Kdyby Slunce dokázalo plakat, z jediné jeho slzy by se zrodila dívka se zlatými vlasy a úsměvem, který by dokázal spálit mlhu i v nejchladnějším ránu. Kessidy je jako paprsek světla, který se protlačí oknem i tehdy, když o něj nikdo nestojí - nečekaný, nezkrotný a nevyžádaně hřejivý. Kamkoli vstoupí, prostor kolem ní se rozzáří, aniž by se o pozornost prosila. A přesto ji miluje. Ne proto, aby vládla místnosti, ale aby na okamžik věřila, že je středem vesmíru, o němž odjakživa snila. Touží být stejně důležitá, jako hvězda na obloze - darovat radost, být nepostradatelnou. A proto, aby tohoto cíle dosáhla, potřebuje nejen silné sebevědomí, ale i dračí hřbet.

​

V davu ji nelze přehlédnout. Ať už za to může její hlasitý, zvonivý smích, nebo výška, kvůli které si neustále vyslýchá posměšky za zakrytými rty, na její zlaté lokny a nakažlivou radost se prostě nedá zapomenout. Působí jako výbuch čiré energie v lidské podobě. Je veselá, často až nakažlivě, spontánní, jako otevřená kniha, do níž sbírá autogramy všech, přátel i nepřátel, kdo jí zkříží cestu. Lidi k sobě nepřitahuje tím, co říká, ale tím, že působí opravdově - jako někdo, kdo vás může zranit upřímností, a přesto ochotně podá ruku uprostřed největší bouře. Kessidy je hluboce věrná, mnohem víc, než by o sobě kdy řekla. Prudká? Ano. Zbrklá? Velmi. Ale pro ty, které miluje, se postaví i proti samotnému peklu. To je sluneční strana její povahy. Ta temná je však stejně silná: když nenávidí, nenávidí celým srdcem a celou svou ohnivou povahou. Její největší silou je nezdolnost. Je to však také její největší slabina. Nikdy se nezastaví, nikdy nevzdá krok, protože se bojí jediného: že kdyby zpomalila, její dvojče ji konečně dožene.

​

Ráda se učí novým věcem, pokud k nim přistupuje s nadšením, jenže právě tam naráží na svou největší překážku: trpělivost. Má jí méně než kapku vody v poušti. Všechno chce hned, nejlépe okamžitě, bez čekání. Věří, že má talent na všechno, čeho se dotkne, a když realita odmítne spolupracovat, v jejím nitru vyšlehne jiskra, která připomíná malou sluneční erupci. Kessidy je stále jen člověkem, ne dítě hvězdy, ale stejně jako Slunce dokáže zranit i pálit. Se svým prudkým vztekem svádí nekonečnou válku. Rozhodí ji maličkosti, a převážně chyby, které způsobí sama. Nemá ráda kritiku, vedení jinými odmítá, i když ví, že mají pravdu. A protože nechce ublížit lidem kolem sebe, léčí se tvrdou prací. Trénuje každý den, disciplinovaně a vytrvale, jako by její tělo bylo jediným místem, kde má absolutní kontrolu. Je to její útočiště, prostor, kam nikoho nepouští a kde může být slabá i silná zároveň, aniž by ji někdo soudil nebo, nedejbože, srovnával. 

Nerada se kvůli druhým mění. To však neplatí pro její vzhled. Vlasy si odmítá stříhat, raději vstává brzy a hodiny tráví jejich splétáním. Takový rituál ji uklidňuje a zároveň připomíná, že není odrazem svého dvojčete. Make-up pro ní není prachobyčejná ozdoba, ale brnění - pevná, barevná hranice mezi ní a Kieranem. Každý tah štětce, každý odstín je rozhodnutí být jiná, lepší, ta silnější. Ta, kterou svět miloval od prvního okamžiku. Nikdy nechce být ta druhá, ale vždy první. Soutěživost jí odjakživa koluje v krvi a nutí ji pokaždé zvítězit. Ve všem. 

​

Po ztrátě dvou prstů na pravé ruce musela začít úplně od začátku. Nejde jen o to, udržet meč, ale její sevření není tak pevné, jak by potřebovala. Avšak stejně jako v dětství, kdy musela dospět příliš brzy, i teď byla donucena se přizpůsobit. Zapojit levou ruku, aby neztratila krok s Basgiathem. Přeučila svaly, přenastavila rovnováhu a pochopila vlastní limity. A přestože své ruce skrývá pod rukavicemi, které sundává jen v soukromí, neskrývá své slabiny - ví, že skryté jizvy jsou přiznaným strachem. 

Byl krásný, slunečný den, když Morcantovi pod oprýskanou střechou svého skromného domku na kraji vesničky Chantary slavili příchod vytouženého dítěte. Holčička s jemnou tváří, medovými vlásky a smíchem, který měl prozářit jejich domov, byla předurčena k cestě skromné a poslušené dámy. K pýše nejen svých rodičů, ale i celého světa. Jenže radostný smích novorozeněte brzy přehlušil druhý křik a porodní bába i rodiče zůstali v šoku, protože postýlka v rohu místnosti byla připravená jen pro jedno miminko. Narodila se dvojčata, která se už od prvního nádechu předháněla, kdo zapláče hlasitěji. Jenže v téhle rodině mohl zvítězit jen jeden - ten očekávaný, ten chtěný.

​

Kessidy a Kieran, podobní jako vejce vejci, sdíleli nejen zrající krásu, ale i jistou rohatou povahu. Přesto to nestačilo k tomu, aby rodiče rozdělili svou lásku rovným dílem. Ne proto, že by byli bezcitní, ani proto, že začátky s dvěma batolaty byly obtížné, vzhledem ke stavu jejich pokladnice pod postelí. Byli připraveni milovat jen jedno, a právě to se sytilo rodičovskou pozorností tolik, že druhému zůstaly jen zbytky. Kessidy byla od dětství tou, co se slunila v rodičovské přízni, zatímco Kieran zůstával skrčený v jejím stínu. S ní se zacházelo jako s křehkou květinkou, kterou by mohla zlomit i ostřejší slova. Každý její rozmar byl přijat s jemnou trpělivostí a něhou, její hlas nikdy nezanikl, na rozdíl od bratrových slov, který se ze stínu snažil vykročit - a kdykoliv tak udělal, spálil se. 

​

Měla všechno, co si každé dítě mohlo přát, a přesto jí něco chybělo. Něco, co by navždy přepsalo dějiny dvojčat - pochopení. To, kterému dítě nerozumí. Roky se vyhřívala pod láskou přátel i rodiny, zavřená ve své růžové bublince, kde byla středem vesmíru. Své oči upírala příliš do dálky, snila o lesklých šupinách draků a vlastní budoucnosti, ale nikdy se nepodívala za sebe. Na Kierana, který se každým dnem vzdaloval a vytrácel. Nejen vinou rodičů, ale i její. Považovala se za hrdinku, která jako jediná dokáže bratra zachránit a vyvést zpět na světlo. Neshledala ho za nebezpečí, ale za zvláštního, tichého a zaleklého kluka, který se tak prostě narodil. Přistupovala k němu jako ke zraněnému zvířátku, o které se chtěla postarat, aby si k ní našlo pouto. S trpělivostí a něhou, jakou se naučila od rodičů. Nevadilo jí, když jí zničil hračku, podkopl nohy nebo odsunul židli od stolu, protože věřila, že i vyděšené zvíře musí kousnout, než začne důvěřovat. Netušila však, že tím se mu vlastně vysmívala. Ukazovala mu to, na co nikdy nedosáhne, a jeho trpělivost se nakonec úplně vyčerpala. 

​

Přišlo to jako rána z čistého nebe. První vřelý úsměv Kierana, první záblesk naděje, že se jejich pouto konečně upevní. A pak dutá rána závory, syknutí ohně, zápach kouře… a jeho vítězoslavný smích z druhé strany dřevěné kůlny. Tenkrát se poprvé setkala s principem smrti, když jí plíce plnil kouř a kůže se tavila v oranžových plamenech. Pokusil se ji zabít na základě nenávistné hořkosti, kterou Kessidy nikdy nespatřila, a ani tenkrát v plamenech nedokázala pochopit, co se děje. Proč se to děje, proč jí to udělal? Ten den se však navždy podepsal na její duši jako jizva, která se nikdy nezahojí. Přežila zázrakem, když kolemjdoucí zahlédli kouř a přispěchali na pomoc, aby jí zachránili život. Jenže tam její boj neskončil. Kieran utekl s veškerými úsporami rodiny, ačkoliv ho rodiče z krádeže nikdy nepodezírali, a tak léčba spálené dívky trvala téměř celý rok. A když mohla znovu promluvit, neudala ho. Mohla vyslovit pravdu, mohla bratra odsoudit, ale mlčela. Tenkrát nechtěla své radostné zotavení zastínit bolestí, na kterou nikdo nebyl připravený. Proto se všichni shodli na nevyřčené tragédii, že tenkrát na jejich pozemek vnikli banditi - ukradli peníze, zničili interiér domu, zapálili kůlnu a Kierana sebrali. 

​

Po zmizení jejího bratra se do rodiny vnesl temný stín, o kterém nikdo nechtěl mluvit. Objevil se pocit viny a trápení, uvědomění každého křivého slova, za které se Kieranovi nemohli omluvit. Matka ochořela žalem, každou noc oplakávala syna, jehož osud si mohla jen domýšlet, ale mysl jí nabídla vždy jen to nejhorší - zemřel, byl unesen, zabit. Otec vzal těžší břímě, snažil se udržet rodinu pohromadě a Kessidy dospěla dřív, než musela, aby mu pomohla nosit jídlo na stůl a medicínu pro truchlící ženu. Pracovala, starala se o matku a dusila v sobě vztek. Nikdy ne tak stejný jako ten, který Kieran nosil celý život, možná nikdy ne tak silný v jeho měřítku, ale dost podobný tomu, aby ji pálil stejnou bolestí. Když později začaly přicházet jeho dary a vzkazy, cítila z nich krutý výsměch, ke kterým se však nemohla otáčet zády. Potřebovala je, prodávala za peníz, aby zachránila rozpadající se stabilitu rodiny. Nikomu nikdy neřekla, že její bratr žije. Každý vzkaz se nejprve vpálil do její paměti, a teprve až pak v ohni krbu. Dusila v sobě vše: jeho tvář, jeho jméno. Ale věděla, že se znovu setkají. Tentokrát v něm však neuvidí svého bratra, ale nepřítele. Zrádce, podvodníka a vraha. 

Jejich očekávané shledání neneslo stopy po touze po usmíření. Oba se změnili, ale nenávist zůstala stejná - a na půdě Basgiathu konečně vybuchla v krvi, dlouho nevyřčených slov a křiku. Kieran se snažil dokončit to, co mu tenkrát nevyšlo, jenže zatímco on se skrýval v teple cizích peřin, Kessidy se naučila síly, která v rodině scházela. Vyhnula se tak každé jeho poslední ráně, se kterou by zvítězil, a tí prohlubovala propast něčeho, co vlastně od začátku jejich životů nikdy neexistovalo. Propojila se s mladou oranžovou dračicí, která dokonale nahradila jeho místo. Našla v ní sestru a pouto, které s ním nikdy navázat nedokázala. 

​

Teď už dávno nejsou dětmi, které by se mohly s nožem v ruce pořezat. Dvojčata se stala dobrovolníky kvadrantu jezdců, kde jejich síla roste každým dnem. A s každým dnem se stále blíží k nevyhnutelnému - vzájemnému zničení. 

zazura

Zazurakhaedrixa patří mezi mladé dračice, které měly to štěstí získat povolení k propojení tak brzy. Sotva shodila své zlaté peří, sotva oslavila své sedmé narozeniny a už se řítila do her pro dospělé, v nichž slíbila chránit Navarru a hlavně Údol v ní. Nebylo to však poprvé ani naposledy, kdy se chovala jako chaotický hurikán, který polapí a vyplivne vše, co svět nabídne. 

Ačkoliv s výškou zatím nevyniká, rozhodně není drobná. Její tělo není úzké, ale silné a šlachovité. Není nejrychlejší ani nejobratnější, ale může se povýšit mezi nejsilnější plazy svého věku, kdy dokáže srazit i větší protivníky svou těžkou váhou. Její šupiny nesou barvy rozžhavené lávy, a právě taková je i její povaha. Dokáže pálit, zničit vše, co se jí postaví do cesty. Na rozdíl od sopky u Zazury nepřijde varování, ale náhlý výbuch, který často překvapí i ji samotnou.  Nepovažuje se za šílenou, jako její vzdálení příbuzní, a zdaleka nedosahuje divokosti modrých draků. Přesto ví, že s oranžovou přichází nepředvídatelnost a ona se jí rozhodně nebrání.  Ruku v ruce s tím jde i její nezkušenost a stále dětská hravost, které se od 

Oranžový mečoocasý || 1. kategorie - 5,6 metrů || Samice

dob zlatých šupin nezbavila a možná se ani nikdy zbavit nechce. Zatím si vybrala jen jedinou jezdkyni - Kessidy. Padly si do noty už při prvním setkání a díky ní může Zazura dál prožívat neurvalé mládí, které jí možná vyčítají starší draci, ale její jezdkyně nikdy. Jejich pouto je pevné jako mezi sourozenci. Jedna nenechá tu druhou bez opory, ale i jejich láska skrývá temné kouty. Zazura je žárlivá, majetnická a až příliš opojená přátelstvím s člověkem, jehož pozornost si odmítá nechat vzít. Romantickou láskou pohrdá, samce většinou považuje za kořist svých šprýmů, a pokud jde o ty lidské, těm ukazuje svou pravou oranžovou náturu. Není proto divu, že má Kessidy relikvii přímo na krku, Zazura ji v tomto ohledu prostě dusí. Nejednou se jejich pouto otřáslo, ale nakonec Kessidy vždy sklopila zrak a přizpůsobila se. Dokonce i ve chvíli, kdy ji Zazura připravila o pár prstů. Slibovala, že to byla nešťastná náhoda, že chtěla hryznout do prázdného vzduchu. Ale když články spolkla a Napravovač nemohl s ničím pracovat, bylo jasné, že šlo o lekci. A byť k tomu už nikdy nepromluvila, vryla se hluboko do jejich společné historie.