Kira se narodila jako druhé dítě, mladší sestra svého bratra Arthena – a pravděpodobně jen díky tomu to dotáhla do dospělosti, neboť měla od prvního momentu po boku někoho, kdo se jednoduše staral a zároveň byl pokaždé o krůček napřed. Doslova, vzhledem k tomu, že Arthen se pochopitelně naučil chodit jako první. Kromě něj její rodinu tvořilo početné příbuzenstvo, které v jejím okolí neustále přibývalo a ubývalo podle toho, jak jim velela cesta nebo prostě jen chuť. Jejich domovem byly rozlehlé tyrrendorské pláně, jež jako kočovníci procházeli a učili se je poznávat úplně stejně, jako se ostatní poslepu orientují ve svém obývacím pokoji, s občasnou zastávkou ve městě Tirvainne, které poskytovalo lidem jako oni možnost bezpečně přezimovat nebo se pořádně napakovat zásobami. Právě odsud má svou první konkrétní vzpomínku, odehrávající se někdy, když jí byly zhruba čtyři roky a když spatřila draky a jejich jezdce, hrdé muže a ženy se sebejistými úsměvy na rtech. A už tam a tehdy, když jí obrovský zelený kolos přeletěl nad hlavou a kolem kolen jí rozvířil sukně, si uvědomila, že přesně tohle – ta majestátní zvířata – jednou budou její osud. Protože někdo jako ona se přece nesmíří s ničím menším. Protože Kira patří na nebesa. Jenže to předbíháme, a to navíc k příběhu, co ještě není dopsaný.

​

Od počátku, kdy mohla jako batole lézt, si Kiru nacházely průšvihy – nebo alespoň to je její interpretace. (Ostatní s ní nesouhlasili. Kladli vinu na ní. S nimi zas nesouhlasila Kira.) Ztratit se v travnatých loukách a schovávat se za kameny, zatímco její máma vyšiluje? I to si prožila. Hrát si s pavoukem, který se nešťastně dostal do její blízkosti a Kiru zaujal natolik, aby si z něj udělala svého mazlíčka? Jistě, proč ne, zvlášť když to udrží dál tetičku Evelyn, která jí neustále pro zábavu chtěla splétat husté hnědé vlasy do složitých účesů. Pak, když byla o něco starší a už mohla chodit i běhat jistěji než čerstvě narozené hříbě, začala utíkat. Utíkat všude, kde to šlo. Do lesů, ve městě, na planiny. Protože ráda objevovala, nechávala si čechrat vlasy větrem a taky si sama sobě chtěla dokázat statečnost, že si vždycky troufne o kousek dál a o kousek rychleji než ostatní. Strach? Ten potlačovala, vzpouzela se mu a se slzami z odřených kolen a dvakrát zlomené ruky – pokaždé výsledku pádu ze stromu – se rvala, aniž by je chtěla přiznat nahlas. A při tom se pokaždé, v každé situaci, spoléhala na Arthena, velkého staršího bratra, který ji vždycky našel, zvedl na nohy, oprášil jí sukni a pak si hlasitě, hlasitě povzdechl, než ji popohnal domů.

​

V tom všem se však promítaly i povinnosti – vůči skupině, vůči jejich stylu života, který byl nutně navázaný na dobrou znalost okolí a přírody. Kira, malá a rozlítaná, se jim prve bránila, snažila se jim zuby nehty vyhýbat, aniž by se štítila všemožných výmluv, s nimiž hleděla rodičům do očí. Nebavily ji. Nechtěla je dělat. Měla lepší věci na práci, celý svět k objevování. Stálo ji to hodně slz a hodně sporů s rodiči, kdy si jako šestiletá holčička tvrdě stála za svým a snažila si vynutit svoji volnost. Byli to nakonec prarodiče, kteří pochopili, že tento přístup nebude funkční – a tak, zatímco její dědeček vyprávěl Arthenovi příběhy, ji si vzala pod křídla její babička, která z každé práce udělala drobné dobrodružství. Pří sbírání dřeva nebo lesních plodů společně objevovaly les. Učila ji stopovat, orientovat se v přírodě tak, aby se nikdy neztratila a pokaždé našla cestu domů. Ukázala jí, kde hledat ty nejlepší skrýše – a taky obranné body, protože utíkat někdy není dost. Tím jí nakonec dokázala přitáhnout i k povinnostem, co se nejevily tak zábavně, ale babička jim pokaždé dala punc jedinečnosti: stačilo jí při tom vysvětlovat něco, co Kira shledávala nutným pro lepší chápání svého okolí. Postupně se tak naučila šít, plést, vařit. A stejně pomalu a postupně jí všechny tyto činnosti přirostly k srdci – protože viděla, jakým způsobem ostatní přináší úlevu nebo radost, protože si uvědomila, že přesně v těchto maličkostech leží její cena, alespoň prozatím, a protože pochopila, že jakákoliv vlastnost, kterou se nyní naučí, bude v budoucnu využitelná. (Krom babičky zde byl samozřejmě ještě Arthen – vždy a všude. Ten jí se svou láskou k příběhům a tváří obrácenou k nebesům vtiskl znalost hvězd. Občas, poté, co je opustil, měla Kira tendenci hledět na noční oblohu a se slzami v očích doufala, že se její bratr právě v danou chvíli kouká na to samé, co ona, jakkoliv věděla, že to není možné.)

​

Jak rostla, neztrácela nic na své divokosti, její dobrodružství se stávala akorát tak troufalejšími – zvlášť pokud se rozhodli zůstávat v Tirvainne, které nabízelo mnohem víc příležitostí propadnout se do různých průšvihů, od drobných kapsářských pokusů po pokukující chlapce (a dívky, ačkoliv v jejich případě pokukovala především Kira). Právě tam, v křivolakých uličkách, se naučila své drzosti a až překvapivě statečné odhodlanosti říct svůj názor, bránit si svůj kousek prostoru. V tom, že ji nikdo nikdy oficiálně nepotrestal, byť se párkrát nevyhnula tomu, že ji chytili, ji zachránilo především štěstí, ale dost učinila i její přidrzlá pusa a ochota kopat až do posledního dechu. Pokaždé se vymluvila, pokaždé se vykroutila – a v tom nejnapjatějším případě jednomu trhovci zaryla dýku od Arthena do nohy, protože na ni sahal způsobem, který se jí nelíbil. Zatímco jako malá se domů vracela vždy jen z donucení, v pubertě, ve vyrůstání, už sílu rodiny pochopila a nikdo ji už chodit hledat nemusel. Pokaždé si cestu našla sama, hrdá na to, že už není závislá na starším bratrovi a dovede se o sebe postarat sama. A to dokonale odpovídalo jejímu cíli.

​

Svět tak, jak ho znala – divoké, chaotické místo, v jehož centru stála ona jako jeho dirigent – se rozpadl na přelomu její dospělosti. Stačila k tomu jedna noc, která začala tak jako všechny jiné, snad dokonce ještě něžněji, neb se přitulila k Arthenovi a nechala si od něj popisovat souhvězdí, zatímco si představovala sama sebe, jak bude za pár let brázdit oblohu na dračím hřbetě. Probudila se do křiku, do ohně, do krve. Jejich tábor hořel, koně ržáli, její chaos se proměnil v bouři, která v jejím životě neměla obdoby, doprovázenou ostrými slovy mužů organizovaně útočícími na jejich dočasný domov, na její rodinu, i svištěním šípů. Kira tehdy ztuhla. Nechtěla, ale ztuhla – s pohledem na otce, který se jako zuřivý medvěd bránil sekerou. Na ten moment není pyšná, vlastně by ho nejraději celý převyprávěla tak, aby v něm působila lichotivěji. Jenže nemůže. Protože přiznání toho, že ji probral až matčin křik, aby utekla a schovala se, ji v životě dožene dál a ona to ví. Kira vážně utekla. Schovala se. Pod vůz, tisknouce k sobě nůž, jenž jí věnoval Arthen, zatímco velkýma očima sledovala zkázu před sebou, cítíc se bezmocná a vydaná napospas. A pak přišli. Jezdci. Nelítostní, ale v tu chvíli naprosto okouzlující, protože se postavili za její rodinu. Tahle vzpomínka s ní zůstává stejně silně jako ta z Tirvainne, ukotvila ji v jejím přesvědčení odejít. Aby už nikdy neztuhla. Aby se naučila bránit. Aby tohle – zachránce – mohla být jednou ona.

​

Nečekala, že ji Arthen předběhne – zrovna do něj by to ostatně nikdy neřekl, protože podobné ambice jako ona nikdy neprojevil. Kira na něj byla naštvaná. Ne, to je slabé slovo. Zuřila. Protože si vysnila, že z jejich rodiny odejde jako první do Kvadrantu jezdců, ověnčená jako statečná průkopnice. Protože on jí tento sen ukradl. Protože byl její starší bratr a Kira… Kira měla strach. Hluboký strach z toho, že o něj přijde, že ho už nikdy neuvidí, že Arthen umře a zanechá jí po sobě jen ten ubohý nožík jako jakousi pochybnou útěchu. Když se s ním rozloučila, všechny tyhle pocity se v tom zrcadlily – a ne tím správným způsobem. Vždycky, když se cítila zahnaná do kouta, měla tendenci útočit, a tentokrát zaútočila na svého bratra, přestože ho mnohem spíš měla obejmout. „Jim je jedno, co se s tebou stane!“ řekla mu. „Budeš jen další, koho sežvýkají a vyplivnou!“ Doufala, že ho tím přesvědčí zůstat, že ho tím donutí vidět – a že ten sen přenechá jí, zatímco on se postará o jejich rodinu, přesně jak mu to vždycky šlo nejlíp. Bylo to od ní sobecké a zároveň nikoliv, v tom paradoxu, který nejspíš zvládá jen Kira. Arthen však odešel. S odvody z jejich života zmizel. A Kira… Ta zjistila, že se navzdory vší společnosti, najednou ocitla sama. Tento pocit se prohloubil poté, co – možná z žalu, možná na stáří, možná na zlomené srdce – zemřeli její prarodiče, kteří pro ni i pro Arthena tolik znamenali. Tehdy jako by se pro ni uzavřela jedna kapitola.

​

Rozhodla se, že tu další si nenechá vzít, že si ji napíše sama – a že si Arthena znovu najde, ačkoliv poté, co ani po roce nepřišel žádný dopis, jí došlo, že svůj příběh nejspíš bude tvořit za oba. Tehdy probrečela týden. Před tím, než oznámila rodičům své rozhodnutí, také. Reagovali hůř než u Arthena. Neprotestovali, to ne, ale mlčeli, s pohledem, který jí už rovnou pohřbíval, protože věděli, že pokud nezastavili svého syna, pak svobodomyslný uragán v podobě jeho sestry už vůbec nezadrží. Skoro neodešla. Skoro se neodhodlala. Ale nakonec neodolala. Volaly jí její sny a svým způsobem jí volal i Arthen. Přesně pro ně nakonec vstoupila na lávku, vratká a přesto odhodlaná. Doufá, že najde svůj osud, svého draka a s ním jednou dobude svět. Doufá, že po Arthenovi najde alespoň příběhy – a ty mu jednoho dne dostane šanci omlátit o hlavu za to, že ji opustil a ani jí nedovolil se řádně rozloučit. Sobec.