signet

Předpověď konce bitev

my power is basically just spoilers for people’s lives.
and somehow, no one appreciates that.

Kenzie Stormhale je dívka, která celý život kráčí ve stínu jiných. Je submisivní a pasivní, a i když ví, že by měla vzít svůj osud do vlastních rukou, pokaždé couvne. Nedokáže říct „ne“, i když jí každá buňka v těle křičí, aby se vzepřela. Je jako list ve větru, který se nechává unášet, místo aby se zakořenil a bojoval o své místo. Málokdo si toho všimne – její podvolení vypadá přirozeně, jako by jí nevadilo, že se jí někdo snaží formovat podle svých potřeb. Ve skutečnosti jí to ale vadí víc, než si sama dokáže přiznat. Jenže vždycky nakonec jen sklopí hlavu a nechá se vést. Strach z konfliktu ji drží jako okovy. Jakmile cítí, že se schyluje ke konfrontaci, stáhne se, i když ví, že by měla zůstat stát pevně. Nenávidí hádky. Ne proto, že by byla křehká nebo slabá, ale protože při nich cítí, jak se jí třese hlas, jak se jí potí dlaně a jak jí do krku stoupá panika. I kdyby měla pravdu, nikdy ji nedokáže obhájit. Nedokáže zvýšit hlas, neumí bojovat. A tak se raději smíří s tím, že ustoupí, protože ustoupit je snadné – bojovat ne. Bojí se, že kdyby na sebe upozornila, kdyby se hádala, lidé by ji začali vnímat jinak, a to by neunesla.

V hloubi duše ví, že je chytrá. Že má zajímavé myšlenky a názory, které by mohly být inspirativní, kdyby si někdy dovolila je vyslovit. Ale to se nikdy nestane. Přesvědčila samu sebe, že její slova nejsou dost důležitá, že nikoho nezajímají. Že je lepší mlčet, než riskovat, že se někdo pousměje a odpoví: „To je hloupost.“ Podceňuje se v každém ohledu – ve vzhledu, ve schopnostech, ve všem, co ji činí tím, kým je. Každý den se na sebe dívá do zrcadla a přeje si být někým jiným. Někým silnějším. Lidé ji navíc dokážou snadno zmanipulovat. Stačí na ni zatlačit, stačí, aby ji někdo přesvědčil, že něco „tak bude lepší“, a Kenzie se podvolí. Ne proto, že by byla naivní, ale proto, že nemá sílu se vzepřít. Někdy si toho všimne až příliš pozdě – až když už je v situaci, ze které nemůže vycouvat. Nejednou se přistihla, že souhlasila s něčím, co se jí příčilo, jen proto, aby nemusela říkat „ne“. A pak si nadávala. V duchu si přehrávala, jak to mělo být jinak. Jak měla odmítnout, jak se měla bránit. Ale nikdy to neudělala. Drží v sobě příliš mnoho emocí. Všechny frustrace, smutek, hněv i bolest schovává hluboko v sobě, jako by se bála, že kdyby jim dala volnost, už by je nikdy nedokázala ovládnout. Lidé si myslí, že je klidná, tichá a vyrovnaná. Pravda je ale jiná – uvnitř ní zuří chaos, který nikdy nenajde cestu ven. Neumí si říct o pomoc. Neumí dát najevo, že se něco děje, že něco není v pořádku. A tak se jen usmívá, přikyvuje a předstírá, že je všechno v pořádku, i když jí zevnitř něco pomalu požírá. A přesto – někdy – v ní vře vzdor. Jsou chvíle, kdy toho má dost. Kdy se rozhodne, že tentokrát už nebude mlčet, že tentokrát se postaví sama za sebe. Představuje si, jak konečně promluví, jak dá najevo svůj nesouhlas, jak ukáže, že má svůj vlastní hlas. A pak přijde okamžik pravdy… a všechno selže. Slova se jí zamotají v hrdle, dech se jí zadrhne, ruce se jí začnou potit a hlas, který měl být pevný, se zlomí do koktání. Celé tělo ji zradí a ona se cítí směšně, malá, neschopná. A tak se zase stáhne, zase přikývne, zase dovolí světu, aby ji přetvářel. Mohla by být silná. Opravdu mohla. Kdyby jen našla odvahu být sama sebou.

Současně je to dívka s hlubokou inteligencí a vnímavostí, kterou málokdo na první pohled rozpozná. Nikdy se s ní netlačí do popředí, nikdy nemá potřebu dokazovat svou chytrost nahlas, ale její mysl je jako tichý, přesný stroj, který nepřestává analyzovat okolní svět. Všímá si souvislostí, které ostatním unikají, čte mezi řádky, vnímá jemné nuance v chování lidí kolem sebe. Pozná, kdy někdo lže, kdy něco skrývá, kdy se snaží předstírat pocity, které ve skutečnosti nemá. Dokázala by předvídat kroky ostatních, kdyby to chtěla. Jenže nikdy se svými schopnostmi nepracuje tak, aby je využila pro svůj prospěch. Místo toho je nechává v sobě, neviditelné, nevyužité, jako by se sama sobě bála přiznat, jak moc vidí a jak moc ví. Její empatie je až bolestně silná. Vždy cítí, když s někým není něco v pořádku, i když se usmívá, i když se snaží předstírat, že je všechno v pořádku. Je jako houba, která nasává nálady lidí kolem sebe, přebírá jejich emoce, přizpůsobuje se jim, aniž by si to sama uvědomovala. Když je někdo smutný, ona sama cítí tíhu melancholie, když je někdo rozrušený, její srdce začne bít rychleji. Není to dar, je to prokletí. Neumí si vytvořit bariéru mezi sebou a světem, neumí se chránit před emocemi, které nejsou její, a tak se často vyčerpává tím, že se snaží, aby se ostatní cítili lépe – i když to znamená, že sama sebe odsune na druhou kolej. Přesto by nikdy vědomě nikomu neublížila. Nedokázala by to. Představa, že by ona sama mohla být zdrojem bolesti někoho jiného, je pro ni nesnesitelná.

Ačkoliv je poddajná, má v sobě skrytou trpělivost a odolnost, která ji drží nad vodou i v okamžicích, kdy by jiní už dávno selhali. Sklání hlavu, přizpůsobuje se, nechává se vést, ale nikdy se úplně nevzdává. Uvnitř ní stále hoří malá, neuhasitelná jiskra, která ji nutí vydržet, přežít, i když se všechno kolem hroutí. Někdy je to až děsivé – kolik toho dokáže snést, aniž by se zlomila. Kolikrát se usmála, i když se uvnitř cítila, jako by se topila. Její loajalita je její největší dar i největší slabost. Jakmile si někoho pustí k tělu, je mu oddaná až do té míry, že se často nechává využívat. Když někoho miluje – a nemusí to být romantická láska, stačí přátelství, rodinné pouto – drží se ho, i když by neměla. I když jí ubližuje. I když jí ubírá kyslík a místo podpory ji jen táhne ke dnu. Nedokáže odejít. Pořád doufá, že se věci zlepší, že se to změní, že se všechno dá do pořádku, když bude jen dost trpělivá. A tak zůstává – někdy příliš dlouho, někdy až do bodu, kdy už z ní nezbývá téměř nic. A možná právě proto je tak výjimečná v naslouchání. Její přirozená mírnost a ochota nechat ostatní mluvit z ní dělají člověka, ke kterému se lidé vracejí, aniž by si to sama uvědomovala. Kenzie má dar naslouchat tak, že lidé cítí, že jsou slyšeni. Nikdy nikoho nepřeruší, nikdy neodsoudí, vždy si pamatuje detaily z předchozích rozhovorů – nejen proto, že má dobrou paměť, ale proto, že ji to doopravdy zajímá. Většinu času je spíš pozorovatelem života než jeho účastníkem, ale lidé si ji podvědomě vyhledávají, protože cítí, že u ní mohou být tím, kým doopravdy jsou. A i když je to někdy vyčerpávající, nikdy by to nikomu nevyčetla. Protože být tu pro ostatní, naslouchat a chápat, je jedna z mála věcí, ve kterých se cítí skutečně silná.

Miluje knihy – ne kvůli samotným příběhům, i když ty ji fascinují, ale kvůli tomu, že jí dávají možnost žít jiný život. Její vlastní existence je příliš tichá, příliš nevýrazná, příliš svázaná neviditelnými pouty, která si na sebe sama upletla. Ale v knihách? Tam může být kýmkoliv. Rytířem, který se nikdy nezalekne boje. Královnou, která má moc rozhodovat. Hrdinkou, která se odmítne podřídit osudu. Nejvíc ji přitahují příběhy o lidech, kteří začínali jako slabí, ale našli svou sílu – možná proto, že v koutku duše doufá, že to jednou bude i její příběh. Když čte, není tím, kým je. Je někým jiným, někým lepším. Někým, kdo se nebojí. Kromě čtení má i jiný únik – psaní. Jenže zatímco knihy jí umožňují utéct do jiných životů, psaní ji nutí postavit se tváří v tvář svému vlastnímu nitru. Má skvělý cit pro slova. Když píše, je upřímná, syrová, někdy bolestivě pravdivá. Jenže právě to je důvod, proč si nikdy netroufne své texty nikomu ukázat. Kdyby je někdo četl, kdyby někdo spatřil její myšlenky v jejich nejčistší podobě, cítila by se obnažená. Proto je schovává. Zamyká. Trhá na kousky, když se v nich odhalí víc, než by měla. Někdy si přeje být dost silná na to, aby své příběhy sdílela, ale zatím se k tomu nikdy neodhodlala. Hudba je další její skrytou vášní. Má skvělý hudební sluch a nádherný hlas, ale nikdo o tom neví. Zpívá jen, když je sama, potichu, skoro šeptem. Představuje si, jaké by to bylo stát na pódiu, nechat svůj hlas rozeznít pro všechny – ale když si to reálně vybaví, sevře ji strach. Hrdlo se jí stáhne, dlaně zvlhnou, a ten krásný sen se rozplyne. Přesto hudba zůstává jejím útočištěm. Když se cítí ztracená, pustí si oblíbenou píseň, zavře oči a dovolí si na pár minut zapomenout na svět kolem sebe.

Je uzlíčkem neviditelných strachů, které ji obklopují jako nehmotné stíny. Nikdo je nevidí. Nikdo netuší, jak moc ovlivňují každý její krok, každé její rozhodnutí, každé nevyřčené slovo. Protože Kenzie je v jejich skrývání mistr. Naučila se, že svět nemá rád slabost. A tak ji neukazuje – jen ji tiše nosí v sobě, jako kámen na hrudi, který jí někdy téměř znemožňuje dýchat. Její největší strach je strach z odmítnutí. Strach, že když promluví, nikdo ji nebude poslouchat. Že její hlas nebude mít žádnou váhu. Že se někdo pousměje, mávne rukou a dál ji bude vnímat jen jako tichou dívku v pozadí, protože přesně tam přece patří. Tolikrát už měla na jazyku slova, která by mohla změnit směr konverzace, říct něco důležitého, něco chytrého – ale vždycky nakonec sklapla pusu. Protože co kdyby někdo obrátil oči v sloup? Co kdyby se někdo ušklíbl? Ta představa ji ochromuje. Raději mlčí. Kromě toho se bojí konfliktů. Nenávidí napjaté situace, výměny názorů, zvýšené hlasy. Jakmile cítí, že se schyluje k hádce, její tělo okamžitě zareaguje – žaludek se jí sevře, tep se zrychlí, dech se stane mělkým. Jakoby ji celé její bytí varovalo: utíkej. Ale ona neutíká. Jen se stáhne. Přestane se na lidi dívat do očí, přikývne, souhlasí s čímkoliv, jen aby napětí zmizelo. Někdy ji to štve – to, jak se podvoluje i ve chvílích, kdy by měla bojovat. Představuje si, jak by to vypadalo, kdyby místo toho zůstala pevně stát a řekla, co si myslí. Jenže v realitě to nikdy nedokáže. Její strach z konfliktů úzce souvisí s dalším – strachem z vlastního selhání. Není to typ strachu, který by se projevoval panikou nebo hysterickými obavami. Je to něco pomalejšího, tiššího, ale mnohem vytrvalejšího. Každé její rozhodnutí doprovází drobný hlas v hlavě, který jí šeptá: „Co když to zkazíš? Co když nejsi dost dobrá?“ A tak raději nezkouší nové věci. Raději se drží zpátky. Protože pokud nic nezkusí, nemůže selhat – ne?

Jeden z jejích nejpodivnějších, ale nejintenzivnějších strachů je strach z veřejného ponížení. Není nutně introvert, ale jakmile se na ni upřou všechny oči v místnosti, okamžitě zrudne, ruce se jí začnou potit a v hlavě má jen jediné: ať už to skončí. Její tělo ji vždycky zradí. Pokud se ji někdo na něco zeptá nahlas před skupinou lidí, automaticky se začne zakoktávat, i když zná odpověď. V očích ostatních to působí, jako by byla nejistá, jako by nevěděla, co říct – ale ve skutečnosti její mysl pracuje na plné obrátky. Má odpověď. Má správná slova. Jen je nedokáže říct. A pak jsou tu její hlubší fobie. Má problém s těsnými prostory – ne klasickou klaustrofobii, ale pocit, že se v malém prostoru nemůže nadechnout, že ji něco dusí. Pokud se ocitne někde, kde nemá jasnou cestu ven, začne panikařit. Cítí tlak v hrudi, dlaně se jí třesou, a čím víc se snaží dýchat normálně, tím horší to je. Je to jeden z jejích strachů, který nedokáže ovládnout – a který si nikdy nenechá na sobě znát. Když je v takové situaci s někým jiným, snaží se to maskovat, soustředit se na cokoli jiného, ale uvnitř ní zuří bouře. Stejně tak nesnáší nečekané fyzické doteky. Když ji někdo chytí za ruku, položí jí ruku na rameno nebo se jí jakkoliv dotkne bez varování, celé její tělo se na zlomek vteřiny instinktivně napne. Není to tak, že by nesnášela doteky jako takové – pokud si je zvolí sama, jsou jí příjemné, má je ráda a dokonce je vyhledává a z vlastní vůle nenápadně podněcuje. Ale pokud přijdou nečekaně, její tělo okamžitě reaguje úlekem. Není to věc, kterou by ostatní snadno postřehli, protože ji okamžitě potlačí, ale uvnitř ní pokaždé proběhne elektrický výboj nepohodlí. Kenzie si je vědoma svých strachů. Ví, že ji drží zpátky. Ví, že kvůli nim nikdy neřekne, co chce říct, nikdy neudělá, co chce udělat. A možná je to právě to nejhorší – ne fakt, že tyto strachy má, ale to, že se s nimi nikdy pořádně nevypořádá. Jen se jim přizpůsobí. Naučila se s nimi žít, jako s něčím, co k ní neodmyslitelně patří. Možná jednou najde sílu se jim postavit. Možná jednou nebude muset utíkat, uhýbat, přizpůsobovat se. Ale to je jen možná. Protože i když o tom sní, realita bývá vždycky silnější než její odvaha.

Celým jménem Mackenzie Zoya Stormhale se narodila ve vesnici Sylvis, jedné ze tří horských vesnic pod ochranou pevnosti Keldavi. Sylvis byla místem, kde se lidé rodili a umírali pro válku. Každá rodina měla svou vojenskou historii, každý dům byl postaven na příbězích o slávě, hrdinství a krvi prolité na bojišti. A rod Stormhale nebyl výjimkou. Byla druhorozená. Měla staršího bratra Dainera, který odjakživa ztělesňoval všechno, co jejich rodina chtěla, aby byli. Silný, nebojácný, už od dětství zvyklý na zbraně a disciplínu. Pak byla Kenzie. Od prvního dne bylo jasné, kdo z nich je ten silný a kdo ten… slabší. Dainer byl budoucí legenda, Kenzie byla tichá, přizpůsobivá, a i když nebyla neschopná, nikdy nebyla bojovníkem, jakého by si její rodina přála. Rod Stormhale patřil k váženým rodům jezdců. Z jejich přímé linie pocházeli důstojníci, velitelé letek a základen na hřbetů draků letících do bitev, zatímco jejich vzdálenější příbuzní plnili řady pěchoty. Očekávání bylo jasné – Kenzie se měla stát jezdkyní, stejně jako její bratr a generace před nimi. Ale zatímco Dainer v sobě od dětství nesl přirozené vůdcovství a sílu, Kenzie byla jiná. Byla chytrá, vnímavá, ale neměla ten instinkt dravce, který byl u Stormhalů samozřejmostí.

​

in my family, ‘I love you’ sounds a lot like ‘you better not embarrass us’

​

Dětství v Sylvis nebylo nikdy jednoduché. Kvůli neustálým útokům gryfích hejn se děti učily běhat do krytů dřív, než se naučily číst. Každý si pamatoval první pohled na gryfa – tu ohromnou, okřídlenou šelmu, která dokázala v jediném útoku rozervat člověka vedví. Kenzie nikdy nezapomene svůj první útěk do podzemí, když jí bylo sedm. Nezapomene křik, rozmazané siluety vojáků v bráně, ani to, jak pevně svírala bratrovu ruku, zatímco je matka strkala dolů do temného tunelu. Byl to život, ve kterém smrt nikdy nebyla vzdálená, a pokud se někdo chtěl dožít dospělosti, musel být silný. Výchova u Stormhalů nebyla něžná. Otec, Velkar Stormhale, byl respektovaným důstojníkem kvadrantu jezdců, drsný muž, který očekával výsledky, ne omluvy. Matka, Seren Stormhale, byla taktická důstojnice, chladná, precizní, nikdy hlasitá, ale její slova měla váhu. Dainer je oba naplňoval hrdostí. Kenzie? Ta byla vždycky ta, která se snažila. Ta, která chtěla být silná, ale nikdy to nebyla její přirozenost. Bojový výcvik začal brzy. Všichni Stormhalové se učili bojovat dřív, než dosáhli deseti let. Kenzie nebyla špatná – nebyla slabá, ale nikdy v tom nevynikala. Na rozdíl od Dainera neměla boj v krvi. Raději se dívala, raději přemýšlela. Všímala si detailů, chytrých tahů, strategií, ale když přišlo na boj samotný, vždycky byla ta, která uhýbala. A to bylo něco, co její rodina nikdy nechápala. Její vztah s bratrem byl složitý. Dainer ji měl rád – ale měl ji rád jako někoho, kdo je součástí jeho světa, ne jako někoho rovnocenného. Nikdy ji nezesměšňoval, nikdy ji neponižoval, ale zároveň ji nikdy nebral jako někoho, kdo by mohl být jeho sobě rovným. Chránil ji, ano. Ale zároveň to bylo gesto někoho, kdo chrání slabšího, ne někoho, kdo věří, že ten druhý zvládne bojovat sám za sebe.

Díky tomu vyrůstala mezi dvěma extrémy – mezi tvrdou vojenskou realitou své rodiny a vlastním vnitřním světem, kde byla silná jinak. Byla chytrá, měla v sobě cit pro strategii, pro detaily, pro věci, které ostatní přehlíželi. Ale to se v rodině Stormhalů nepočítalo. Počítala se síla. Odvaha. Přímý boj. A Kenzie se naučila, že nejjednodušší je prostě vyhovět. Být dost dobrá na to, aby ji rodina neodsoudila, ale nikdy dost silná na to, aby skutečně zářila. Nikdy nepochybovala, že půjde na Basgiathskou válečnou akademii. Byla Stormhale. Byla jezdec. To byla tradice. A přesto, když přišel den odchodu, svíralo se jí hrdlo. Protože věděla, že mezi těmi, kdo do akademie vstoupí, jsou predátoři. A ona? Ona nebyla predátor. Byla někdo, kdo se celý život učil přežít mezi nimi, aniž by si jí všimli. Ale na Basgiathu… tam se skrývat nemůže. A tak se vydala na cestu. S jménem, které bylo v očích ostatních výhodou, ale pro ni bylo břemenem. S vědomím, že se od ní očekává, že se stane tím, kým nikdy nebyla. A s tichou nadějí, že to všechno nějak zvládne. Ne protože je silná. Ale protože nemá jinou možnost.

​

passed the physical exam. barely. but barely stil l counts

​

Nikdy neměla problém s teorií. Strategické plánování, bojová taktika, dějiny válek – to všechno měla zvládnuté lépe než většina ostatních kadetů. Ne proto, že by se učila s vášní a nadšením, ale protože byla vychovaná v rodině, kde znalost boje byla stejně přirozená jako dýchání. A i když se jí možná nikdy nedařilo v praxi, ve znalostech excelovala. Při písemné zkoušce se pohybovala s tichou jistotou. Odpovědi znala. Odpovědi měla. Nebylo to snadné, ale její mozek vždycky fungoval lépe, když nebyl pod tlakem fyzického konfliktu. Když šlo jen o slova na papíře, dokázala být přesná, metodická, logická. Nebyla nejlepší – nebyla ten typ, co by se přihlásil první k odevzdání, ale věděla, že v této části má šanci uspět. Bylo to poprvé, co si pomyslela: Možná to zvládnu. A pak přišla ta část, které se obávala nejvíc. Fyzické testy. Kenzie nikdy nebyla slabá – fyzická síla byla v jejich rodině požadavkem, ne volbou – ale zároveň nikdy nevynikala. Běžela, šplhala, zápasila, přesně jak měla, ale nikdy s tou lehkostí, jakou měla většina ostatních kadetů. Tam, kde její bratr Dainer zářil, ona bojovala o každý centimetr. Byla rychlá, ale ne nejrychlejší. Byla vytrvalá, ale ne nezdolná. A co bylo nejhorší – v jejím způsobu boje vždycky bylo příliš mnoho uhýbání. V zápasnických disciplínách ji její protivníci převyšovali silou, ale Kenzie se instinktivně pohybovala tak, aby nedostala přímý zásah. Její technika nebyla špatná, ale stále byla příliš defenzivní. A to bylo něco, co instruktoři viděli. Nakonec zkouškou prošla. Nebylo to impozantní, nebylo to působivé, ale bylo to dost na to, aby se kvalifikovala. Stačilo to. A někdy je dost to nejlepší, co člověk může chtít.

​

step one: Don’t look down. step two: don’t die.

step three: wonder why i signed up for this

​

A pak přišla poslední část. První skutečný test toho, jestli vůbec má právo být jezdcem. Výstup na věž. Když stála na zemi a dívala se nahoru, bylo to horší, než si představovala. Kameny byly staré, chladné, kluzké. Vzduch byl plný křiku, bolestného hekání a pádů těch, kteří to nezvládli. Nebylo to jen o síle – bylo to o strategii, vytrvalosti a schopnosti potlačit strach. Když stála na zemi a dívala se nahoru, bylo to horší, než si představovala. Kameny byly staré, chladné, kluzké. Vzduch byl plný křiku, bolestného hekání a pádů těch, kteří to nezvládli. Nebylo to jen o síle – bylo to o strategii, vytrvalosti a schopnosti potlačit strach. Nebylo to rychlé. Nebylo to elegantní. Ale Kenzie měla něco, co jí pomáhalo – schopnost číst situaci. Věděla, kam se podívat, kde chytit pevnější kámen, jak rozložit váhu, aby ji nesrazila dolů. I když nebyla nejsilnější, její mozek pracoval na plné obrátky. Byla skoro nahoře, když se za ní ozvalo zaklení. Kadetka, která lezla kousek od ní, ztratila oporu a její noha se smýkla. Kenzie se instinktivně podívala – a v ten okamžik jí vlastní ruka ujela po kluzkém kameni. Ztratila rovnováhu. Tělo se jí naklonilo dozadu. Hlava jí na zlomek vteřiny říkala, že padá. Ale pak se zachytila. Na poslední chvíli sevřela úchyt pevněji, zatnula prsty tak silně, až jí zbělaly klouby, a opřela se nohama o záchytný bod, který předtím přehlédla. Nebyl to působivý manévr. Nebylo to nic, co by stálo za obdiv. Ale nezřítila se. A nakonec – se vydrápala až nahoru.

Když konečně stanula na vrcholu, s nohama na studeném kameni, který tvořil Lávku, měla pocit, že jí hoří celé tělo. Svaly jí pulzovaly bolestí, ruce se třásly vyčerpáním a plíce jí hořely s každým nádechem, jako by samy protestovaly proti tomu, že se dostala až sem. Vítr se do ní opřel, ostrý a nemilosrdný, vmetl jí vlasy do tváře a rval jí látku šatu, jako by ji chtěl stáhnout dolů, zpět do hlubin. A pod ní... pod ní nebylo nic. Propast. Temná, nekonečná prázdnota, která čekala jen na jediné zaváhání. Na jediný chybný krok. A právě tehdy to přišlo. Strach. Ne ten ochromující, který přiková člověka na místě a znemožní mu dýchat. Ne ten, který roztřese tělo a vymaže všechny myšlenky. Byl to jiný druh strachu – ten, který přichází, když si člověk uvědomí, že nemůže couvnout. Že jediná cesta je dopředu. Že zastavit se znamená přiznat slabost, a to bylo horší než samotný pád. Udělala první krok. Kámen pod její nohou byl hladký, vyhlazený stovkami let, kluzký pod nánosy prachu a vlhkosti. Téměř ucítila, jak se jí podlomila kolena. Ale okamžitě přenesla váhu dopředu a přinutila se pokračovat. Druhý krok. Vítr se znovu opřel do jejího těla, tentokrát silněji. Nevzhlédla. Nevnímala nikoho kolem sebe. Nesledovala, kdo jde před ní, kdo se za ní potácí, kdo už možná padl. Neexistovalo nic než ten úzký pás kamene pod jejíma nohama a hlubina, která ji v tichosti vyzývala, aby zaváhala. Třetí. Čtvrtý. Srdce jí bušilo tak silně, že ho slyšela až v uších. Dělej. Pokračuj. Další krok. Další. Dál. A pak... byla tam. Její noha se dotkla pevné země na druhé straně a v první chvíli si to ani neuvědomila. Šla dál, dokud neprošla otvorem do Citadely. A teprve když stanula mezi těmi, kteří prošli stejně jako ona, to na ni dopadlo. Nebylo to působivé. Nebylo to silné. Nebylo to tak hladké, jak si představovala. Ale byla tady. A poprvé v životě se neptala sama sebe, jestli to zvládne. Protože věděla, že ano.

​

nothing says ‘elite training program’ like

watching your classmates drop dead before lunch

První smrt přišla dřív, než se stačila nadechnout. Byla to hloupost. Nějaká hloupá, zbytečná hádka, která se během pár vteřin změnila v boj. Kenzie si ani nevšimla, jak to začalo – jeden z kadetů něco řekl, druhý se mu postavil, a pak už se ozvaly rány, chraptění, křik. Krev potřísnila kamennou podlahu dřív, než se kdokoliv stačil pohnout. A bylo po všem. Nezareagovala hned. Stála tam, dlaně sevřené v pěst, s očima upřenýma dopředu, jako by mohla ignorovat to, co se právě stalo. Ale ignorovat to nešlo. První den. První ztráty. A ještě jich bude víc. Věděla, že Basgiathská akademie je nelítostná. Vyrůstala v rodině, která v boji ztratila už nespočet životů. Viděla pohřby, poslouchala vyprávění o padlých, chápala, že smrt je součást války. Ale tohle nebyla válka. Tohle byl jen další den. Neprojevila žádné emoce. Nepovolila si to. Viděla, jak ostatní reagují – někteří s otřeseným pohledem, jiní se pokoušeli zakrýt hrůzu pod maskou lhostejnosti. Někdo se smál. Někdo něco cynicky utrousil, jako by to nic neznamenalo. A Kenzie? Prostě jen mlčela. Všechny pocity zamkla hluboko uvnitř sebe. Protože pokud něco věděla jistě, tak to, že slabost tady znamená smrt. A pak přišla další smrt. A další. A další. Někdo spadl při Výzvě a zlomil si vaz. Dalšího zabil jeho vlastní sparingpartner – možná náhodou, možná ne. Jedna dívka zůstala ležet po souboji příliš dlouho, než aby se kdy zvedla. Slyšela, jak někdo říká, že měla slabé srdce a že by to stejně nepřežila. Jakoby na tom záleželo. Jakoby to něco měnilo. S každým dalším tělem, které zmizelo, se jí žaludek stáhl o něco pevněji. Pořád se snažila předstírat, že se jí to netýká, že s tím počítala, že je to jen součást pravidel. Ale večer, když zavírala oči, slyšela jejich křik. Viděla jejich výrazy v posledních vteřinách života. Pamatovala si přesné zvuky, přesné pohyby. A to bylo to nejhorší. Že je nezapomínala. Ale nemohla nic dělat. Nemohla je oplakávat. Nemohla si dovolit je litovat. Musela přežít. A pokud přežití znamenalo neohlížet se na ty, kteří padli, pak to tak prostě bylo.

some people get chosen for their strength. others for their bravery.

i think mine just saw me and went, ‘eh, why not’

​

Když přišel čas Gauntletu, její tělo už bylo unavené. Bolest byla stálou součástí jejího dne, stejně jako krev a výkřiky. Na vyčerpání už nemyslela – bylo tam, vždycky tam bylo, ale už to nevnímala. Musela se dostat přes překážky. Nebyla nejrychlejší. Nebyla nejsilnější. Ale znala své tělo. Každý úchop, každý pohyb, každý sval v jejím těle musel fungovat efektivně, protože si nemohla dovolit plýtvat energií. Věděla, kdy si dát krátkou pauzu, kdy zpomalit, kdy sebrat poslední zbytky síly. Viděla, jak se někteří hnali kupředu a vyčerpali se příliš brzy. Jiní v sobě měli přirozenou sílu, která jim dávala výhodu. Kenzie si musela všechno odpracovat. Bylo to těžké. Bylo to bolestivé. Ale prošla. A zároveň tím rozhodla o svém osudu, stejně jako Prezentace rozhodovala o osudu každého kadeta. Kdy si draci vybírali, kdy se ukazovalo, kdo přežije a kdo padne. Nikdy nebyla typ, který by přitahoval pozornost. Nebyla ten kadet, který by měl na sobě vypálené znamení budoucí legendy. Možná proto tam stála, s rukama nehybně u těla, s pohledem upřeným před sebe, a čekala. Nečekala si nikoho. Nebyla dost silná, dost výjimečná. Byla tichá. Neviditelná. Ale ne pro všechny. Když se před ní objevil zelený škorpiocasý drak, byla to jedna z těch chvil, kdy se všechno zastaví. Kenzie nevěděla, proč si ji vybrala. Nechápala to. Ale když se její zlaté oči střetly s jejíma, věděla, že se neodváží říct ne. Ne proto, že by měla na výběr. Ale proto, že drak už se rozhodl. A draci se nikdy nemýlí.

A 1. října to bylo hotové. Stála tam mezi ostatními kadety, ramena ztuhlá napětím, svaly stále protestující po všech zkouškách, kterými prošla. Myrrhendalan stála po jejím boku, hrdě vzpřímená, její zlaté oči těkaly po shromáždění s téměř pobaveným zájmem, jako by už teď hodnotila, kdo má cenu a kdo ne. Kenzie neodvážila pohlédnout na ni přímo – stále jí připadalo neskutečné, že si ji tahle dračice vybrala. Všechno se odehrálo tak rychle. Přijala to, co bylo nevyhnutelné, ale stále tomu nerozuměla. Proč zrovna ona? Proč ne někdo silnější, někdo odvážnější? Něco v ní křičelo, že se musela stát nějaká chyba. Ale žádná chyba se nestala. Byla tady. S drakem po boku. S vlastní cestou, která se před ní právě otevřela. A poprvé od chvíle, kdy vstoupila na Basgiathskou akademii, si dovolila vydechnout. Tímhle se její boj teprve začínal. Ale první krok byl za ní.

První ročník na Basgiathu byl horší, než si dokázala představit. A to si představovala hodně špatné věci. Fyzická příprava? Peklo. Bojový trénink? Každodenní smrtelné riziko. Výuka taktiky? To zvládala – alespoň dokud po ní nechtěli aplikaci v reálném čase. Každý den znamenal novou výzvu, novou hrozbu, novou bolest. A Kenzie, přestože se snažila být nenápadná, byla pořád o krok pozadu. Tam, kde jiní postupovali s jistotou, ona pochybovala. Když se měla rozhodnout rychle, její mozek vždycky přemýšlel o vteřinu déle, než bylo bezpečné. Každý zápas znamenal další připomínku její defenzivnosti, další modřiny, další okamžiky, kdy jí někdo připomněl, že uhýbání není totéž jako boj. Jediná věc, která ji udržela naživu, byla její schopnost se přizpůsobit. Nešla proti systému, nesnažila se dominovat, ale pochopila, jak funguje hierarchie. Nebyla dravcem. Byla tichým pozorovatelem, který se naučil, koho je lepší si nevšímat, komu se radši vyhnout a kdy předstírat, že tam není. A přesto se zlepšovala. Pomalými, sotva znatelnými kroky, ale zlepšovala. Když ji někdo napadl, už se nesnažila jen přežít – snažila se ho unavit. Když musela bojovat, její styl se změnil – už to nebylo jen uhýbání, ale řízené vyčkávání. A možná, jen možná, se učila být trochu nebezpečná.

some people explode with power. i’l l probably sneeze and accidental ly discover mine

Magie měla být výhodou. Kenzie o tom slyšela stokrát – jak jezdcům poskytuje výhody, jak je dělá silnějšími, rychlejšími, vnímavějšími. Jak mohou manipulovat věcmi kolem sebe pouhou myšlenkou. Jak dokážou odemknout dveře, zapálit světlo, rozmlouvat se svými draky v hlavě. V teorii to znělo úžasně. V praxi? Katastrofa. První pokus o otevření dveří skončil tím, že si málem vyhodila rameno, protože zapomněla, že je už odemkla. Druhý pokus? Otevřela je – a následně je sama sobě přibouchla do obličeje. Třetí pokus? Ty dveře se už nechtěly zavřít. „Jsi si jistá, že jsi vůbec jezdec?“ utrousila Myrrhendalan, když ji sledovala, jak se marně snaží magicky zažehnout světlo a místo toho jen probouzí slabé jiskření, které sotva osvítilo její vlastní ruce. „Máš mi pomáhat,“ zavrčela Kenzie v odpověď. „Myslím, že tě podporuju přesně tolik, kolik si tahle situace zaslouží.“ S telepatií na tom byla o něco lépe. Bylo zvláštní slyšet něčí hlas přímo ve své hlavě, ale přizpůsobila se rychle. Ne že by měla na výběr. Myrrh byla všudypřítomná, její sarkastické poznámky nedávaly Kenzie ani vteřinu klidu a kdykoliv se pokusila něco zatajit, drak se o to okamžitě zajímal ještě víc. Odstínění by se náramně hodilo. Ale problém byl v tom, že jí zatraceně nešlo. Pokoušela se. Dny, týdny, měsíce. Chtěla si vytvořit soukromí. Ne proto, že by svou dračí partnerku ve zbrani nenáviděla – ale protože bylo vyčerpávající mít neustále někoho v hlavě. Pokaždé, když se snažila vytvořit mentální blok, bylo to jako snažit se zastavit řeku rukama. „Přestaň se tak snažit,“ řekla jí jednou. „To je ta nejhorší rada, jakou jsi mi kdy dala.“ „Ale ne, není.“ A měla pravdu. Protože když Kenzie přestala tlačit, přestala nutit svůj mozek k tomu, aby něco aktivně dělal, zjistila, že někdy se bariéra vytvoří sama. Ne na dlouho. Možná jen na pár vteřin. Ale byl to začátek. A když se jednoho dne stalo, že zelená náhle přestala slyšet její myšlenky a Kenzie cítila naprosté ticho ve vlastní hlavě, věděla, že poprvé od svého spojení je opravdu sama. Na pár vteřin. Pak se okamžitě protlačila zpět. „Ha! To bylo roztomilé. Skoro jsi mě odstínila.“ Tohle bude ještě dlouhý trénink.

A pak tu byl signet. Kenzie věděla, že její magická schopnost bude klíčem k tomu, jak bude bojovat. Signety byly nevyzpytatelné. To bylo první pravidlo, které jim vtloukali do hlavy. Každý jezdec věděl, že schopnost, kterou získá, nebude náhoda – bude odražením jeho vlastní podstaty. Nebude jen o síle draka, který mu ji dal. Bude o něm samotném. A právě proto některé signety seděly až děsivě přesně. Třeba Rian Kessler. Všichni čekali, že dostane něco ničivého – jeho drak byl obrovský, silný, schopný zničit jediným pohybem skupinu nepřátel. Jenže jeho signet? Rian získal schopnost tišit bolest. Ne svou – cizí. Dotkl se někoho, kdo měl zlomenou ruku, a ta bolest se rozplynula, jako by nikdy neexistovala. Každý čekal bouři. Dostal klid. A pokud to Riana frustrovalo? Nikdy to neřekl nahlas. Dagna zmizela. Doslova. Její signet se projevil v momentě, kdy na ni její sparingpartner zaútočil. V jednu chvíli tam byla – a v další už ne. Neviditelná. Nedokázala to ovládat. Někdy se objevila hned. Někdy trvalo minuty, než ji kdokoliv znovu spatřil. Nešlo jen o ztrátu viditelnosti. Zmizela ze smyslů. Nikdo neslyšel její kroky. Nikdo necítil její přítomnost. Jako by nikdy neexistovala. Vypadalo to jako neuvěřitelný dar – dokonalá zbraň pro vraha nebo špeha. Jenže když zmizela, zmizela i pro draka, který jí nakonec omylem zabil. Myrrhendalan jednou prohlásila, že „Dagna ve svém zmizení působí stejně mrtvě jako padlí jezdci“. Kenzie všechny ty příběhy znala. Zněly fascinující. Zněly děsivě. A zněly jako něco, co se nikdy nestane jí. A přesto tam stála. Trénovala. Zkoušela. Čekala. A když se její signet konečně projevil? No… to byl zase úplně nový problém.

​

second year: ‘this can’t get worse.’ third year: ‘hold my drink’

Druhý ročník byl jiný. Nebezpečnější. Intenzivnější. Ale přesto… o něco snesitelnější. Jako sekundán měla více výhod a méně povinností než prváci, kteří se stále zoufale snažili nepadnout hned v prvním měsíci. Už nemusela běhat pochůzky, už nemusela dělat tolik podřadné práce, a nemusela neustále dokazovat, že vůbec stojí za to, aby tam byla. Na druhou stranu, věděla, že oproti třetímu ročníku tohle byl poslední rok „klidu“. Protože ve chvíli, kdy postoupí mezi terciány, veškerý luxus sekundánského režimu skončí. To jí ale dalo možnost soustředit se na jiné věci. Zatímco v prvním ročníku jen přežívala, teď se snažila zlepšit. Ve všem. Ve svém stylu boje, ve své fyzičce, ale především ve své magii. Nižší magie pro ni byla výzvou, ale rozhodla se, že ji ovládne na první pokus. Už žádné náhodné otevírání dveří a následné přibouchnutí do obličeje. Už žádné světelné koule, které poblikávaly, jak se jim zachtělo. Chápala, že pokud chce přežít, nesmí spoléhat jen na náhodu. Musela mít kontrolu. A pak tu bylo její pouto s Myrrhendalan. Spojení mezi jezdcem a drakem bylo něco, co se mělo budovat, posilovat, prohlubovat. A Kenzie si začala uvědomovat, že Myrrh je jedna z mála bytostí, které si na ni nikdy nevytvořily falešná očekávání. Drak nikdy nečekal, že bude silná. Nikdy nečekal, že bude vůdce. Myrrh ji viděla přesně takovou, jaká byla – a přesto si ji vybrala. Takže začala pracovat na jejich telepatickém spojení. Zkoušela, jak hluboko dokáže sáhnout do Myrrhendalaniných myšlenek, jak rychle ji dokáže najít, když byla dračice daleko. Zkoušela odstínění. To šlo stále mizerně. Ale bylo to lepší než dřív. A nějakým způsobem prošla druhým ročníkem.

Předtím byla jen další kadetka. Další jméno na seznamu, další jezdec, který neměl čím vyniknout. Pak se probudil její signet. A všechno se změnilo. Kenzie čekala, že její schopnost bude užitečná. Nečekala, že se kvůli ní strhne boj. Nebyla generál, neuměla velet, nechtěla se účastnit politických her. Ale v okamžiku, kdy se prokázalo, že dokáže vidět konec bitev dřív, než se odehrají, stala se něčím víc než jen vojákem. Stala se strategickou zbraní. A strategické zbraně si velení nenechává běžně pobíhat po akademii bez dohledu. Zpočátku to bylo nenápadné. Zprávy o její schopnosti se dostaly k těm správným uším. Občas si ji zavolal taktický důstojník na krátký rozhovor. „Jak moc přesné jsou ty vize?“ „Můžeš se zaměřit jen na konkrétní střet, nebo vidíš vše kolem?“ „Dá se to aplikovat na rozkaz?“ Zpočátku odpovídala. Naivně si myslela, že chce velení jen pochopit, jak její moc funguje. Pak se to zintenzivnilo. Najednou měli zájem úplně všichni. Pěchota ji chtěla jako taktickou podporu. „Před bitvou nám budeš říkat, jestli máme šanci nebo ne.“ Vojenská rada ji viděla jako nástroj pro velké bitvy. „Dokážeš říct, jestli máme poslat posily, nebo je to ztráta času?“ Velitelé jezdců ji chtěli pro předvídání výsledků leteckých operací. „Jak skončí střet, když vyrazíme z východu? A co když z jihu?“ A pak se o ni začali přetahovat. Jeden den dostala rozkaz hlásit se pod velením taktické divize. Další den ji zastavil vyšší důstojník pěchoty a nabídl jí „lepší podmínky“ u nich. Pak si ji zavolali generálové jezdců, kteří tvrdili, že patří do jejich řad. A nejhorší bylo… že nikdo se jí neptal, co vlastně chce ona. Nebylo to o tom, kde by se cítila nejlépe. Bylo to o tom, kdo ji získá dřív.

Třetí ročník. Poslední rok na akademii. Rok, kdy se kadeti definitivně rozřazovali do vojenských základen a každý dostal své místo v armádě. Jenže pro většinu z nich to bylo jednoduché. Silní bojovníci šli tam, kde je bylo potřeba. Ti nejlepší letci se přidali k elitním jednotkám jezdců. Ti, co měli strategické myšlení, se dostali k taktickým oddílům. Kenzie? Kenzie byla problém. Ne proto, že by byla slabá. Ne proto, že by nebyla schopná. Ale protože byla příliš cenná na to, aby ji velení nechalo jít jen tak. Každá základna o ni měla zájem. Každá chtěla její schopnost. Nezáleželo na tom, že v boji nikdy nevynikala. Že její styl byl vždycky víc o přežití než o dominanci. Že kdyby ji postavili do první linie, pravděpodobně by tam dlouho nevydržela. Na tom už nezáleželo. Byla aktivum. Byla strategická výhoda. A velení si toho bylo sakra dobře vědomé. Každý den přicházela nová nabídka, nový rozkaz, nový „doporučený směr“, kterým by se měla vydat. Každý den někdo tvrdil, že právě oni ji potřebují nejvíc. A pak tu byl Basgiath. Akademie, která ji vycvičila. Která by ji nejraději udržela přímo u sebe. „Tady jsi se naučila bojovat. Proč by ses měla nechat přetáhnout jinam?“ říkali jí. Jako by měla vůbec na výběr. Všechno, co kdy chtěla, bylo neupozorňovat na sebe. Zůstat v pozadí. A teď? Teď ji každá základna chtěla jako svou hlavní zbraň. A ona si musela vybrat, komu ji dá.

myrrh