some children are born wanted. i was born necessary

​

V Chantaře, malé vesnici u cesty na Basgiath, kde se skoro každý den přes dvory převalí stín dračích křídel a děti dřív než psát umí podle zvuku rozeznat průlet draka od hejna ptáků, se narodila dvojčata. Ačkoli na tom samo o sobě není nic zvláštního, v tomhle domě se tím cosi zlomilo hned od začátku. Morcantovi čekali jen jedno dítě, a už dlouho dopředu věděli jaké: holčičku, kterou si představovali jako jemnou, klidnou, snadno vedenou do tiché budoucnosti, která nevybočuje a nepřináší zmatek. Jenže místo jednoho dítěte přišly dvě – v létě, s křikem a se stejnou tváří, až bylo těžké ubránit se dojmu, že někdo nahoře přidal zlomyslnou vrstvu navíc – Kessidy a Kieran – a s nimi nevyřčené srovnávání, které se manželé snažili nepřipouštět, ale přesto se jim vkrádalo do každodenních drobností, do tónu hlasu, do toho, komu co projde a komu ne. Kessidy bylo dovoleno být tou, na kterou se mluví měkčeji, srozumitelněji a s nekonečnou trpělivostí, zatímco Kieran si velmi brzy všiml, že kdykoli se srovnává s ní, ztrácí na významu – aniž by k tomu kdo co dodal.

​

Vyrůstal jako někdo, kdo by za jiných okolností možná zapadl, kdyby měl trochu víc dobré vůle, kdyby měl blíž k trpělivosti, nebo kdyby rodiče zvládli být spravedliví ve chvílích, kdy se jim to nehodilo. Ale nebyli. A on to nechal vyrůst, ne jako otevřený protest, ale jako tichou, sžíravou pravdu. Nepotřeboval znát složitosti emocí, aby rozpoznal, co mu chybí: dotek, uznání, prostor. A nepotřeboval mnoho času, aby si sestavil vlastní dětskou odpověď – nešlo o něj, šlo o ni. Ona se narodila jako ta chtěná, on ten nadbytečný. Ona byla tím jediným důvodem, proč on nedostal lásku, kterou si zasloužil. A odtud byl k dalším krokům krátký běh; nejdřív nenápadné ničení věcí, které měla sestra ráda, později drobné naschvály, pečlivé a těžko dokazatelné – posunutá stolička, připravený pád v okamžiku, kdy se nikdo nedívá, a mezi tím pokaždé stejný pocit, že se tím napravuje křivda, i když ve skutečnosti se tím jen učil krutosti, která se mu s časem stala přirozenou.

​

Kessidy se s ním i přes to všechno snažila kamarádit – tak, jak to děti dělají, když ještě nemají slova pro složité věci: přisednout si k němu, rozdělit se o jablko, pozvat ho do hry. Věřila, že se to mezi nimi časem zlepší. Jenže on v tom viděl přetvářku, jistotu někoho, kdo se opírá o rodičovskou přízeň. Každé její milé gesto ho jen víc utvrzovalo v představě, že si může dovolit všechno, protože jí projde i to, co by jemu nikdy neprošlo. Zloba v něm rostla s každým dnem. A jednou, bez velkých příznaků, v obyčejný den, to došlo tak daleko, jak jen mohlo.

​

i did what had to be done. the fire agreed

​

Bylo jim tehdy čtrnáct, když nikdo jiný nebyl doma. Zavedl ji do kůlny, zavřel za ní dveře a pečlivě nasadil závoru. Tehdy v sobě cítil takový klid, jaký dosud nepoznal. Žádné třesení rukou. Žádné pochybnosti. Jen rozhodnutí. Zapálil kůlnu a poslouchal její hlas, který nejdřív nechápal, pak prosil, křičel, a nakonec se měnil ve vzlyky a rozpadající se dech. A on jí zatím říkal, že tohle je ta chvíle, kdy oslaví, že konečně bude jedináček. Ale osud se vmísil – nečekaně tudy projížděli obchodníci, zahlédli kouř a přivolali pomoc. Oheň byl zastaven dřív, než se všechno proměnilo v popel. Kessidy přežila. A když ji z dálky viděl, jak ji táhnou ven – popálenou, v šoku – jeho první myšlenka nebyla, že je po všem. Byla to myšlenka, že to nedokončil. A to bylo nepřijatelné. S tím přišla i nevyhnutelná další část – vysvětlení, udání, soud v rodině – a Kieran věděl, že nic z toho nechce a neunese. Doběhl domů, zabalil si věci, ukradl rodičům úspory a utekl dřív, než kdo stačil pochopit, co se stalo. V sobě si to odůvodnil stejnou logikou, jakou se člověk utěšuje, když už jednou překročil nepřípustnou čáru: po tomhle už další krok nic nezhorší.

​

loneliness makes generosity cheap

​

Svět ho přivítal mnohem vstřícněji, než by si kdo myslel. Jakmile opustil Chantaru, kde měl pověst potížisty, zjistil, že za hranicemi známého už nikdo neřeší, jak se choval k sousedům nebo komu co rozbil. Ve městech byl jen další cizinec s nevinnou tváří a lehkým úsměvem, a lidem stačilo málo, aby mu věřili. Naučil se proplouvat mezi ulicemi, tržišti a hostinci, kde každý měl svých starostí dost na to, aby se nezajímal o jeho minulost. Tam, kde nikdo neznal jeho pravou povahu, fungoval jeho vzhled líp, než kdy doufal – měl tu nenápadnou přitažlivost, která lidi uklidňovala, než aby zburcovala instinkty. A nejvíc to platilo u žen, které už nikdo doopravdy neposlouchal. Starší, zajištěné, často osamělé. Stačilo sedět s nimi u sklenky vína, naklonit hlavu a dívat se tak, jako by svět venku nebyl, a ony si připadaly výjimečně, živě, viděné. Jeho prudkost, která doma budila nelibost, tu působila jinak – jako mladistvá intenzita, kterou považovaly za rozkošnou, za důkaz opravdovosti, ne nebezpečí.

​

Nikdy jim formálně nic neukradl, aspoň tak to vnímal. Bral to jako výměnu: společnost za střechu nad hlavou, drobné dárky za čas, který do něj investovaly. Byl přesvědčený, že to není nic špatného – často jim přece dělal i radost, a tak si ty dobré večeře, šperky a měšce peněz obhájil bez větší námahy svědomí. U některých žen zůstal týdny, u jiných měsíce; někde proto, že mu bylo dobře, jinde proto, že zrovna potřeboval někam dál. Díky nim se dostal na místa, o kterých se v Chantaře jen šeptalo. Nenaučil se nic o pokoře, ale hodně o tom, jak lidé skutečně fungují.  A navzdory tomu, že jeho život byl plný pohodlí a klidu, nikdy nedokázal přerušit spojení s domovem. Neposílal žádné srdceryvné dopisy, jen drobné, ale drahé dárky – šperky, látky, zbytečnosti – a k nim vždy přiložil pár slov, stručných a chladně klidných: „Daří se mi.“ „Posílám něco z města, kde jsem teď.“ Nebyla v nich ani špetka snahy o smíření, ani záblesk vděčnosti. Byly to trny v sametu, tiché připomínky, že nepotřeboval jejich pomoc. Že si vystačil sám.

​

we were born to gether so one of us could learn to die.

​

Den, kdy se znovu setkal se svým dvojčetem, visel ve vzduchu už léta. Den branné povinnosti – okamžik, kdy se všichni ve věku dvaceti let shromáždí před branami Basgiathu a rozhodne se, kdo projde a kdo skončí jako další jméno ve statistikách úmrtí. Dvojčata věděla už odmala, že chtějí mezi jezdce, ale z úplně jiných pohnutek. Kessidy byla fascinovaná draky, jejich majestátností, jejich moudrostí, jejich svobodou. Kieran v dracích viděl něco jiného: cestu, jak se konečně stát někým, koho svět nemůže přehlédnout – a jak se jednou provždy zbavit legálně jediného člověka, který mu připomínal, že nikdy nebyl dost.

​

Poznal ji hned, i když se změnila. Zůstala v ní ta stejná jemnost pohledu, kterou nenáviděl, ale tentokrát byla zarámovaná silou, kterou nečekal. Když přišel čas překročit lávku, neotálel. Procpal se frontou, odstrčil kohokoli, kdo mu překážel, aby mohl jít přímo za ní, a bez jediného zaváhání se ji pokusil shodit. Jenže neuspěl. Kessidy utekla. A když se o pár dní později ocitli naproti sobě na žíněnce při výzvě a on padl pod jejími údery, s šokem si uvědomil, že ani teď není dost silný – ani na to, aby vyhrál, ani na to, aby ji zabil. Nenávist nestačila. A i když si namlouval cokoli, pořád zůstával někým, komu chyběla ta síla, o níž si celý život myslel, že ji má.

​

in her flame, i finally stopped pretending i was human

​

Basgiath ale nebyl místo, kde se dalo truchlit nad vlastní slabostí. Zatímco v něm vřel vztek, svět kolem ho bez milosti nutil dál: trénovat, bojovat, přežít. Pomsta musela počkat. A čím víc času plynulo, tím víc se stávalo jasným, že Basgiath není jen polem boje o čest nebo vítězství, ale o samotnou existenci. Když se později při Rozřazení propojil s oranžovou dračicí, čekal, že mu přinese sílu a klid, jaký se pojí s novým začátkem. Místo toho se všechno jen zintenzivnilo. Dračí povaha se slila s jeho vlastní – prudká a ohnivá – a jakýkoli pokus o sebekontrolu se rozpadl. Všechno, co v sobě dosud držel na uzdě, teď dostalo další hlas a dech. Jeho dračice ho nutila cítit víc, reagovat rychleji, jednat dřív, než stihl přemýšlet. A přesto v tom našel něco, co do té doby nikdy nepoznal: svobodu. Ve chvílích, kdy se s ní vznášel vysoko nad zemí, měl pocit, že všechno ostatní mizí. Že v oblacích není žádná vina, žádný hněv, jen ticho, vítr a nebe, které mu patří. Byly to jediné chvíle, kdy byl skutečně šťastný.

​

Soutěživé a krví nasáklé prostředí akademie mu nevadilo – naopak mu prospívalo. Tady se nehrálo na slušnost ani na přetvářku, tady bylo všechno jednoduché: buď jsi silný, nebo mrtvý. A v tomhle systému Kieran nalezl svůj nový domov. Jenže stejně dobře se v něm zjevně cítila i Kessidy. Ukázala se být stejně tvrdohlavá, stejně zdatná, stejně odhodlaná přežít. A jejich nenávist se jen přeformovala do nové podoby – méně dětské, ale o to nebezpečnější. Dvojčata Morcantova se stala v kvadrantu známá svou rivalitou. Kdykoli se potkali, dřív nebo později muselo dojít k potyčce. Už nešlo o rozházené hračky, ale o rány, krev a čepele u krku. A s každým dalším střetem bylo jistější, že jejich příběh nemůže skončit jinak, než smrtí jednoho z nich.