metaforicky, samozřejmě. Pokud chtěla přežít, musela najít způsob, jak si zařídit jídlo a střechu nad hlavou. Nějaký čas se pokoušela žebrat, nakonec ale skončila u menšího gangu, který se skládal hlavně z nechtěných potomků. Říkali si jednoduše bastardi, a byli na to hrdí. Protože byla nenápadná a její snědší pleť působila Tyrrendorsky, chodila po večerech s ostatními členy gangu do hospod, kde kradli opuštěné mince opilých vojáků. Nenáviděla to – každý večer slyšela, jak jsou Poromielci odporní, jak to jsou ti nejhorší nepřátelé. Její zlost rostla každým dnem víc a víc, což se pak promítlo do problémů s členy gangu, kteří byli postavení daleko výš než ona. Když je jednou při takové akci chytili, okamžitě ji celá skupina hodila pod kola. Zradili ji a nechali ji na ulici i s ukradnutými penězi. Nebyla přeci jen jednou z nich, nebyla doopravdy bastard.

​

Kalliopé ale nezemřela. Bodli ji sice do zad, ale minuli všechno životně důležité, a tak mířila rovnou do vojenského nápravného zařízení. Během ošetření se jí podařilo ukrást identitu jiné dívky. Její jméno slyšela z dálky a když pak viděla, jak odvážejí její mrtvé tělo na spálení, rozhodla se, že si ho ponechá. Stala se z ní oficiálně Kalliopé Pallantis, sirotek vyhozený z jednoho z nevěstinců. Díky jejímu vzhledu nikdo tuhle identitu nezpochybňoval, a tak byla prozatím v bezpečí. Už tehdy věděla, že kdyby se někdo dozvěděl, že vůbec není z těchto krajin, okamžitě by ji zabili. Prvních pár měsíců bylo brutálních – než se rozkoukala, byla často terčem fyzického násilí a šikany. Až když se ji jednoho večera pokusil starší kluk znásilnit jí docvaklo, jak si může zařídit ochranu. Toho kluka se jí podařilo zabít, umlátila ho tácem od jídla. To znamenalo, že bude až do dospělosti rezidentem této instituce, ale taky to znamenalo, že ji přestala část delikventů vidět jako jednoduchý cíl. Když se jí pak dostalo pozornosti jednoho z těch nebezpečnějších chlapců, Kalliopé věděla, že se musí podvolit. Nechtěla vyměňovat bezpečí a klid za sex, ale časem to přestala vnímat jako něco, co nechce dělat, a začala to považovat za důvod, proč je ještě naživu. A vskutku, najednou měla vždycky čisté, neděravé oblečení. Její tác s jídlem byl vždycky trochu plnější a její prostor v ubikacích byl vždycky čistý. Při tréninku ji nikdo neosahával, a i když občas ještě usínala se slzami v očích, dokázala se časem obrnit a vyvinout si personu, která dokáže přežít všechno, co na ni zkusí Navarra hodit.

​

Výběr kvadrantu byl naprosto jasný. Všichni to šli zkusit mezi jezdce a ona nebyla výjimkou. Brala to tak, že jde z jednoho vězení do druhého, ale v Basgiathu se jí buď dostane ultimátní svobody v podobě smrti, nebo se stane jezdcem a bude o to blíže k uskutečnění její pomsty. Lávka? Ta byla jednoduchá. Po tom, co si prožila na útesech, je takový můstek úplná zívačka. Přestože vypadala průměrně, opět se dostala do situace, kdy si ji skupina kadetů vybrala jako terč, a to kolikrát doslova. Gauntlet jí navíc moc nešel. Zdolala ho vlastně opravdu s odřenýma ušima, a navíc ještě s docela špatným časem. Byla pak smířená s tím, že si ji žádný drak nevybere, všichni jí to říkali a ona se popravdě ani nedivila. Cítila se hrozně slabá, stejně tam vlastně nechtěla být, všechno bylo proti jejímu pobytu v nápravném zařízení nepříjemné a otravné a přišlo jí, že všichni vidí, že tam nepatří. O to více překvapená byla, když si ji vybrala její rudá dračice. Toulala se tehdy polem, většina draků se na ni ani nepodívala, když tu jí do cesty vstoupila červená dračice, které se naprosto impulsivně podívala Kalliopé přímo do očí s jasnou výzvou – vyber si mě, nebo mě zabij. Byla upřímně připravená na obojí, a jakmile se s ní Alecta propojila, šlehla ji svým ostrým ocasem přes břicho. Vynadala jí, že je tak moc drzá a jak si jako představuje mít takové poraženecké myšlenky. Byla pak překvapená, když jí zraněná, krvácející Kalliopé dokázala oponovat. Netrvalo dlouho a Kalliopé se mohla poprvé vydrápat na záda své dračice. Po přistání ji ošetřili, jizva jí ale na břiše zůstala jako připomínka toho, že vzdát se není možnost.

 

Kalliopé věděla, že nikdy nebude tak ladná a ohebná, jako ostatní kadetky, a tak se na doporučení Alecty dala do posilování. Její život se obrátil alespoň trochu k lepšímu – už nebyla sama, a co víc, byla propojená s dračicí, která chápala její minulost. Chápala ji, slíbila, že ji nevyzradí a velmi rychle zjistila, že našla svou nejlepší přítelkyni. Stejně jako Alectě se vyhýbali draci, protože byla tak nevrlá a konstantně něco kritizovala, i Kalliopé se kadeti vyhýbali, a tak už díky bohům nemusela nikdy nabízet své tělo výměnou za protekci. Navíc, když se pak projevil její signet, Kalliopé věděla, že to znamená, že bohové chtějí, aby dosáhla své pomsty, což ji svým způsobem pohání až do současnosti. Svým velitelům často odsekávala, protože jí přirozeně přišli úplně blbí, a tak se stala častým účastníkem trestů, během kterých se seznámila s bandou problémových kadetů. Ti jí představili krásný svět churamu a alkoholu. Kalliopé s nimi navíc trávila čas, protože po ní nic nechtěli, a ona po nich taky ne – vlastně si nepamatuje ani jejich jména. Tímto způsobem se prokousala prvním ročníkem, s naprosto nedocenitelnou podporou své dračice.