Jedné chladnější noci se v severské vesnici ozval dvojí křik. V tu noc se úspěšné léčitelce a chovateli kamzíků narodila jednovaječná dvojčata. Samo o sobě byl zázrak, že v takovou chladnou zimu přežilo jedno dítě, natož dokonce dvě. Jejich rodiče si to rozhodně nechtěli udělat jednodušší a proto jim dali i téměř identická jména - Kayna a Keyna. Jak postupně rostly byly od sebe čím dál víc nerozeznatelné. Nosily stejné oblečení, vlasy si pletly do stejných copů. Otec z nich byl hotový, dával jim i nějaké znaky, aby je rozeznal - nepomohlo to. Jediný kdo to zvládl byla právě jejich matka, která je dost vedla k tomu léčitelství.  Byly potřeba další schopné ruce, které by zkrátka pomohly v ošetřování spoluobyvatel. A prokázalo se, že dívky měly talent už od malička. Keyna vždycky byla taková, že čím víc rána krvácela a byla rozšklebenější, tím byla více fascinovaná.

​

Dívky si našly dokonce zálibu a trénovaly v preparaci zvířátek. Zkoušely je různě rozřezávat a zase je zašívat. Zkoušely je uspat nebo je lehce utlumit bylinkami, rozpárat jim bříška, sáhnout jim na orgány a zase je zašít. Poté sledovaly, jestli jejich zvířecí pacient jejich operaci přežil a dokonce si zapisovaly, co mohly udělat lépe nebo co se nepovedlo. Někdo je bral za divné, ale přeci jen to byla dvojice, která ostatní spíše fascinovala. Měly ve vesnici plno přátel, ale našly se i děti, co je označovaly jako zrůdy. Přece není možné, aby dva lidé byli identičtí.

​

V šestnácti letech si našla partnera. Zamilovala se do stejně starého mladíka - Theron. Byl to vysoký, světlovlasý muž, který měl oči jen pro ni a ona jen pro něj. Nevěděla, jak to dělal, ale dokázal ji rozeznat od její sestry. Milovala ho nadevše. Trávila s ním veškerý svůj volný čas, podnikaly spolu i menší výpravy. Dokázala si představit svůj život s ním a dokonce si ho opravdu naplánovali, že spolu budou až do smrti. Keyně se ten nápad velice líbil a vždycky, když kolem procházel nebo se zmínilo jeho jméno, na tváři se jí objevil ten typický zamilovaný výraz.

​

Theron tady pro ni vždycky byl. I v momentě, když její a Kayny matka zemřela. Držel ji a snažil se jí utišit, že to bude jedině dobré a společně to zvládnou. A ona tomu opravdu věřila. Smrt matky překousla mnohem dříve než její sestra, které dělala oporu. Snažila se jí uklidňovat a říkat jí, že to zvládnou i s otcem. To bohužel netušila, že otec smrt své vlastní ženy nepřekousne. Netrvalo to ani půl roku a jejich otec spáchal sebevraždu. Bohužel nezvládl ten psychický nátlak, že přišel o svou milovanou. A i když mu na světě zůstaly dvě krásné a zdravé dcery, neměl na to je vychovávat sám. Tehdy sedmnáctiletá dvojčata zůstala úplně sama. A musely se o sebe přeci jen nějak postarat. Proto jejich neúspěšné operační pokusy na zvířátkách využívaly k tomu, že buď jejich maso a zbytky zpracovaly a následně prodávaly společně s kůží nebo si z toho zkrátka něco uvařily na několik dní dopředu.

​

Zbývalo několik dní, než přišel Den Odvodu. Kayna s Keynou byly rozhodnuté, že se přidají k léčitelům a budou pokračovat ve stopách své milované matky. Ovšem v den, kdy se dívky rozhodly se o tom bavila i mladá Keyna se svým Theronem. Ten jí oznámil, že se přidá k Jezdcům. Jako kdyby se pro ni celý svět zastavil. Nechtěla, aby šel k Jezdcům a ohrožoval svůj život ještě před vstupem do kvadrantu. Začali se o tom hádat. Snažila se ho přesvědčit, aby se přidal k Pěchotě nebo také k léčitelům a budou moci být zkrátka spolu. V zápalu toho hněvu se Theron proti ní napřáhl a udeřil jí. Praštil ji, když držel v ruce jeden hřebík a díky tomu ji způsobil menší ranku na její tváři. I když se jí okamžitě omlouval, Keyně to neskutečně zlomilo srdce a utekla od něj. Od té doby s ním nemluvila. Její sestře řekla, že se škrábla o trn. V ten den se dívka do sebe uzavřela mnohem více a vlastně jediný člověk, se kterým komunikovala přívětivě, byla její sestra.

​

V Den odvodu si to dívky společně mířily do Basgiathu. Obě rozhodnuté o své osudu u Léčitelů. V tom davu Keyna zahlédla i vysokého světlovlasého mladíka. Pralo se to v ní, chtěla ho jít pozdravit, obejmout ho a ještě ho zkusit přesvědčit. Ale ublížil jí a zlomil jí srdce. Nasucho polkla a nechala ho, aby zmizel po cestě do kvadrantu jezdců. V duchu mu samozřejmě popřála hodně štěstí a doufala, že nezemře v prvních dnech. Od té doby ho už nikdy neviděla a dalo by se říct, že na něj už úplně zapomněla. Začala se společně se svou plně věnovat studiu. Z holek se úspěšně staly sekundánky, ale samozřejmě nenechaly nic zanedbat. Stále se tvrdě věnovaly učení a trénovaní všemožných technik. Pročítaly si poznámky, které si vedla jejich matka a znalosti jim předávala, aby z nich jednou byly úspěšné léčitelky. A je pravda, že holky do toho dávaly opravdu všechno a snažily se zkrátka ničím nerozptylovat.

​

Tuhle se šly děvčata projít. Užít si menší pauzu od toho učení a nadýchat se čerstvého vzduchu. Zrovna se společně bavily o nějaké hlouposti, když se k nim přiřítil nějaký primán z pěchoty. Už ho chtěly odpálkovat, když z něj vypadlo, že jejich kamarád je v nebezpečí. Že ho něco štíplo. Dvojčatům to samozřejmě nedalo a rozeběhly se za mladíkem. A opravdu tam na trávě ležel druhý, který se svíjel v neskutečných bolestech a křičel, že ho neskutečně bolí noha. Keyna mu roztrhla kalhoty a našla tam dvě malé známky kousnutí. Rozhlédla se rychle kolem a všimla si, jak se něco plazí v trávě. Byl to had. Podívala se zpátky na nohu a bylo vidět, že jed se rozšiřuje hodně rychle. Její sestra Kayna poslala mladíka, aby běžel pro starší léčitele a obeznámil je o situaci. Když zmizel, dívky si vyměnily pohled. Obě věděly, že to nestihnou a ony musí zkrátka jednat. Keyna vyndala pásek svých kalhot a zaškrtila mu tak nohu nad kolenem. Potřebovala zamezit průtok krve co nejméně to šlo. Její sestra mezitím našla ostrý nůž, který měl z druhé strany pilku. Viděla i menší vědro s vodou, zřejmě tady společně trénovali. Polila nůž vodou a podala ho Keyně. Ta ani nečekala a zkrátka řízla. Ozval se nesnesitelný křik a ona pobídla svou sestru, aby ho zkrátka nějak umlčela. Ta mu uštědřila ránu a mladík se dostal do bezvědomí.

 

S Kaynou následně udělaly úspěšnou amputaci dolní končetiny a zamezily tak postupu jedu dál do těla. Ránu následně zakryly, aby krvácela co nejméně a v ten moment přišly starší léčitelé. Pohled na zkrvavená děvčata a končetinu, která se válela kousek dál nebyl rozhodně ten nejpříjemnější. Také z toho měly problém, protože zkrátka nepočkaly na nikoho zkušenějšího. Jenže když zkontrolovaly amputaci, která byla precizní, okraje byly čisté a krev tekla opravdu minimálně a mladík to přežil, neměly z toho zase takový problém. Samozřejmě se tenhle příběh po akademii rozletěl rychlostí světla a ty dvě si vysloužily přezdívku Basgiathské řeznice.

​

Druhý rok na akademii udělaly obě bravurně. Obě dvě měly plný počet bodů při zkouškách a čekal je třetí ročník a ten nejnáročnější. Ony samozřejmě měly z celého ročníku nejvíce zkušeností, to pro ně byla výhoda. Ale otázkou bylo, zda to opravdu zvládnou. Přeci jen, ošetřovat zranění po drancovačích bylo něco zcela jiného než léčit zranění a řešit složitější operace.